Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 13.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

 

Hurá, máme tady šťastnou třináctku! První vlaštovička je za námi, nicméně - na dnešní kapitolu jsem se taky moc těšila. Snad se bude líbit. :-) A máte u mě tááááákhle velikou pochvalu za rekordní počet komentujících!

Jmenovitě: 1beruska, A_ja, Anfulka, anneanne, assez, Bábovka, bacil, Bara1982, Cezminka, cim, Cory, enedaka, grid, Hajmi, Janica, Jikita, kami, marci, Michangela, Misule, Mononoke, Nade, Neriah, nika, Saskya, sevy, Sharlaid, Sisa, Šaren. Dneska je to pro vás!

Hezké čtení! Slimča

   

*** Until Proven ***
   

O tři vyčerpávající hodiny později byla nalezena, polapena a nesena do bedny, ze které se v této chvíli ozýval ohlušující rachot, poslední cikáda. Na hmyzí tělíčka sice nefungovala žádná magie, ale naštěstí pro jejich lovce se na ně dala využít alespoň vyhledávací kouzla. Harry sledoval, jak Snape s překvapivou opatrností vyprošťuje ze síťky posledního jedince. Jeho dlouhé prsty byly jemné a šetrné, jak se snažil tu malou potvoru nezranit. Harry by do Snapea rozhodně neřekl, že by kdy mohl být schopen takové jemnosti.

Myslím, že už máme všechny,“ prohlásil mladší kouzelník, když pro jistotu vyslal ještě jedno vyhledávací kouzlo. Co kdyby se nějaká havěť stále schovávala pod lavicemi nebo židlemi? Zvonivý alarm se rozvibroval nad exemplářem ve Snapeově síťce, ale zbytek místnosti se halil do nádherného ticha. Mohlo to znamenat jen jediné – pod nábytkem už se neschovává žádná zatoulaná rudooká bestie. Učebna lektvarů mohla být oficiálně prohlášena za „zbavenou cikádové pohromy“.

Jakmile Snape přemístil poslední cikádu do sběrného boxu, Harry se zajímal: „A co teď?“

Teď je přenesu na vhodnější místo,“ řekl Snape.

Nachystáte pro ně přenášedlo zpět do Států?“ napadlo Harryho, když si vzpomněl, odkud hmyz pochází. Těžká práce mezi nimi pomalu rozpustila napětí a Harry se vedle své dávné Nemesis cítil opět téměř pohodlně.

Snape si odfrkl: „Těžko. Stejně jako u nás tam teď panuje pozdní podzim. Cikády by nepřežily ani jedinou noc.“

Tak kam je pošlete?“

Do Nebelvírské věže,“ odvětil suše Snape.

Na malý okamžik si Harry skutečně myslel, že muž mluví vážně. Pak v jeho obsidiánových očích zahlédl pobavený záblesk a zasmál se.

Hermiona má právě horší náladu, než jste kdy mohl vidět u samotné profesorky McGonagallové,“ varoval mladší kouzelník. „Ale poslužte si, jestli chcete. Klidně na ni sešlete biblickou pohromu. Já dorazím za pár minut a sesbírám vaše spálené ostatky. Domluveno?“

K jeho neskutečnému šoku se Snape doopravdy zasmál. Díky jeho hlubokému, sytému hlasu to byl opravdu příjemný zvuk.

Můj předčasný skon by studentům jistě způsobil nehynoucí veselí, což nemůžeme dopustit,“ řekl Snape. „Zřejmě přistoupím k alternativním opatřením.“

Jakým alternativním opatřením? Kam odnesete na začátku zimy pár tisícovek letních brouků? Určitě ne do skleníků,“ vyslovil Harry jediné řešení, které mu přišlo na mysl.

To bych Longbottomovi udělal radost,“ zamumlal Snape.

Čím si to chudák Neville zasloužil?“ podivil se Harry. Když viděl pohled, kterým jej lektvarista obdařil, dodal ještě: „V poslední době.“ Nedostal však žádnou odpověď, a tak pokračoval: „Nevilla znepokojilo, když slyšel o hmyzí nehodě v učebně lektvarů. Bál se, že v ní figurují masožraví kobercoví brouci.“

Snape mu pohlédl do očí: „Spíš v to doufal, domnívám se.“

Harry se zasmál, ale nepopřel to. Překvapivě mu tento sarkastický Snape docela vyhovoval. „Tak co s nimi uděláte?“

Pojďte se podívat, jestli chcete,“ zatvářil se mistr lektvarů záhadně a mávnutím hůlky nasměroval levitující bednu ke dveřím učebny.

