Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 1.část

  

Autorka: Tira Nog

Překlad: Lucy, Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

 

Ahojky! Jsem tady s první částí povídky Until Proven. Na překladu této kapitoly jsme pracovaly společně s Lucy a betareadu se pro nás ujala Sevy. Začátek jsme záměrně protáhly, abychom se dostali přes zdlouhavý úvod a rychleji poskočili k zajímavějíším pasážím.

Kapitolku věnuji Lucy - za počáteční impulz a nastartování překladu, Sevy - za vyčerpávající betaread (a oběma za neskutečnou trpělivost s mými výmysly) a Hajmi50 a Sallome - za užitečné rady, které mi poskytly!

A teď už hezké počtení!

Slimča

   

   Snarry Games 2007 by tripperfunster
      

Harry se s lapáním po dechu probíral k vědomí. Všechno ho bolelo. Připadal si, jako by celé hodiny ležel natažený na skřipci. Z pulzující boule na zátylku mu vytékal teplý pramínek krve a lechtal ho na šíji. Musel se nejspíš poranit při úderu o kamennou podlahu, když se zmítal v křečích způsobených kletbou Cruciatus. Snad jen zázrakem si během mučení nepřekousl jazyk. Trvalo to tak strašně dlouho!

Nejprve si dopřál hluboký nádech, pak další, a teprve potom byl schopen rozhlédnout se kolem. Cítil se promrzlý až na kost, ale uklidňovalo ho vědomí, že zatím nepřišel o svůj oděv - modré mudlovské džíny, šedé tričko a černou bundu s kapucí. Neměl kouzelnický hábit, ovšem mnohem víc ho trápilo zjištění, že postrádá také kouzelnou hůlku. Podle několika paprsků světla pronikajících do místnosti skrze okno vysoko nad jeho hlavou soudil, že se nachází v žaláři nějakého hradu. Bradavice to být nemohly, ty by poznal. Víc se mu zjistit nepodařilo.

Takže... Vzbudit se se zápěstími a kotníky připoutanými železným řetězem ke zdi žaláře rozhodně nebylo nejlepší, tím spíše bez hůlky. Navíc si vůbec nedokázal vybavit, jak se sem dostal. Bylo to pro něj asi stejnou záhadou jako celé toto místo. Pamatoval si, že předtím… Fajn, naprosto netušil, co vlastně naposledy dělal. Dokázal si vybavit jen mučení Cruciatem.

Ode dveří na protější stěně k němu dolehly nějaké zvuky. Nejprve se ozvalo kovové zacinkání klíče v zámku, pak vrznutí, když cvakla západka, a nakonec nervy drásající zaskřípění otevírajících se těžkých kovových dveří. Harryho zalilo bodavé světlo několika pochodní a on zamrkal ve snaze zaplašit ostrou bolest v očích, kterou mu způsobilo. Ve chvíli, kdy se jas snížil na přijatelnou úroveň a jeho zrak se přizpůsobil, si Harry přál, aby raději znovu nic neviděl.

Do kobky vstoupilo šest Smrtijedů v černých pláštích, v jejichž čele stál chlap s nemytými blond vlasy. Jen tak ledabyle mávl hůlkou Harryho směrem a mladý muž ucítil, jak jeho nervový systém opět exploduje v agónii. Bože, znovu ne… To byla Harryho poslední myšlenka předtím, než jej opět pohltila bolest. Pod jejími nápory sebou házel ze strany na stranu a už podruhé přitom narazil hlavou do země.

V tomto kole však došlo k nečekanému zvratu. Zatímco se svíjel na ledové kamenné podlaze, zboku k němu přistoupili dva Smrtijedi. Harry, v té chvíli téměř bez sebe bolestí, se nezmohl ani na protest, když jej mohutnější z dvojice nemilosrdně popadl a snažil se ho udržet v klidu, což u oběti mučené kletbou Cruciatus nebyl zrovna snadný úkol. Další Smrtijed vytáhl z kapsy dlouhý, nebezpečně vyhlížející nůž. Harry dokázal jen bezmocně sledovat, jak se k němu blíží lesklé, jako břitva nabroušené ostří. K jeho naprostému zmatku mu však nůž nepronikl kůží. Místo toho jej někdo chytil za bundu a rozřízl ji.

Šaty! Chtěli jen jeho šaty, uvědomil si Harry. Přílišná bolest nedovolovala jeho mysli víc, než jen brát na vědomí počínání útočníků. Následoval hlasitý zvuk trhané látky, jak z něj rychle servali teplákovou bundu, tričko, a pak i džíny a spodní prádlo. Holými zády přistál na chladné podlaze kobky, ale ani to necítil. Vnímal jen palčivou trýzeň prostupující doslova každým nervovým zakončením v jeho těle. Harry se ze všech sil snažil udržet při smyslech a nezešílet z pronikavé bolesti, která jej sžírala. Sledoval nejbližšího Smrtijeda, jak si rozepíná hábit a kalhoty. Na okamžik si myslel, že ho ten člověk chce pomočit, ale potom zahlédl mužův ztopořený penis a došel mu jeho skutečný úmysl. Následující události se zdály tak neuvěřitelné, že se Harry ani nezačal bránit a dovolil jednomu se svých věznitelů, aby mu nadzvedl nohy a spodní část trupu.

