Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Bílá - 2. kapitola

 

Ráno Harry zaspal. Když konečně rozlepil oči, slunce stálo vysoko na obloze a na Harryho přikrývkách kreslilo zlaté čáry. Moment… Na PŘIKRÝVKÁCH? Odkdy má Harry dvě? Zmateně zamrkal a pak zabloudil opatrným pohledem ke Snapeově lůžku. Opravdu mu ten člověk věnoval svou deku? Něco v Harryho hrudi se podivně zatřepotalo, když se otočil na Snapea. „Pane, já…“ Snape na něj však hodil podivný, téměř výhružný pohled, a tak místo původně zamýšlených díků, řekl jen: „Nevzbudil jste mě…“

„Pak byste si možná měl pospíšit ven, než naši dnešní kořist sesbírá divoká zvěř, Pottere,“ zavrčel Snape, ale Harrymu neuniklo lehké zacukání Snapeových koutků. Harry se usmál. Ano, nebylo pochyb. Mezi ním a profesorem lektvarů zavládlo příměří…

O hodinu později se Harry plahočil hlubokým sněhem a hledal, jestli se něco chytilo do pastí. Zrovna se snažil vyprostit z oka malého tetřeva, když ucítil, jakoby mu hrdlo sevřela ledová ruka. Zalapal po dechu a musel se opřít o strom, aby udržel rovnováhu a zatlačil temnotu, která mu na okamžik zastřela zrak. Srdce mu bušilo jako o závod a po zádech stékal ledový pot. Aniž by si vůbec rozmyslel, co dělá, divoce se rozběhl zpět ke srubu. „Ne ne ne ne!“ křičelo to v něm a každá jeho buňka se teď chvěla napětím. Když konečně doběhl na mýtinu a spatřil otevřené dveře do chaty, začala se mu vracet rozvaha. Neví přece, jestli se něco skutečně děje, že? Snape se mu vysměje, když takhle bezdůvodně vtrhne dovnitř, jako poplašení dítě. Pomalu zklidňoval svůj dech a snažil se zahlédnout uvnitř nějaký pohyb. Bez úspěchu.

Nakonec se rozhodl pro opatrnost a zamířil na opačný konec mýtiny tak, aby se ke vstupu do srubu dostal nepozorovaně. Trvalo to nekonečně dlouho a srdce se mu znovu rozbušilo, když si uvědomil, že dveře nejsou otevřené, ale rozbité, a ke srubu vede čára stop začínající z čista jasna uprostřed bílé pláně. Nebylo pochyb. Ten narušitel musí být kouzelník a přemístil se jen pár desítek metrů od jejich prahu. Mohl by to být Brumbál? Našel je, NAŠEL! Harry se málem rozběhl, připravený skočit nečekané návštěvě rovnou do náruče. Pak se zarazil. Jeho instinkty ho znovu přinutily k opatrnosti, a tak se přitiskl ke stěně srubu a krok za krokem se posouval ke vchodu.

A potom uslyšel ten hlas. Hlas, ze kterého mu tuhla krev v žilách, a ježily se chlupy na zátylku. Syčivý, skřípavý, zlomyslný… Harry cítil, jak se celý chvěje a nemůže se nadechnout. Voldemort je tady! Je tady, v chatě, se Snapem!!! Merline, co by teď dal za svou hůlku!

„No tak, Severusi, nebuď hlupák! Já přece vím, stejně dobře jako ty, že tady ten ubožák je. Čemu ale nerozumím je, proč mi ho zapíráš. Hm? Co, můj věrný služebníku?“ syčel Voldemort a odpovědí mu bylo jen ticho.

„Jsi přece můj věrný služebník, že? Nebo mi něco uniklo, můj malý zrádný Snape?“ Voldemort se ledově zasmál.

„Nevím, o čem mluvíte, můj pane.“ To se ozval Snape a jeho hlas zněl naprosto vyrovnaně.

„Tak ty nevíš…“

„Potter tady není, můj lorde. Kdyby ano, už bych vám ho naservíroval na zlatém tácu, to přeci víte…“

Znovu ledový smích.

„Ale můj milý. Co vím je, že mi v poslední době nic nevycházelo, jak mělo. Někdo z mých věrných zřejmě trochu vynášel informace, víš? Někdo, kdo mi byl velmi blízko a znal mé nejbrilantnější plány… Ty mi o tom, samozřejmě, nemůžeš nic říci…“ poslední slova už Voldemort téměř kvičel. „Crucio!“ vyštěkl náhle a Harry zalapal po dechu.

