Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 14.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy (část kapitoly)

 

Čtrnáctá kapitola. :-) Jako by Tira vyslyšela vaše stížnosti, trochu přibrzdila. Jen trochu. :-D Dneska si malinko oddychneme a příště...

A máme další rekord v počtu komentujících! Jupíííí! 32!!! Za celý tým všem moc děkuji!

Kapitolu věnuji: 1beruska, A_ja, Anfulka, anneanne, Archea, assez, Bábovka, bacil, Bara1982, Blesk, Cezminka, cim, Cory, enedaka, Gigi..., Glorilian, grid, Hajmi, Janica, kami, marci, Michangela, Misule, Mononoke, Nade, Neriah, nika, Saskya, sevy192132, Sharlaid, Šaren, ZJTrane

Hezké čtení! Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Harry stál v koupelně před zrcadlem a marně se pokoušel zkrotit své neposlušné vlasy. Naděje, že se mu je podaří učesat, už se vzdal, ale chtěl je alespoň trochu připlácnout k hlavě. Akutně potřeboval holiče.

Dobré ráno,“ pozdravil jej ode dveří povědomý skřípavý hlas.

Rone!“ vykřikl Harry. Otočil se a na tváři mu hrál široký úsměv. Chvíli jen zíral do unavených modrých očí svého přítele, pak kolem něj omotal paže a přitáhl si vyššího muže do krátkého, trochu rozpačitého objetí. Ron sice pravidelně spával ve vedlejším pokoji, ale od Burkeho útoku na chudáka Carla byla Hermiona vlastně jediná, kdo ho vídal. „Nemluvili jsme spolu týdny!“

Já vím,“ souhlasil Ron, když se rozestoupili, a poplácal Harryho po zádech. „Jsem tady jen na pár hodin a zase vyrážím do terénu.“

Pořád hledáte Burkeho?“

Stalo se to naším životním cílem,“ odpověděl mrzutě Ron.

Aha.“ Harry vzdal úpravu vlasů jako ztracený případ a vedl přítele zpět do své ložnice. „Tak co všechno jste dělali?“

Ron začal recitovat nekonečný seznam nemovitostí, pozemků a možných Burkeho úkrytů, které během posledních tří týdnů, spolu s bystrozorským týmem pod svým velením, prohledali. Bylo jich ohromující množství. Už jen poslouchat ten výčet bylo neskutečně vyčerpávající. Během hovoru zamířili oba muži spojovacími dveřmi do Weasleyovic obývacího pokoje a tam se posadili na bledě modrou pohovku.

Ahoj, Harry,“ pozdravila Hermiona vycházející z koupelny. Měla na sobě bílý župan a mokré vlasy si balila do turbanu z hnědého ručníku.

Ahojky,“ odpověděl Harry a usmál se na ni, zatímco se jeho kamarádka utíkala do ložnice připravit na vyučování. Harry už byl naštěstí oblečený, a tak mohl alespoň pár chvil před začátkem dnešní první hodiny strávit s Ronem. „Páni, chyběl jsi mi!“

Ron mu věnoval široký úsměv: „To mi povídej. Hermionu ještě alespoň sem tam zastihnu vzhůru, ale zdá se to jako věčnost, co jsme byli v jednom a tomtéž okamžiku při smyslech my dva.“

Mluv za sebe,“ zasmál se Harry.

Ani se nesnaž předstírat, že nespíš. Pokaždé, když jsem po návratu domů strčil nos do tvých dveří, chrupal jsi jako drak v zimním spánku.“

Harry se nad tou nadsázkou pousmál: „Severus mi dal velkou láhev Bezesného spánku. Funguje vážně bezvadně.“

Jsem rád, že to slyším. Už je na čase, aby sis pořádně odpočinul,“ řekl Ron a potom s nadzdviženým obočím suše opáčil: „Severus? Hm?“

Eeeee...“

Hermiona říká, že teď s tím umaštěným… se Snapem trávíš hodně času,“ zarazil se na poslední chvíli Ron. „Co to znamená?“

