Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Bílá - Epilog

 

„Pane profesore…“

Snape sebou trhnul a prudce vzhlédl od kotlíku. Jeho tváří prolétla celá smršť pocitů, ale rychle se ovládl a už se svou obvyklou neutrální maskou kývl v odpověď: „Pane Pottere… Pokud dovolíte, dokončím svou práci a budu se vám věnovat…“

No jistě. Harry se skoro usmál. Ale jen skoro. Měl dojem, že skutečný úsměv by mohl Snapea popudit… Ve skutečnosti se nemohl zbavit pocitu, že profesor potřebuje čas, aby se nachystal na setkání se svým bývalým studentem. „Počkám venku,“ přikývl.

Neviděli se několik let. Harry mezitím stihl dokončit své zahraniční studium, procestovat kus Evropy a vrátit se domů. Dospěl - tělesně i duševně. Byl z něj vyrovnaný mladý muž s jasnými životními postoji a názory. V jeho životě vlastně zůstávala jediná nedořešená věc – Severus Snape. A Harry už nechtěl déle čekat. Měl v plánu uzavřít tuhle kapitolu, a to co nejdříve. Ve skutečnosti se toho bál, velice bál, ale měl dost času na to, aby zjistil, že se bez jasného rozuzlení nepohne ve svém životě dál. Alespoň v určitém směru…

Když se Snape konečně objevil ve dveřích laboratoře, měl už Harry nohy zdřevěnělé dlouhým čekáním. „Takže, pane Pottere, co vás sem přivádí?“

Harry se tentokrát skutečně usmál: „Popravdě, přišel jsem žádat ředitele o místo…“

Snape lehce nadzdvihl obočí, ale nekomentoval to. Vedl Harryho do svého bytu. „Prosím, pane Pottere, běžte dál. Obávám se, že má soukromá rezidence je momentálně jediné místo, kde vás mohu přijmout. Kabinet mám – řekněme - v prázdninové rekonstrukci…“ pokynul Harrymu.

Byt vypadal přesně tak, jak si ho Harry pamatoval a když nasál ten charakteristický pach starého nábytku a zaslechl zapraskání plamenů v krbu, musel se znovu usmát. „Tvářím se dnes jako jeliman,“ zavrtěl v duchu hlavou, ale úsměv ze rtů mu nezmizel.

Snape právě přinesl dvě skleničky a naléval Harrymu – no prostě zase něco zlatavě hnědého. „Takže – předpokládám, že ředitel vaší žádosti vyhověl a budeme se v příštím školním roce vídat pravidelně?“ Snape se posadil naproti Harrymu a pozdvihnul svou sklenku.

„Ano a ne. Žádal jsem pouze o místo externisty a budu do školy docházet zhruba jednou za týden, či dva. Na trvalou výuku nemám dostatečné… životní zkušenosti, řekl bych…“ I Harry pozvedl svůj pohárek a opatrně se napil.

„Smím se zeptat na předmět, kterému se budete věnovat?“

„Vlastně bych rád mezi studenty rozšířil povědomí o určitém speciálním typu magie. Tady v Bradavicích dosud nezmiňovaném. Je to obor, který jsem studoval ve Lhase – 'magie propojení', tak tomu říkají,“ pokrčil Harry rameny. „V podstatě to byl Brumbálův nápad a mně to připadá, jako docela zajímavá myšlenka. Jednalo by se ovšem jen o volitelný předmět pro nejvyšší ročníky a popravdě, spíše informativní. Pravá podstata tohoto umění vyžaduje určitou duševní vyzrálost a sedmnáct let… Obecně je tento věk považován za hraniční pro zvládnutí alespoň základního umění. A i přes veškerou snahu a dostatečné stáří se většině čarodějů nepodaří dosáhnout potřebné magické úrovně.“

„Tak?“

Harry se zašklebil: „Proto ta povinná prázdninová přípravka na začátku studia, jestli si vzpomínáte. Tam nás vlastně testovali a třídili. Kdo neprošel přípravkou, byl zařazen na univerzitní studium běžné magie v Pekingu nebo se mohl vrátit domů.“