„Ale, ale, ale! Copak to tady máme? Návrat ztraceného syna?“ zbystřil Voldemort. Harry slyšel žuchnutí, jak se Snape, zbavený kletby, sesunul k zemi, a pak se svět zatočil v obrovském víru událostí, které Harry vnímal jako velmi zpomalený film. Zašustění hábitu a Voldemort se žene ke dveřím, aby vtáhl Harryho dovnitř. Snapeovo Expelliarmus a znovu zašustění, jak se zmatený Voldemort otáčí k odražení kletby, která ve skutečnosti nemohla být vyslána. Harry na Voldemortových zádech, bojující o hůlku namířenou na Snapea, a Voldemortovo mrazivé Avada kedavra. Zelený paprsek, mířící ke Snapeově hrudi a obrovský tlak a horko v Harryho hrudi. A to srdce, Merline: bum bum bum! Snad vyletí skrz žebra: bum bum bum bum! Harry zavírá oči a vidí Snapea, rázujícího po učebně, Snapea, sklánějícího se nad kotlíkem, Snapea ženoucího se chodbou bradavického hradu, Snapea, zachraňujícího Brumbála a vidí Snapea, vlekoucího sněhem vyčerpané Harryho tělo. Snape vaří Harrymu čaj a dává mu svou pokrývku, Snape stojí na bradavické věži a drží Harryho kolem ramen. Bylo mu tak dobře. Tak dobře! A pak Snape, ležící na podlaze špinavého srubu, s očima široce rozevřenýma proti smrtící kletbě…

„Ne,“ vydechl Harry a cítil, jak všechno to horko z hrudi vystřelilo do ruky, bojující o nadvládu nad hůlkou. Mocná vlna energie se přelila z Harryho dlaně do štíhlého kousku dřeva a zelený paprsek najednou zazářil tak silně, že Harryho málem oslepil, a pak zezlátl těsně předtím, než narazil do Snapeových prsou. Voldemort se pod Harryho váhou prudce otřásal a Harry mohl jasně vidět, jak se kolem jeho křečí staženého těla ovíjí a stahuje tentýž zlatý paprsek, který před chvílí zasáhl Snapea. A pak byl najednou konec. Voldemort se bez jediného hlesu sesul k zemi a byl… mrtvý… Harry na něj nekonečně dlouho civěl a mířil ukořistěnou hůlkou, ale bylo to zbytečné. Nejhorší ze všech temných mágů už nedýchal.

„To bylo impozantní, pane Pottere,“ zašeptal Snape a Harry se konečně vzpamatoval.

„Pane…“ klekl si na zem vedle zhrouceného profesora a jemně ho nadzdvihnul. „Jste zraněný?“

Snapeovou tváří přelétl úsměšek, ale jeho najednou až podivně temné oči Harryho pohladily. „Máte hůlku, Pottere, tak jděte. Rychle! Utíkejte! Voldemort nechodí sám. Za chvíli tady máme bandu jeho Smrtijedů a sám se jim neubráníte. Tak už jděte…“

Harry na Snapea zíral jako v transu. „Můžete vstát, pane?“

„Pottere, čemu přesně nerozumíte ve větě: Jděte pryč!“

„Ale pane…“

„Tak už sakra VYPADNĚTE!!!“ křičel Snape a začínal se třást.

„Nenechám vás tady,“ zašeptal Harry téměř plačtivě.

„Hloupý kluku…“ Snapeův hlas zněl vyčerpaně.

„Nenechám vás umřít! A je mi jedno, že mě vedle sebe nechcete, je mi jedno, že mě odháníte! PROSTĚ – VÁS – TADY – NENECHÁM!!!“ Harry najednou křičel, ani sám nevěděl proč. Snad potřeboval jen přebít tu bolest a strach, které se mu najednou plazily do duše. Snape se nadechl k odpovědi a Harry ještě cítil, jak mu Snapeovy ledové prsty vklouzly do dlaně, ale potom starší muž ztratil vědomí.

---

Čas se znovu neuvěřitelně vlekl. Byly to už tři dny, co Harry ve spěchu posbíral deky a zbytky jídla, co ještě měli ve srubu, a ze dřeva připraveného na topení vyčaroval ne moc podařená, ale přece funkční nosítka pro stále bezvědomého Snapea. Voldemortovo tělo ukryl do hranice dříví u srubu. Jestli něco nepotřebovali tak to, aby první, na co narazí banda Smrtijedů, bylo mrtvé tělo jejich pána. Uklidil také všechny stopy na louce i uvnitř jejich dosavadního příbytku. Když budou mít Harry se Snapem štěstí, Smrtijedům nic nedojde a zmizí odsud, čekajíce na další příkazy svého velitele.