Jeho zmučená hlava se opět srazila s ledovou podlahou a ze staré boule vytryskla vlna bolesti srovnatelné s působením Cruciata. Zatímco mu před očima tančily hvězdičky, pokoušel se zmobilizovat své smysly a povznést se nad účinky mučeníf. Pokud se trochu nesebere a nevymyslí, jak utéct, čeká ho mnohem horší utrpení, než jaké způsobila kletba. Zděšeně sledoval, jak si Smrtijed plive do dlaně a pak slinami potírá svůj obrovský vztyčený úd. S očima rozšířenýma hrůzou zíral na cévu divoce pulzující podél mužova přerostlého kopí. Ta věc vypadala, jako by patřila hřebci, a ne člověku. Harry dělal, co mohl, aby úplně nezpanikařil. Samotná bolest už byla neskutečná, ale věděl, že to, co mělo přijít, jednoduše nemůže zvládnout. Zatlačený za hranice zdravého rozumu, zvedl v posledním zoufalém pokusu o záchranu spoutané ruce a způsobem, jaký ho nikdy nikdo neučil, vyvolal svou magii.

Nééééééééé!" vykřikl a v okamžiku, kdy mu doširoka roztáhli nohy a k jeho vstupu se blížil lesknoucí se tvrdý orgán, uvolnil svou moc.

Harry!" volal něčí vyděšený hlas. „Harry, pro Merlina, vzbuď se!"

Pěst jednoho ze Smrtijedů přistála přímo na Harryho obličeji. Mladý muž očekával tvrdý náraz kloubů a ostrou bolest, ale místo toho jej překvapil nezvykle laskavý dotek a domnělá pěst mu sjela po tváři s podezřelou jemností. Naprosto zmatený tím, kde je a co se děje, se Harry přinutil snad podruhé v průběhu deseti minut (tak mu to alespoň připadalo) rozlepit víčka. Jeho zrak padl na spálený polštář, ze kterého unikalo zuhelnatělé peří a snášelo se na povědomou, hnědo - rezavou pokrývku.

Co to...? Harry byl ochromený hrůzou. Po těle mu stékaly kapky potu, jako by se právě vynořil ze sprchy, a zíral do stejně vyděšených modrých očí muže, jehož polštář právě zničil. Oba stáli nazí v troskách postele a sežehnutý polštář ležel mezi nimi jako odporná mrtvola. Harry se zhluboka nadechl, když rozpoznal své okolí a vystrašeného muže, který vypadal, že se každou chvíli vrhne ke dveřím.

M - Michaele?" koktal Harry.

Michael doslova třeštil oči. Jeho obvykle hezká tvář byla zkřivená hrůzou k nepoznání.

Ty- ty jsi použil Mágův oheň…" řekl vysoký blonďák ublíženým a vyčítavým hlasem. „Nikdy jsem si nemyslel, že by to vůbec bylo možné. Jak víš, jak vyvolat Mágův oheň? Vždyť jsi ještě mladší než já!"

Harry sebou trhl nad Michaelovou stěží potlačovanou panikou. Jako vždy, ani teď neměl žádné vysvětlení pro své bizarní schopnosti, které se projevovaly zcela nečekaně. Jedna jeho část věděla, že měl Michaela varovat, ale co mu měl asi tak říct? Že je šílenec? Že dokonce ani on sám nezná své schopnosti a omezení? Že nedokáže předvídat, jak se jeho síla může projevit, zatímco bude opět uvězněn v jedné z těch příšerných nočních můr?

Jak mohl někomu objasnit něco, čemu vlastně sám nerozuměl? Během závěrečné bitvy bylo jeho vědomí propojeno se Snapeovým, ovšem také s umírající Voldemortovou a Brumbálovou myslí. Od té doby začal Harry rozvíjet jednu neobvyklou schopnost za druhou. Nikdy nedokázal odhadnout, co se může objevit. Občas se dokonce stávalo, že své činy ani nezvládl zopakovat. Jako třeba tehdy, když s křikem procitl z jakéhosi hrozného snu, a pak zůstal po dobu šesti hodin zcela neviditelný.

Nic v jeho živote nedávalo smysl, nic nebylo předvídatelné. Ostatně jako odjakživa.

Takže, jak asi měl něco takového vysvětlit komukoliv nezasvěcenému? Harry dokonce ani netušil, nakolik byly jeho schopnosti vrozené a rozvíjely se, jak dospíval, a kolik z toho všeho bylo výsledkem surové magické energie, kterou ho obdařil Brumbál ve chvíli, kdy tento největší kouzelník obětoval svůj život ve finální bitvě proti Voldemortovi.

Navíc se nemohl jen tak zmínit o Voldemortově pádu. Většina kouzelníků nevěřila, že schopnost nitrobranyči nitrozpytuexistuje i jinde než jen v dávných povídačkách a že poslední bitva u brány Bradavic probíhala téměř výlučně na mentální úrovni. Takže, jak vůbec mohl známosti na jednu noc nebo příležitostnému milenci jako Michael říci, že dokud Voldemort vzdoroval, byly Brumbálova, Snapeova a jeho vlastní mysl i síly spojeny tak pevně, že on a Snape teď vědí, jaké to je umírat, protože byli oba v duševním kontaktu s Brumbálem, když odcházel?