Harry ji zaujatě následoval. Chodby byly touto noční dobou tiché a pusté. Potulovali se po nich už jen Filch se svou kočkou.

Vy si nepotřebujete rozsvítit hůlku, abyste viděl?“ zajímal se Harry, když stoupali vzhůru po schodech vedoucích ze sklepení. Ve tmě vedle něj byl Snape jen náznakem temnějšího stínu a bedna s havětí, vznášející se asi stři stopy před nimi, nebyla vidět vůbec.

V temnotě problesklo něco bílého, snad úsměv nebo úšklebek. Lektvarista byl tak vysoký, že měl Harry oči přesně v úrovni jeho zubů. Potom se ozvalo arogantní: „Podotýkám, že ani vy si nesvítíte. Důsledek vašeho bujarého mládí, předpokládám.“

A jakou omluvu pak máte vy?“ podivoval se Harry, aniž by ve skutečnosti očekával odpověď.

Překvapivě k němu ze tmy dolehlo tlumené: „Nespavost.“ Kdyby se jednalo o někoho jiného, Harry by se dále vyptával, ale nemusel mít zrovna Hermioninu inteligenci, aby pochopil. Muž, zastávající pozici špeha ve Voldemortových řadách, měl jistě stejně pádné důvody k bezesným nocím jako nešťastný zachránce kouzelnického světa.

Minuli Velkou síň a vyšli ven hlavní bradavickou bránou, která byla dostatečně vysoká, aby jí bez problémů prošly dva pohádkové mudlovské domy na kuřích nožkách. Noc byla mrazivá, obloha zatažená a kvílící vítr vanoucí od jezera byl cítit sněhem. Harry si přitáhl k tělu učitelský hábit a následoval Snapea přes nádvoří s kašnou bez vody a s pozůstatky zbořených zdí až na cestu vedoucí k Hagridově hájence. Na okamžik přemítal, jestli by Snape mohl být tak pošetilý, aby cikády svěřil do poloobrovy péče, ale to už minuli potemnělá okna jeho chalupy a pokračovali dál k místu, kde na úpatí Zapovězeného lesa končila cesta. Stanuli před hradbou vysokých stromů a hustých křovisek, s listím opadaným před dlouhou zimou. Snape ani nezaváhal a protlačil se skrz bariéru z pichlavého ostružiní. Harry se vydal za ním a raději si nadzvedl hábit, který si přidržoval blízko u těla, aby se nezachytával o zrádné trny. Byl vděčný, že si dnes podvlékl džíny, jejichž tlustá látka mu dokonale chránila nohy. Když se zanořili pod baldachýn masivních jehličnanů a ostatního letitého lesního porostu, Snape, k Harryho velké úlevě, rozsvítil hůlku. Mladší muž rychle následoval jeho příkladu.

Jakmile se konec cesmínového dřeva rozzářil, lektvarista se téměř konverzačním tónem zeptal: „Řekněte mi, Pottere, kdybych nerozsvítil svou hůlku, dál byste tady tápal po tmě?“

Harry zvažoval takovou malou, docela nevinnou lež, ale nakonec se neochotně přiznal: „Pravděpodobně.“

Snape se zasmál a vykročil. Harry mezi mohutnými stromy neviděl nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo cestu. Kmeny tady byly tak silné, že by je po obvodu nedokázalo obejmout ani šest dospělých mužů. Přesto se zdálo, že Snape ví, kam jde, a tak jej následoval. Obezřetně se přitom rozhlížel kolem, aby se nenatáhl jak dlouhý, tak široký přes nějaký kořen či kámen, skrytý ve zmrzlém podrostu. Ohřívací kouzlo mu pomohlo zahnat zimu, ale na dotěrný vítr nestačilo. Dokonce i tady, v nejhustší části lesa, kvílel severák jako divá bánší. Holé větve nad jejich hlavami sebou pohazovaly ve svém tajuplném skřípavém tanci a vzbuzovaly v Harrym podivný neklid. Okolní scenérie mátla jeho léty vycvičené bojové instinkty a nutila jej vidět nebezpečí na každém kroku. Snažil se příliš okatě nevrhat na každý stín a sledoval svého průvodce dál mezi stromy. Světlo z jejich hůlek ozařovalo jen pár stop před nimi a mimo tyto dva stříbrné kruhy světla byl zimní les temný a hrozivý. Ta naprostá tma byla skutečně skličující.