Snape přikývl a znovu upil ze své sklenky. Mlčel, ale Harryho pozorně sledoval. Nakonec přece jen promluvil: „Ano, zaslechl jsem něco málo o tom zázraku. Předpokládám, že to byl před lety ředitel, kdo vám doporučil jeho studium? A nepochybně jej na ten nápad přivedla určitá záhadná proměna jedné smrtící kletby na docela neškodnou…“

Harry zavrtěl hlavou: „Nebyla neškodná, Voldemorta zabila a vás mohla taky, ale jinak máte pravdu. Brumbál tu situaci vyhodnotil, a zpětně musím říci, že zcela správně, jako mimovolné využití 'propojení' nás dvou. Propojení bylo v podstatě fixováno na dva cíle – ušetřit vás a zabít Voldemorta. A tak to vlastně i zafungovalo, jen ne stoprocentně. Prostě proto, že jsem své síly ve skutečnosti neovládal. Kouzlo pohltilo Avadu, ale ponechalo některé její škodlivé účinky. Ty vás potom trápily po několik následujících měsíců.“

Snape zamyšleně pozoroval plameny v krbu a zjevně se ztratil někde ve svých vzpomínkách. Když znovu vzhlédnul k Harrymu, vypadal velmi unaveně a Harry si až příliš jasně uvědomil, jak za těch pár let zestárl.

„Nepochybuji, že disponujete spoustou pozoruhodných schopností, pane Pottere.“

„Propojení je skutečně výjimečná možnost, jak zcela neuvěřitelným způsobem změnit směr událostí, pane profesore. S jeho pomocí dokážeme ovlivnit účel kleteb, uzdravit nemocné a dokonce zvrátit smrt – za určitých okolností. Má ovšem jednu velkou slabinu. Výsledek je vždy závislý na množství citu, který je kouzelník schopen darovat potřebnému. A dá se říci, že člověk, který nikdy nemiloval a sám nebyl milován, jej nikdy nedokáže dosáhnout…“

Ve Snapeově pohledu bleskl náznak nervozity. „Zajímavé… Takže pokud někoho nemáte příliš v oblibě…“

„V průběhu celého studia jsme těžce pracovali právě na odstranění tohoto… neduhu,“ usmál se Harry. „Nemáte tušení, jak nás tím trápili – ty hodiny a hodiny uzavírání mysli a relaxace… Ale vy jste se neptal na tohle, že?“ Harry pozorně sledoval muže proti sobě a snažil se proniknout jeho dokonale nacvičeným, nezaujatým výrazem. Bez úspěchu. Přesto bylo zřejmé, že se Snape vyhýbá očnímu kontaktu. Harry naklonil hlavu na bok: „Vy přece znáte odpověď,“ zazubil se. „Kdybych vás neměl rád, nikdy bych nedokázal zvrátit tu kletbu. Tehdy ne.“

Snape hypnotizoval skleničku ve svých rukou. Konverzace se zjevně neubírala směrem, na který by byl připraven. Vlastně to bylo poprvé, kdy na něco neměl odpověď. Harry se rozhodl, že ho nechá odpočinout a tak se zeptal: „Jak jste se měl celou dobu, co jsme se neviděli, pane profesore?“

Snape se ušklíbl: „Zajímají vás mé výzkumy, pane Pottere? Obávám se, že mimo ně nemám o čem hovořit…“

Harry si povzdechnul: „Možná máte ještě práci? Ruším vás?“

Snape bezvýrazně zavrtěl hlavou: „To je v pořádku, dnes večer mám vlastně volno. Nedělejte si starosti, pane Pottere. Těší mě, že jste se zastavil.“

Harrymu zahrál na rtech plachý úsměv: „Musel jsem přijít, i kdybych si myslel, že mě vyhodíte.“ pokrčil rameny.

„Musel?“ Snapeova nervozita se vrátila.