Samozřejmě nijak. Harry nemohl vysvětlit, proč je takový šílenec, stejně jako nedokázal předejít nočním můrám, které trhaly jeho život na cucky. Vše, co mohl dělat, bylo vypořádat se s následky.

Já - omlouvám se," zašeptal Harry s pohledem upřeným na sežehnutý polštář. Kdyby v sobě Michael neměl tolik duchapřítomnosti a včas nezareagoval, zcela jistě tam teď mohlo ležet jeho tělo spálené na uhel. „Asi - asi bych měl jít."

Když je během posledních dvou nocí, vzbudily Harryho noční děsy, Michael mu nedovolil odejít. Uložil ho zpět do postele, pevně ho objímal a něžně se s ním pomiloval, aby mu pomohl překonat rozechvění, které ho ovládlo i teď. Harry ho měl opravdu rád. Neznal ho ještě ani dva týdny, ale Michael už si svou tolerancí stihl vysloužit zvláštní místo v jeho srdci. Jenomže dnes tam ten muž jen tak stál a díval se na něj, jako by byl nějaký Smrtijed.

Harry, já… ehm…" začal Michael, ale zarazil se.

Harry znal cenu za dnešní noc. Zhluboka se nadechl a pevně stiskl víčka.

To je v pořádku, Michaele. Vím, jak to chodí. Už bychom se dál neměli vídat, správně?"

Snažil se, aby jeho hlas nezněl vyčítavě, ale bylo to těžké… Tak strašně těžké. Nesnášel představu, že je netvor. Každý milenec, kterého kdy měl, se s ním rozešel ze strachu. Doufal, že by Michael mohl být jiný, jelikož se zdálo, že se o něj skutečně zajímá, ale dnes se toho stalo příliš, aby se s tím kdokoliv dokázal smířit.

Je mi to líto," odpověděl Michael přiškrceným hlasem. „Ale to je…"

To je víc, než s čím jsi počítal. Já vím. Nemusíš se omlouvat. Není to tvá chyba."

Harry ještě stále netušil, kde má hůlku, a tak jednoduše mávl rukou směrem ke spálenému polštáři. Oba sledovali snášející se pírka, vracející se skrz vypálené díry zpět do polštáře, jehož povlak nakonec získal svou původní sněhobílou barvu.

Pokud to vůbec bylo možné, Michaelova tvář ještě více pobledla. Samozřejmě, uvědomil si Harry bolestně. Bezhůlková magie byla skoro stejně neslýchaná jako Mágův oheň.

S vědomím, že to všechno jen zhoršil, se vyškrábal z postele. Oblečení měl rozházené po celé ložnici jako opadané listí, rozfoukané podzimním větrem. Viditelná připomínka vášně, která jej přivedla do této postele, byla hořká jako žluč. Harry si netroufal sbírat své rozházené šaty s vyděšeným Michaelovým pohledem v zádech. Usoudil, že v tomto okamžiku už jedno bezhůlkové kouzlo na věci beztak nic nezmění, a mlčky přivolal všechny kusy oděvu. Rychle se oblékl a již řádně upravený se naposledy rozhlédl po pokoji.

Když pak na prádelníku konečně objevil svou zatoulanou hůlku, přivolal ji, ještě ve vzduchu zachytil a schoval hluboko do kapsy svého šedého hábitu. Až pak se odvážil pohlédnout na muže, s nímž strávil a promiloval poslední čtyři hodiny. Vzal si dnes Michaela hned dvakrát, ale na jeho široké, hezké a naprosto zděšené tváři teď nebylo ani památky po intimnosti, kterou spolu sdíleli. Michael na něj hleděl, jako by viděl převtěleného Voldemorta.

Mrzí mě to," zamumlal Harry slova, která pokaždé ukončila všechny jeho milostné vztahy za posledních devět let. Pak, neschopný snést už ani jediný okamžik v Michaelově ložnici, se přemístil na své oblíbené místo, nacházející se nedaleko jezera mimo bradavická ochranná kouzla. Jeho zhmotnění provázelo pouze tiché zašustění šedého pláště.

Chladný venkovní vzduch působil proti teplu Michaelovy postele jako rána pěstí. Harryho znavené smysly byly teď díky náhlé změně místa poněkud rozjitřené. Zhluboka se nadechl a zastavil, aby zkontroloval okolí.

Ocitl se na otevřeném prostranství uprostřed cesty vinoucí se kolem jezera, odkud měl výhled na ostrov v jeho středu i na vzdálený protější břeh. Menhir po Harryho levici vrhal dlouhý stín k bodu, kde se právě objevil. V době, kdy býval Remus bradavickým učitelem, se tudy často procházeli a zastavovali v družném rozhovoru. Někdy mu vlkodlak opravdu chyběl. Jeho ztráta bolela skoro stejně, jako Siriova smrt.

Říjnová noc byla jasná a svěží. Jak tak Harry stál na bahnitém břehu jezera, vítr ho šlehal do tváří, chladil až do morku kostí a pohrával si s jeho šedým pláštěm. Měsíc dnes svítil tak silně, že téměř zastínil hvězdy. Harry vzhlédl k zářícímu kotouči a opět si připomněl Rema. Přinejmenším byl teď jeho dávný přítel na místě, kde ho jeho prokletí nemohlo dále mučit.

