Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Bílá - 3. kapitola

 

V příštích dnech se život vracel do starých kolejí. Tedy skoro. Zpráva o Voldemortově smrti se rychle rozkřikla a kolem Harryho se teď neustále pohybovala spousta dychtivých obličejů s hromadami všetečných otázek. Pořád na něj někdo pokřikoval a poplácával ho po rameni. Každé ráno nosily sovy na Harryho stůl hromady děkovných dopisů a noviny psaly sáhodlouhá pojednání o „Chlapci, který zvítězil“. Na hranicích bradavických pozemků se hromadily davy zvědavců a ředitel musel vynaložit značné úsilí, aby nakonec ten příliv zarazil. Harry už byl unavený a otrávený. Ron s Hermionou přetékali štěstím, že mají Harryho zpět živého a zdravého, a snažili se ho všemožně rozptýlit, ale Harry byl stále bez nálady. Snad to bylo tím, že jeho život udělal takový kotrmelec. Z pocitu neustálého tlaku, ohrožení a zodpovědnosti zbylo najednou jen prázdno a Harry nevěděl, co dál. A jeho myšlenky se stále častěji upínaly na Snapea. Díky té hrůze, co spolu prožili, se s ním cítil nějak spjatý, podobně jako s Ronem a Hermionou. Chyběl mu.

Když si pro Harryho přišel Brumbál, aby ho odvedl z hodiny přeměňování, bylo chlapci jasné, že je Snapeovi zle. „Je to vážné, pane?“ upřel na ředitele vyplašené oči.

„Myslím, že to zvládneš, Harry. Není to tak zlé, jako posledně,“ povzbuzoval Harryho Brumbál a spěchal k ošetřovně.

Byla to pravda. Snape měl sice silné bolesti a třásl se po celém těle, ale neprohýbal se tolik a dýchal celkem pravidelně. Harry si nenápadně otřel zpocené ruce do hábitu a Brumbál se usmál: „Nechám vás o samotě, Harry. Poppy nepřijde, neměj obavy. Vyzvednu tě tady za tři hodiny. A s vyučováním si nedělej starosti.“

Když za Brumbálem zapadly dveře, Harry vzal opatrně Snapea do náruče a přitiskl se k němu. Dnes se cítil zvláštně. Snape už věděl, že ho Harry objímal a chlapec neměl nejmenší tušení, jestli zná důvod toho všeho. Mluvil o tom s Brumbálem? A i kdyby ano, nemusí mu to být příjemné. Jistě, že není, vzdychnul si Harry. Nikdy neměl Harryho rád a taky… jak to říkal? „ Asi pro vás nebude překvapením, že právě vy jste jeden z posledních lidí, kterým bych chtěl cokoliv dlužit…“ No jistě. A teď ho ten nenáviděný Potter dokonce objímá a on nemá na výběr. Buď si to nechá líbit, nebo po čase zemře bolestí a vyčerpáním. Anebo taky ne. Třeba už by to zvládnul sám a jenom Brumbálova a Harryho přehnaná péče mu to znemožňuje. Snape vždycky všechno zvládnul sám.

„Musí mě za to nenávidět,“ blesklo Harrymu hlavou a udivilo ho, proč ta myšlenka tolik bolí. Nakonec si povzdechnul, trochu se sesunul dolů, takže ležel za Snapeovými zády a zavřel vyčerpaně oči. „Promiňte, pane profesore,“ zašeptal zničeně. Snape se už netřásl a vypadalo to, že spí.

„Je mi líto, že to ode mě musíte snášet,“ Harry měl najednou pocit, že potřebuje mluvit. Pořád a pořád dokola. Dostat ze sebe všechno, čím poslední dny prochází. Ospravedlnit se za svou nejistotu, za strach z budoucnosti a za to hrozné prázdno, kterého se neumí zbavit. Vykřičet zhnusení nad tím, že lidé, kterým byl celý život ukradený, mu najednou lehají k nohám a své zklamání nad tím, že pro nikoho nemůže být prostě jen Harry. Harry Potter, který už prožil tolik strachu a bolesti, že by to stačilo na tři lidské životy a který zoufale prahne po tom někam patřit. A když jednou ta stavidla spustil, nedokázal přestat, a tak žaloval celému světu a z úst mu plynuly věty o nocích v přístěnku, odmítnutých objetích, o prázdnu a zmatku v hlavě, když cizí mámy konejšily a líbaly své uslzené děti a Harry dostal za svou bolest trest. Vykládal o Siriovi, své hrozné vině vůči němu a o nekonečné samotě, když kmotr odešel. Mluvil o lidech, kteří pro Harryho umřeli, a on tomu nedokázal zabránit, protože je slaboch. A taky o hrůze a nenávisti k sobě samému, když zjistil, že v jeho vlastním těle trčí kus duše toho prokletého bastarda. Tehdy se chtěl zabít a jen Hermioniny slzy ho nakonec dokázaly zastavit

Ke konci už skoro brečel a slova se mu zadrhávala v hrdle, ale bylo mu lépe. O mnoho lépe. Svěřil se člověku, který ho zřejmě nesnášel do morku kostí, ale co na tom záleželo. Vždyť on spí. Nakonec se uvolněně zasmál a zašeptal: „Myslím, že kdybyste mě teď slyšel, docela dobře byste se bavil. Chlapec, který zvítězil, fňuká do hábitu obávaného profesora lektvarů jako nějaké mrně…“ Pak už Harry mlčel a jenom vnímal to zvláštní teplo Snapeova těla. V této chvíli měl v duši klid a mír.

Když Brumbál zaklepal na dveře ošetřovny, byl už Harry na nohou a spokojeně se usmíval. Večer si sednul ke svým knihám a učil se tak snadno a s chutí, jako už dlouho ne. A těšil se na další den. A pak na ten příští a ještě další. Na světě je hezky.

