Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Bílá - 4. kapitola

 

Přišly závěrečné zkoušky. Harry je prožíval trochu jako v mlze. Ve skutečnosti děkoval Merlinovi, že věnoval v minulých měsících tolik času učení, protože v posledních dvou týdnech se na knihy nedokázal ani podívat. Byl rád sám a snažil se srovnat se svým novým vztahem ke Snapeovi. Snape… Harry se mu vyhýbal jako čert kříži. Nechtěl ho potkat. Nechtěl v jeho očích vidět tu neodvratnou skutečnost. To sdělení – tak jsem tě snesl a jsme si kvit.

Testy ovšem nakonec zvládnul celkem úspěšně (zase měl štěstí, řekl by Snape) a měl před sebou posledních pár dní v Bradavicích. Většina jeho spolužáků je trávila v divokých oslavách nebo romantickými schůzkami na školních pozemcích. To byl ostatně přesně případ Rona a Hermiony, a tak se jim aspoň Harry nemusel zpovídat ze své samoty. Nejlépe mu bylo na jeho malé věži a uchyloval se tam na dlouhé a dlouhé hodiny.

Často vynechával i jídlo, spíše ze strachu ze střetnutí se Snapem, než z nedostatku hladu. Občas se ale zasytit musel a jinak tomu nebylo ani dnes. Studenti seděli jako každý večer u prohýbajících se tabulí s večeří, když se ozvalo lehké zacinkání a za učitelským stolem povstal Brumbál. „Vážení kolegové, vážení studenti. Jsem velice rád, že jsme se dnes sešli v tak hojném počtu a že nás svou přítomností poctili i zcela notoričtí nejedlíci...“ Brumbál se odmlčel a významně se podíval nejprve na Snapea a potom na Harryho. Když oba dotyční odhalili směr jeho pohledů, překvapeně se na sebe otočili. A ten jediný kratičký okamžik stačil, aby se jejich oči už nedokázaly odtrhnout.

„Další školní rok se nám skulil ke svému závěru a náš ústav bude mít opět tu čest, vyslat do světa skupinu nadějných mladých kouzelníků,“ pokračoval Brumbál a černé a zelené oči se do sebe vpíjely.

„Dovolte mi tedy pozvat všechny učitele i absolventy sedmých ročníků k zítřejší závěrečné oslavě jejich studia. Začátek slavnosti stanovuji na sedmou hodinu večerní,“ dokončil ředitel a pokynul do sálu, aby všichni pokračovali v jídle. A Harry se topil ve Snapeových hlubinách a neviděl tam nic z toho, čeho se tolik bál.

Po večeři se Harry na chvíli zdržel v nebelvírské společenské místnosti, ale neměl tam stání. V duši mu vězel Snapeův upřený pohled a potřeboval se uklidnit. Jeho věž na to byla jako stvořená. Když stoupal vzhůru po točitých schodech a těšil se na ten pocit uvolnění a závratě až vystoupí na její ochoz, přišlo mu poprvé líto, že všechno končí. Sedm let. Těžkých, plných strachu a bolesti, ale i krásných. Tady poznal přátelství, loajalitu, úctu k druhým a tady se naučil znát svou cenu. Nikam jinam ve skutečnosti nikdy nepatřil. Těžce si povzdechl a nahnul se přes cimbuří. „Bude mi to tady chybět,“ pronesl nahlas a zamrkal, když mu přišla odpověď.

„To se dá pochopit, hrad má svého ducha a žije v něm spousta vzpomínek.“

Ten hlas nemohl nepoznat.

„Pane profesore? Kde se tady berete?“

Snape neodpověděl, místo toho se opřel vedle Harryho a zadíval se někam na rudnoucí obzor.

„Dovolte, abych vám pogratuloval k úspěšnému složení zkoušek, pane Pottere…“

„Děkuji, pane.“

„Chodíte sem často?“ objal Snape očima celé to místo.

„Dost.“

„Bývala to i moje věž. Kdysi. To jsem měl všechno před sebou, jako teď vy.“

Harry přikývl.

