Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 11.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

 

Konec trápení pro všechny, kdo od večera marně hledali dnešní kapitolu! Už je tady! :-) Váhala jsem nad délkou, ale nějak jsem nenašla lepší způsob, jak rozdělit děj, takže dnešní část bude o něco kratší. Abyste nebyli smutní, chci vás alespoň navnadit na příště, kdy se konečně dočkáme první malinkaté, úplně nenápadné, ale milé vlaštovičky... A teď už si užijte tu dnešní!

Kapitolu věnuji: 1beruska, A_ja, anneanne, assez, ba, Bábovka, Bara1982, Blesk, Cezminka, Cory, enedaka, Gigi..., grid, Hajmi, kami, marci, Michangela, Misule, Mononoke, Nade, Neriah, nika, Saskya, sevy, Zrzounek

Hezké čtení! Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Zbytek dne a následující ráno proběhly lépe, než Severus očekával. Poté, co se bezpečně zbavil huláků, strávil zbytek dne ve své laboratoři a pracoval na nové várce lektvaru proti nachlazení pro ošetřovnu. Vyhýbal se Velké síni a zdržoval se o samotě. K jeho velké úlevě se neobjevil nikdo ze školní rady, aby mu podal výpověď. Po pravdě, nebýt nervózních pohledů studentů, když následující ráno vyšel ze své izolace, aby splnil povinnosti vyučujícího, byl by pondělí považoval za den jako kterýkoliv jiný v Bradavicích. Teprve odpolední hodiny jej nenechaly na pochybách, jak moc se toho za posledních pár dní změnilo.

Severus byl právě na cestě na ošetřovnu, kde chtěl předat madame Pomfreyové lektvar proti nachlazení, když z druhého poschodí zaslechl hrozivý křik, nesoucí se schodištěm až k němu. Učil na zdejší škole již téměř třicet let a studentské vylomeniny jej obvykle nemohly rozházet, ale když tentokrát dorazil do studentstvem přeplněné chodby, málem mu vypadly oči z důlků. Zrovna se od něj totiž vzdalovaly tři zdánlivě nahé studentky šestého ročníku. Čtvrtá, oblečená mladá tmavovláska, stála nalepená zády ke zdi a srdceryvně vřískala. Havraspárský čtvrťák, William Jodfries, se tyčil v čele davu, sledoval nahé dívky a chechtal se, až se za břicho popadal.

Odcházející šesťačky se otočily, aby zjistily, co se děje. Způsobily tím další rozruch, neboť studenti před nimi udělali totéž, a získali tak výhled na tři odhalená pozadí. Severus s překvapením zjistil, že všechna tři děvčata vypadají zepředu zcela oblečená. Jedna z nich, nápadně hezká blondýnka Allison Conwellová, spěchala ke křičící brunetce a ptala se: „Nellie, copak je?“

Šokovaná Nellie ukazovala někam za Allisonino rameno. V té chvíli však zřejmě zcela zbytečně, protože dvě zbývající kamarádky už volaly něco jako: „Allison, zadní část tvého hábitu je neviditelná!“ zatímco je nějaký vtipálek zezadu upozornil, že jsou na tom úplně stejně.

Během pouhých několika vteřin, kdy Severus hodnotil situaci, propukl hotový zmatek.

Co to má znamenat?“ dožadoval se lektvarista silným hlasem a zamířil k místu, kde se teď ke zdi tiskly všechny čtyři studentky v různých stádiích šoku. Na přeplněnou chodbu padlo absolutní ticho a všichni zůstali po profesorově nečekané intervenci stát jako přimražení. Dokonce i téměř hysterická Nellie utlumila své vzlyky.

Jedna ze čtyř postižených dívek, Filomena Andersonová, buclatá tmavovlasá Zmijozelka, odpověděla: „Někdo nám očaroval šaty, takže je skrz ně zezadu vidět, pane. Snažila jsem se to kouzlo odstranit, ale je chráněné, takže jej může ukončit jen sesílatel.“

Za jiných okolností by byl Severus ohromen předvedenými schopnostmi. Podobným způsobem by své kouzlo nezvládla zamknout ani většina dospělých kouzelníků. Nicméně, v tomto případě byl jen o to více rozezlený. Veřejné zostuzení čtyř dívek se až příliš podobalo ponižujícím situacím, jaké pro něj kdysi připravovali Pobertové, a při řešení podobných incidentů se od něj jen stěží dala očekávat jakákoliv objektivita. Otočil se směrem, kde se v davu snažil zmizet William Jodfries. Vzhledem k tomu, jak od něj spolužáci uskakovali, bylo nadmíru jasné, kdo je viníkem.

