Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Bílá - 1. kapitola

 

„Nesnáším ho! Nesnáším, nesnáším, nesnáším…“ odříkával Harry jako mantru. Tváře měl zrudlé mrazem, jeho hábit trhal ledový vítr a v botách nepříjemně čvachtala voda. Se zimomřivě zvednutými rameny klopýtal hlubokým sněhem a zamračeně sledoval tmavou postavu před sebou. Ten muž se pohyboval lehce a se vztyčenou hlavou. Jakoby za sebou neměl bezmála čtyřicet hodin beze spánku, čtyřicet hodin nepřetržitého pochodu. Jakoby právě kolem nezuřila ta nejhorší sněhová bouře, jakou kdy Harry zažil. Muž se vzdaloval. „Nesnáším, nesnáším, nesnáším…“

Harryho průvodce (teď už se pomalu ztrácel ve vánici) byl poslední žijící bytostí, snad až na Voldemorta, se kterou by se Harry chtěl ocitnout sám v ledové pustině, bez hůlky, bez jídla, bez naděje na pomoc. A přece se to stalo. A čí je to chyba? Brumbálova! Jistě, jak jinak. Harry zaťal pěsti. Jak to ten stařec říkal? „Chlapče, nesmíš se zlobit, že odmítám tebe a spoustu dalších studentů nacpat Voldemortovi přímo do chřtánu. Ta ohavná bytost si připravila cestu do Bradavic a jeho vstupenkou mezi jejich zdi jsi ty a zase jenom ty. Od té nešťastné příhody na hřbitově po turnaji tří kouzelníků mu koluje v žilách tvá krev a on našel způsob, jak s pomocí té trochy ukradené životadárné tekutiny přelstít naše obranná kouzla. Dokud budeš v Bradavicích, není tady bezpečno.“

„Ale mohu se mu přece postavit, pane řediteli. Zničili jsme všechny viteály, včetně toho zatraceného kousku přilepeného k mé vlastní duši! Je to šance – dovnitř se dostane jen Voldemort, nikdo jiný. Své nohsledy musí tentokrát nechat doma…“

„Jistě, ale nepodceňuj ho, Harry. Nevíme kdy, ani v jaké podobě sem pronikne. A dokud ho neobjevíme, může napáchat mnoho zla. Věř mi, bude bezpečnější pro všechny, když tě ukryjeme na jedno velmi dobře chráněné místo a najdeme způsob, jak obnovit obranu školy. Pak se vrátíš.“

„A Voldemort? Zase uteče!“

„Při vší úctě k tobě, chlapče, nemyslím si, že jsi připraven na rozhodující střetnutí s ním. Ještě ne.“

„Uteče a bude dál vraždit…“ Harry se snažil vložit do svého hlasu veškerou naléhavost.

„Ještě NE, Harry!“ Brumbál teď vypadal přísně a chlapec jen zatnul zuby. Nemělo smysl se hádat.

„A Harry? Dostaneš doprovod. Jednoho z významných členů Řádu…“

„Ano, pane?“ zahučel Harry bez zájmu.

„Ano. Profesora Snapea.“

„Ale to…“ Harry zalapal po dechu. To přece nemůže být pravda! Třeštil na Brumbála oči takovým způsobem, že i úplnému hlupákovi by muselo dojít, že se Snapem prostě nemůže jít. NEMŮŽE!

Ale Brumbál jen zvednul ruku v odmítavém gestu a tiše zopakoval: „Půjde s tebou profesor Snape. Nikdo tě neochrání lépe, než on.“ Potom pokynul k východu z ředitelny a dveře se neslyšně otevřely. „Čekám tě tady za hodinu. A vezmi si s sebou jen to nejnutnější…“

---

Těžko říct, co se vlastně zvrtlo. V jednom okamžiku stáli i se Snapem v ředitelně a Brumbál k nim natahoval ruku s přenášedlem a hned v tom dalším jim kolem uší fičel severák a nikde nebylo nic, než neproniknutelné bílo. Harry se zatvářil zmateně a instinktivně se natáhl po své hůlce. Nahmatal jen prázdnou kapsu. Snape zřejmě v tentýž okamžik učinil podobný objev, protože zaťal pěsti a pevně stisknul rty. „Jdeme, Pottere, nebudeme tady čekat, až si z nás někdo udělá terč!“ Beze slova se otočil a vykročil do bílé tmy. Harry se váhavě vydal za ním…