Za nocí jako ta dnešní bylo jen velmi těžké vidět kolem sebe cokoliv dobrého. Profesor Brumbál, Sírius, Remus, Tonksová, Fred a George… Ve snaze zničit Voldemorta ztratili tolik obdivuhodných lidí, až se Harry sám sebe nejednou ptal, zda to vůbec stálo za to. Neschopnost uspořádat svůj vlastní život v něm tyto pocity beznaděje jen podporovala. To, co se stalo s Michaelem, byla jen další ztráta, která se přidá k těm ostatním. Snažil se brát podobné věci rozumně a statečně jim čelit, ale s každou další milostnou katastrofou bylo pořád těžší a těžší zachovat si optimismus.

Harry sebou trhl a zasmál se, když mu náhlý poryv větru vmetl přímo do tváře hrstku suchého dubového listí. Skoro jako by to byl nějaký příkaz shůry, něco jako: „Vzchop se!" A přesně v té chvíli jej nečekaně zasáhla divoká krása okolní noci. Pomalu vydechl a pokusil se setřást ze sebe skleslost. Michael je pryč. Život jde dál. Příští pátek najde nějakého dalšího chlápka, ke kterému upne své naděje. Harry zhluboka vdechoval chladný vzduch, obdivoval nespoutanou nádheru kolem sebe a snažil se oprostit od svého zklamání.

Měsíc barvil svým namodralým svitem celé okolí. Ušetřil jen zlaté listí bílých břízek na okraji Zapovězeného lesa na druhé straně jezera. Březové listí zůstávalo i v tomto podivném světle překvapivě žluté, i když přízračná záře měnila bělostnou kůru stromů na téměř levandulovou. Cesmíny, borovice a duby, roztroušené mezi břízami, tvořily tmavé stíny. Jezero vypadalo jako neklidná louže plná rozbouřených temných vln se zářícími stříbrnými čepicemi. Nejvýraznější oslňující stopa vedla zhruba od místa, kde stál Harry, k zapadajícímu měsíci u vzdáleného protějšího břehu. Přes jezero se líně převaloval inkoustový stín obří olihně a prořezával rozbouřené vody, jako by byl klidný letní večer. Byl to okamžik dokonalé krásy, závan klidu, který si Harry přál vtisknout do své rozhárané duše.

Nenáviděl způsob, jakým noční můry ovlivňovaly jeho život. Byly doby, kdy byl přesvědčen, že zešílí. Ale Hermiona trvala na tom, že záležitost, která mu působí utrpení, je běžný jev u mnoha mudlovských vojáků - něco, co se nazývá posttraumatický stresový syndrom. Přála si, aby navštívil terapeuta, a možná měla pravdu - ne možná, Hermiona měla vždyckypravdu - ale skutečnost byla taková, že se bál přijít s tím vším za mudlovským psychiatrem. Jak by mohl třeba jen začít s vysvětlováním války s Voldemortem beze zmínky o magii? A i kdyby lékaři věřil dost na to, aby mu řekl pravdu, určitě by skončil ve svěrací kazajce a vypolstrované místnosti dříve, než by se dostal do poloviny příběhu o Chlapci, který přežil. Ne, bude lepší, když se s tím vypořádá sám.

Harryho pohled přitáhl pohyb na vzdáleném břehu jezera. Jeho bojem vytrénované smysly automaticky zaměřily zdroj pohybu a on zamumlal kouzlo pro zlepšení vidění, aby vyhodnotil hrozbu. Po příliš mnoho let byl přesunující se stín tím jediným varováním, které dostal před začátkem útoku. A někdy se mu nedostalo ani toho mála. Dnes večer se však jeho starosti zdály neopodstatněné. Když rozeznal vysokou, tmavou postavu slídící podél okraje lesa, úplně se uvolnil. Byl to jen Snape. Harry zvědavě sledoval, jak se jeho bývalý profesor a současný kolega každou chvíli sklání, něco sbírá zpod stinných stromů a ukládá to do košíku v levé ruce.

Snape byl pořád takový zvláštní pavouk. I po čtyřech letech, co Harry učil obranu proti černé magii, pro něj mistr lektvarů představoval stále stejnou záhadu jako v dobách jeho dětství. Třikrát denně s tím mužem sedával během jídla u jednoho stolu a stále o něm nevěděl více, než když býval studentem. Tedy alespoň pokud pominul skutečnost, že se v průběhu bitvy navzájem dotkli svých duší. Smutkem naplněný a matoucí poslední boj s Voldemortem mu totiž jasně ukázal jednu věc - Snape miloval Albuse Brumbála stejně hluboce, jako samotný Harry. Ovšem jinak Snape představoval stále jednu velkou neznámou.

Při pohledu na postavu zahalenou stíny, věnující se svému tajemnému sběru, si Harry nemohl pomoci, aby nedumal nad tím, jak vypadají Snapeovy noci. Bloudil tady proto, že byl pro úspěšnou sklizeň jeho podivných ingrediencí vyžadován sběr rostlin za podzimního úplňku, nebo jeho spánek také poznamenaly noční můry? Harry věděl, že by Snape raději zemřel, než aby na tuto otázku odpověděl. Jen se zkrátka nedokázal ubránit spekulacím.