Pane Jodfriesi, ke mně. Hned!“ vyštěkl Severus.

Pískový blonďák z Havraspáru se k němu neochotně připojil.

Máte deset sekund na obnovu jejich hábitů, než budete vyloučen,“ vrčel profesor.

Ale -“ protestoval chlapec.

Sedm sekund, šest...“ odpočítával Severus.

Jodfries rychle zašátral v hábitu po své hůlce, namířil na dívky a zamumlal: „Finite Incantatem."

Allison Conwellová opatrně nakoukla za Nellie Tapsonovou, než oznámila: „Je to v pořádku. Hábity jsou zpátky.“

Čtyři atraktivní čarodějky teď zíraly na Jodfriese s otevřenou nenávistí. Ten si zřejmě uvědomil nebezpečí a, rudý hanbou, rychle drmolil: „Omlouvám se. Byl jsem hlupák. Neměl jsem to dělat. Teď už to vím. Je mi to líto... opravdu.“

Na chvíli bylo ticho a potom mu Filomena Andersonová, jako pravý Zmijozel, slíbila: „Zatím toho ještě nelituješ, ale budeš. Pamatuj na má slova. Můžeme jít, profesore Snape?“

Severus přikývnul a čtyři dívky, které se staly terčem Jodfriesova krutého žertu, odkráčely se vší důstojností, kterou ještě byly schopné posbírat.

Jakmile byly pryč, Severus shlédl na Jodfriese: „Kdybyste byl Zmijozel, okamžitě bych vás vyloučil. Jelikož však nejsem vedoucím vaší koleje, vyřeším vaše potrestání jiným způsobem. Až do konce roku ruším vaše návštěvy Prasinek a příštích šest měsíců strávíte každý den dvě hodiny po škole. Dnes po vyučování vás očekávám v učebně lektvarů.“

Toto byl okamžik, kdy se většina studentů začala ohánět famfrpálem nebo cvičením na hudební nástroj. Severus věděl, že je Jodfries nejnovější havraspárský odrážeč, takže očekával pobouřené protesty. S jednou věcí však nepočítal - že student čtvrtého ročníku zbledne jako stěna a rozpláče se jako čtyřleté dítě.

Prosím, ne... Já už to nikdy neudělám! Slibuju! Ne... Já nemůžu...“ V chlapcově obličeji i v jeho oříškových očích se zračila čirá hrůza.

Severus byl chlapcovou reakcí tak zmatený, že dokázal jen stát a zírat na svého studenta, vzlykajícího hlasitěji než před chvílí dívka, kterou ponižoval. Neměl ani ponětí, jak se k náhlému zvratu událostí postavit, a ze začátku ani nechápal, proč Jodfries reaguje tak emotivně. Dokonce ani Longbottom nikdy nepropadl takové hysterii. Už otevíral ústa a chtěl hocha požádat, aby přestal s tím pekelným rámusem, když mu došla zřejmá příčina jeho směšného chování. Kousavý komentář, jenž se právě chystal vyslovit, mu zemřel na rtech.

Severus byl zvyklý, že je pro své studenty postrachem. Působilo mu zvrácené potěšení sledovat, jak jim mizí z obličejů barva a do očí jim stoupá strach, když je nachytal při porušování pravidel a oni od něj očekávali ztrátu kolejních bodů a přidělení školního trestu. Obzvlášť zábavné bylo projevovat shovívavost ke svým Zmijozelům, zatímco trestal jen studenty z ostatních kolejí za přestupky, za něž byli jednoznačně zodpovědní všichni. Nestydatě si v podobných drobných krutostech liboval. Ale představa, že se to stádo tupých hlav v jeho přítomnosti obává o svou fyzickou bezpečnost, se mu vůbec nezamlouvala. To bylo něco úplně jiného. Jedna věc byl strach z důsledků své vlastní hlouposti, ale obavy o osobní bezpečí? Ty byly neodpustitelné.