---

Uplynulo dalších pár dní a Harrymu bylo pořád fajn. Děkovné dopisy házel pod postel, noviny nečetl a davy obdivovatelů míjel s nacvičeným úsměvem. Už ho neobtěžovaly. Prostě je to přejde, říkal si. Hodně se učil a bavil se s Ronem a Hermionou. Tolik legrace, jako teď, si neužili už celé měsíce. Najednou byli volní. Bez Voldemorta za zády a bez vyhlídky na to, že se nemusejí dožít dalšího dne. Jistě, ještě pořád je tady banda opuštěných Smrtijedů, ale ti mají jistě jiné starosti, než honit Harryho Pottera a jeho přátele.

Studenti právě seděli u večeře, Ron si cpal do pusy lívance a Hermiona četla Denního věštce. „Že tě to ještě baví,“ mumlal Ron. „Vždyť je tam pořád to samé. Harry a Snape tak, Harry a Snape naopak… Nechápu, proč musí Harryho zásluhy znevažovat přítomností toho umaštěnce...“

„Rone!“ protestovala Hermiona. „Jak to můžeš říct? Snape tam přece byl a opravdu Harrymu zachránil život. A pak zase Harry jemu – víš to moc dobře, tak co se ti na těch článcích nelíbí?“

„Na článcích nic. To jen na Snapeovi,“ zavrčel Ron.

„A mimochodem, Harry, neříkal jsi, že půjdeš Snapea navštívit? Vím, že ho moc nemusíš a užil sis jeho společnosti víc než dost, ale přece jenom – prve se mi to zdálo jako docela dobrý nápad. Asi bys měl prokázat dobrou vůli, ať se to mezi vámi zase nepokazí. Nemusíte se milovat, stačí vycházet, hm?“

Harry poslouchal Hermionu a přikývl. Kdyby jenom věděla… Ve skutečnosti chtěl Snapea vidět už dávno. Každý den se plížil chodbou kolem ošetřovny a pokoušel se zachytit alespoň útržek nějakého rozhovoru. Zjistit, co je s profesorem. Ale dovnitř se bál. Hrozně bál. Snape ho nenávidí, určitě. V jeho očích musí být Harry drzý fracek, který ho viděl v okamžicích největší slabosti a dovolil se ho dokonce dotýkat! Merline! „Prokleje mě, sotva projdu dveřmi…“ zoufal si Harry. Ale když už začal naléhat i Brumbál, musel se vzmužit a kousnout do toho kyselého jablka. V sobotu dopoledne tedy klepal na Snapeův nemocniční pokoj.

„Dále!“ ozval se nevrlý hlas. Nebylo pochyb, Snape už byl téměř ve své kůži. Harry polknul a opatrně vkročil.

„Á, pan Potter osobně! Tak přece se mi dostalo té cti! Jen dál, náš hrdino!“ Snape se šklebil a Harry si v duchu zanadával, že se radši nešel s Ronem proletět na koštěti.

„Dobrý den, pane profesore…“

Snape si odfrkl. „Pravda, dobrý. Zvlášť, pokud se můžeme navzájem těšit svou společností, že?“ protáhl měkce.

Harry zalapal po dechu. Takhle si to opravdu nepředstavoval. „Jen jsem chtěl vědět, jak se vám daří,“ zkusil Harry.

„A co jste zjistil?“

„Asi lépe,“ zašeptal chlapec a studoval špičky svých bot.

Snape ho chvíli zamyšleně pozoroval a potom zavrčel: „Tak se přece posaďte, Pottere, já nekoušu.“ Mávnul rukou k židli vedle své postele.

Harry poslechl, ale oči nezvedl.

„Pane Pottere, skutečně mě těší váš zájem,“ vydechl Snape už o něco vlídněji. „Po pravdě jsem vás dokonce očekával poněkud dříve. Ze staré známosti,“ ušklíbl se.

„Nechtěl jsem obtěžovat, pane. Asi... myslím, že beze mě se cítíte… méně se rozčilujete,“ zamumlal Harry a nervózně si proplétal prsty na rukou.

„Tak to byste mohl laskavě nechat na mně, nemyslíte? Buďte si jistý, že vás dokážu vyhodit tak rychle, že se nestačíte ani nadechnout. Pokud budu cítit tu potřebu… Takže? Povíte mi něco podnětného?“

Harry překvapeně zvedl oči.

Snapeův obličej zdobil jeden z jeho úšklebků: „Tak začněte třeba tím, jak se vám daří, co vy na to…“ Snape se pohodlně opřel do svých polštářů a podal si hrnek s čajem.

Harrymu se trochu ulevilo. „Myslím… Teď už dobře, děkuji. Ze začátku jsem… no potřeboval jsem si odpočinout, ale už se cítím v pořádku,“ Harry pokrčil rameny. „Opravdu jsem si o vás dělal starosti, víte? Ech, omlouvám se. To jen… bylo vám zle.“

Snape mlčel. Upřeně se díval na Harryho – zkoumal ho, jakoby něco hledal. Vypadalo to, že přemýšlí, co si má o Harryho poznámce myslet. „A možná jsem ho naštval a teď mu nestojím ani za to vyhození,“ pomyslel si Harry a nervózně se zavrtěl. „Asi bych měl jít,“ vypravil ze sebe nakonec a začal se zvedat.

„Počkejte přece, Pottere. Nic takového jsem neřekl. Nebo už vám má společnost není milá?“ Znovu úšklebek. „Už jsem řekl, TĚŠÍ mě váš zájem,“ Snape se zřejmě musel přemáhat, ale řekl to. „Ředitel Brumbál mi sdělil, že jste byl na vaše velmi intenzivní naléhání zevrubně informován o mém zdravotním stavu,“ protahoval kysele. „Bohužel jste se nevyhnul ani přímé konfrontaci s mým… handicapem…“ stiskl Snape rty a vypadal, že rozdrtí hrnek ve svých dlaních.

„Je vám to nepříjemné…“ vydechl Harry.