A teď jsou tady a Snape si razí cestu někde v mlze před Harrym. Nezúčastněný, chladný… Jistě – dokonale se hodí právě sem, to tohoto ledového pekla – pomyslel si Harry. Skousnul si spodní ret a znovu těžce zvednul nohu. Nenávidí Snapea, ale ví, že ho právě teď nesmí ztratit z dohledu. Život je někdy tak zlomyslný…

Harry nevěděl, jak dlouho šli. Jeho nohy zeslábly vyčerpáním a hladem a Snapea už neviděl. Jemně se usmál. Zvrátil hlavu k nebi a vdechnul ledový vzduch. Vlastně už není tak ledový, zdálo se mu. Opravdu. Jakoby najednou přestala být zima. Jako ve zpomaleném filmu se svezl do sněhu a zavřel oči. Nakonec to není tak špatný výlet, blesklo mu hlavou. Harry usínal a poprvé, po mnoha měsících, cítil v duši klid a mír. Těšil se na to, co přijde.

„Pottere, na co si tady hrajete!“ Ostrý hlas se mu zařezal do povědomí, ale úsměv z tváře mu smazat nedokázal. „No tak, Pottere!“ Harry cítil, jak ho něčí ruka pevně uchopila za loket a jak ho táhne zpět na nohy. „Člověk by řekl, že v sedmnácti letech už jste někdy slyšel o tom, že usnout v takovém mrazu se rovná jisté smrti. Ale pan Potter má na věc zřejmě jiný názor, že?“ syčel Snape.

Nesnáším, nesnáším, nesnáším…“ Harryho nohy se samy pohnuly, jak ho Snape táhnul za sebou, a rozmazaný svět kolem se zase zformoval do neprostupné bílé masy.

---

Probral se na tvrdém kavalci, přikrytý ne zrovna čistou dekou a s šálkem horkého čaje přitisknutým k ústům. „Vypijte to, Pottere. Lektvar vám nenabídnu, ale aspoň se pokuste zahřát.“ Harry zvednul oči k tváři nad sebou, ale viděl jen nejasný Snapeův obrys.

„Našli jsme Brumbálovu skrýš, pane?“ zamrkal.

„Napřed pijte.“

Harry usrknul příšerně hořkou tekutinu a zašklebil se. V ruce ucítil něco chladného a s úlevou si uvědomil, že mu Snape podává brýle. S pocitem znovunabytého zraku upřel pohled zpět na profesora.

„Ne, pane Pottere, nejsme tam, kam nás ředitel zamýšlel poslat.“ Navázal Snape na předchozí hovor.

„A vy… vy víte, kde jsme?“

Snape se otočil zády a zahleděl se z okna.

„Předpokládám, že i vaše hůlka se jaksi… ztratila cestou?“ zavrčel místo odpovědi.

„Nemám ji, pane.“ Harry přemýšlel, proč se, pro všechno na světě, cítí tak provinile. Konec konců, kdyby je Brumbál nechtěl poslat pryč…

„Děkuji, pane,“ zamumlal Harry místo dalších otázek. Snape zjevně neměl sdílnou náladu a Harry ho nechtěl zbytečně provokovat. I tak byla jeho situace dost svízelná. Vlastně JEJICH situace.

Snape nadzdvihnul jedno obočí a pátravě se zadíval Harryho směrem.

„No, myslím… Celou cestu jste mě táhnul?“

„Posledních pár hodin spíše nesl, pane Pottere.“ Snape se znovu díval z okna a Harry cítil, jak rudne až za ušima.

„Ehm… děkuji… opravdu…“ Harry rozpaky nevěděl, co dělat, a tak raději rychle dopil ten odporně hořký čaj, zavrtal se do deky a zavřel oči. Předstírání spánku mu v této chvíli připadalo jako nejlepší řešení. Brzy se však skutečně propadl do neklidného snu.