„Víte co? Budu mluvit otevřeně.“ Harry se zvedl z křesla a přešel ke krbu. Když už chce Snapeovi říct tu novinu, dopřeje mu alespoň tolik soukromí, že na něj nebude zírat. Oheň je na pozorování docela fajn. „Tak nějak jsem se v průběhu studia musel naučit 'otevírat své srdce',” odfrknul si, „a teď se to těžko zastavuje, takže se omlouvám. Jde o to, že v posledních letech můj život nabral celkem jasný směr a dá se říct, že vše držím ve svých rukou. Mám slušnou práci, společenské postavení, přátele, dům… To všechno je fajn, ale pořád mi ještě chybí jedna věc,“ Harry se na chvíli odmlčel. „Někdo velmi blízký, s kým bych to všechno mohl beze zbytku sdílet. Někdo, s kým bych se mohl smát, těšit, nebo se trápit, když to jinak nepůjde…“

Snape už zase nepřítomně zíral do své sklenky a bezbarvě zamumlal: „Nepochybuji, že dříve nebo později potkáte tu pravou… osobu.“ Hrdlo se mu podivně stahovalo.

Teď se Harry otočil na patě a prudce se nadechnul: „Když mě pořád napadáš jenom ty, Severusi! A mám důvod myslet si, že s nikým jiným nemohu být… Že k nikomu jinému nepatřím. Tak… A teď řekni buď jo anebo mě vyhoď…“

Snape teď na Harryho zíral jako na zjevení: „Harry…“ vydechnul.

„Jsem tady…“

„Harry, víš, co mi říkáš? Co mi nabízíš?“ Snapeova maska spadla a šokovanou tvář měl zbrázděnou bolestí. „Nepleteš se?“

„Severusi, já se nepotřebuji přesvědčit o svých citech, vážně. Mám v nich jasno a jsem s nimi srovnaný. A ať už mi teď řekneš cokoliv, bude to můj odrazový můstek do budoucna. Buď budeme spolu, nebo zůstanu sám. Pro mě není třetí cesta. Jediné, co potřebuji vědět, je tvůj názor…“ Harry mluvil tiše a skoro konejšivě.

Dlouho bylo ticho, rušené jen praskáním plamenů. Nakonec se Snape prudce zvednul z křesla, popadl prázdné sklenice a zmizel ve vedlejší místnosti. Harrymu se zdálo, že je tam nekonečně dlouho. Když se po čase přece jen vrátil, oči mu podivně plály a ruce držel pevně zaťaté v pěst.

„Harry,“ promluvil dutě, „nevím, čím jsem si vysloužil tu čest. Je to víc, než jsem si mohl celý svůj bídný život přát a věř mi, že jestli jsem na někoho poslední zatracené roky opravdu myslel, byl jsi to ty. Myslel jsem na tebe tak moc, až to bolelo. A není to lepší ani teď. Toužím po tvé blízkosti tolik, až mě to děsí. Ale já nemůžu. Nedokážu se ti odevzdat tak, jak by sis přál a nepochybně i zasloužil. Neumím to Harry. Nesmím. Nikdy jsem nikomu nepatřil a... ztráta bolí, Harry, a já nedopustím, aby mě ještě někdy něco v životě srazilo na kolena. Dokonce ani, kdybys to měl být ty… A navíc, mohl bych být tvůj otec…“ šeptal přiškrceně. „Raději běž, prosím…“ sklonil Snape hlavu a po krátkém zaváhání znova zmizel za dveřmi.

Harry ještě chvíli stál a díval se směrem, kterým profesor odkráčel. Z hrdla se mu vydral opatrný povzdech, ale přes rty mu zase přelétl ten lehký, rozpačitý úsměv. Odhodlaně pohodil hlavou. Tenhle boj nevzdá tak lehce… Vydal se za Snapem.