Harry se cítil podivně rozpačitě, když pokrčil rameny: „Já nevím. Myslím, že ho mám rád.“

Co?“

Harry se bránil: „Není tak špatný, když ho lépe poznáš.“

Známe ho přes patnáct let,“ vypálil na něj Ron. „Co se na něm za posední tři týdny změnilo?“

Harry, překvapený svým… ochranitelským postojem vůči Snapeovi, jemně odpověděl: „Možná jsem se změnil já. Třeba jsem přestal žít minulostí.“

Ech?“

No, popřemýšlej o tom. Dokonce i po ukončení školy jsme se k němu stále chovali, jako bychom očekávali, že nám strhne kolejní body třeba jen za obyčejné dýchání.“

To proto, že by nám ty body za dýchání klidně strhával, jen kdyby mohl,“ hádal se Ron.

Harry otevřel pusu, ale pak si představil Snapea a rozesmál se: „Jo, možná máš pravdu. Asi by se mu to líbilo.“

Merline,“ řekl Ron a tvářil se přitom úplně omráčeně. „On se ti vážně zamlouvá! Co je to s tebou? Tři týdny tě nechám samotného a ty skončíš jako Snapeův kamarád!“

Harry věděl, že by měl být kvůli Snapeovi naštvaný, ale díky Ronovu vyděšenému výrazu se nakonec zmohl jen na úsměv: „Ve skutečnosti je docela zábavný, když ho poznáš.“

Mluvíme o tom bastardovi bez špetky smyslu pro humor, který nás sedm let mučil ve třídě, že?“

Rone, tenkrát jsme byli děti. Co myslíš, jak by reagovala Hermiona nebo já, kdybychom v jednu v noci chytili studenta prvního, druhého nebo třetího ročníku, jak se potuluje po chodbách, zrovna jako tenkrát my?“

Určitě byste je slovně neukřižovali, nebo byste na ně ve třídě nebyli jízliví a nespravedliví,“ odpověděl Ron. „Je to tentýž chlápek, co nesnáší všechny Nebelvíry, nenáviděl tvého otce, a kterého viníš ze Siriovy smrti, že jo?“

Harry si povzdechl: „Většinou je to dávná historie.“

A co ta část o nesnášení Nebelvírů? To není minulost. Třeba minulý měsíc-“

Já vím,“ přerušil ho Harry. „Podívej, neumím to vysvětlit, nebo ospravedlnit, dobře? Prostě s ním… rád mluvím. To není zločin, nebo jo?“

Podle Ronova výrazu by si jeden myslel, že se mu Harry právě svěřil se svým rozhodnutím sníst hromádku hipogryfího trusu.

Ne, tedy alespoň v případě, že na tebe nepoužil Imperius.“ Ron vypadal absolutně vážně.

Ale do...!“

Harry, musíš uznat, že je to setsakramentsky divné! Ten bastard s námi přes patnáct let zacházel jako se špínou a najednou si s tebou chce povídat? Proč? Musí k tomu mít nějaký důvod.“

Napadlo tě někdy, že je třeba osamělý? Není to tak, že by se za ním kdokoliv z personálu zastavil na kus řeči,“ podotkl Harry.

Protože to tak chce! On je ten, kdo štěká a vrčí na každého, kdo se s ním snaží navázat obyčejnou zdvořilou konverzaci. Pokud s tebou zapřede hovor, tak jen proto, že něco chce.“

Mluvíš přesně jako on, víš, to?“ komentoval to Harry.

Co?“ vyjekl Ron.

Severus tvrdí, že se s ním ostatní zahazují jen tehdy, když od něj něco potřebují. Posledních pár týdnů jsem jej sledoval, Rone, a má pravdu. Lidé s ním opravdu hovoří jen tehdy, když chtějí, aby jim uvařil lektvar, nebo jim s něčím pomohl.“

To proto, že vyžaduje, aby jej lidé obtěžovali, jen když mají důvod,“ namítl Ron. „Ty to víš!“

Jo, je to takový začarovaný kruh, ne?“ potvrdil Harry.