Asi po dvaceti minutách ostré chůze Snape zastavil: „Jsme tady.“

Harry nejprve neviděl žádný rozdíl mezi 'tady' a 'o půl míle dříve'. Zahleděl se do lesního šera mimo dosah světla z jeho hůlky. Kromě kapradí a skunčího zelí... Moment kapradí a skunčí zelí, které míjeli dříve, byly mrtvé a zahnědlé díky včerejším prvním ranním mrazíkům, ale tyto se zdály zelené jako uprostřed června. Harry namířil hůlku k nejbližšímu stromu a spatřil svěží, zelené dubové listí, houpající se mu nad hlavou. Když sklouzl pohledem dolů po kmeni, zpozoroval mezi kořeny jemné, bílé květy ženšenu. Teď, když si na to dal pozor, ucítil i bohatou vůni rostoucí trávy a vlhkých květin. Ani vítr už jej neobtěžoval. Harry si překvapeně uvědomil, že je les před ním plný živé vegetace, která se k současnému ročnímu období rozhodně nehodila.

Je to jako v červnu,“ žasnul nahlas.

Ve skutečnosti je květen,“ opravil jej Snape.

Jak daleko to sahá?“ zeptal se Harry a přemýšlel, že už vlastně viděl olistěné stromy a zelený lesní podrost o něco dříve.

Jednu čtvereční míli. Odhadoval jsem, že by to mohl být dostatečný prostor pro takové množství cikád.“

Vy jste očaroval míle lesa, aby vypadaly uprostřed října jako na jaře?“ zeptal se mladší muž.

Přesně. Proč se tváříte tak šokovaně, Pottere? Během svého čtvrtého ročníku jste viděl Albuse, jak nechal uprostřed prosince kouzlem rozkvést růžovou zahradu.“

Ano, ale... to byla jen zahrada. Tohle je...“ Jeho slova postupně slábla, jak mu docházel rozsah Snapeova činu. Nebylo to obyčejné kouzlo, jaké například skrývalo Bradavice před zraky mudlů. Čtvereční míle terénu, změněná podle čarodějovy vůle... To bylo neskutečné!

Mnohem složitější,“ doplnil jej Snape.

Kdy jste to stihl?“ zajímal se Harry.

Poté, co jsem rozpustil třetí hodinu, jsem vyrazil ven, abych našel vhodnou lokalitu. Říkal jsem si, že tady by jim to mohlo vyhovovat. Jsme už dost daleko od hradu, takže většina studentů by na toto místo neměla narazit.“

Harry vzhlédl do Snapeova přísného obličeje. Zdálo se mu, že za svou vnější rezervovanou slupkou skrývá skutečné potěšení z dobře odvedené práce. A pak si s překvapením uvědomil, že jej Snape zřejmě pozval proto, aby se pochlubil. Harry zíral na impozantní tvář svého společníka a přemítal, jak frustrující a osamělý musí být život Severuse Snapea. Jediným člověkem, který se kdy o nevrlého mistra lektvarů staral, byl profesor Brumbál. Po jeho smrti byl zbytek zaměstnanců více než šťastný, pokud mohl ctít Snapeovo přání a dát mu svatý pokoj, který požadoval. Ale musely přece existovat chvíle, kdy byla samota, byť si ji sám zvolil, skličující! Třeba právě tehdy, když stvořil něco opravdu úžasného a neexistoval nikdo, s kým by se o to mohl podělit.