„Takže – svěříte se mi, co teď máte v plánu?“

„No, já… Mám možnost opustit Británii a věnovat se dalšímu studiu v zahraničí… Tibet…“

„Rozumím. Je to docela z ruky…“

„Ano, myslím, že mi to bude vyhovovat. Tam mě nikdo nezná, jestli mi rozumíte.“

„Velmi dobře, domnívám se. Myslím, že je to dobrá volba.“

„Snad. Chci říct – jsem rád, že budu daleko od všeho toho zmatku, ale nechávám tady kus svého života. Navíc, všechno se to semlelo tak hrozně rychle… Teprve před dvěma dny jsem dostal vyrozumění o přijetí na speciální obor ve Lhase a podle jejich požadavků bych měl už za čtyři dny nastoupit do prázdninového kurzu. Sotva se stihnu se všemi rozloučit.“

Snape se opřel o zeď za sebou a dlouze si Harryho prohlížel. „To tedy znamená, že odjíždíte velmi brzy…“

„Zdá se,“ zamumlal Harry. „Pane profesore?“

„Hm?“

„Budete v pořádku?“

„Co přesně máte na mysli, pane Pottere?“ Snape lehce zavrčel a Harrymu došlo, že zabrousil na tenký led.

„Já jen. Jste nemocný a…“

„Ptáte se, jestli to tady bez vás přežiju?“ štěkl Snape.

Harry zalapal po dechu. Takhle tedy mělo vypadat možná poslední setkání s profesorem lektvarů? Snape ale zacouval.

„Harry,“ řekl nakonec celkem měkce. „Vím, že jsi mi v posledních měsících velmi pomohl, ale jsem dospělý muž a musím zvládnout svůj život, zrovna jako ty ten svůj. Nikdo, a já ze všech nejméně, nemá právo omezit tě hned na jeho začátku. Přece se tady nezahrabeš jen proto, abys mě mohl čas od času… obejmout.“ Ze Snapea teď kapala sebeironie a úsměšek na jeho tváři byl možná bolestnější, než si přál.

„Ale já bych…“

„Neříkej to, Harry. Vím, že bys toho byl schopen, ty ano, ale není to správné. A pokud tě trápí strach o mé zdraví, pak tě mohu uklidnit, že tvé obavy nepovažuji za opodstatněné. Teď už ne.“

„Vysvětlíte mi to?“

„Řekněme, že mám způsob, jak své problémy zvládnout, Harry. Menší slabosti dokážu ukočírovat už dlouho a jsem přesvědčen, že v současné chvíli disponuji dostatkem schopností zažehnat i ty nejhorší záchvaty. Navíc – účinky kletby se pomalu samy vytrácejí. Mé tělo se čistí a jsem přesvědčen, že za pár měsíců bude vše v pořádku.“

„Povíte mi, jak to děláte?“

„Jen tolik, že myšlenky jsou velmi silný nástroj.“

„Takže autosugesce?“

Snape se ušklíbl: „Ne tak docela, Harry, ale nechme to teď být. Možná jindy.“

„Pane profesore, já…“

Snape se na Harryho smutně díval. „Poslouchám Harry.“

Ale Harry jen zavrtěl sklopenou hlavou.

„Mezi námi zůstane mnoho nevyřčených věcí, můj mladý příteli, ale neznamená to, že se nestaly…“ Snapeův hlas se ztrácel do šepotu, pak se starší muž prudce otočil a už zády k Harrymu zamumlal: „Hodně štěstí, pane Pottere!“ Jeho plášť se ztratil v ohybu schodiště.

---

A přišel poslední den. Velká síň hýřila pestrobarevnou výzdobou, stoly se prohýbaly pod tíhou jídla a pití a vzduchem se nesly tóny známých hitů „Kouzelných Zlatonek“. Sál bzučel desítkami veselých hlasů a zářil úsměvy. Jen jeden obličej se sem vůbec nehodil. Výraz profesora lektvarů připomínal zimní nebe před bouří, a jak si Harry všimnul, metal kolem sebe jednu uštěpačnou poznámku za druhou. Něco mu říkalo, že v této chvíli je nejlepší se Snapeovi vyhnout. Vlastně to ani nemusel řešit, protože profesor po povinné půlhodině „zábavy“ plavným krokem opustil místnost. Harry si povzdechnul. Tak. To bylo asi jeho poslední setkání s obávaným a tolik let nenáviděným profesorem Snapem.

Harry už neměl chuť se bavit. Ještě nějaký čas seděl v koutě a pozoroval hýření kolem sebe, ale potom se omluvil kamarádům a odešel. „Rozloučit se s hradem,“ řekl. Mířil na svou věž. Naposledy. Vlastně nebyl ani moc překvapený, že ho tam našel.

„Pane profesore…“

Snape dlouho mlčel, jakoby se k něčemu odhodlával.