Chatu Harry opustil bez jediného ohlédnutí. Na zádech vak s jídlem, před sebou levitující nosítka s profesorem a v ruce Voldemortovu hůlku, kterou za sebou systematicky zametal všechny stopy.

Ano, tohle se stalo před třemi dny, ale Harrymu to připadalo jako věčnost. Všechno vypadalo tak beznadějně! Ať se Harry snažil sebevíc, nikde kolem neviděl nic, než stromy. Minimálně teď měl hůlku a díky jednoduchému směrovému kouzlu věděl, že se netočí v kruhu, ale to bylo zatraceně málo. Na přemístění si netroufal. Nevěděl, kde jsou, a kdyby podcenil vzdálenost do Bradavic, nebo vlastně kamkoliv jinam, kde to zná, mohli by i se Snapem skončit roztrhaní na kusy například někde ve vodách Atlantiku. A ano, Snape… Nebyl na tom dobře. Ležel na nosítkách v horečkách, zamotaný do dek, zahalený ohřívacím kouzlem a bílý jako křída. Za celé tři dny se neprobral a Harry občas musel přiložit ucho až k jeho rtům, aby se přesvědčil, že ještě dýchá. Navíc se u něj začaly objevovat záchvaty hrozivého třesu a křečí. Jeho tělo se tak napínalo, že měl Harry pocit, že ještě chvíli a profesor vydechne naposledy. V takových okamžicích stál Harry nad ním s hrdlem staženým a němou prosbou na rtech. „Vydrž!“ V jedné takové obzvláště zoufalé chvíli, kdy Snapeovo tělo leželo prohnuté do luku jako při záchvatu tetanu, jej Harry ze zoufalství popadl do náručí a silně mačkal. „Neumírej, neumírej, neumírej…“ šeptal mu do ucha a Snapeova křeč postupně polevovala. Harry pocítil takovou úlevu, až se mu do očí tlačily slzy. Nevěděl proč vlastně.

Po čase Harry zjistil, že objetí skutečně spolehlivě zahání křeče, a co víc, když Snapea držel dostatečně dlouho, neopakovaly se záchvaty tak často. Zvykl si tedy odpočívat a spát přilepený ke Snapeovým zádům, s rukou přehozenou přes jeho hrudník a s nosem zabořeným do profesorových černých vlasů. „Zvláštní… On voní…“ uvědomil si poprvé. Za začátku si připadal trochu divně, ale Snapeovi bylo evidentně lépe a nakonec – Harry se alespoň necítil tolik opuštěný, bylo mu tepleji a dokonce ho tolik netrápily noční můry v čele s Voldemortem.

Uběhly další dva dny. Harry odpočíval pod rozložitým stromem, se Snapem opřeným o hrudník, a rozhlížel se kolem. Už nebyli v lese. Krajina se otvírala do širokých pastvin a plání a Harry si říkal, že brzy musejí narazit na nějakou civilizaci. Hlavou mu vířily tisíce otázek. Co udělá, když potkají jen mudly? Jak pomůže Snapeovi? Ten muž potřebuje lektvary a jídlo. Při nejlepší vůli do něj byl Harry schopen vpravit jen trochu vody, jídlo žádné. Jistě je dehydrovaný. Harry znaveně zavřel oči, když se Snape pohnul. Harry sebou trhnul a upřeně se zahleděl do mužovy tváře. „Harry?“

„Jsem tady, pane profesore. Napijte se, prosím. Máte horečku…“

Snape poslušně polkl několik doušků vody a pokusil se otevřít oči. Bez úspěchu.

„Vy jste nenapravitelný… Nebelvír,“ procedil mezi zuby a znovu přestal vnímat. Tentokrát však jenom spal.