Je to jeho vlastní zatracená chyba. To on je ten špatný!“

Harrymu došlo, že bojuje předem prohranou bitvu, a tak se zhluboka nadechl a řekl: „Možná máš pravdu. Přesto ho mám rád. Nikomu tím neubližuju, že?“

Ron zavrtěl hlavou: „To záleží na tom, jak se bude chovat dál.“

Už se o tom nebudeme dohadovat.“ Harry chtěl nějak odvést pozornost, a proto se zeptal: „Slyšel jsi o sobotní hře Kanonýrů?“

Ten zápas byl hotová katastrofa a Ronova reakce byla zcela předvídatelná. Ani jeho brblání na Kanonýry však nedokázalo přebít slova, kterými před chvílí hanobil Snapea. Ve skutečnosti nebyl Harry ještě nikdy tolik vděčný za Hermionu, která je o patnáct minut později přerušila a vyhnala dolů na snídani.

Vypadá to, že dnešek bude ještě plný překvapení, pomyslel si Harry o tři hodiny později. Právě ukončil druhou vyučovací hodinu, společnou pro Mrzimor a Nebelvír, když k jeho učitelskému stolu přistoupil viditelně napjatý Carl Westfield.

Profesore Pottere?“ pípnul poté, co zbytek třídy opustil místnost.

Ano, Carle? Potřebujete pomoci s blokováním drtícího kouzla?“ zeptal se trochu zmateně Harry. Carl byl jedním z jeho nejlepších studentů a v obraně proti černé magii zastiňoval dokonce nejstatečnější Nebelvíry a nejvychytralejší Zmijozely.

Ne, chtěl jsem vědět, jestli bych s vámi mohl probrat něco… osobního.“ Carlova nejistota byla téměř hmatatelná.

Jste… v pořádku?“ zeptal se rozpačitě Harry. Carl byl v hodinách od říjnového útoku o poznání tišší, ale zdálo se, že se s nedávnými nepříjemnými událostmi vyrovnává pozoruhodně dobře. „Víte, že jste vítán, kdykoliv si s někým budete potřebovat promluvit.“

Stín, který přešel Carlovým obličejem, Harrymu okamžitě prozradil, že hádal špatně. Jeho student však zareagoval se svou obvyklou dávkou odvahy a upřímně odpověděl: „Děkuji, daří se mi dobře. Profesorka Weasleyová napsala mým rodičům a navrhla jim, abych docházel k jejímu motáckému známému na… konzultace. Několikrát do týdne se po vyučování přemísťuji letaxem a navštěvuji… psychopata.“

Harry potlačil úsměv: „Myslím, že je to 'psychiatr', Carle.“

Chlapec se začervenal: „Ach, vždycky si je popletu.“

To je pochopitelné,“ řekl Harry. „Tak co pro vás mohu udělat?“

Carl se ošil a pak začal vysvětlovat: „Já, ehm, všiml jsem si, že si teď u učitelského stolu často povídáte s profesorem Snapem.“

Po ranním rozhovoru s Ronem byl Harry na Severusovo jméno stále citlivý. Přemítal, jestli mu snad chce jeho student také vyčítat přátelské jednání se Snapem a opatrně přikývnul: „To je pravda. Ovšem nechápu, co to má společného s vámi.“

Zdálo se, že si Carl uvědomil, jak nevhodně jeho poznámka vyzněla. Zrudnul a chvatně dodal: „Doufal jsem, že byste si s ním mohl kvůli mně promluvit.“

Promluvit si s ním?“ Teď se Harry cítil totálně ztracený. „O čem? Myslel jsem, že se vám v jeho hodinách daří dobře. Profesor Snape mi řekl, jaký obrovský dojem na něj udělala vaše statečnost, když jste se mu po návratu do vyučování přišel omluvit. Několikrát jsem se ho na vás ptal a pokaždé říkal, že si v lektvarech vedete velmi dobře.“

A to je právě ten problém,“ řekl Carl ztrápeným tónem.