---

Když znovu otevřel oči, byl v místnosti sám. „Pane profesore?“ zkusil potichu. „Pane???“ tentokrát hlasitěji. Nikdo se neozval. Harry se opatrně sesunul ze svého lůžka a prohlížel si místnost. Vypadá to tady jako ve starém loveckém srubu, přemýšlel. Dvě palandy, dvě deky, nahrubo opracovaný jídelní stůl s lavicemi po obou stranách, krb, ve kterém teď plápolal oheň (Snape musel zatopit, uvědomil si Harry) a několik polic s obitým nádobím. Na stole stála petrolejka a krabička zápalek. Jsme tedy v mudlovském srubu – dedukoval Harry. U kouzelníka se dá jen těžko předpokládat, že by využil petrolejovou lampu a o to méně sirky. Vedle krbu ležela nahrubo srovnaná hromádka dříví, tak Harry vstal a přiložil na oheň dvě polena. Jen pro jistotu. A taky tak trochu proto, že potřeboval mít pocit, že něco dělá. Pak už našel jen dvě malé bedny. V jedné objevil nějaké nářadí a ve druhé pár bylinek, koření a trochu soli. Obsahu bedny vévodila tmavá lahev, a když ji Harry otevřel, ucítil ostrý závan nějakého alkoholu.

Pak se Harry obrátil k oknu a studoval okolní krajinu. Jak jinak – bílou. Jednotvárnost místa, kde Harry ztratil vědomí, však zmizela. Vlevo, pár desítek metrů od srubu, zíral na Harryho hustý lesní porost a vpravo zahlédl pod svahem zamrzlé jezero. Aspoň tak to Harrymu připadalo. Kdyby měl chlapec výhled na opačnou stranu, viděl by, že je srub zezadu chráněn vysokou skálou a pro cizí oči je vlastně téměř k nenalezení.

Zrovna, když si Harry uvědomil, že už zřejmě delší dobu nesněží, objevila se v ohybu lesa tmavá postava. Harry se prudce nadechnul a mimovolně zacouval do nejzadnějšího rohu místnosti. Popravdě, nebyl teď připraven čelit Snapeovým poznámkám. Byl unavený, bezbranný a navíc tomu bastardovi nejspíš opět vděčil za svůj život.

„Á, pan Potter!“ zaskřípal Snape hned mezi dveřmi. „Vítejte mezi živými,“ na tváři mu pohrával úšklebek. „Doufám, že se v kuchyni orientujete lépe, než v laboratoři,“ protáhl měkce a hodil na stůl mrtvého králíka. „Půjdu si teď zdřímnout, takže doufám, že si s tím poradíte.“ Shodil hábit, boty a za chvíli podřimoval na své palandě. Aspoň tak vypadal, pomyslel si Harry a pomocí rezavějícího nože z první bedny začal stahovat ulovené zvíře…

---

Dny plynuly pomalu a jednotvárně. Harry teď téměř denně vycházel se Snapem klást pasti na drobnou zvěř a vybírat úlovek. Sbírali dřevo na topení a nějaké kořínky a bobule, které se Harry naučil používat k dochucení jídla. Kuchyně byla výlučně jeho starost (pozoruhodné, jak nerad se Snape zabýval mícháním čehokoliv jiného, než lektvarů), Snape zase obstarával hrubou práci se dřevem a na opravách srubu. Mluvili spolu málo. Zpočátku se Harry snažil Snapea ptát, jestli tuší, co se stalo, kde jsou a zda má nějaký plán, ale vysloužil si pokaždé jen nenávistný pohled a pár uštěpačných poznámek. Kolikrát vlastně Snape nevěnoval Harrymu ani ten pohled. A tak nakonec profesor jen rozdával příkazy a Harry odpovídal „Ano, pane,“ případně hlásil stav pastí. Večer chodili spát brzy a do té doby se v místnosti jakoby míjeli. Nejhorší byly dny, kdy počasí nedovolilo opustit zdi srubu. Snape sedával mlčky u okna a sledoval divoký rej vloček a Harry se krčil na své palandě a snažil se být neviditelný.