Harry ho ještě chvíli pozoroval a potom si opřel bradu do Snapeových vlasů. Byl rozrušený a bezradný. Znovu se zahleděl na horizont a najednou to uviděl: tenký proužek kouře stoupající vzhůru. Harrymu se rozšířily oči úžasem a snad i trochu strachy. Po tolika dnech… Lidé… Horečně uvažoval. Může se tam i se Snapem přemístit? Kdo tam žije? Asi nějaký mudla, jistě. Před mudly by neměl čarovat. Ale jít po svých znamená ještě minimálně dva dny na nohou, dva další dlouhé dny bez pomoci pro Severuse (bože, od kdy mu tak říká?). Ovšem u mudlů se mu pomoci stejně nedostane. A taky to může být tábor Smrtijedů. Možná je opravdu hledají, i když Harry o tom dost pochyboval. To už by si jich musel všimnout dříve. Musí jednat rychle, rozhodl se Harry. Přemístí se za tím kouřem. Jen škoda, že to nezvládne za tmy. Cítil by se bezpečněji, ale jen těžko by si správně zapamatoval směr a vzdálenost.

---

Harry seděl v útulné kuchyňce malého domku, s hrnkem horkého čaje v rukou a zalykal se štěstím. Alespoň pro tuto chvíli. Stále nemohl uvěřit tomu, jak se všechno za poslední hodinu změnilo. Když se s hlasitým puknutím objevili na dvorku malého stavení, mířil Harry hůlkou na všechny strany a prudce dýchal. Ticho, pusto, prázdno. „Je tady někdo?“ zavolal. Nic. Vlastně ne. V okně se mihla něčí hlava. Blonďatá a kudrnatá. A hodně malá. A pak se rozrazily dveře, na prahu stálo děvčátko a mířilo na Harryho dřevěným klacíkem. „Běž hned pryč!“ houklo kurážně. „Jsem opravdická čarodějnice a můžu tě uřknout!“ Harry překvapeně zamrkal, ale to už se odněkud zezadu řítila k děvčátku mladá žena a křičela: „Poly, Poly, schovej se, honem uteč!“ Popadla dítě do náruče a poplašeně je tiskla na prsa. „Co chcete, pane? Nikomu jsme neublížili! Jsou to povídačky a vy to víte! Tak jděte pryč!“

Harry se chvíli snažil zorientovat v situaci a potom poklekl ke Snapeovým nosítkům a zašeptal: „Potřebujeme pomoc, paní. Mám tady zraněného a nevím, jak dlouho ještě vydrží. Prosím…“ Žena nedůvěřivě shlížela na obrázek před sebou a najednou prudce couvla. Očima hypnotizovala Harryho hůlku a chlapci začínalo docházet nemožné: „Vy… vy jste… jste jako my?“ Ještě mlčela. „Paní, prosím. Nechceme vám ublížit. Jak vám to mám dokázat?“

Harry vlastně nevěděl, jak se dostal dovnitř. Jen pořád mluvil a mluvil a mluvil, až se mu začal třást hlas a křečovitě mačkal Snapeovu ruku. Teď je přece nevyžene. Teď, těsně u cíle… Harryho ani nenapadlo, že by si mohl vstup do domečku vymoct násilím. Když nad tím po čase přemýšlel, říkal si, že by si to kvůli Snapeovi měl udělat, ale jeho hlava prostě na takové věci nebyla naprogramovaná. Harryho čiré zoufalství nakonec ženu obměkčilo.

A tak byl tady. Sytý, umytý, zahřátý, Snape ležel v čisté posteli a k Bradavicím právě přes mnoho různých krbů putoval dopis pro Brumbála. Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku…

Žena, Magda se jmenovala, zrovna líčila Harrymu svůj podivný osud. Žije tady se svou dcerou v dobrovolném vyhnanství už skoro dva roky. Byla vdaná, za muže měla mudlu. Ale nešťastnou náhodou přišel o život a lidé, kteří si všímali různých podivností kolem jejich domácnosti, ji obvinili z čarodějnictví a nepřímo z vraždy. Utekla sem, do hor. Úplně odejít nedokáže. Leží tady její láska. Ale ví, že pro dceru to jednou bude muset udělat, a tak se s tímto místem pomalu loučí. Zrovna, když si Harry pomyslel, jak je dobře, že se nestihla rozloučit o něco dříve, zahučely plameny v krbu a vypadl stručný vzkaz:

Profesor Brumbál z Bradavické školy čar a kouzel vás žádá o laskavé přijetí.

Zdraví Alticia Trick, kancelář Ministerstva čar a kouzel, Quebec.

A buch, razítko na konci. Magda vhodila do ohně krátkou odpověď a za chvíli vystupoval z plamenů Brumbál. Harry ho ani nenechal oprášit z hábitu popel a už mu visel na krku. „Pane řediteli,“ mumlal s úlevou a cítil, jak se mu v žilách rozlévá pocit klidu a bezpečí.