„Jsou to vzpomínky, pane Pottere…“

„Prosím?“

„Má zbraň proti kletbě – vzpomínky.“ Otočil se čelem k Harrymu. „Věříte mi, pane Pottere? Pokud… pokud byste se dozvěděl něco… nečekaného… Ať už si budete myslet cokoliv, nepovažujte to za projev mé neúcty k vám…“ Snape vtiskl Harrymu do dlaně malou lahvičku. „Nenutím vás dívat se. Je to vaše volba.“ Snape se vyhýbal Harryho pohledu. „Přineste to pak do mého bytu. Dnes v noci tam nebudu, ale nechám odemčeno. “ Pak zmizel.

Harry věděl, co právě svírá v dlani. A věděl, co potřebuje. Když pak, s Brumbálovým svolením, stál nad Myslánkou, potily se mu ruce a cítil se slabý v kolenou. Opravdu se bál toho, co uvidí. Neměl nejmenší tušení, co mu to vlastně Snape chtěl ukázat a opravdu si nebyl jistý, kolik toho potřebuje vědět. Nakonec se však odhodlaně nadechl a ponořil se do víru profesorových vzpomínek.

Ze začátku byly výjevy jen velmi krátké. Ledová pláň, vichřice. Harryho tělo leží v závěji a nad ním se sklání otrávený Snape. Je jasné, že by ho tam nejraději nechal, ale nakonec bere chlapce do náručí a potácí se dál. Vzpomínka se rozplynula a objevila se další.

... Snape těžce dýchá a sotva střídá nohy. Ještě pořád se vleče sněhem s bezvládným Harryho tělem na rukou. V dálce se objevuje tmavý obrys, který roste do podoby loveckého srubu. „Merline, díky!“ mumlá vyčerpaně Snape.

… Harry leží na tvrdé palandě, má horečku a divoce sebou hází. Snape sedí nad ním, otírá mu čelo studeným kapesníkem a vypadá zamyšleně. „Zatraceně,“ sklouzlo mu ze rtů.

… Snape sedí na své palandě a pozoruje krev, hrnoucí se z poraněných rukou. Harry vaří vodu a trhá si košili. Harry čistí Snapeovi zkrvavené dlaně a ovazuje je cáry svého oblečení.

… Harry přichází z ohybu lesa. Vrací se do srubu a vypadá velmi vyčerpaně. Táhne s sebou nějakého uloveného ptáka a pár bobulí. Asi se blíží bouřka. Snape celý ten výjev pozoruje z okna a tvář má zkřivenou do neurčité grimasy. Pokouší se zatnout pěsti, ale místo toho jen bolestivě sykne.

… Harry zápasí u stolu s uloveným králíkem. Při vaření už je poměrně zručný, ale dnes vypadá opravdu unaveně. Oči se mu skleněně lesknou a ruce jemně třesou. Snape – ještě pořád v obvazech – ho zamračeně sleduje ze své palandy, pak stáhne rty do tenké linky a odchází ze srubu. V očích má vztek a kope do mokrého sněhu. V noci přikrývá Harryho svou dekou.

…Voldemort! Směje se Snapeovi do očí… tma … Harry na Voldemortových zádech… tma… proti Snapeovým vytřeštěným očím letí zelený paprsek. „Ne!“ křičí Harry, paprsek zlátne, tma… Harry drží Snapea v náručí a říká: „Nenechám vás tady…“ Tma.

… Další výjev je zvláštní. Jen jakási podivná mlha, prosycená bolestí a chladem, v ní tichý dech, tlukot srdce a vzdálené: „Neumírej, neumírej…“

… Pohled do krajiny, Snape sedí opřený o Harryho a snaží se zaostřit. „Harry?“… „Nenapravitelný Nebelvír…“

… A znovu ta zvláštní mlha. Bolest, strach. „Harry, jsi tady? Harry? Přišel jsi. Proč nemůžu promluvit? Cítím tě Harry. Už to bude v pořádku, neboj se…“

… Snape se probouzí. Opatrně se rozhlíží kolem sebe. Postel, čisté peřiny, vysoká ozdobná okna a za nimi ranní šero. Muž poznává bradavickou ošetřovnu, úlevně si lehá zpět na polštář a otáčí hlavu. Pohled se mu zastaví na mladém muži, odfukujícím těsně vedle Snapeova ramene. Harry Potter. Snape se trochu natočí a dívá se. V očích má zvláštní výraz. Pak zvedne ruku a jemně odhrne vlasy z Harryho čela, pokrývku mu přitáhne blíže k tělu. Už nespí, jen hlídá chlapcův pravidelný dech.