Harry se ušklíbl. Vskutku, co to vypovídá o jeho milostném životě, když tady během páteční noci postává sám a opuštěný a přemýšlí o Severusi Snapeovi? Ovšem sledování Snapea při jeho podivné činnosti bylo nějakým způsobem uklidňující. V Harryho světě existovaly jen tři věci, které se nikdy nezměnily: samotné Bradavice, přátelství Rona a Hermiony a Severus Snape.

Harry stál a pozoroval Snapea, dokud ho chladem nezačaly štípat tváře. Teprve potom se vydal blátivou cestou zpět do Bradavic. Do školy se dostal za méně než patnáct minut. I když se o hradu nikdy nedalo říci, že by byl teplý, zvláště pak během černočerných nocí, poskytovaly jeho zdi vítanou ochranu před podzimním větrem. Ve chvíli, kdy Harry dosáhl schodiště vedoucí do jeho učitelských komnat v Nebelvírské věži, byl už skoro rozmrzlý.

Jen další typická páteční noc v mém životě, pomyslel si Harry, když stoupal po schodech podél řady podřimujících portrétů. Při jejich hlasitém chrápání mimovolně zadoufal, že se mu také podaří usnout. Sny přicházely dvakrát za noc jen vzácně. Sakra, v některých měsících se mu dokonce podařilo vydržet celé dva týdny, než ho nějaký dostihl, ale zdálo se, že nejjistější cestou k opravdu strašné noční můře je přenocování u nového milence.

To ho přivedlo zpět k myšlenkám na jeho nejnovější debakl. Mágův oheň... Jakým zázrakem se Michael zachránil? Harry neznal žádného kouzelníka, snad mimo Snapea, který by dokázal odrazit takový typ útoku. Michael mu bude scházet. Byl jedním z mála, co to nevzdali už po prvním snu.

Harry znal nebezpečí utápění se ve vlastních ztrátách, a tak se snažil zahnat dorážející depresi, ale bylo to těžké. Sakra, nemůže pořád truchlit nad každým co by - kdyby, nebo skončí stejně zahořklý, jako Snape. Jediný způsob, jak se přes všechno přenést, je dostat to rychle z hlavy. Kdyby lpěl na všech potenciálních vztazích, o které ho děsivé sny připravily, nikdy by se nebyl schopen vyrovnat s jejich ztrátou. Harry se snažil nahradit bledý a vyděšený Michaelův obličej ve svém podvědomí obrazem měsíčního jezera venku a dokončil cestu do svých komnat.

*~*~*

První sluneční paprsky zastihly Harryho úplně bdělého. Třeštila mu hlava a oči ho pálily, jako by mu do nich někdo nasypal písek, ale takové pocity byly už dlouho běžnou součástí jeho života, a tak jim nevěnoval velkou pozornost. Rychlým kouzlem krásy zamaskoval zarudlé oči orámované tmavými kruhy, provedl čisticí kouzlo, převlékl se a zamířil na snídani.

Ani se nedivil, že byl prvním učitelem, který se ukázal. Věděl, že Hermiona s Ronem byli včera v noci hodně dlouho vzhůru. On sám s Michaelem odcházel od Tří košťat až po půlnoci a Weasleyovi ještě zůstávali v družném hovoru se Seamusem. Páteční noci si vybíraly svou daň zejména na Ronovi. Každodenní cestování letaxovou sítí z hradu do bystrozorské kanceláře v centru Londýna a zase zpět pro něj bylo vyčerpávající, ale jelikož Hermiona učila v Bradavicích numerologii, neměl moc na výběr. Tedy - alespoň pokud nechtěl svou ženu vídat jen o víkendech.

Ředitelka školy Minerva McGonagallová, profesorka Sinistrová a profesor Kratiknot dorazili do Velké síně téměř společně právě v okamžiku, kdy Harry dosedl na své místo. Jen co je pozdravil, objevily se před ním na stole zlaté talíře plné jídla a místnost se během okamžiku naplnila vůní ovoce, vajíček na všechny způsoby, opečených plátků slaniny, ovesné kaše, žemlí, závinů, toastů a zkrátka všech lahůdek, které ke snídani neodmyslitelně patřily. Harry zkoumal nabídku a pokoušel se rozhodnout, co bude jeho citlivý žaludek ochotný snést.

Když bočním vchodem proklouzla do sálu temná postava, vycítil její přítomnost ještě dříve, než zvedl oči od jídla. Snape se téměř neslyšně přesunul ke svému izolovanému místu na opačném konci stolu, jako by ani nekráčel po kamenné dlažbě v botách s koženou podrážkou. Tak tiše se Harry nedokázal pohybovat ani v měkkých teniskách.