„Nepopírám. Ale budu se s tím muset nějak vyrovnat, a ač by mi v této chvíli velmi pomohlo myslet si opak, není to vaše chyba. Ve skutečnosti vám dlužím dík za záchranu života, i když nemohu tvrdit, že jste jednal logicky. Stále si myslím, že jste mě měl nechat v té chatě. Vaše reakce byla velmi zbrklá.“

„Mám k tomu sklony.“

„A obvykle i hromadu štěstí. Díky vaší zbrklosti jsem teď tady…“

„Jsem rád, pane… Já… Já si pamatuju, co jste mi říkal, tehdy v tom srubu, a nečekám vaši vděčnost. Nechci, abyste ji cítil. Rád bych s vámi vycházel, ale ne proto. Prosím, zkuste na to zapomenout. Měl jste pravdu – před chvílí – prostě jsem udělal hloupost a pak měl jen hromadu štěstí. A vy se mnou…“

„Mám tomu rozumět tak, že jste se poučil a příště mě poslechnete?“ nadzdvihl Snape obočí.

Harry se zazubil: „Ne. To ne. Nikdy bych vás tam nenechal.“ A pak zůstal zírat s otevřenou pusou. Snape se totiž smál…

---

V pondělí Snape nakráčel do učebny lektvarů. Majestátně, s hlavou vzpřímenou a rty semknutými do tenké linky. Harrymu poskočilo srdce, jen se nemohl rozhodnout, jestli radostí, nebo strachem. Když se učitel postavil za katedru, rozhostilo se obvyklé napjaté ticho, jen ruka Hermiony Grangerové vystřelila do vzduchu. Snape se zatvářil, jakoby mu někdo strčil pod nos něco skutečně ohavného. „Ano, slečno Grangerová?“

„Pane profesore, jsme velmi rádi, že jste opět zdráv, a jménem celé třídy bych vám chtěla poděkovat za pomoc Harry-“

„Slečno Grangerová! Nechte si laskavě vaše citové výlevy pro své vrstevníky a v mých hodinách se věnujte pouze předepsanému učivu. Obávám se, že vaše 'nadšení' z opětného shledání nemohu sdílet. A nyní – vytáhněte pergameny a zapište si postup. Dnes budeme připravovat antialergický lektvar.“

Hermiona zalapala po dechu a posadila se. Harry si v té chvíli pomyslel, že dnešek bude těžký.

Nakonec to ale nebylo tak zlé. Snape sice hýřil sarkasmem a odebíral body jako nikdy předtím (snad potřeboval dohnat tu dlouhou absenci), ale Harrymu se více méně vyhýbal. Příměří trvá? Když tak Harry sledoval vlající Snapeův hábit, poslouchal jeho jedovaté poznámky a krčil se před blesky, sršícími ze Snapeova pohledu, musel se bezděčně usmát. Všechno je zase v pořádku. Bradavice jsou znovu Bradavicemi, jako dřív. Vlastně ne – lepší, protože venku nečíhá žádný temný mág…

---

Zima se překulila a na bradavické pozemky se vkrádalo jaro. Ještě zubaté slunce pomalu roztápělo závěje, tahalo ze země první květy a zvalo studenty ven. Ani Harryho nenechalo jeho vábení chladným. Chodíval teď se svými učebnicemi na astronomickou věž, vyhříval se ve sluneční lázni a vdechoval kořennou vůni probouzející se hlíny. Brzy však zjistil, že mnoho lidí mělo stejný nápad a na astronomické věži je poněkud těsno. Našel si tedy malinkou věžičku s úzkým ochozem v západním křídle hradu a uchyloval se tam. Nebyla sice tak pohodlná jako astronomická věž, ale měl soukromí a klid na učení i přemýšlení.

Klid na přemýšlení… No ano, nebyla to zase taková výhra, jak se Harry původně domníval. Napadaly ho v té době divné věci a s nimi přicházely i zvláštní pocity. A středobodem všeho byl Snape. Sarkastický, odtažitý a obvykle dost chladný Snape. A Harrymu chyběl. Opravdu a hluboce. Napřed si nepřipouštěl, že na něj myslí. Potom si to zakazoval a ještě později si zoufal. Nakonec tu myšlenku přijal a smířil se s ní. No co – konec konců to nikdo nemusí vědět, že?

Po čase se Harry, pokud měl v plánu pracovat, musel vrátit zpět do nebelvírské společenské místnosti. Jeho malá soukromá věžička se k tomuto účelu začala jevit jako zcela nevhodná. Tam se dokázal soustředit jen na Snapea – a dělal to často…

---

Harry stál v učebně ve sklepení a trápil se nad svým kotlíkem. Moc mu to nešlo. Zase… Hodiny lektvarů pro něj v té době byly něco mezi očistcem a rájem. Dobře, to znělo trochu přehnaně, připustil si Harry, ale nějak nedokázal lépe popsat tu směs protichůdných pocitů. Na jedné straně nesmírné uspokojení nad tím, že je Snape nablízku, že se na něj Harry může dívat a poslouchat jeho (pravda trochu uštěpačný) hlas, a na straně druhé přímo panická hrůza z toho, že si někdo (v nejhorším případě Snape) všimne, jak na něj Harry nepokrytě zírá. A pak taky podivné zklamání, že se přesně tohle nestane. Ale on by si s ním chtěl přece jenom popovídat, ne? Už je to alespoň měsíc, co spolu naposledy mluvili na ošetřovně. Tedy přesně čtyři týdny, dva dny a tři a půl hodiny… Když Harrymu došlo, jak přesně to ví, málem zavyl.

Ztrápeně otočil oči ke katedře, kde Snape opravoval nějaké eseje. I když… Harry musel na okamžik zatajit dech, jak mu sevřela srdce zlá předtucha. Snape stále seděl, ale už nepsal. Brk mu vyklouzl z třesoucí se ruky, rty svíral do pevné linky a oči slepě upíral na jeden jediný bod mezi poházenými pergameny. Pak na okamžik vzhlédl a vypadalo to, že něco hledá. Chvatně, naléhavě… Teď! Jeho pohled se zastavil v Harryho zelených očích a mihla se v něm panika. „Pokračujte v práci,“ vyštěkl Snape, s rachotem odsunul židli a třemi dlouhými kroky zmizel ve svém kabinetu.