Když už si Harry začínal myslet, že z toho zřejmě zešílí, něco se stalo. Venku zuřila snad nejsilnější bouře za posledních mnoho a mnoho dní a mohutný poryv větru utrhl kus plechové střechy srubu. Pokřivené cáry kovu teď mlátily jeden o druhý a do místnosti se okamžitě začaly valit spousty sněhu. Mráz se zakousl Harrymu do těla s takovou prudkostí, že musel zalapat po dechu. Snape zaklel, popadl sekyru a krabici s mohutnými hřebíky a vyrazil ven. „Podržte mi žebřík, Pottere!“ houkl ještě Harryho směrem.

Harrymu se zdálo, že Snape zápasí se střechou nekonečně dlouho. Několikrát ho vichřice málem shodila k Harryho nohám, nesčetněkrát se rezavé pláty zakously do jeho těla a Harry mohl přímo VIDĚT, jak se jeho učiteli zažírá mráz až do morku kostí a znehybňuje mu končetiny. A pak bylo konečně po všem. Poslední dlouhý hřeb dosedl na své místo a Snape se unaveně svezl k zemi. Harry mu podepřel loket a pomohl mu dovnitř a na palandu. Snape byl promrzlý, potlučený a silně krvácel z několika ran na rukou. Znovu zaklel. Harry chvíli váhal, potom podal profesorovi jeho vlastní i svou deku a rozžehl udušený oheň. Do kotlíku dal vařit vodu a Snape ho přitom zamračeně pozoroval. Nemluvil, nekritizoval, jen se díval.

Jemně nadzdvihl obočí, když si Harry odhrnul hábit a začal trhat na kusy svou košili. „Hodně to krvácí,“ zamumlal omluvně chlapec a Snape jen beze slova přikývl. Část horké vody Harry použil na přípravu čaje a zbytek přenesl společně s cárem své košile ke Snapeovi. S otázkou v očích se váhavě natáhl ke Snapeovým ranám. Profesor se tentokrát přece jen ušklíbl, ale bez protestů nastavil své ruce Harrymu a nechal je očistit. Harry se mračil. „Chtělo by to dezinfekci,“ šeptal spíše sám pro sebe, ale tentokrát Snape kupodivu zareagoval. „Pane Pottere, myslím, že v této chvíli jsme vyčerpali veškeré naše možnosti, takže pokud přece jen nějakým zázrakem nevytáhnete z rukávu hůlku…“ Harry ho však neposlouchal a oči mu zasvítily nápadem. „Pane? Šlo by tohle?“ strčil Snapeovi pod nos pálenku z druhé bedny. Snape vtáhl ten ostrý alkoholový puch, trochu nakrčil obličej, ale neodmítl. Nechal si polít rány, a když mu Harry nainstaloval i provizorní košilové obvazy, krátce kývnul a tiše pronesl: „Děkuji, pane Pottere.“

Harry se zarazil s kotlíkem v ruce. Chtěl z něj vylít zkrvavenou vodu, ale to, co právě slyšel, ho přišpendlilo k podlaze. Prohlížel si Snapea jako nějaké cizokrajné zvíře a později přemýšlel o tom, že možná i zapomněl zavřít pusu. Opravdu mu poděkoval? Jemu? Harry Potterovi? Když se Snapeovi rozlil po tváři zlomyslný úsměšek, vzpamatoval se. „To vy jste spravil střechu, pane,“ pokrčil rameny a pokračoval s kotlíkem ke dveřím.

Snape teď seděl na své palandě, opíral se zády o zeď a pozoroval Harryho, jak pobíhá kolem ohně a snaží se připravit včera uloveného králíka. V rozbolavělých rukou opatrně svíral hrnek s čajem, který dostal.