Když si Snape sedal, jejich pohledy se setkaly. Mistr lektvarů úsečně kývl hlavou Harryho směrem, což v jeho vesmíru dost možná představovalo srdečný pozdrav, a s typickým kyselým výrazem na tváři obrátil pozornost k vysoké hromadě perfektně opečené slaniny. Harry pobaveně sledoval Snapeův pokus o vyproštění několika voňavých plátků, aniž by se celá hromádka sesypala jako domeček z karet. Snape měl elegantní, dlouhé, štíhlé prsty, zažloutlé působením nesčetných lektvarových ingrediencí. Lehce v nich svíral servírovací kleště a natahoval se pro své vysněné sousto, když si Harry všiml čerstvého, ošklivě vyhlížejícího šrámu na hřbetě jeho ruky. Pomyslel si, že je to zřejmě upomínka na profesorovo noční dobrodružství. Musel se venku pořezat o něco, co odolávalo magickému zhojení rány, jinak by Snape s léčením jistě neotálel.

Harry se pokoušel nesmát, když se kupa křupavých opečených plátků zřítila na čistě bílý plátěný ubrus, a on měl tu čest sledovat první Snapeův úšklebek toho dne. Kdyby ta slanina byla nějaký student, lektvarista by nepochybně strhl jeho koleji nejméně 20 bodů, pomyslel si Harry a jeho den se trochu rozjasnil. Dost ubohé, když takto vypadala jediná radost, kterou si v těchto dnech mohl dopřát.

I přes brzkou ranní hodinu se většina stolů začínala plnit studenty vyšších ročníků. Byla sobota a s ní všemi vítaná příležitost vyrazit do Prasinek. Dnes se nikomu nechtělo plýtvat drahocenným časem na dlouhé vyspávání, a tak byla Velká síň mnohem hlučnější než v kteroukoliv jinou sobotu touto dobou.

Brý ránko, Harry," zaburácel Hagrid, usedající na vedlejší židli.

Dobré ráno, Hagride," pozdravil na oplátku Harry a podal svému příteli hnědý cukr na ovesnou kaši, které si poloobr naložil do misky tolik, že by jí nakrmil snad celé stádo hypogryfů. „Jak se máš?"

Ujde to, ale mé všežravky na tom už tak dobře nejsou," povzdechl si Hagrid a jeho hnědé oči se naplnily obavami.

Harry ani v nejmenším netušil, co jsou všežravky, nebo jak Hagrid ke svým novým mazlíčkům přišel. Věděl, že dělá velikou chybu, ale přítelův ustaraný výraz mu nedovolil mlčet, takže se statečně zeptal: „Co je s nimi?"

O šest hodin později se Harry vlekl po schodech k Nebelvírské věži a ještě pořád té nevinné otázky litoval.

Harry, kde jsi byl? Chyběl jsi u oběda," zvolala Hermiona a její hlas ostře rezonoval v Harryho třeštící hlavě. „Můj bože, vypadáš příšerně! A co to tak smrdí?"

Věř mi, nechceš to vědět," odpověděl Harry, zatímco jej Hermiona doběhla. V dlouhém učitelském hábitu vypadala skutečně velmi „profesorsky", dokonce i její dlouhé, husté vlasy byly dnes zkrocené a spletené na zátylku do úhledného copu. Harry se vedle ní v džínách potřísněných všežravkami cítil jako nějaký mudlovský bezdomovec. Přestože Hermiona znechuceně nakrčila nos, jakmile se k němu přiblížila, její úsměv a pohihňávání byly nakažlivé. Přesně jak Harry očekával, bez okolků vytáhla hůlku a přímo tady, na pohyblivých schodech, zamumlala rychlé čisticí kouzlo, takže byly Harryho oděv i tělo znovu jako ze škatulky.

Díky. Jsem úplně grogy, sám bych to nezvládl."

Hagrid?" hádala.

Kdo jiný?"

No, taky to ještě mohl být Neville. Nikdo z nás nebyl zrovna čistý, když jsme mu naposledy pomáhali sklízet skunčí zelí," konstatovala Hermiona.

Jo, to je ta nevýhoda, když máš za přátele učitele bylinkářství a péče o kouzelné tvory. Jsme dobrovolní otroci, nedobrovolně provádějící nepříjemné pomocné práce," povzdechl si Harry.

Ale má to i své výhody," nadhodila zvesela Hermiona.

Jako třeba?" zabručel Harry.

No, Nevillovy výpěstky jsou často chutné," poukázala.

Copak si nepamatuješ, co se stalo posledně, když nás nachytal, jak ochutnáváme jeho 'děti'?" připomněl Harry.

Kdo by to byl řekl, že Neville umí tak rychle tasit hůlku, co?" Zdálo se, že její smích pozvedl Harryho rozmrzelou náladu.

Naneštěstí se zdá, že Hagridovi svěřenci nebudou nikdy chutní - nebo k nakousnutí," žertoval Harry.

Co to bylo tentokrát?" zeptala se Hermiona se zřejmou sympatií.

Všežravky. Teda, takhle jim alespoň říkal. Vypadaly spíš jako pět stop vysoké oživlé hromady chlupatého hnoje, trpícího záchvaty zvracení," protočil Harry oči.

Hermiona se znechuceně zamračila. „Fuj! Co chtěl, abys s nimi dělal?"

Podával lektvar, samozřejmě. Má těch potvor asi osmdesát."

Raději se nebudu ptát, jestli máš hlad," zavrtěla Hermiona hlavou.

Harry na ni jen zíral: „Myslím, že bych si mohl dát něco k pití."