Harrymu se rozeběhlo srdce. „On potřebuje pomoc,“ vířilo mu hlavou. „Ach bože, ale je při vědomí. Prokleje mě, jestli se k němu jenom přiblížím!“ Vteřiny ubíhaly a Harry sváděl divoký vnitřní boj. Vidět Snapea zrovna teď – Harry si byl jistý, že si profesor neumí představit horší pokoření. Ale má bolesti. Vysiluje ho to. A jestli se mu teď nedostane pomoci, může znovu omdlít. Vše se vrátí o několik týdnů zpět. Na druhou stranu – Snape už ho tak dlouho nepotřeboval… Třeba našli s Brumbálem způsob, jak si s těmi záchvaty poradit sami. Určitě ano. Snape to zvládne! Zvládne to sám… „Hermiono, zruš můj lektvar,“ vydechnul Harry a vyřítil se uličkou ke kabinetu. „Zabije mě, zabije, zabije, zabije…“

Snape stál v mírném předklonu a rukama se opíral o pracovní stůl. Ztěžka dýchal, třásl se po celém těle a na čele se mu perlily kapičky potu. Bylo znát, že se sotva drží na nohou. Ve chvíli, kdy Harry rozrazil dveře, nepatrně zavrávoral. Chlapec se nerozhodně zastavil několik kroků od něj a dýchal, jakoby právě dokončil závod ve sprintu. Třásly se mu ruce. Profesor ani nevzhlédl a Harrymu se zdálo, že se vteřiny natahují do nekonečných spirál. „Zabije mě…“

„Pottere,“ zavrčel Snape temně a zjevně s velikou námahou. „Já vím, co mi pomáhá… takže jestli to pro mě chcete udělat… PROSÍM… Já to přece… vím…“ teď už šeptal.

Harry byl u Snapea ve zlomku vteřiny. Přitáhl si ho zezadu za ramena k tělu a Snape se s úlevou opřel. Zavřel oči a jeho dech se začal zklidňovat. Harry ho musel podpírat, aby se oba nesesuli k zemi. Čekali. Vlastně trvalo jen pár minut, než se Snape dokázal opět postavit rovně a vymanil se z Harryho obětí. Těžce dosedl do křesla za svým stolem a začal poněkud nesmyslně přerovnávat hromady listin před sebou. Pak toho nechal a unaveně si promnul oči.

„Pane profesore…“

„Ano, pane Pottere?“ Snape zvedl k Harrymu obličej zkřivený nenávistí a jeho hlas proletěl místností jako švihnutí meče. „Zvládl jste to bravurně, že? Ostatně jako vždy. Jste na sebe pyšný? Možná bych vás měl za odměnu uvolnit ze zbytku hodiny, abyste si mohl dát sprchu! Potřebujete ji přece, po takovém nechutně blízkém kontaktu s umaštěným a mimořádně odpudivým individuem mého ražení? Dobrá tedy. Máte ho mít! Můžete opustit třídu… Slyšíte? Tak už sakra VYPADNĚTE!!!“

Harrymu proletěl tváří stín zděšení a rychle ho nahradil výraz nekontrolovatelného vzteku. „Tak?“ vyštěkl. „Tohle si myslíte? Celou dobu? A možná je to přesně naopak, co? Třeba jste to teď právě vy, kdo nedokáže myslet na nic jiného, než jak ze sebe co nejrychleji smýt dotyky mých špinavých pracek! Tak si poslužte!“ Harry prudce švihl hůlkou a šokovanému Snapeovi přistál v klíně čistý ručník a mýdlo. Harry se otočil na patě a vyběhl ze sklepení tak rychle, že za ním zůstala jen ohnivá čára. Běžel bez rozmyslu. Vnímal jen své tlukoucí srdce, zrychlený dech a nohy, jak v divokém rytmu míjejí jedna druhou. Začalo ho píchat v boku a tak ještě přidal. Běžet dál, rychleji, ještě rychleji! Vyplivnout plíce, kašlat krev, vyždímat si vnitřnosti. Chtělo se mu zvracet a najednou neměl kam utíkat. Cesta končila a Harry si překvapeně uvědomil, že stojí na své malé věži. Sesunul se k zemi podél jedné ze zdí, přitáhl si kolena pod bradu a snažil se potlačit vzlyky.

To ne! Nebude přece brečet! Ne kvůli němu! Ne kvůli tomu, tomu… „Bastarde! Studený zmetku!“ syčel Harry do větru a vzdal boj se slzami. Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Zameškal celou dvouhodinovku kouzelných formulí a dokonce i večeři. A když už neměl z čeho plakat a skoro nic necítil, zvedl se a tváří mu přeběhl podivný úsměšek: „A víš, že ta sprcha není zase tak špatný nápad, Severusi?“

---

Harry mířil k nebelvírské věži s hlavou podivně prázdnou a lehkou. Vlastně mu bylo skoro fajn. Skoro. Přemýšlel, jak vysvětlí Ronovi a Hermioně své podivné zmizení a těšil se do postele. Dnes půjde spát hodně brzy. Potřebuje to…

A pak ho uviděl. Stál opřený o zeď vedle obrazu Buclaté dámy, ruce zkřížené na prsou, pohled upřený k rudému západu za oknem. Snape. Harry se ani nezarazil, jen prostě okamžitě změnil směr a zalitoval vzdalující se vyhlídky na odpočinek. „Sakra! Co tady dělá? To na něho musím narazit zrovna já a zrovna teď?“ spílal Harry osudu a slastná prázdnota ustupovala vlně zoufalství a vzteku.

„Pane Pottere?“

To snad ne! Ne, ne, ne!!! Harry bojoval s pokušením zacpat si uši a rozběhnout se pryč. To gesto mu však přišlo tak zoufale bezbranné a nedospělé, že ho Snapeovi nemohl dopřát. A tak se prostě otočil a čekal. Modlil se, aby neměl v očích napsáno všechno, co si Snape neměl přečíst.

Snape zkoumal Harryho tvář. V očích i ve tváři mu seděly známky únavy a Harrymu se zdálo, že se je ani nesnaží skrýt. I hlas měl utahaný. Jeho problém!