Našel ho v ložnici. Seděl na posteli s hlavou zabořenou v dlaních. Musel Harryho slyšet, ale nevzhlédl. Harry si sedl vedle něj. Chvíli se jen díval, než zase potichu promluvil: „Severusi? Poslouchej mě chvíli… Prosím…“ opatrně mu odhrnul z čela pramen vlasů. „Nemůžu tě nutit do něčeho, co nechceš udělat, ale taky nemohu dopustit, abys nám nedal šanci jen proto, že nevěříš, že nám to vyjde.“ Přitáhl k sobě Severusovu dlaň, prohlížel si ji a bříšky prstů lehce objížděl jednotlivé čáry. Severus zavzdychal. Pevně zavřel oči, ale nebránil se. Harry mu lehce přejel palcem po zápěstí: „Chtěl bych ti teď něco ukázat. Kouzlo. Velmi staré a svým způsobem velmi nebezpečné kouzlo vzájemné magie. Nemůže ohrozit ničí život, ani zdraví, ale přesto může člověka zranit. Ne na těle, ale na duši. Mnoho milenců ho použilo v naději na štěstí a jejich životy se v tu chvíli obrátily naruby, když ztratili všechny své iluze.“ Harry pokračoval v putování svými prsty po Severusově předloktí. „To kouzlo nedělá nic víc a nic míň, než že ukáže pravou podstatu vztahu mezi dvěma lidmi. Pocity jsou barevné, Severusi, věděl jsi to?“ Harry se ukazováčkem pomalu vracel ke Snapeovu zápěstí. „Nejjednodušší je modrá. Je to docela neutrální studená barva a stejně neutrální je i vztah dvou lidí, kterým zazáří. Pak je zelená – jedovatá barva nenávisti. Fialová znamená přátelství. Věř mi, že je to poměrně vzácná barva. A rudá… Vášnivá, nezkrotná, prudká… Jako milenecká láska, Severusi. Může vzplát během okamžiku a stejně rychle může pohasnout. Přesně jako vášeň.“ Harry znovu hladil horkou Severusovu dlaň. „Poslední a nejvzácnější je bílá. Nejčistší z barev pro dvě těla a jednu duši. Dva lidé v bílém světle jsou spolu spjati tak hluboce, že jeden bez druhého není kompletní. Srdce jim bijou ve stejném rytmu. Je to více, než jen pouhá láska, Severusi. Je to splynutí. Bílou rozdělí jen smrt…“

Harry přestal laskat Severusovu dlaň a lehce ji zvednul proti své. Upřeně se muži proti sobě zahleděl do temných očí. „Sensibilis,“ zašeptal. Malý okamžik se zdálo, že se nebude nic dít, ale potom… Mezi Severusovýma a Harryho sepnutýma rukama se začalo pomalu proplétat zářivě bílé světlo. Omotávalo se kolem nich, zalévalo je, hladilo a sílilo, až nakonec bylo jen to světlo, Severus a Harry.

Harry sledoval Severusův užaslý pohled. „Tohle je můj důvod, proč jsem tady,“ mluvil unaveně Harry. „Tohle je vysvětlení, proč ti pomáhaly mé doteky. A tohle je můj slib tobě, Severusi. A ještě jedna věc. Kdybys necítil totéž, co já, zářila by tady teď tvá barva…“

Harry ještě chvíli nechal tu záři pronikat až do morku svých kostí. Věděl to. Věděl to už tak dlouho… Potom jen lehce stisknul Severusovu dlaň a spustil svou ruku do klína. V místnosti byla najednou až nepřirozená tma. „Půjdu teď domů, Severusi. Dávej na sebe pozor,“ zašeptal a nechal Snapea jeho zmateným pocitům a myšlenkám.

---

Harryho probudil podivný tlak na prsou a zvláštní pocit, že ho někdo pozoruje. Zamrkal do ranního šera a pusa se mu roztáhla do širokánského úsměvu. Dvě silné paže ho pevně objímaly a sotva několik centimetrů od obličeje mu svítil pár uhlově černých očí. „Už ti někdo řekl, že jsi příšerný manipulátor, Pottere?“

Harry se zasmál: „Znamená to ANO?“

„Znamená to, že bys umluvil i mrtvého a já se musel definitivně zbláznit!“

„To je dobře,“ Harryho úsměv se ještě rozšířil. „A Severusi, jak jsi mě vůbec našel? Nedal jsem…“

Snapeův obličej se ještě přiblížil: „Albus. Dost se divil, když jsem ho vytáhl z postele ve čtyři ráno.“

Teď už se Harry rozchechtal nahlas, ale ne na dlouho. Snape si jej přitiskl těsně k tělu a rty teď měl přímo u Harryho ucha, až mu po celém těle přeběhli mravenečci. „Drž se, Harry. Já mám zase svá speciální kouzla…“

A pak Harryho pohltily horké Severusovy doteky a polibky a bílá záplava všude kolem…

   



 

16.01.2011 20:06:24
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one