Fajn, tak pojď se mnou. Ron se ještě pořád vzteká kvůli Kanonýrům. Můžeš s ním lamentovat nad šálkem čaje."

Lamentovat s ním? Pokaždé, když Kanonýři prohrají, činí mě za to osobně zodpovědným," zasmál se Harry.

To víš, byl jsi nejlepší chytač, jakého kdy měli," pokrčila rameny a po zamumlání hesla ho vzala za ruku, aby ho doprovodila do bytu určeného vedoucí nebelvírské koleje, který teď sdílela s Ronem.

Místnosti se příliš nelišily od Harryho vlastních v přiléhajícím sousedním bytě: prostorný obývací pokoj, jídelní kout, ložnice a koupelna. Hermionin a Ronův obývák měl výhled na jezero a ložnice na famfrpálové hřiště, zatímco u Harryho to bylo přesně obráceně. Weasleyovic obývací pokoj působil vždy teplým a přívětivým dojmem. Stejně jako u Harryho dominoval místnosti obrovský kamenný krb. Před ním stál veliký čalouněný gauč potažený světle modrou látkou zdobenou decentními růžovými poupaty, po stranách pak dvě vysoká, tmavě modrá křesla a na zemi ležel nenápadný šedý koberec. Interiér doplňovaly knihovny, servírovací stolky a konferenční stůl z tmavého lesklého mahagonu.

Obývák se zdál, stejně jako všechny ostatní místnosti ve Weasleyovic bytě, přeplněný stohy knih, které se zřejmě kupily všude, kde Hermiona seděla déle než půl hodiny. Důkazů o Ronově přítomnosti se tady našlo méně - pár famfrpálových časopisů na konferenčním stolku, koště v rohu místnosti a obrázek Rona s celým týmem Kanonýrů na krbové římse. Tehdy slavili velké vítězství na mistrovství světa a také to byl poslední rok, kdy s nimi Harry hrál na pozici chytače.

Ron se rozvaloval v rohu gauče ve svém pokrčeném hnědém domácím úboru. Vzhlédl k nim, když vešli, a jeho hezký pihovatý obličej se rozzářil úsměvem. I když teď Harryho převyšoval více než o hlavu, zůstaly mu rozježené zrzavé vlasy a chlapecké rysy, jaké míval v dětství. Ne poprvé Harry uvažoval, jestli pro něj není mladistvý vzhled při práci bystrozora nevýhodou.

Ahojte, vy dva," pozdravil Ron. „Jak se vede?"

Mně rozhodně lépe než Harrymu," hlásila Hermiona a naklonila se přes gauč, aby políbila manžela na uvítanou."Jak to?" zeptal se Ron trochu zadýchaně, když se odtáhla.

Strávil den pomáháním Hagridovi," vysvětlila Hermiona a sedla si do ušáku poblíž Rona.

Oh. Smůla, kámo," politoval ho Ron. „Dáš si pivo?"

To by bylo fajn," přikývl Harry a vyčerpaně se složil na gauč vedle svého přítele. Po dni stráveném zápasením s hromadou popudlivých, vzteklých odpadků, bylo prostě úžasné jen tak nehnutě sedět.

Díky neustále pozorným domácím skřítkům se na stolku před nimi objevily dvě sklenice plné napěněného moku a mísa s brambůrky, spolu s kouřící stříbrnou konvicí na čaj, hrníčkem, smetanou, cukřenkou, máselničkou a talířem sladkého pečiva. Několik příštích minut strávili v příjemném mlčení, zatímco se věnovali občerstvení.

Ron počkal, až Harry vypije polovinu svého piva, než začal: „Měl jsi vidět tu hrůzu, co tvůj tým udělal z dnešního ranního zápasu."

Už to není můj tým, Rone," připomněl Harry.

Jo, ale mohl být. Víš, jak jsi byl skvělý. Brali by tě zpátky všema deseti, kdybys chtěl. Bez tebe jsou žalostní, opravdu děsní."

Harry potlačil úsměv, když jeho kamarád v tomto duchu pokračoval ještě dalších deset minut. Hermiona ho dokonce ani neposlouchala. Seděla s nosem zabořeným do tlusté, v kůži vázané knihy a žvýkala koláček s rozinkami.

Konečně se zdálo, že se Ronovy invektivy na adresu ubohého vystoupení Kanonýrů blíží k závěru. Hermiona dokonce vzhlédla od rozečtené stránky, když se Ron s nevinností, jaké jen je muž jménem Weasley schopen, zeptal: „Tak jak to včera v noci šlo s Michaelem?"

Ronalde, to je neomalené," pokárala ho Hermiona, ale Harry si byl jistý, že prahne po odpovědi zrovna tak, jako její muž.

Harryho těšilo, že jej nejbližší přátelé tak bezvýhradně přijímají a dokonce se zajímají o jeho schůzky. Věděl, že většina kouzelníků, kteří jsou jako on přitahováni příslušníky stejného pohlaví, může hovořit o štěstí, pokud jejich rodina a přátelé jednoduše ignorují jejich preference. Bylo smutnou pravdou, že ve většině případů musel čaroděj volit mezi vytouženou láskou a udržením přátel a rodiny. On se s Ronem a Hermionou do podobné situace nikdy nedostal. Oba ho vždy podporovali. Ovšem jakkoliv Harry oceňoval jejich zájem, bylo pro něj stále dost těžké vytahovat na světlo světa všechny katastrofy svého milostného života.