Ještě nikdy, ani ve vzteku, nevztáhl ruku na studenta. A že k tomu měl opravdu blízko, když mu Potter, coby student pátého ročníku, slídil v myslánce! Z představy, že by se jich měl dokonce dotýkat s nějakým sexuálním podtextem, se mu dělalo nevolno. I naložené exempláře v jeho laboratoři se mohly chlubit vyšší inteligenci, než ty odporné děti beze špetky zdravého rozumu. Dokonce i sedmáci byli zavrženíhodní – v hlavě měli jen famfrpál a sex, obvykle přesně v tomto pořadí. Co by na nich mělo být pro dospělého muže přitažlivé? Jak si vůbec někdo mohl myslet, že by o ty nechutné adolescenty mohl mít zájem? Ani jako Smrtijed nikdy neklesl tak hluboko. Možná některé lidi lákají poďobané obličeje, nezkrotné hormony a pubertální strachy, ale on mezi ně nikdy nepatřil. Jeho chutě směřovaly vždy k mocným čarodějům, ne k neukázněným dětem. Severus se vždy pyšnil skutečností, že, ač teplý, nikdy nebyl zvrácený. Samotné nařčení z podobných choutek jej urazilo.

Urážka však nebyla tím nejhorším, s čím se musel vypořádat. Ne - byla to hrůza v očích všech kolem. Celý život jej obviňovali, že je monstrum, ale teprve konfrontace s Jodfriesovým šíleným strachem způsobila, že se tak i cítil. Poprvé za svou kariéru neměl nejmenší tušení, jak vyřešit kázeňský problém. Zmítal se v nejistotě, co dělat dál, když se za ním ozval klidný mužský tenor: „Co se děje?“

Severus se otočil na Pottera, jenž stanul vedle něj, a cítil se téměř provinile, že byl přistižen se vzlykajícím studentem. Rozpačitě zíral do hlubokých zelených očí, schovaných za směšnými kulatými brýlemi, které Potter nosil od prvního dne tady v Bradavicích. Se svými tmavými rozcuchanými vlasy a ostře řezanými atraktivními rysy se perfektně hodil do role superhrdiny, jež mu byla přisouzena. Byla sice pravda, že pod volným hábitem nebyl zrovna vysoký, ale měl elegantní, vytrénovanou postavu profesionálního sportovce. Kočičí prchavá krása jeho pohybů vypovídala o určité sebedůvěře. Samozřejmě, s magickými schopnostmi, jež si v ničem nezadaly s těmi Voldemortovými na vrcholu sil, by byl malý zázrak, kdyby si Potter nevěřil. Dokonce ani Albus, největší čaroděj jejich doby, nepůsobil na lidi takhle. Ti, kdo dokázali podobné věci zaregistrovat, mohli cítit, jak Potterovi vibruje na kůži jeho moc. Jako energie ve vzduchu těsně před bouří. A Severus byl k tomuto druhu síly vždy velice vnímavý.

Za normálních okolností by se Severus ve chvíli, jako byla tato, cítil Potterovým zásahem ponížený. Studenti uctívali zatraceného „Chlapce, který přežil“ do té míry, až mu Severus jeho popularitu mezi těmi tupohlavci téměř záviděl. Mimo to nenáviděl každý pocit prohry před svým bývalým studentem. Dnes však byl za vyrušení téměř vděčný. Absolutně netušil, jak se s vyděšeným Jodfriesem vypořádat, a tak tichým, téměř důvěrným hlasem vysvětloval: „Pan Jodfries právě očaroval čtyři studentky tak, že měly zezadu neviditelné hábity. Dal jsem mu školní trest a...“

Prosím, profesore Pottere,“ žebral Jodfries, „nenuťte mě s ním být o samotě po škole! Víte, co udělal Carlu Westfieldovi! Prosím-“

Severus se snažil ovládat svůj výraz, ale cítil, jak mu díky studentovu obvinění hoří tváře. Zdálo se, že celý život svádí předem prohranou bitvu s podobným typem nařčení. Čekal, kdy jeho nebelvírský kolega vystartuje na studentovu obranu. Zkušenosti mu říkaly, že tato situace už může být jen horší a horší. Sledoval, jak Potterovy obvykle bezstarostné oči potemněly. V tom okamžiku připomínal dlouhý, atraktivní obličej mladšího muže spíš spravedlivě rozhněvanou Lily, než Jamese, kterému se obvykle podobal. Přízračné oči mu teď zářily jako andělu pomsty a Severus měl pocit, jakoby na něj zíral rozzuřený tygr.