„Chlapče drahý,“ Brumbál se usmíval a dovolil si Harryho lehce stisknout. Potom ho od sebe odtáhl a zkoumal od hlavy k patě, jakoby hledal, jestli Harrymu něco neschází. „Jsi v pořádku, hochu? Co se stalo? Můžeš mi to povědět?“ Magda se zatím taktně vytratila z místnosti.

Harry potřásl hlavou. „Prosím, teď ne. Profesor Snape je na tom zle. Musíme ho dopravit do nemocnice. Zabili jsme Voldemorta, ale profesora zasáhla kletba. Nějaká – já nevím. Původně to byla Avada, ale něco jsem s ní provedl a on teď… Skoro týden byl bez sebe, až dnes se probral, ale teď už zase nevnímá… Prosím, musíme si pospíšit!“ naléhal Harry.

Brumbálovi se rozšířily zorničky a chytil Harryho za lokty: „Harry, co to říkáš? Je to pravda? Voldemort je…“ Modré oči se dychtivě vpíjely do těch Harryho.

„Mrtvý,“ dokončil Harry. „A profesor Snape zraněný,“ připomínal znovu.

Tentokrát objal Brumbál Harryho velmi pevně a chlapci se zdálo, že se trochu třese. Oči mu plály dojetím, ale promluvil velmi rozhodně: „Ano Harry. Profesor Snape si teď zasluhuje naši plnou pozornost. Jen se obávám, že jestli se mezi Smrtijedy rozkřiklo, že je jejich pán mrtev a Severus je zrádce, nebude pro něj u Munga bezpečno. Budeme si muset vystačit s naší ošetřovnou a starou dobrou Poppy.“

S nespočtem díků a přáním všeho dobrého se rozloučili s Magdou a použili přenášedlo do Bradavic. Harrymu se, popravdě, velmi ulevilo, když zjistil, že skutečně stojí v ředitelově pracovně a ne znovu uprostřed rozběsněného ledového pekla. O pár minut a několik posilujících lektvarů později už ležel i přes mnoho protestů na ošetřovně a díval se z okna na bradavické pozemky. No co, stejně by dnes zůstal tady. Potřebuje vědět, co je se Snapem. Ten teď ležel ve vedlejší místnosti, kam neměli přístup studenti a byl u něj vyhlášený lékouzelník od sv. Munga. A byl tam nekonečně dlouho. Harrymu se zdálo, že bude každou chvíli svítat, když konečně vyšel se svou brašnou ven a vstoupil do krbu, aby se přenesl zpět do nemocnice. Za ním se objevil unavený Brumbál a třel si oči.

„Harry, prosím tě, ty ještě nespíš?“ vyděsil se.

„Co je s profesorem?“ opáčil Harry místo odpovědi.

Brumbál si sedl vedle Harryho na postel a vlídně se usmál. „Ty o něj máš vážně starost, že? Těžko říct, Harry. Vypadá to jako nějaká kletba, působící na nervový systém člověka. Ten léčitel ji ve skutečnosti nezná. Vypadá to, že sama o sobě není smrtící, ale velmi bolestivá. Ta bolest ovšem vyčerpává organismus takovým způsobem, že pokud se nám nepodaří ji zastavit…“ Brumbál nedořekl a Harrymu se znovu stáhlo hrdlo.

„A zastavíte ji?“

„ To je právě ta potíž, Harry. Netušíme, s čím máme tu čest. Jakoby se v profesorově těle hromadily toxiny, způsobující nejprve únavu a po čase by mohly vést až k silným svalovým křečím. Čím více se je snažíme dostat z těla pryč, tím více jich tam je.“ Brumbál smutně potřásal hlavou. „Řekni mi, Harry, měl už profesor takové křeče?“

Harry namáhavě polknul a pak přikývnul. „Mnohokrát, pane.“

Brumbál svraštil obočí. „A časem zase ustaly…“

Znovu přikývnutí.

„Navíc říkáš, že se jeho stav lepší – tedy, že se dokonce po pár dnech na okamžik probral…“

„Je to tak, pane řediteli. Řekl mi, že jsem nenapravitelný Nebelvír,“ usmál se hořce Harry.

„Pak tedy máme naději, že Severusovo tělo bojuje a nějak si poradí. Můžeme mu jen pomáhat posilujícími lektvary a doufat,“ poplácal Brumbál Harryho po ruce. „A teď by ses měl vyspat, chlapče.“

„Mohu na chvíli za ním?“ polkl Harry a upřel na ředitele prosebný pohled.