„Ředitel Brumbál nás chtěl poslat do svého letního sídla v Yorkshiru,“ pronesl pomalu. „Nemám úplně jasno v tom, co se při našem přesunu nepodařilo, ale troufám si tvrdit, že v tom má prsty Pán zla. Pravděpodobně v době, kdy se měl zahájit náš přesun, byl již uvnitř hradu. Nehody jako tato se stávají, když se kouzelník na poslední chvíli snaží změnit nasměrování přenášedla. Voldemort mohl mít v úmyslu očarovat ředitelovo přenášedlo tak, aby nás dopravilo někam na jeho panství. Jedna varianta je, že to stihl jen částečně a přenášedlo nás prostě vyhodilo někde na půli cesty. Já jsem ochoten připustit, že jsem se přenášedla dotknul, ale vy? Dotknul jste se té spony? Nebo mě?“

Harry tiše zavrtěl hlavou. Uvelebil se na podlaze proti Snapeovi a hltal každé jeho slovo. Slitoval se nad ním! Snape s ním mluví! Harry cítil, že jeho srdce zrychlilo.

„Myslel jsem si to,“ přikývl Snape. „Pak zřejmě přichází v úvahu spíše druhá varianta. Kouzlo prošlo skrz nás dva a my sami jsme se na chvíli stali přenášedly. To by vysvětlovalo, proč s námi nejsou naše hůlky. Prostě jsme je na okamžik nebyli schopni udržet, jestli mi rozumíte…“

„Živá bytost přece nemůže být očarována na přenášedlo. Nebo ano?“ zatápal Harry.

„Jistě, proto jsme zafungovali tak… špatně. Místo u Voldemorta na dvorku jsme se ocitli tady a upřímně – byla obrovská náhoda, že jsme skončili oba na stejném místě.“

Harry zamyšleně hleděl do ohně a Snape zatím znechuceně usrkl další doušek čaje. „Břečka… Budeme muset najít lepší byliny,“ procedil mezi zuby. „A teď k vaší další otázce, pane Pottere. Nemám nejmenší tušení, kde se právě nacházíme. Soudě podle ročního období a podle toho, co se právě odehrává za našimi okny, jsme jistě na severní polokouli. Krajina by mohla být typická pro Severní Ameriku nebo Rusko, v Anglii bych podobný terén rozhodně nehledal. Od civilizace jsme pravděpodobně vzdáleni jen pár dní cesty, ale vydáme-li se špatným směrem, snadno můžeme zabloudit. Navíc – pár nocí venku v těchto teplotách… Zkusil jste si na vlastní kůži, co to s člověkem udělá. Proto považuji za rozumné zůstat tady, dokud se alespoň trochu neoteplí. Přítomnosti mudlů bych se nebál, alespoň ne uprostřed zimy.“

Snape se na chvíli odmlčel a Harry se snažil zpracovat informace, které právě obdržel. Nakonec prostě přikývnul na znak porozumění a chvilku váhal, než se odvážil zeptat na to, co jej právě pálilo na jazyku: „A Voldemort? Když byl v Bradavicích, tak mohl…“ Harry polknul a nedokázal větu dokončit. Před očima teď měl Rona a Hermionu a všechny své spolužáky, Brumbála v těsné Voldemortově blízkosti a nepřipraveného na útok…

„Nemyslím si, že by Voldemort mohl dále setrvat v Baradavicích, když jste z nich zmizel vy. Musel by nejprve zbořit mnoho obranných kouzel a na to, troufám si tvrdit, neměl čas. Silná magie hradu by okamžitě začala ničit jeho vlastní a to by on nikdy neriskoval.“

„A může Brum… tedy pan ředitel vědět, kde jsme?“

„Jistě velmi rychle zjistil, že se náš plán pokazil, ale ne, myslím, že nemůže tušit, kam jsme se přenesli. Musíme se prozatím spokojit s vědomím, že nás hledá.“

„A hledá nás i Voldemort,“ zahučel bezbarvě Harry.

„Předpokládám to. Neví, jestli už jste zpět v Bradavicích, ale vzhledem k tomu, že se mu neozývám, má dobrý důvod myslet si, že tam dosud nejsem já.“

„Takže hledá minimálně vás?“

Snape se zle zašklebil: „Tak o tom silně pochybuji, pane Pottere. Pán zla neukládá své Smrtijedy do postýlek…“

Harry se zachvěl.