Dokonale chápal proč. Stál tady s téměř hysterickým chlapcem před minimálně čtyřiceti zvědavými páry očí. Věděl, jak podivně to působí. Potter sice, díky jejich společné strastiplné minulosti, mohl být v sobotu ochoten očistit jeho jméno, ale toto byl úplně jiný případ. I kdyby Severus neudělal nic nebezpečného, věděl, že vypadá, jakoby právě Jodfriesovi vyhrožoval. Potter vždy vyprávěl ságy o tom, jak nemilosrdně zachází se studenty a jak je nespravedlivý, když rozdává tolik trestů. Vskutku - jediný den po tom hrozném článku o obtěžování dětí ve Věštci byl sotva vhodnou dobou k tomu, aby byl nachytán na chodbě s plačícím studentem. Při zpětném pohledu si uvědomil, že měl nejspíš toho ničemu poslat k Minervě, aby jej potrestala, a zůstat tak nestranný. Jenomže to neudělal a teď musel za svou chybu zaplatit. I kdyby Potter nedošel k závěru, že Jodfriesovi vyhrožoval, naskytla se mu právě skvělá příležitost, aby se pomstil za všechny ty ztracené kolejní body a školní tresty, jež vyfasoval během svých školních let, a za všechny hádky typu „buďte na ty tupohlavce hodný“, které kdy mladší kouzelník prohrál na poradách zaměstnanců. V této chvíli si byl Severus intenzivně vědom každé příležitosti, kdy Pottera veřejně ponížil. Jako studenta i jako kolegu.

K jeho naprostému zmatku se Potterův zlostný pohled obrátil na Jodfriese: „Profesor Snape je nevinný! Nespáchal čin, ze kterého jste jej právě obvinil! Přestaňte popotahovat a chovejte se adekvátně svému věku!“

Jodfriese Potterův rozzuřený požadavek tak šokoval, že okamžitě ztichnul.

To je lepší. Máte štěstí, že vás chytil profesor Snape. Kdyby to byla profesorka Weasleyová nebo ředitelka, modlil byste se za okamžité vyloučení.“ Pak se viditelně uklidnil a obrátil se zpět na Severuse: „Vlastně jsem vás přišel požádat o laskavost, která by nám mohla oběma vytrhnout trn z paty.“

Jakou laskavost?“ zajímal se Severus. Věděl, že Potterova podpora byla až příliš krásná na to, aby byla upřímná. Mladý kouzelník jej nejprve ukolébal do falešného pocitu bezpečí a teď jej poníží před hromadou studentů.

Slíbil jsem profesoru Longbottomovi, že mu dnes odpoledne pomohu sklidit granátová jablka. Nicméně, ráno jsem byl nucen přidělit Phillipsovi a Montgomerymu školní trest. Mohl bych je poslat k vám dolů, aby si svůj trest odpykali společně s  Jodfriesem?“ Potterův pohled se vpil do jeho a zelené oči přímo žadonily o vyhovění.

Severus byl připraven na nějaké ponižující požadavky a absolutně nechápal, proč Potter vkládá tolik energie do tak jednoduché žádosti. Proč to pro něj má takový význam? Jeden nebo tři - stěží záleží na tom, kolik bude v místnosti během trestu studentů. Ale pak mu došlo, že je v tom veliký rozdíl. Zabránilo by to totiž opakování sobotní situace s falešným obviněním.

Na Severuse udělal ten logický závěr skutečně dojem a krátce přikývl: „Jistě. Pošlete je po vyučování dolů.“

Děkuji vám.“ Potter se podíval na Jodfriese: „Už o tom nesmyslu nechci slyšet jediné slovo! Jestli netoužíte dostávat tresty, přestaňte se chovat jako idiot. A teď odsud zmizte, než váš trest od profesora Snapea zdvojnásobím, ať už je jakýkoliv.“ Pobledlý chlapec přikývl a spěchal pryč ještě stále přeplněnou chodbou. Potter přehlédl zbytek obecenstva a řekl: „Zvonek oznámil začátek čtvrté hodiny už před třemi minutami. Pokud se všichni po škole nechcete připojit k  Jodfriesovi, doporučuji vám urychleně se přesunout tam, kde máte být.“

O jeden srdeční tep později už stáli na chodbě sami. Severus zíral na Pottera. Věděl, že by bylo na místě poděkování, ale stále se mu točila hlava z téměř hysterické Jodfriesovy reakce na přidělený trest. Po chvíli ze svých vlastních úst zaslechl otázku: „Jak mám udržet kázeň, pokud nemohu uplatňovat tresty?“ Šokován skutečností, že svou myšlenku vyslovil nahlas, uhnul před Potterovým pohledem a díval se někam za jeho levý spánek.