„Zmeškal jste své vyučování, pane Pottere.“

„Pustil jste mě, pamatujete?“

„Vím, co jsem udělal. Ale já nemluvím o lektvarech. Vynechal jste i dvě následující hodiny…“

„Vážně? A jak VY to víte? Myslím, že nejste přesně ten člověk, kterého by to mělo trápit…“ Harry už se zase vztekal.

„Vím to jen proto, že jsem vás tam hledal.“

„A to proč?“ odfoukl Harry.

„Proč? Třeba abych vám vrátil ručník, Pottere,“ Snape si odfrknul. „Neodevzdal jste vzorek své práce, a jelikož k závěrečné zkoušce bude právě tento lektvar požadován, bylo by vhodné vaření zopakovat…“

„Dostanu trest? Ale jistě. Vyhodíte mě a potom ještě… hummm… A vaše potřeba mi to sdělit je natolik silná, že se kvůli tomu obtěžujete obětovat svůj drahocenný čas a čekat na mě celé dlouhé minuty u nebelvírské společenské místnosti?“ z Harryho hlasu čišel posměšný tón.

„Ve skutečnosti tady čekám už dvě hodiny…“

„To je pozoruhodné…“

„Vy mi to neulehčíte, že, Pottere?“

„Co přesně myslíte? Proč mi prostě neřeknete, kdy a kam mám přijít a nenecháme to plavat?“ Harry cítil, jak mu pulzují spánky.

„Půjdete se mnou hned teď, pane Pottere…“

„Aha…“ Harryho tvář byla bez výrazu, když mlčky zamířil ke sklepení. Snape za ním, jako chlapcův stín.

Nešli do učebny. Snape nasměroval Harryho ke svým soukromým komnatám a usadil ho k malému jídelnímu stolu. Jedním mávnutím hůlky přivolal tác s kouřícím jídlem a sklenku dýňového džusu. „Najezte se, pane Pottere.“

„Díky, ale nemám hlad. Můžeme se raději věnovat vaření? Jsem dost unavený a chci jít spát co nejdříve.“

„Nebyl jste na večeři, pane Pottere. Měl byste do sebe něco dostat.“

„Tak… Nebyl… Toho jste si taky všimnul?“

„Opravdu jsem se po vás sháněl!“

„Kvůli trestu? Nejste blázen?“ štěkal Harry a napadlo ho, že teď by se měl asi omluvit, ale být drzý na Snapea mu přinášelo příjemný pocit zadostiučinění.

„Blázen jste vy, jestli si tohle skutečně myslíte, Pottere!“

Harry mlčel. Nenapadla ho žádná chytrá odpověď.

„Poslyšte, pane Po... Tohle ode mě už víckrát neuslyšíte, takže zkrátka a dobře nastražte uši, ano? OMLOUVÁM SE!“

Harry potlačil úsměšek, ale Snapeovi neunikl ani ten náznak chlapcovy nedůvěry a nezájmu o jakékoliv omluvné gesto. Těžce si povzdechnul a přivolal z baru lahev a dvě skleničky. Oběma nalil na dno trochu zlatavé tekutiny a pokynul Harrymu, aby si nabídnul.

Harry neměl chuť odpouštět a neměl chuť pít se Snapem tohle hnědé… cokoliv, ale přece jen měl pocit, že tomu muži dluží alespoň poslední vyslechnutí. Popadl skleničku a opatrně usrknul. Nebylo to špatné. Snape se napil o poznání odvážněji, chvíli zíral do plamenů v krbu a pak tiše promluvil: „Opravdu mě to mrzí, Harry.“ Chlapec sebou cuknul při zvuku svého jména, ale Snape na to nereagoval. „Choval jsem se jako… Neměl jsem to říkat.“

„Pokud jste to tak cítil…“ Harryho hlas zněl dutě. „Aspoň máme mezi sebou jasno,“ přihnul si ze své skleničky, teď už výrazně víc, než prve.

„Ale to je přece nesmysl!“ vyštěkl Snape hlasitěji, než zřejmě zprvu zamýšlel. Jeho pohled se zavrtal do Harryho očí takovou silou, že chlapec nedokázal uhnout. „Plácal jsem hlouposti a vy to víte! Doufám…“

„Doufáte v co? Že jsou to hlouposti, nebo že to vím?“

„Obojí,“ Snape uhnul pohledem a pro změnu mluvil velmi tiše.

Harry pokrčil rameny. Na jazyk se mu drala jedovatá slova, ale z nějakého důvodu se mu začínala vracet rozvaha a být drzý na profesora se zdálo být těžší.

„Možná vám dlužím více, než jen omluvu?“ zkusil Snape. „Stojíte o vysvětlení? Záleží vám na tom?“

Harry se na něj nedíval. Byl zase prázdný. Viděl sám sebe na té prokleté věži a ptal se, proč tam, k čertu, takhle vyváděl! Jestli mu na tom záleží? Celé odpoledne pracoval na tom, aby mu to bylo jedno. Celé odpoledne se snažil vykašlat na Snapea a na jeho zatracená krutá slova! A chce na tom pracovat dál. Odpoutat se od toho netopýra bez srdce.

„Harry?“

Ticho.

„Jsi v pořádku?“

Žádná reakce.

Harry ve skutečnosti vůbec nebyl duchem ve Snapeově kabinetě. Toulal se tím promrzlým, nehostinným lesem daleko v Americe a tisknul se po nocích ke Snapeovu horkému tělu, konejšil ho v krutých bolestech, šeptal mu slova povzbuzení, ležel vedle něj na ošetřovně a žaloval mu znovu do zad svou bolest a pak stál na vysoké věži a šeptal nesmělé „chybíte mi…“

Harry sebou trhnul. V zádech ucítil živočišné teplo a kolem hrudníku se mu omotaly něčí paže. Když Harrymu došlo, co se děje, vydral se mu z hrdla tichý vzlyk a musel se silně kousnout do rtu, aby se, dnes už podruhé, nerozbrečel.