V tom okamžiku se však vřítila do místnosti madame Pomfreyová jako velká voda a zadýchaně volala: „Je to tady Albusi. Ach bože, myslím, že dostává záchvat!“ a zase zmizela za dveřmi. Brumbál se náhlil za ní a na Harryho v tu chvíli zapomněl. Harry vyskočil z postele a nervózně se procházel po místnosti. Trvalo to tak dlouho. Tak strašně dlouho. Harryho začínaly svrbět dlaně a nakonec nevydržel a potichu vkročil do pokoje za Snapem. Ten pohled znal až moc dobře. Profesorovo tělo prohnuté do luku, vytřeštěné oči a nehty zaryté do dlaní, až zpod nich odkapávala krev. Snape bojoval o dech. Ne, Harry se musel opravit. Tohle nezná. Takhle zlé to ještě nebylo. Jako v mrákotách sledoval, jak madame Pomfreyová lije do Snapea jeden lektvar za druhým a jak se jej Brumbálovy ruce snaží udržet alespoň trochu v klidu. Konejší ho, mluví na něj, ale Harrymu se zdálo, že je to čím dál horší. „To nemá cenu, Poppy, jen mu tím přitěžujeme, přestaňte do něj lít ty břečky,“ slyšel Brumbálova ostrá slova. A madame Pomfreyová skutečně přestala a jen bezmocně sledovala Brumbálův boj se zmítajícím se Snapem. Pak si všimla Harryho: „Pane Pottere, co tady děláte? Sem nemají studenti přístup. Běžte zpět do své postele a odpočiňte si.“ Harry zavrtěl hlavou. Nemohl pohnout nohama, jen zíral na Snapea.

„Harry, opravdu tady není nic ke koukání. Zvládneme to. Ale potřebujeme klid. Dopřej profesoru Snapeovi soukromí, chlapče,“ tentokrát to byl Brumbálův hlas, co posílal Harryho pryč.

„Ale nic nezabírá…“ upřel Harry na Brumbála pevný pohled.

„O tom jsme před chvílí mluvili, Harry, je to jen na něm.“

„Dám vám něco na uklidnění, pane Pottere, a teď pojďte.“ Madame Pomfreyová chytila Harryho za paži a táhla ho pryč. Vypadala rozčileně. Harry se jí ale vytrhl a několika rychlými kroky se přesunul ke Snapeově posteli. Naučeným chvatem ho nadzdvihnul, vsunul se za něj a opřel se o čelo postele. Snapea si přitáhnul k hrudi, pevně ho objal a čelo položil do jeho vlasů. Pak už jen vnímal svůj vlastní dech a postupně cítil, jak se Snapeovo tělo uvolňuje a jeho hrudník se začíná zvedat ve stejném pomalém rytmu, jako ten Harryho. „No to…!“ lékouzelnice chtěla sesypat nekonečnou smršť výčitek na Harryho hlavu, ale Brumbál ji zarazil jediným mávnutím ruky. Odstoupil od Snapea a sledoval tu podivnou scénu. Harry mu unaveně pohlédl do očí a zaregistroval lehké ředitelovo přikývnutí. Pochopení? Díky? Kdo ví. Po chvíli vzal Brumbál Poppy jemně za loket a odvedl ji pryč. Harry chtěl za čas jít také, ale spánek ho přemohl tak rychle, že si to nestačil ani uvědomit.

---

Harrymu někdo opatrně třásl ramenem. „Pane Pottere… Pottere, vzbuďte se…“ Harry zamrkal a nějak si nemohl vzpomenout, kde je a co se stalo.

„Pane Pottere, jistě mám velmi pohodlné lůžko a v zásadě nemám nic proti spravedlivému dělení, ale přichází madame Pomfreyová a možná by vám nebylo docela příjemné, kdyby vás našla takhle… tedy… v mé posteli?“ Snape se na Harryho díval s jedním obočím vysoko zdviženým a Harry začal rudnout jako rajče. Tohle byla opravdu nepříjemná situace.

„Promiňte, pane. Ehm… jsem rád, že se cítíte lépe. Opravdu…“ koktal a hrabal se ze Snapeových peřin, jak nejrychleji uměl. Něco jiného bylo tisknout k sobě bezvědomé Snapeovo tělo a docela nový rozměr ta situace získala ve chvíli, kdy byl profesor vzhůru a Harryho přítomnost si velmi dobře uvědomoval. Harry ze Snapeovy ložnice doslova vystřelil a skočil zahanbeně do své postele na ošetřovně. To tedy bylo něco! Jen doufal, že se mu vrátí původní barva dříve, než dorazí Poppy. Zaslechl ji právě, jak zdraví Snapea, a musel si oddechnout úlevou. Snape ho vyhodil právě včas.