Harry se zahleděl do mužových tmavých očí a tiše jej ocenil: „Je to neuvěřitelné!“ Pak se rozhlédl kolem a zeptal se: „A co divoká zvěř? Nestanou se cikády v tuto roční dobu kořistí ostatních lesních tvorů? Tohle místo bude pro další obyvatele Zapovězeného lesa jako bufet.“

Ověřil jsem si, že na ovlivněné čtvereční míli nežijí žádná myslící magická stvoření. Celou oblast jsem ochránil tak, že do ní budou moci vstupovat a zase ji volně opouštět jen živočichové, kteří tady mají hnízda a nory.“

Vy jste kolem umístil ochranná kouzla?“

Ano,“ potvrdil Snape. „Dokud se cikády opět nestáhnou do země, nebude sem moci vstoupit žádný cizinec.“

Ale já teď stojím uvnitř,“ poukázal Harry.

Jste tady se mnou,“ vysvětlil Snape.

Ach. A co ptáci? Nesežerou cikády?“

Za normálních okolností převyšuje počet cikád sto tisíc jedinců na jeden akr. Pokaždé, když se rojí, jsou miliony z nich obětovány. Naštěstí již většina ptáků migrovala do teplých krajin. Ti, kteří zůstali, způsobí jejich populaci jen nepatrné škody.“

Vy jste myslel na všechno, že?“ vyjádřil mu Harry svůj obdiv.

Jsem si jist, že by se našlo něco, co jsem přehlédl. Ale v zásadě se domnívám, že tady bude většina cikád v bezpečí.“ Snape vypadal spokojený sám se sebou a Harry si pomyslel, že právem. To, co se mu tady podařilo, nebyla žádná hračka.

Půjdu je teď vypustit,“ řekl Snape.

Harry sledoval, jak Snapeova hůlka řídí vznášející se černý kontejner s cikádami až k místu, kde na kost promrzlá půda ustupovala vlhké voňavé hlíně. S dalším švihnutím zářící hůlky přestalo účinkovat uzavírací kouzlo. Tisíce cikád, které dnes v noci pracně pochytali, vylétly z bedny, jako když z lahve vypustíte džina. Vypadaly jako netopýři, opouštějící při západu slunce svou společnou jeskyni. Některé z nich se, přirozeně, stočily směrem k zimní části lesa, ale jakmile tak učinily, zdálo se, jakoby narazily do neviditelné překážky, která je odehnala zpět do jarního ekosystému. Harry očima rozšířenýma údivem vyprovázel podivnou havěť, rozptylující se v zeleném hvozdu. Ještě chvíli mohl slyšet jejich bzučivé písně, ale jak hmyz zapadnul do noci, jejich zvuky utichly a zanechaly jarní les nepřirozeně tichý, jakoby i tady vládla hluboká zima.

Ve chvílích, jako byla tato, Harry žasl nad tím, co všechno kouzelníci dokáží se svou magií. To, že muž vedle něj, všemi považovaný za nepříjemného a bezcitného, dokázal vytvořit takovou neuvěřitelnou a do detailů propracovanou krásu, jej ohromilo, stejně jako Snapeův okouzlený kus lesa.

Harry vzhlédl do profesorova obličeje zahaleného stíny. Světlo z hůlek barvilo jejich pleť namodralým nádechem. Když se setkal s tmavým pohledem, tiše pronesl: „Vytvořil jste tady něco mimořádného-“ Chtěl větu zakončit oslovením 'pane', ale znělo mu to nějak nevhodně. Ztěžka polknul a zeptal se: „Mohu používat vaše křestní jméno?“

Očekával nějaké zaváhání, ale Snape okamžitě odpověděl: „Samozřejmě, že můžete.“ Jakoby cítil Harryho překvapení, dodal: „Jsme kolegové. Longbottom, vy a profesorka Weasleyová jste jediní členové sboru, kteří mi neříkají křestním jménem.“

Vždycky mi to připadalo jaksi neuctivé,“ pokrčil Harry rameny.

A kdy jste se vy ve svém chování vůči ostatním nechal ovlivňovat respektem?“ zeptal se Snape.