„Ale no tak, Pottere. Oba známe můj úkol v této hře a nemá smysl si cokoliv nalhávat. Každopádně – dokud mu nepodám informaci, že jste zpět, bude vás hledat. Mimo kouzelnický svět jste pro něj velmi snadnou kořistí.“

„Ano pane. A děkuji. Tedy – že jste… no… že se mnou mluvíte.“

„Za málo, řekl bych. A teď, pane Pottere, myslím, že v příštích několika dnech budeme odkázáni jen na vaše ruce. Pokud vás tedy mohu požádat – uvařte nějak to zvíře a půjdeme spát. Čeká vás náročný den.“

---

Celý příští týden byl skutečně velmi vyčerpávající. Harry musel sám obstarávat lov, přípravu topiva i jídla a dokonce pár oprav na neustále se rozpadajícím srubu. Dvakrát denně převazoval Snapeovy ruce, čistil rány pálenkou a vyvařoval v horké vodě už použité cáry košile, aby jimi mohl další den znova překrýt hojící se místa. Zvládal vše s vypětím sil a večer upadal spíše do komatu, než do spánku. Snape vše pozoroval většinou ze své palandy a měl mrzutou náladu. Přesto Harry zjistil, že se ten muž drží jaksi zpět a snaží se kontrolovat své slovní výpady vůči němu. Nevěděl, čemu to přičíst, ale byl vděčný.

V noci se Harry probudil bolestí. Přes den se pokoušel nařezat celou hromadu dříví na topení a nějak to přehnal. Teď ho pálil každičký sval a cítil, že má i trochu zimnici. Chtěl přiložit do krbu, když jeho pozornost upoutala tmavá Snapeova silueta u okna. „Nemůžete spát, pane profesore?“ zkusil Harry.

„Nemám tu možnost jako vy, abych se přes den utahal do mrtva, pane Pottere,“ odfrkl si Snape a dál zíral do tmy za oknem. „Co mě udivuje je, že nespíte vy. Posledních pár nocí jsem tady mohl překládat uhlí a s vámi by to ani nehnulo.“

Ve Snapeově hlase zněl posměšek, ale Harry se rozhodl, že Snape umí jednat i hůř, a tak prostě odpověděl: „Asi jsem se trochu přetáhl.“ Zvedl se, že konečně přiloží na oheň, ale Snape jej zatlačil zpět do postele a mlčky hodil do krbu pár polen.

„Pracujete velmi tvrdě,“ protáhl trochu neochotně. „Současná situace pro mě není příjemná, Pottere. Jsem zvyklý postarat se o sebe sám a naprosto mi to tak vyhovuje. Nečekejte ode mě projevy vděku. Asi pro vás nebude překvapením, že právě vy jste jeden z posledních lidí, kterým bych chtěl cokoliv dlužit. Kdyby to tak mělo dopadnout…“ I ve tmě mohl Harry zřetelně vidět Snapeův kyselý výraz. „Jen si prostě myslím, že pokud se v této chvíli nerozhodnu dobrovolně umrznout, mohu vám být v příštích týdnech ještě užitečný…“

Dál už Snape nemluvil a nakonec si lehl zpět na svůj kavalec a otočil se ke zdi. Harry mlčel. Ve skutečnosti se snažil přeložit to, co právě slyšel. V tom projevu bylo uznání i urážka – jak jinak, byl to Snape a mluvil s Harry Potterem. Nemohl prostě jen poděkovat. Ze všeho nejvíc však z té řeči cítil Snapeovu hořkost nad vlastní bezmocí a závislostí na ne zrovna oblíbeném studentovi. Co mu vadí víc? Ta nemohoucnost, nebo Harry? Chlapec si povzdechnul a donutil bolavé svaly znovu zaujmout horizontální polohu. Zavřel oči a s pocitem podivného smutku pomalu usínal. Opatrnou ruku, která mu přitáhla pokrývku až pod bradu a přidala navrch druhou – Snapeovu deku, už nevnímal. V noci ho však navštívil podivný sen. Harry stál na jedné z Bradavických věží, vedle něj Snape a držel ho kolem ramen. A Harrymu bylo dobře. Moc dobře…

                   Další

   



 

16.01.2011 19:56:20
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one