… Znovu ošetřovna. Snape leží na boku se zavřenýma očima a nasává sílu z Harryho konejšivé náruče. Je jasné, že měl další ošklivé křeče. „Promiňte, pane profesore! Je mi líto, že to ode mě musíte snášet,“ říká Harry. A mluví dál. Je ztracený, zmatený, opuštěný a nepochopený. Mluví o samotě, smrti, vině, nelásce… Zdá se, jakoby plakal. A pak se sám sobě vysmívá. Brumbál ho odvádí pryč a Snape pevně tiskne víčka, dokud neklapnou zavírané dveře. Pak schová hlavu pod polštář…

Harry měl pocit, že se nemůže nadechnout. Málem upadl na záda, jak prudce opustil Snapeovy vzpomínky. On to slyšel! On to VŠECHNO slyšel!!! Harrymu se točila hlava a cítil, jak se mu do tváří hrne červeň zahanbení. Tyhle věci nikdy neřekl ani svým nejlepším přátelům a teď je vysypal Snapeovi od první do poslední! Zmocňovala se ho panika, ale zároveň s ní se v něm rodil i jeden docela nový pocit. Uspokojení. Uspokojení a odevzdání se. Už na svou bolest nebyl sám…

Držel se okraje Myslánky a přemýšlel. Tohle jsou Snapeovy vzpomínky na Harryho za poslední půlrok. Proč mu dal Snape zrovna tohle? „Má zbraň proti kletbě,“ říkal…

„On používá vzpomínky na mě k potlačení záchvatů?“ Harrymu se rozbušilo srdce. Opravdu by to tak mohlo být? Harryho zvědavost byla silnější, než šok z poslední Snapeovy vzpomínky, a tak se nakonec znova ponořil do Myslánky.

… Tahle vzpomínka se Harrymu nebude líbit. Věděl to hned, když se obraz ustálil na učebně elixírů a Snapeovi, opravujícímu eseje, právě vypadl brk z třesoucí se ruky. Vzpomínka se neustále lehce rozostřovala, jak Snape bojoval s přicházejícím záchvatem. Pohledem pátral po Harrym a nakonec ho objevil – už jen jako rozmazaný flek. Soustředil se na Harryho oči a pak se prostor kolem roztočil. Snape klopýtal ke kabinetu. Dále bylo všechno zamlžené a Harry mohl slyšet jen hlasy. Teprve ve chvíli, když se přitiskl na Snapeova záda, získaly věci postupně zpět své tvary a barvy. A pak to přišlo. Ta hádka. Harry nechtěl poslouchat, zacpal si uši a přivřel oči. Moc dobře si pamatoval, co tehdy Snape řekl a neměl sílu prožít to znova. Teprve, když Snapeovi přistál v klíně ručník, spustil chlapec ruce zpět podél těla. Vzpomínkový Harry zatím utekl a Snape zůstal konsternovaně sedět. Vypadalo to, jakoby mu teprve teď začalo docházet, co se vlastně stalo. Tvář mu zkřivila bolestná grimasa, kterou skryl do Harryho ručníku.

… Snape chodí po hradě a hledá Harryho. Ptá se po něm. Je nervózní a trvá to dlouho. Harry nikde není. Nakonec se uvelebí u vstupu do nebelvírské společenské místnosti a čeká tam. Ne dvě hodiny. Déle. Když se Harry objevil v záhybu chodby, Snapeovi se lehce zrychlil dech.

… Harry sedí ve Snapeově bytě a nereaguje na Snapeovy pokusy o usmíření. Snape vypadá nešťastně a nakonec Harryho zezadu obejme. Harry si toho předtím nevšiml, ale byla to asi dost impulzivní reakce – Snape to určitě neplánoval. Teď učitel mumlá do Harryho vlasů omluvy, ale slova vzpomínka potlačuje. Když Severus nechá Harryho jeho vlastním pocitům, zavře se do své ložnice, svalí se bokem na postel a bezmyšlenkovitě zírá do zdi. Nepohne se, ani když po čase klapnou vstupní dveře.