„Jsem proklatý, bezcitný a neodpustitelný idiot, Harry,“ šeptal Snape. „Nevím, jestli existuje způsob, jak odčinit, co jsem provedl. Styděl jsem se za svou slabost a za tu nezvladatelnou potřebu tvé blízkosti. Přiznat si, že jsem na tobě závislý, je jeden z nejtěžších úkolů v mém životě a věř mi, že bych se daleko raději znovu postavil Voldemortovi, než tohle. A navíc… skutečně mám obavy, že musíš dělat něco, co ti není příjemné a jen velikost tvého srdce, nebo snad síla povinnosti posilují tvou vůli a ty mě dokážeš neodstrčit. Pravda ale je, že ať už jsou tvé pohnutky jakékoliv, nemám právo ubližovat ti. A to je, soudě podle tvých předešlých i současných reakcí, přesně to, co jsem dnes udělal. Svou vlastní frustraci jsem bezostyšně hodil na tebe a TOHLE je ve skutečnosti ta věc, za kterou bych se měl stydět. Je mi to upřímně líto, Harry… opravdu…“

Pak už Snape nemluvil, jen dál tisknul Harryho ke své hrudi a trochu ztěžka dýchal. „Je nervózní,“ napadlo Harryho a nepatrně se ošil. Pro Snapea to byl signál, aby se odtáhl.

„Snězte, prosím, tu večeři, pane Pottere, a potom se vraťte na svou kolej. Pokud vám to bude vyhovovat, dostavte se do mého kabinetu zítra v šest hodin večer. Pomohu vám s tím lektvarem.“ Lehce kývnul hlavou na pozdrav a zmizel ve vedlejší místnosti.

A bylo to. Harry se opravdu necítil hladový, ale nakonec do sebe poslušně nasoukal aspoň část nabízeného jídla a opustil sklepení. Do postele se, navzdory všem svým předsevzetím, dostal až těsně před půlnocí, ale i tak ještě dlouho nedokázal zabrat. Jestli o sobě někdy mohl říci, že je smutný, bylo to právě teď. A proč vlastně? Nerozuměl tomu. Ať už to čekal, nebo ne, Snapeův odpolední výpad se ho skutečně hluboce dotknul a teď… Ten zmetek vyhledal Harryho tak rychle a přiložil na rány hojivý obvaz takovým způsobem, že se Harryho srdce nestihlo zajizvit a zatvrdit. A to bylo zlé. Kdyby dal Snape Harrymu jen den či dva navíc, neměli by spolu už nic společného. Harry by se otřepal, sám sobě se vysmál a šel dál. Bez podivné závislosti na člověku, který neví, co je přátelství a cit. Chyběl by mu Snape? Těžko říct. Asi ne. Nebo možná ano, ale Harry by se za to nenáviděl. A nenáviděl by za to Snapea. Teď to však nějak nedokázal. Jen se na Snapea zlobil. Strašně zlobil.

---

Harryho „trest“, jak to sám nazýval, proběhl bez nějakých větších obtíží. Snape se Harrymu opravdu věnoval a při jeho přesném vedení dokázal Harry uvařit téměř bezchybný lektvar. Jednali spolu slušně a s odstupem. Harry se však cítil nepříjemně. Jestli předtím neměl ve svém vztahu k profesorovi tak docela jasno, teď se přímo zmítal mezi pocity sounáležitosti a pochopení i zklamání a nedůvěry. Nakonec byl rád, když se později večer mohl připojit ke svým přátelům v Nebelvíru. Na ty se mohl vždycky spolehnout. Ty měl rád. A oni měli rádi jeho.

A plynuly další dlouhé dny a týdny. Jaro bylo v plném proudu, ale studenti sedmých ročníků si ho už nedokázali užívat. Kvapem se blížil termín závěrečných zkoušek, a tak jako ostatní, i Harry trávil většinu svého času nad knihami a stohy popsaných pergamenů. Zdálo se mu, že se jeho hlava doslova nafukuje přemírou informací a jedinou relaxaci mu skýtaly okamžiky strávené na Kulovém blesku vysoko nad famfrpálovým hřištěm. Zrovna si takhle užíval jeden z výjimečně příjemných podvečerů, když zahlédl hluboko pod sebou jasně modrou tečku. Snesl se o něco níže a viděl, že tečka dostává Brumbálovy obrysy. Chvíli váhal, jestli je tam ředitel kvůli němu, ale tečka se přestala hýbat a upřeně ho pozorovala, takže se snesl k zemi.

„Pane řediteli?“

„Zdravím tě, Harry! Máš chvilku?“

„Jistě, pane profesore, jen se převléknu. Budu tady hned.“ Harry zmizel v šatně, a když se vrátil zpět, seděl Brumbál na tribuně a vypadal mírně znepokojeně. Harry si sedl vedle něj a čekal.

„Co se stalo mezi tebou a profesorem Snapem, Harry?“ zeptal se ředitel přímo.

Překvapený Harry zavrtěl hlavou: „Myslím, že nic tak moc neobvyklého.“ Chlapec se trochu ošil. Ještě pořád cítil vůči Snapeovi hořkost, ale měl-li k sobě být upřímný, ve skutečnosti mu nejspíš odpustil. Jen teď ke Snapeovi přistupoval poněkud ostražitě. A někdy ho to dost mrzelo.

„Před časem jsem měl pocit, že spolu docela dobře vycházíte…“

„Nemám nic proti profesoru Snapeovi, pane řediteli. Někdy mě dokáže… ‘překvapit', ale…“ Harry nakonec jen mávnul rukou.

„Myslím, že ti rozumím, hochu. Severus je sám celý svůj dospělý život. A když říkám sám, myslím tím víc, než jen absenci rodiny a partnera. Nikdy neměl ani skutečné přátele, zato nepřátel a lidí, kterým se hnusil, měl kolem sebe vždy dostatek. Buď si jistý, že kdysi dokázal i milovat. Velmi hluboce, řekl bych. Tak hluboce, že zrada té osoby, pokud se v jejím případě vůbec dalo o zradě hovořit, a později její smrt ho zlomila. On nenávidí svou slabost, víš? A tehdy se přesvědčil, že cit je jeho největší slabostí. A tak se s tou slabostí vypořádal. Svým způsobem.“

Harry mlčel.