Harry se domníval, že ta otázka byla myšlena jako vtip. Přesto v ní slyšel tolik pravdy, že se nedokázal zasmát. Snapeův sklopený pohled mladšímu kouzelníkovi napověděl, že druhý muž pochopil, jak to celé vyznělo. Aby rozptýlil jeho nepohodlí, opatrně nabídl: „Teď?“

Po krátké pauze Snape souhlasně přikývl: „Ano, možná máte pravdu.“

Ta slova měla k pochvale tak blízko, jak kdy vůbec od Snapea na svou adresu slyšel, a měla jej zřejmě naplnit zadostiučiněním. Ve skutečnosti se však mezi oba muže s desetinásobnou intenzitou vkradlo ono nepříjemné napětí. Podle toho, jak lektvarista rychle odvrátil zrak, mohl Harry říci, že je ten pocit oboustranný.

Severusi?“ vyzkoušel Harry vyslovit společníkovo jméno a líbil se mu způsob, jakým splynulo z jeho jazyka.

Snape v odpověď opatrně hlesl: „Ano?“

Budete mě oslovovat Harry? Jak jste sám zmínil – jsme kolegové. A jste jediný, kdo mi říká příjmením.“

Snapeovi se do toho evidentně nechtělo. Přestože Harry nedokázal v matném světle hůlek přečíst žádnou jednoznačnou emoci, bylo to jasné ze způsobu, jakým se černé oči vyhnuly jeho vlastním.

Jaká je v tom spravedlnost, když já vás budu oslovovat Severusi a vy mě ne?“

Tak za prvé, vaše jméno není Severus,“ odpověděl Snape.

Harry si odfrknul: „Vy víte, jak to myslím!“

Jestli vás někdo uslyší, jak na mě voláte jménem, může to považovat za pokus vyvést mě z míry. Ale kdybych vás měl začít křestním jménem oslovovat já...“

Tak co? Zastaví se svět?“ Harry vypustil dlouhý poraženecký povzdech: „Proč to musí být mezi námi dvěma vždy tak složité? Tohle není žádná životní volba. Mé jméno je Harry. Můžete ho používat.“

Říkal jsem vám 'Pottere' téměř šestnáct let. Jestli pro mě zničehonic začnete být Harry-“

Tak co? Dostaneme se do řečí?“ zavtipkoval mladší muž a ztuhnul, když si uvědomil, že právě uhodil hřebík na hlavičku. „To je ono, že? Můj bože, nemůžu tomu uvěřit! Proč vás to vůbec zajímá? Pohrdáte většinou lidí.“

Z dobrého důvodu. Nicméně, ponechme osobní pocity stranou. Já nejsem Chlapec, který přežil. Jsem bývalý Smrtijed. Pokud se do něčeho připletu, lidé se hned obávají nejhoršího. Když se odchýlím od obvyklého vzoru svého chování, skandál se dostaví tak jistě, jako přijde po bílém dni černá noc.“

Skandál? A co je skandálního na tom, že mě budete oslovovat mým vlastním jménem?“ oponoval Harry, totálně vyvedený z míry.

Ticho se protahovalo. Nakonec Snape promluvil mnohem klidnějším, až zdráhavým tónem: „Kdybych vás najednou na schůzích zaměstnanců a během oficiální služby začal oslovovat křestním jménem, určitě by to nezůstalo nepovšimnuto. Mohly by z toho být vyvozeny jisté... závěry, kterým byste se jistě raději vyhnul.“

O čem to mluvíte? Jaké závěry?“ zeptal se úplně zmatený Harry. Z tónu Snapeova hlasu bylo patrné, že od Harryho očekává okamžité pochopení situace.

Pracujete na učitelské pozici více než čtyři roky. Určitě vám to o mě někdo musel říct?“

Říct co?“ chtěl vědět kompletně ztracený Harry. Copak si Snape skutečně myslel, že jeho spolupracovníci nemají na práci nic lepšího, než sedět a klábosit o něm? Ale potom si vybavil některé věci, které slyšel ve sborovně po vyjití toho zatraceného článku ve Věštci, a pochopil, že se Snape odkazuje zřejmě na podobné situace. Bradavice byly velmi malé místo. Vzájemný častý kontakt měl tendenci probouzet v některých lidech to nejhorší.