Harry si povzdechl: „Šlo to přibližně stejně, jako dnes ráno u Kanonýrů. Měl jsem další noční můru. Michael a já jsme se rozešli."

Ach, Harry, to je mi líto," řekla Hermiona, zavřela svou knihu a odložila ji na stranu. „Chceš si o tom promluvit?"

A o čem chceš mluvit?" pokrčil Harry rameny. „Já, ehm, zřejmě jsem během noční můry použil v sebeobraně Mágův oheň."

Mágův oheň?" zeptal se blednoucí Ron.

Harry přikývl. „Michaela jsem, díky Merlinovi, nezranil, ale vystrašil jsem ho - hodně."

Ach, Harry, to není dobré," konstatovala Hermiona zatraceně zřejmé.

Harry by jí nejradši zakousl, ale věděl, že si o něj jen dělá starosti. Do háje, sám měl o sebe strach.

Dokážeš to udělat i teď?" zeptal se Ron. Všichni si byli vědomi toho, že jeho schopnosti často mívaly tendenci objevovat se a zase mizet podle libosti.

Harry pokrčil rameny. „Nezkoušel jsem to."

Ron popadl poblíž ležící magazín o famfrpálu a hodil ho na kamennou podlahu do dostatečné vzdálenosti od šedivého koberce. „Pojď. Zkus to na tomhle."

Harry si nebyl vůbec jistý, jestli to chce vědět. Přesto se postavil, napřáhl ruce a vyvolal zdroj síly, kterou cítil proudit svým tělem minulou noc, když zničil Michaelův polštář. K jeho překvapení zareagovala kouzelná moc okamžitě. Mezi prsty mu poskakovaly modré a stříbrné jiskry, a potom, když se Harry soustředil na časopis, vystřelil z jejich konečků oslepující blesk čiré energie. Časopis vzplál a během několika sekund shořel na popel.

Do prdele," zamumlal Ron, zatímco je obestřel kouř.

Jo," souhlasil Harry a padl zpátky na gauč.

Hermiona zašeptala kouzlo, a o pár vteřin později se místností prohnal chladný vánek, aby rozptýlil pach spáleniny.

Mágův oheň není nutně špatná věc, Harry," prohlásila.

Je, když ho využíváš ve spánku," odporoval Harry.

Musíme prostě jen překonat celou tu záležitost s nočními můrami." Hermionin optimistický tón popíral skutečnost, že se o nic jiného nesnaží už celých devět let.

Dříve, než Harry stihl ztratit trpělivost, upoutalo jejich pozornost jiskření v krbu. Z plamenů se vynořil šedovlasý, důstojně vyhlížející kouzelník se silnými hranatými čelistmi a tvrdýma modrýma očima v šarlatovém bystrozorském hábitu.

Dobré odpoledne, Rone. Omlouvám se, že obtěžuji, když máte volno," pozdravil bystrozor.

To je v pořádku, pane. Znáte mou ženu Hermionu a přítele Harryho Pottera? Harry, Hermiono - Chief Lawrence," představoval Ron.

Těší mě, že vás oba poznávám," odpověděl Lawrence. O naléhavosti bystrozorova poslání svědčilo, že i když jeho pohled spočinul na Harrym o něco déle, než bylo nezbytně nutné, neřekl nic dalšího a vrátil se k původnímu účelu své nečekané návštěvy. „Potřebuji vaši pomoc, Rone."

Samozřejmě, pane. Chcete soukromí?" zeptal se Ron.

Ne, jsem si jistý, že se vše i tak velmi rychle rozkřikne," odpověděl Lawrence s pochmurným výrazem.

Co pro vás mohu udělat?" chtěl vědět Ron a napřímil se na gauči.

Dan Martin a Tom McGregor před dvěma minutami dorazili krbem do pracovny ředitelky. Dal jsem jim za úkol, aby na vás počkali. Osobně dohlédnete na průběh zatčení," informoval Lawrence.

Zatčení?" opáčil Ron, zatímco se na sebe Harry s Hermionou překvapeně podívali.

V Bradavicích se stalo jen málo věcí, které by zůstaly tajemstvím. Událost natolik závažná, aby vyžadovala zásah bystrozorů a zatčení viníka, se roznese po celé škole během velmi krátké doby. Harry si uvědomoval, že se jedná o víkend, kdy studenti navštěvují Prasinky, a tak přemýšlel, do jaké nepříjemnosti se ve městě mohl některý ze studentů vyšších ročníků zaplést. Muselo to být zlé, jestliže byli zapojeni i bystrozorové. Spolu s Hermionou sledoval, jak Ron tiše zamumlal kouzlo a mávnutím hůlky si přivolal bystrozorský hábit. Zrzek se zrovna soukal do té červené parády, jejíž barva se příšerně tloukla s jeho vlasy, když Lawrence odpověděl: „Poslal jsem je, aby přivedli Severuse Snapea."

Dalsi_brk.png
      
       
   
   
   
   
   
   
   
14.11.2013 15:47:31
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one