„Netvrdím, že je profesor Snape bezcitný člověk, jen…“

„...své city nemá rád,“ vydechl Harry. „Promiňte, ale víte, že by vás nejspíš zabil, kdyby věděl, co mi tady povídáte?“

Brumbál se usmál: „Možná i něco horšího, Harry. Ale věřím, že s touto informací budeš nakládat… řekněme opatrně?“

„Já mu nechci ublížit, pane, opravdu.“

„To rád slyším, Harry. A teď – proč jsem ve skutečnosti tady… Profesor Snape na tom už dva dny není zrovna nejlépe a dnes se jeho stav zhoršil natolik, že budu zřejmě nucen požádat tě o pomoc.“

Harry se zatvářil vyplašeně. „A proč jste to neřekl hned, pane? Kde je?“ Chlapec se kvapem zvedal z lavičky.

„Ještě moment Harry. Je tady něco, co bys měl vědět. Profesor Snape se velmi bránil tomu, abych tě zavolal.“

„Ach tak…“ Harryho zase podivně píchlo v hrudi. „Pak tedy – mohl by pro něj to, co já, udělat někdo jiný?“

„Ne Harry, věř mi, že jsme to zkoušeli už mnohem dříve. Skutečně reaguje jen na TVŮJ dotek. Zdá se, že pouze tvá přítomnost probouzí v jeho těle určité… chemické reakce, díky nimž je schopen zneutralizovat nahromaděné toxiny. A prosím, nerozuměj mi špatně. Profesor Snape tě neodmítal tak, jak se možná domníváš. Ze začátku se se mnou o svých důvodech skutečně nechtěl bavit, ale řekněme, že jsem byl dost neoblomný, takže se nakonec poměrně neochotně přiznal, že se k tobě zachoval velmi… jak jen to říkal… nevhodně a že si zasloužíš, aby ti dále nekřížil cestu…“

Harry bojovně vysunul bradu: „Jak je na tom teď?“

„Obávám se, že v této chvíli se už může pohybovat na hranici bezvědomí. Bránil se záchvatu více než čtyřicet osm hodin…“

„Tak mě za ním odveďte.“

Brumbál upřel na Harryho svůj jasně modrý pohled a chlapci se zdálo, jakoby ho pohladil. „Děkuji, Harry.“

Snape kupodivu neležel na ošetřovně, ale ve svých komnatách, na pohodlném gauči vedle krbu. Byl bílý jako křída, zpocený, silně se třásl, ale ještě vnímal. Když vešel do místnosti Brumbál, v závěsu s nervózním Harrym, upřel Snape na ředitele pohled, za nějž by se nemusel stydět ani bazilišek. Pak ale oči pevně zavřel a vypadalo to, že se rozhodl tvářit, že tady vlastně vůbec není. Brumbál si lehce povzdechl a tiše opustil místnost.

Harry musel sebrat veškerou svou odvahu, aby udělal několik kroků Snapeovým směrem. Čekal cokoliv. Od prostého odmítnutí, přes ostrá slova, posílající ho do horoucích pekel, až po ránu dýkou přímo do srdce. Rozhodně nečekal to, co se ve skutečnosti stalo. Snape znovu otevřel oči a když se zahleděl na Harryho, nebylo v nich nic, jen strach. Obrovský, zoufalý strach. A pak se Snape s námahou nadzdvihnul a udělal Harrymu místo za svými zády. Bylo to prosté a tak… důvěrné…

Snape už se zase nedíval, ale v jeho obličeji se napínal každičký sval, jak bojoval s bolestí a napětím. Harry se opatrně nasoukal za Snapeova záda a když se profesor znovu opřel, trochu nesměle ho objal. „Nebudu tady dlouho, slibuju,“ zašeptal chlapec přiškrceně. A zase to čekání. Tentokrát na tom Snape sice zdánlivě nebyl tak zle, jeho tělo se tolik nekroutilo, ani dech neměl tak těžký a hlavně byl při vědomí, ale přeci trvalo nekonečně dlouho, než se vůbec začal zklidňovat. Snad je to tím, že už to přemáhá moc dlouho, přemítal Harry. Díval se přes Snapeovu hlavu do plamenů a myšlenky se mu rozeběhly na všechny strany.

Bylo to velmi zvláštní. Tiché pukání hořících polen, Snapeovo teplo, jeho vůně a dech… „On mi vážně chyběl, už zase…“ uvědomil si Harry užasle. To zjištění bylo tak… ohromující a přece tak milé. Harry ho v hlavě převracel ze strany na stranu, mazlil se s ním… Mělo by ho spíš děsit, ne? Zvednul ruku a začal se prohrabovat ve Snapeových vlasech. Probíral se jimi u kořínků, protahoval je mezi svými prsty, překládal prameny jeden přes druhý. Ten kontakt jej uklidňoval a zároveň budil jemňoučké brnění až někde hluboko v Harryho břiše. Co dělá, mu došlo teprve ve chvíli, kdy se Snape lehce zavrtěl.

Harry sebou cukl tak prudce, až mu luplo v zápěstí a chtěl se začít hrabat zpod Snapeových zad. Ale Snape jen lehce zavrtěl hlavou.

Harry si nebyl docela jistý, co mělo to gesto znamenat.

„Ještě chvíli, Harry…“ To nebyl ani šepot, spíše vzdech. Ve Snapeových temných očích se odrážely plameny. Harryho prsty se znovu rozeběhly a razily si cestičky černou záplavou, putovaly přes Severusovy spánky a jemně klouzaly po jeho čele. Hledaly místa, která pod jejich laskáním vysílala signály celým Snapeovým tělem. Severus znovu zaklapl víčka a zdálo se, že se soustředí jen na Harryho lehké doteky. Vypadal velmi uvolněně. Harrymu se skoro zdálo, jakoby jeho rukám vycházel vstříc a občas jeho dech zrychloval v podivně dráždivém rytmu. Harryho tělo na to reagovalo zmateným bušením srdce, svíráním kolem pupku a pak ještě… „Ach! Prosím, prosím, prosím… ať si toho Snape nevšimne!!!“ Harryho polilo horko.