Můžete uplatňovat tresty. Ve skutečnosti by nejspíš bylo dokonce dobré neměnit staré zvyky. Jen – snad byste chvíli nikoho neměl nechávat po škole o samotě,“ nadhodil Potter.

Navrhujete mi, abych potrestal nevinného stejně jako viníka?“ prskl Severus a znovu na Pottera nasupeně pohlédl.

Potterovy oči se téměř zlomyslně zaleskly, když odpovídal: „Nebylo by to poprvé, že?“

Severus otevřel ústa, aby obvinění odmítnul, ale... ta slova ve skutečnosti nezněla vyčítavě. Byla vyřčena škádlivě, beze zloby, se stejnou nenuceností, s jakou Potter vtipkoval s Weasleyovými. A jelikož v nich zazněla i část pravdy, polknul nesouhlas a opatrně připustil: „Oba víme, že nebylo.“ Za Potterových mladých let bývaly doby, kdy mu přiděloval trest za dýchání. Jednoduše proto, že Potter připomínal svého otce.

Tak v čem je problém?“ ptal se Potter. „Prostě pokračujte v léty ověřené tradici, alespoň dokud se nevyřeší současná situace.“

Jsem si jist, že tupohlavci problém či dva uvidí,“ řekl Severus.

A odkdy vás něco takového trápí?“ ušklíbl se Potter. „Kdy začíná Jodfriesův trest?“

Po sedmé vyučovací hodině.“

Pošlu Montgomeryho a Phillipse dolů ve tři. Díky za pomoc.“

Oba víme, že se dnes žádná granátová jablka sklízet nemusejí,“ poukázal Severus.

Možná jsem jen radši, když jste za toho zlého vy. Nerad sám přiděluji tresty.“

A vy si myslíte, že když je pošlete za mnou, udělá to z vás v jejich očích hrdinu?“ nemohl se Severus udržet a zeptal se.

Potter se zasmál: „Vždycky jste tvrdil, že nejsem z nejchytřejších. Uvidíme se u oběda, profesore.“

Severus sledoval, jak se Potter otáčí a vzdaluje chodbou ke schodišti, a jeho vnitřnosti, obvykle ztuhlé na kámen v sebeobraně, zalilo nepřirozené teplo. Rychle tu reakci setřásl a pokračoval v cestě na ošetřovnu, aby doručil lektvary, které uvařil minulou noc.

*~*~*

O týden později stál Severus před tabulí a dopisoval instrukce na dvouhodinovku lektvarů s mrzimorskými a havraspárskými třeťáky. Byl otočený zády ke třídě a k uším mu doléhala tichá konverzace mezi studenty, kteří dorazili na vyučování o něco dříve. Všiml si, že společenský šum v jeho lektvarové laboratoři nikdy nedosahoval takové intenzity, jako v ostatních třídách, takže jej obvykle nechal plynout, dokud nedorazila hlavní část žactva.

Jakmile dokončil pokyny, vrátil se ke svému místu a pokračoval ve známkování testů z jedné z dřívějších hodin s páťáky. Zrovna sáhl na hromádku po druhém pergamenu, když na místnost kolem něj padlo nepřirozené ticho. Zajímalo ho, co ti hlupáci zase mají, tak zvedl hlavu, jen aby se střetl nervózníma modrýma očima Carla Westfielda. Na okamžik se mu v hrudi zadrhl dech. Chlapec, který jej nedávno obvinil ze sexuálního obtěžování, se zastavil v půlce kroku a i přes celou místnost Severus viděl, jak mu při polknutí poskočil ohryzek. Westfieldův přítel tmavé pleti, Joseph Mangra, stál po kamarádově boku a položil mu ruku na záda. Jeden hluboký nádech a zdálo se, že je Carl schopen opět vykročit a dojít ke svému místu.