Konec konců, i když to celé byl opravdu trapas, Snape ve skutečnosti nevypadal ani překvapeně, ani nazlobeně a Harry si musel klást otázku, jak dlouho už je profesor vzhůru a jestli tuší, proč byl Harry u něj. Lékouzelnice přišla prohlédnout i Harryho a konstatovala, že je vše v naprostém pořádku a chlapec se může vrátit na svou kolej. „A pane Pottere, možná vás potěší zpráva, že profesoru Snapeovi je o mnoho lépe. Před chvílí jsem s ním dokonce hovořila,“ poznamenala jen tak mimochodem, když podávala Harrymu oblečení. „Můžete se teď ustojit. Přinesu vám snídani a v devět hodin vás profesor Brumbál očekává ve své pracovně. Heslo je 'Cukrová vata'.”

Brumbál přivítal Harryho velmi mile a chlapci neuniklo, že muž doslova září. Takhle spokojeného ho snad ještě neviděl a nemohl se zbavit pocitu, že by se na něj ředitel nejraději vrhnul a několikrát s ním obkroužil místnost. Místo toho ovšem pouze nabídl Harrymu čaj a sušenky, pohodlně se opřel do svého křesla a pokývnul: „Budeš mi vyprávět, Harry?“

„Co všechno chcete slyšet, pane?“

„Každičký detail, Harry. Všechno je pro mě důležité. Od začátku až do chvíle, kdy jsem vystoupil z krbu té dobré ženy…“

A tak Harry povídal. Dlouho a pečlivě. Snažil se nevynechat jedinou, třeba i málo důležitou věc. Věřil, že Brumbálovi se nějakým záhadným způsobem může hodit i pro ostatní zcela bezvýznamná informace. Občas se Brumbál mračil, jindy zase spokojeně přikyvoval, nikdy však Harryho nepřerušil. Když se dostali k pasáži s příchodem Voldemorta, vstal od stolu a přešel k velikému oknu, aby se zahleděl na bradavické pozemky. Harrymu se zdálo, že nechce, aby se na něj Harry díval. Když však začal chlapec zadrhnutým hlasem a poněkud zmateně líčit svůj boj o Voldemortovu hůlku a ten podivný okamžik, kdy se zelený paprsek, nesoucí smrt ke Snapeově srdci, změnil v zářivě zlatý, Brumbál se prudce otočil a dvěma dlouhými kroky se ocitnul u Harryho křesla. Pevně ho chytil za ruce a rozšířenými zornicemi sledoval Harryho tvář. „Harry…“ vydechnul. „Ach Harry! Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, hochu.“ Chvíli ještě tak stál a potom si přitáhl k Harrymu malou stoličku. „Pověz mi o tom víc, Harry. Vím, že je to obtížné, ale obávám se, že pro nás velmi zásadní. Zvládneš to?“

Harry pokrčil rameny. „Ale ano, pane, jen nějak nevím, co více říct. Sám tomu dvakrát nerozumím.“

„Snažíme se dopátrat toho, jak se ten paprsek dokázal změnit. Nebo přesněji, jak jsi ho změnil TY sám. Dokážeš mi říct, co jsi při tom cítil?“

„Držel jsem Voldemortovu hůlku a chtěl jsem pomoct profesoru Snapeovi. Když na něj potom vyslal kletbu Avada kedavra, ucítil jsem v ruce horko a stalo se to.“

„Dokážeš to popsat trochu přesněji? Řekl jsi něco?“

„Řekl jsem něco jako 'Ne',” zrozpačitěl Harry.

„To asi nestačí,“ usmál se Brumbál. „Myslel jsi na nějakou kletbu, nebo slovo? Mám na mysli neverbální čarování.“

„Ne pane.“

„Na co jsi tedy myslel? Soustřeď se Harry, je to velmi důležité. Tvá informace může pomoci najít lék pro profesora Snapea.“

Harry si začal nervózně mnout dlaně. „Já vlastně… Víte, bylo to strašně rychlé. Asi…“

„Ano, Harry?“

„Asi jsem myslel na Sna... na pana profesora. Já… vzpomínal jsem, jak učil, honil nás po chodbách a že mi pomohl z té hrozné vánice… Totiž… Nechtěl jsem, aby umřel. Nesměl umřít, víte?“ Harry se rozpačitě ošil.