Úzkostně sledoval profesorovu tvář, ale ten se nezdál vyvedený z míry. Ve skutečnosti by Harry přísahal, že si ty chvíle docela užívá. Právě lehce zalapal po dechu a rozevřel rty, když mu Harry nedopatřením přejel bříšky prstů po krku. A chlapci se znovu rozbušilo srdce.

Harry přestal vnímat čas i podivnost situace, v níž se teď nacházel. Bylo mu dobře a poprvé ve svém životě zažil pocit absolutního bezpečí a nadšení z blízkosti někoho druhého. Nebo alespoň poprvé, co si pamatoval. Ať už se to semlelo jakkoliv, byl za to Snapeovi vděčný. A co bude, až se Snape zvedne z pohovky a dojde mu, jak se Harrymu obnažil? Asi řekne něco mnohem horšího, než posledně. Ale Harry pak nebude brečet na věži. Ne! To by radši rovnou skočil dolů…

Zdálo se, že Snape usnul. Harry se usmál, přehodil přes něj deku a chvíli ho ještě vískal, než nakonec spustil obě ruce zpět na Severusovu hruď a unaveně zabořil tvář do tmavých, rozstřapacených pramínků. A přišlo mu docela přirozené a uvolňující, když do nich vtisknul lehoučký polibek…

---

„Ředitel ti říkal, že nechci, abys přišel?“

Harry sebou cuknul, když zaslechl Severusův hlas. Zvedl hlavu a oslněně zamrkal do plamenů. Snape se díval také a když si Harry nenápadně protáhnul zdřevěnělé nohy, udělal mu trochu místa. Pak klesnul zpět do Harryho náruče.

„Zmínil se.“

„A vysvětlil ti proč?“

„Ne docela.“

„Chceš to slyšet?“

„Myslím, že ne.“

Snape si povzdechnul a položil dlaně na Harryho předloktí, která měl stále omotaná kolem svých prsou. Jemně je třel přes látku hábitu a trochu staženě pronesl: „Pokud potřebuješ jít…“

Harry zavrtěl hlavou a Snape v tu chvíli vypadal, jakoby se mu ulevilo.

Ještě nějakou chvíli tak seděli, zaklesnutí do sebe, a potom se profesor zvedl a s omluvou zmizel za jedněmi z vnitřních dveří. Zatímco si Harry rovnal a mnul poněkud pomačkané tělo, slyšel z vedlejška bouchání a cinkání nádobí. Po chvíli se znovu objevil nejen Snape, ale i levitující podnos s jídlem a pitím. „Doufám, že mi zase nedáte košem, pane Pottere?“

Harry se zašklebil. „Myslím, že 'Harry' mi dnes večer sedlo líp.“

Snape se usmál. „Takže, Harry, navečeříš se se mnou?“

„Hm, rád.“ Harry už žmoulal housku s jahodovým džemem a zubil se od ucha k uchu. Snape jen nevěřícně protočil oči. Nakonec si užili ještě docela dlouhý a k Harrymu překvapení i zábavný večer. Nikdy by ho nenapadlo, že se Snapem najde společnou řeč a ještě zvláštnější bylo, že profesor zřejmě cítil totéž. A když se přiblížila večerka a Harry stál u vchodových dveří s rukou na klice, Snape jej ještě na okamžik zarazil. Vypadal, jakoby chtěl říci něco velmi důležitého, ale nakonec jen potřásl hlavou a zamumlal: „Dobrou noc, Harry…“

„Dobrou noc, pane profesore.“

---

Postel v nebelvírské věži byla najednou veliká a prázdná a Harry hrozně opuštěný. Čím více přemýšlel nad dnešním večerem, tím větší panika se šířila jeho žilami. Co se to vlastně stalo? Bylo to jako vždycky, ne? Snape potřeboval obejmout, protože měl záchvat. Mohla za to ta prapodivná kletba a ani jeden z nich si to takhle nevybral. A tak mu Harry pomohl. Prostě ho držel, jako pokaždé. Bylo to tak! Jenže… Harry tiše zaúpěl. Co si to nalhává! Moc dobře ví, že to nebylo jako vždycky! Harry zavřel oči a jakoby znovu ucítil na hrudi tíhu Severusova těla. Mezi prsty mu znovu protékaly hebké pramínky černé jako noc a každý Harryho dotek byl odměněn překvapeným vydechnutím a touhou po dalším pohlazení. Vždyť on se s tím chlapem MAZLIL! Když Harry dokázal ten fakt pojmenovat, bylo mu ještě hůř, než před chvílí. Ale Snape se nebránil… Proč? Jen aby Harryho znovu neranil? Z vděčnosti? Nebo to bral jako daň za Harryho pomoc? Splátku? Harry měl pocit, že se nedokáže nadechnout a musí ven.

Vyklouzl z ložnice, jak jen nejtišeji uměl, a přes nabručený obraz Buclaté dámy se protáhl ven na ztemnělé chodby hradu. Vzduch tady byl o poznání chladnější než uvnitř koleje a Harry doufal, že mu přinese úlevu. Nefungovalo to. Myšlenky se mu stále stáčely jedním směrem, plnily jeho tělo neklidem a Harry si až bolestně uvědomoval, že to není jen strach a stud, co cítí. Bylo to vzrušení. Zoufalé, neodbytné, nežádané… Hraničilo s utrpením. Harrymu se chtělo skoro brečet, tohle přece nemůže být pravda! „Sakra, sakra, sakra!“ Zadýchaně rozrazil dveře nejbližší koupelny a horečně začal zpracovávat svou touhu. Chtěl myslet na Cho, na Ginny, nebo klidně i na Hermionu a na všechna ta krásná děvčata, co potkává denně na chodbách. Ale když konečně s vyčerpáním a úlevou opřel čelo o studený obklad na zdi, vyšel z jeho úst jediný tichý vzdech: „Severusi…“

Předchozí      Další

   



 

16.01.2011 20:04:57
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one