Že jsem...“ Snape se zhluboka nadechl: „Že jsem homosexuál.“

Snape je gay! Harry věděl, že na druhého muže civí, ale nemohl si pomoci. To odhalení jej naprosto odrovnalo. Byl připraven na cokoliv, ale tohle... Na okamžik ta slova nedokázal vůbec zařadit; byla tak proti přírodě! Ale potom, když k němu konečně dolehl jejich význam, mu došla komičnost celé situace. Vybuchl smíchy nad absurditou toho všeho. Stojí tady v pustém lese, na míle daleko od všech ostatních, a Snape se klidně otevřeně hlásí k tomu, že býval Smrtijed, zatímco svou sexuální orientaci přiznává muži se stejnými sklony jen velmi neochotně. Skutečně zábavné!

Snape se vypjal do své plné výšky a do tváře mu vklouznul ledový výraz, který by mohl soupeřit se zimním lesem za nimi, když zavrčel: „Jsem rád, že vás to tak pobavilo, Pottere-“

Ale do... Uklidněte se! Právě jsme se dohodli, že jsem Harry a nesměju se vám. To by bylo, jako kdyby zloděj křičel: chyťte zloděje, jasné?“

O čem to tu žvaníte?“ dožadoval se Snape. „Co znamená to vaše 'zloděj křičí: chyťte zloděje'?“

Harryho opět dostihla rozdílnost mezi mudlovským a čarodějnickým světem. Snape zjevně neměl nejmenší tušení, co ta metafora znamená.

Je evidentní, že nám naši kolegové tyto informace zamlčeli vzájemně,“ nabídl Harry s úsměvem.

Zamlčeli co?“ zeptal se Snape příkře, hlas stále naplněný hněvem.

Že upřednostňuji muže. Chcete říct, že jste skutečně nikdy nečetl titulky ve Věštci? 'Chlapec, který přežil, je teplouš', 'Zachránce kouzelnického světa roste v úchyla' – to byly mé dva oblíbené.“

Nikdy nečtu takový brak,“ objasnil Snape. Po chvíli se zamyšleně zeptal: „Vy jste...?“

Stejně orientován. A díky Ritě Holoubkové to ví snad celý zatracený kouzelnický svět,“ odpověděl Harry na otázku, jíž Snape zřejmě nebyl schopen vyslovit nahlas. „Takže to vypadá, že se nemusíte obávat zničení mé pověsti.“

Ale jistě nechcete, aby bylo vaše jméno takovým způsobem spojováno s tím mým?“ tázal se Snape.

Profes- ehm, chci říct Severusi, mé jméno bylo tímto způsobem spojováno s každým od profesora Kratiknota až po Ronova tátu. Jsem na to zvyklý.“

To ještě pořád není důvod vrhnout se bez rozmyslu do nějaké pohromy,“ napomenul ho Snape.

Lidé uvěří, čemu budou chtít. Ti, na kterých záleží, budou vědět, že jsou to jen fámy. A pokud jde o zbytek světa,“ Harry pokrčil rameny. „Nemohu strávit celý zbytek života v obavách, co o mně kdo poví. Sotva záleží na tom, jestli mi řeknete 'Harry' nebo ne. Pokud budeme viděni, jak spolu hovoříme na veřejnosti, bulvární plátky z toho jistě vytvoří nějakou lživou historku.“ Po chvíli přemýšlení jemně dodal: „Ale možná máte pravdu. Snad byste mě měl raději pořád oslovovat Pottere – abyste chránil svou reputaci.“

Když Harry zaslechl štěkavý smích, který si právě vysloužil, vzhlédl do Snapeova obličeje zahaleného stíny.

Skutečně se domníváte, že má pověst může klesnout ještě hlouběji, než je právě teď?“

Předpokládám, že i nepěkná aférka s 'Chlapcem, který přežil' bude zlepšením oproti sobotnímu obvinění,“ zasmál se Harry.

No, tak daleko bych zase nechodil.“

Harry v té odpovědi zaslechl výsměšnou jízlivost, kterou vyhodnotil jako Snapeův druh humoru, a proto se necítil uražen. „V každém případě mi prostě říkejte, jak vám to nejvíce vyhovuje.“ Harry zahlédl v mátožném světle hůlky zablýsknutí bílých zubů v jednoznačně dravčím úsměvu a zasmál se: „Měl jsem na mysli buď Harry, nebo Pottere.“

Škoda. Roky jsem čekal na to, až vás budu moci některým z těch interních označení oslovit nahlas,“ bědoval Snape.