„A těch pocitů bylo najednou nějak moc, že?“ poplácal Brumbál Harryho po ruce. Harry němě přikývnul a do tváří se mu hrnula červeň.

„Jsi výjimečný člověk, Harry.“ Ředitelovy modré oči se usmívaly.

„Můžeme tedy pokračovat?“

„Ano, pane.“

Když Harry popsal kvapný odchod ze srubu a svůj rychlý úklid na „místě činu“, sklidil Brumbálovo pochvalné zamručení a dostalo se mu několika minut odpočinku nad šálkem čaje, zatímco ředitel napsal a rozeslal snad dvacet dopisů na různá místa. „Jsem přesvědčen, že za chvíli bude Voldemortovo tělo tam, kam patří,“ poznamenal potom spokojeně a znovu si sednul k Harrymu.

„Tak tedy dále, Harry. Šli jste několik dní lesem, mám pravdu?“

„Je to tak.“

„Nikdo vás nesledoval?“

„Myslím, že ne. Nikoho jsem si nevšiml a navíc, Smrtijedi by se těžko o nic nepokusili, kdyby nás našli.“

„Samozřejmě. A profesor?“

„Nevěděl o sobě. Bylo mu čím dál hůř a potom začaly ty křeče.“

„Aha…“

„Zhoršovalo se to, víte?“

„Řešil jsi to nějak?“

„Ne. Nevěděl jsem jak, tak jsem jen čekal. Teda až…“

„Až co, Harry?“

„Bylo to skoro tak zlé, jako včera v noci a já jsem zpanikařil. Rozumíte, vypadal… že je to jeho poslední hodinka, tak jsem…“ Harry žmoulal lem hábitu a nevěděl, kam s očima.

Brumbál se naklonil k Harrymu tak blízko, až se ho skoro dotýkal nosem. „Harry, ať už jsi udělal cokoliv, pokud to profesorovi pomohlo, potřebuji to vědět. Dokázal jsi téměř nemožné a není nic, čím bys tento fakt zastínil. Zachránil jsi mu život. To přece víš…“

„Prostě jsem udělal totéž, co včera,“ mumlal Harry a jeho hábit už byl docela pokrčený.

„A?“

„A nic. Uklidnil se. A zabralo to i příště, tak jsem ho potom chytil pokaždé, když mu bylo zle. A vlastně…“

„Povídej Harry,“ Brumbál se povzbudivě usmál.

„Ono to fungovalo i do zásoby. Tím chci říct, že čím déle jsem byl u něj, tím později přišel další záchvat, takže…“ Harry se zaseknul a nebyl schopen pokračovat. Cítil se nějak obnažený a zranitelný, takže jen mlčel a kousal si spodní ret.

„Takže jsi ho potom přivinul k sobě nejen při záchvatu, ale zkrátka pokaždé, když jsi odpočíval,“ dokončil ředitel a Harry pokrčil rameny s očima zabodnutýma do koberce.

Brumbál se teď usmíval od ucha k uchu a Harryho rozpaky mu zřejmě nijak nepřekážely. „Myslím, že jsi to dělal výborně, Harry.“ Vracel se teď zpět za svůj stůl a podotknul: „Včera jsem se tedy nemýlil, domníval-li jsem se, že přesně víš, co děláš a jaké to bude mít na profesora Snapea účinky.“ Harry mlčel a tak ředitel pokračoval: „Jsem na tebe hrdý, Harry, ušel jsi obrovský kus cesty! A teď, jestli dovolíš, dokončeme ten příběh a pak se můžeš jít přivítat se svými přáteli. Dovolil jsem si nechat jim tvůj návrat jako překvapení,“ mrknul na Harryho a podal mu misku se sušenkami.

O dvacet minut později už Harry bral za kliku ředitelovy kanceláře a chtěl se rozloučit, když ho Brumbál vzal za rameno: „Ještě malý moment, Harry. Mohu se domnívat, že v případě potřeby budeš profesoru Snapeovi k dispozici?“ Brumbálův pohled byl vážný, ale když se Harry usmál, zahrály mu v očích veselé jiskřičky.

„Mohu ho někdy navštívit, pane?“

„Myslím, že nebude nic namítat,“ přitakal Brumbál a podržel Harrymu dveře.

Předchozí      Další

   



 

16.01.2011 20:03:14
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one