Westfield chyběl na vyučování celý minulý týden a dnes byl první den zpět. Severuse v této chvíli ani příliš nepřekvapilo, že se cítí zřejmě stejně nervózní jako jeho student. Nikdy dříve se do podobně nepříjemné situace nedostal a neměl nejmenší tušení, jak s chlapcem jednat. Jeho obvyklý hrozivý postoj se po tom, čím si mladík prošel, nezdál nejvhodnější. Sledoval, jak Westfield následuje Mangru k jejich lavici. Jakmile mladík položil svou školní brašnu, mezi studenty se opět rozproudila diskuse, jen byla možná o něco vzrušenější než před chvílí. Severus vrátil pozornost k testům před sebou, když vtom třída opět ztichla. Vzhlédl a s překvapením zjistil, že se dívá na Westfieldovy lesklé blonďaté kadeře, zatímco Carl rozhodně kráčí ke katedře. Lektvaristovo srdce se nevysvětlitelně rozbušilo, zdálo se, že se mu snad chystá vyskočit z hrudi. Severus nasucho polknul a setkal se s Westfieldovým odhodlaným modrým pohledem.

Profesore Snape?“ začal Westfield váhavě.

Ano, pane Westfielde?“odpověděl Severus tónem, o němž doufal, že nezní příliš hrozivě.

Já, um... bych se chtěl omluvit, pane,“ řekl chlapec.

Cože?“ Severus se ze všech sil snažil nezírat.

Westfield pokračoval vyrovnaným, pevným hlasem, který se zvučně nesl jinak hrobovým tichem v učebně lektvarů: „Obvinil jsem vás ze strašného zločinu, který jste nespáchal. Já – je mi to líto.“

Severus si nevzpomínal, že by kdy před některým ze studentů překvapením ztratil řeč, alespoň ne v tak dobrém smyslu slova. Cítil téměř hmatatelný šok, který právě prožívali Westfieldovi vrstevníci a vnímal, že se na něj upírá každičké oko v místnosti. Odkašlal si a hledal vhodnou odpověď. Po chvíli se rozhodl: „Jen stěží můžete být zodpovědný za něco z toho, co se stalo, pane Westfielde. Žádnou omluvu mi nedlužíte.“

Já... Pořád se cítím špatně, že... jsem vás očernil,“ řekl Westfield.

Tohle Severus nečekal ani ve snu. Vnímal, jak je pro chlapce těžké stát tady a mluvit s ním. Když si vzpomněl, co před více než týdnem viděl v Potterově myslánce, bylo mu jasné, že stejné vzpomínky teď dorážejí i na Westfielda. Ostatně, teď si všiml, že se mladík třese.

Severus se zhluboka nadechl a tiše promluvil: „Oba jsme byli oklamáni, pane Westfielde.“

Westfieldova kudrnatá hlava přikývla a chlapec nepohodlně sklopil oči.

Severus impulzívně vyhrkl: „Náš nepřítel podcenil vaši odvahu. Potkal jsem jen pár lidí, kteří se ve vašem věku chovali tak čestně a důstojně. Přiděluji Mrzimoru padesát bodů za vaši statečnost a houževnatost.“

Zdálo se, že celá místnost zalapala po dechu jako jeden muž. Jejich skoupý a veskrze despotický učitel a hlava Zmijozelu v jedné osobě právě během jediné sekundy přidělil Mrzimoru více kolejních bodů, než obvykle rozdá cizím kolejím za celý rok! Severus věděl, že jeho čin ani zdaleka není dostatečnou náplastí na Westfieldovy rány. Darováním pár ubohých kolejních bodů nemohl odčinit hrůzy, kterými byl chlapec nucen projít, ale nenašel jiný způsob, jak vyjádřit svůj respekt k Westfieldově odvaze. Nepřekvapilo by jej a ani nerozhněvalo, kdyby mu chlapec po celý zbytek své kariéry v Bradavicích posílal své domácí práce do třídy po přátelích a kdyby se lektvary doučoval už jen během soukromých lekcí, tak jako celý minulý týden. Uplynulo pouhých deset dní od chvíle, kdy mu někdo dokonale vymyl mozek, a donutil ho uvěřit, že jej obtěžoval vlastní učitel. Přesto dnes dokázal odvážně napochodovat do Severusovy třídy a dokonce se omluvit za svou chybu. Skutečně, kuráž hodná „Chlapce, který přežil“!

Severus postřehl, jak Westfielda šokoval. Tomu teď doslova spadla brada a z očí mu dokonce dočasně zmizela úzkost: „Ech... Děkuji vám, profesore.“

Severus přikývnul a mírně navrhnul: „Možná byste se teď mohl jít posadit.“

Westfield nepřítomně přikývl a vrátil se ke své lavici. Mistr lektvarů s maximálním úsilím ignoroval ohromené tváře svých studentů a vstal, aby zahájil hodinu.

*~*~* 

Předchozí      Další

   

 

 

08.10.2010 22:39:29
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one