Jsem si jistý, že se k nim časem dostanete,“ usmál se Harry. Stočil pohled k prázdné bedně a nyní už tichému lesnímu porostu kolem nich. „Vypadá to, že jsme tady skončili.“

Ano, měli bychom se vydat zpátky,“ souhlasil Snape a už nevypadal, že tolik spěchá na návrat do hradu.

Když už nic jiného, jejich náhodná půlnoční setkání během let prokázala, že jsou oba nespavci. Harry věděl, že pokud se do Bradavic vrátí teď hned a bez dalších zastávek, dopřeje si Snape zřejmě stejně málo spánku, jako on sám. Zhodnotil hodinu a společnost, a potom tiše řekl: „Nevím jak vy, ale já umírám hlady. Nechcete se zastavit u Tří košťat na pozdní večeři? Mohli bychom se tam přemístit.“

Pozdní večeře? Je po půlnoci,“ poukázal Snape.

Z Harryho se pomalu stával odborník na jemné nuance Snapeova projevu a dokázal si čím dál tím lépe přeložit jeho slova. Něco, co nebylo formulováno jako přímý nesouhlas, obvykle znamenalo, že Snape má zájem, ale přeje si být přesvědčován. Díky své vždy tak obezřetné a podezřívavé povaze požadoval, aby plnou zodpovědnost za jakýkoliv společenský kontakt převzala vždy druhá osoba. Harry se nemohl zbavit otázky, jaké odmítnutí vzbudilo v tomto hrdém muži takovou opatrnost.

Harry se pokusil o úsměv a lehce škádlivý tón: „Rosmerta má otevřeno ještě dvě hodiny. A její pečené vepřové je snad ještě lepší, než dušené hovězí. Co říkáte?“

K jeho zmatku se Snape celý napjal: „Jak víte, že mám rád vepřovou pečeni?“

Harry si povzdechl: „Jíme u jednoho stolu čtyři roky. Je to jediné jídlo, které si přidáváte. Jsem si jistý, že vy taky znáte mé oblíbené pokrmy, ne?“

Následovala dlouhá pauza. Snape vypadal, jakoby nad něčím dumal. Nakonec podrážděně vyprsknul: „Jestli si myslíte, že nemám na práci nic lepšího, než pamatovat si váš jídelníček, tak jste větší egoista, než jsem si kdy představoval.“

Harrymu jeho nové chápání mistra lektvarů dovolilo, aby se slovům, která by jej ještě před týdnem odradila, zasmál. Byl zvědavý, kam až jej Snape nechá zajít, a tak zavtipkoval: „Jste prostě naštvaný, protože jsem si všiml něčeho, co nejslavnější špeh Strany světla nezaznamenal!“

Harry zadržel dech a očekával explozi nebo chladné odmítnutí. K jeho překvapení si Snape jen podrážděně odfrknul a řekl: „Jestli chceme jít ke Třem košťatům, měli bychom to udělat hned.“

Nebyl to zrovna velký ústupek, ale vzhledem k jejich předchozímu bouřlivému vztahu měl Harry pocit, jako by právě dosáhl obrovského vítězství. Odvedení pozornosti bylo rozhodně lepší, než naprostá lež. Věděl, jaká to byla čest, když Snape někomu důvěřoval natolik, že v jeho přítomnosti upřednostnil upřímnost před podvodem, byť použitým na vlastní obranu. Vnitřnosti mu zaplavila podivná lehkost, kterou nakonec identifikoval jako radost. Nijak profesorův únikový manévr nekomentoval a místo toho prohlásil: „Sejdeme se před Rosmertinou hospodou, dobře?“

Snape přikývl na souhlas a, na rozdíl od jejich posledního dobrodružství, si byl Harry zcela jistý, že muž jejich dohodu dodrží. A zatímco se přemísťoval ze Zapovězeného lesa, aby na hlavní ulici v Prasinkách počkal na svého společníka k posezení u večeře, ten zvláštní pocit štěstí uvnitř rostl a sílil. Přátelit se se Snapem mohlo být zatraceně divné, ale on si to nesmírně užíval.

*~*~* 

Předchozí      Další

   



22.10.2010 22:30:31
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one