... A znovu Snapeův byt. Harry a Snape na gauči před krbem, objetí, lehké doteky, občasný vzdech a zachvění. Harrymu, který ten výjev pozoroval z pohledu od ohniště, začal běhat mráz po zádech a cítil stoupající vlnu vzrušení, proudící jeho tělem. Tato vzpomínka byla velmi dlouhá a velmi přesná. Harrymu se zdálo, jakoby si na ní Snape dal obzvlášť záležet a propracoval ji do nejmenších detailů. Až příliš přesných detailů, uvědomil si Harry vyjeveně. No, minimálně nebyl sám, kdo měl ten večer drobný problém s ovládnutím svého těla. Harry se musel usmát. Čekal, že když uvidí zvenčí, co se ten večer dělo, prožene se jeho tělem bouře rozpaků a studu, ale nestalo se. Bylo to naopak. Snapeova vzpomínka hřála a dělala z těch chvil něco výjimečného a tak… přirozeného…

… Je noc a Snape se převaluje ve své posteli. Po hodině marného boje vzdá pokusy o spánek, vklouzne do županu a vyráží na noční procházku hradem. Bloudí bezcílně chodbami, s pláštěm zimomřivě přitaženým k tělu, a Harrymu se zdá, že je čím dál napjatější. A najednou zaslechne nějaké podezřelé zvuky. Jen velmi tiché, ale jeho cvičenému sluchu nemohou uniknout. Snapeův obličej se stáhne do zlomyslné grimasy. No jistě, vychází to z jedné ze studentských koupelen… Snape přidává do kroku, aby načapal ty troufalce při jejich tajných radovánkách. Vypadá, že se těší na svůj triumf. (Harrymu však v té chvíli došel dech. Nemohl si být jistý, jestli je to právě TA noc, a přece to věděl. Věděl to tak přesně, jakože se jmenuje Harry Potter.)

Snape došel až ke koupelně a tam se na okamžik zarazil. Zřejmě si připravoval odpovídající „vstup na scénu“. Pak se nadechl a vkročil do dveří, kde se zarazil, jakoby do něj uhodil blesk. Ve světle měsíce se zády k němu rýsovala Harryho vzdychající silueta. Nemohl ho nepoznat! Dvěma rychlými kroky se Snape stáhnul ven ze dveří a zády se opřel o studenou zeď, v obličeji výraz nesmírného překvapení. Poslouchal tiché zvuky Harryho rozkoše a v jeho pohledu začala narůstat panika. Jakoby chtěl vzít nohy na ramena a utéct od té důvěrné scény, jejímž svědkem se právě stal, a zároveň věděl, že to nedokáže. A ty zvuky mu pořád dorážely do uší. Jeho dech se zrychloval a zornice roztahovaly. Nehty zatínal do studeného kamene za sebou a snažil se ovládnout. Nakonec svůj boj vzdal. Tváří mu přeběhl výraz lehké bolesti, zavřel oči a rukou si křečovitě sevřel tuhou bouli, která narůstala v jeho kalhotách. Trhavě vrtěl sám nad sebou hlavou, ale přitom usilovně třel přes oblečení to tepající místo a snažil se potlačit každé zasténání, které se mu dralo ven pootevřenými rty. Hlavu zvrácenou dozadu, mysl upřenou k Harryho vzdechům a tělo napjaté vzrušením. A když potom k jeho uším dolehlo tichounké „Severusi“, zalapal s vytřeštěnýma očima po dechu a látka pod jeho rukou rychle tmavla…

Konec. Harry stál znovu nad Myslánkou a těžce dýchal. Třásl se a myšlenky mu vířily v zoufalé snaze znovu se uspořádat. Nešlo to. Vlastně jediná smysluplná věc, která ho v té chvíli napadala, byla: „Musím za ním. Chci za ním!“ A tak to nakonec udělal. V rychlosti sesbíral Snapeovy vzpomínky zpět do malé lahvičky a vyrazil směrem ke sklepení. Hnal se jako vítr, a čím rychleji utíkal, tím zoufaleji pomalý si připadal. Když konečně dorazil ke dveřím Snapeových komnat, nemohl ani popadnout dech. Opatrně zaklepal, ale nikdo se neozýval, a tak lehce stisknul kliku. Dveře povolily. „Severusi? Severusi, jsi tady?“ Odpovědí mu bylo jen mrtvé ticho a praskání dohořívajících polen v krbu.

Harry položil zpocenými prsty na stůl lahvičku se vzpomínkami a několikrát se zhluboka nadechl. Prohledal byt, ale Snapea nenašel. Schoulil se do křesla u krbu a čekal. Čekal a čekal… Tu noc tam však seděl marně. Snape nepřišel. Ráno Harry opustil Bradavice.

Předchozí      Další

   



 

16.01.2011 20:05:33
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one