Co přesně?“ zeptal se Harry a trochu se uvolnil, když zjistil, že tady chlapec není kvůli obavám o své bezpečí, ani proto, že nedokáže den co den čelit Snapeově přítomnosti.

Od té doby… v říjnu… Kdykoliv mi profesor Snape vrátí opravený domácí úkol nebo test, sebere mi za každou špatnou odpověď jen jeden bod, zatímco Joe a Don přijdou za tytéž chyby o deset i patnáct bodů. Je to, ehm, už trochu divné, profesore Pottere.“

Harry zíral do chlapcových utrápených očí a nedokázal se ubránit úsměvu: „Myslím, že je to způsob, jakým se vás profesor Snape snaží… ujistit, že se z jeho strany nemáte čeho obávat.“

Asi ano. Dokonce už na mě ve třídě ani nekřičí a není sarkastický. Chová se teď ke mně jako k jednomu ze zmijozelských,“ stěžoval si Carl.

Harry věděl, že by neměl starosti svého studenta zlehčovat, ale nemohl si pomoci a tiše podotkl: „Tak buďte rád, že s vámi nezachází jako s Nebelvírem.“

Carl vybuchl smíchy. „Jo. To by asi bylo horší. Ale vážně, profesore Pottere, co mám dělat? Nemůžu ho prostě požádat… aby na mě přestal být hodný, jenže už mi to jde na nervy. I tak je dost těžké chodit každé ráno do třídy s tím, že každý ví, co se mi stalo. Zvláštní zacházení od profesora Snapea mi to jen… připomíná.“

Všechna lehkost situace se naráz vytratila. Harry se vážně zadíval na Carla a slíbil: „Promluvím si s ním dnes večer. Jsem si jist, že nechce, abyste se cítil… nepohodlně.“

Já vím. Myslím, že se jen pokouší vynahradit to, co se stalo. Ale on nemá důvod cokoliv mně vynahrazovat,“ řekl Carl.

Jen málokdo ve vaší situaci by byl schopen vidět věci tak jasně,“ uznal Harry. „Víte, profesoru Snapeovi je stále ještě nepříjemné, že byla jeho podoba zneužita k tomu, aby vám někdo ublížil.“

Trochu pobledlý Carl přikývl: „Já vím. Občas je pro mě ještě těžké rozlišit, co se skutečně stalo od… falešných vzpomínek. Ale vím, že mi profesor Snape neudělal nic zlého.“

Harry, ohromený skutečností, jak dobře se mladík vyrovnává se situací, která by slabšího jedince zničila, tiše přiznal: „Jsem na vás velmi hrdý, Carle.“

Carl se potěšeně zapýřil a přikývnul: „Díky. Možná bych teď měl jít do třídy.“

Potřebujete omluvenku?“zeptal se Harry.

Carl se na něj dlouze zadíval, pak zavrtěl hlavou a s rozpačitým úsměvem odmítl: „Asi ani ne. Máme lektvary.“

Harry potlačil vlastní pousmání, když si uvědomil, jak extrémní situace musí nastat, aby se student bezstarostně přihnal na Snapeovu hodinu bez omluvy od jiného učitele, a řekl: „Přesto vám ji napíšu. A o všem si s ním promluvím dnes večer, slibuji.“

Díky, profesore Pottere.“

Harry narychlo načmáral na kus pergamenu omluvu a sledoval, jak jeho student opouští učebnu. Nelhal, když tvrdil, že je na Carla pyšný. Chlapec se se svým traumatem vypořádával jako pravý bojovník. Ale v této chvíli nebyl Carl jediným člověkem, vůči němuž byl mladý muž naplněn hrdostí. Severus hocha zvýhodňoval před ostatními! Carla to sice zneklidňovalo, ale Harryho Severusova snaha dojímala. Lektvarista chtěl, aby se vedle něj Westfield cítil pohodlně. Zlobr z jeho dětských let by se nikdy neobtěžoval a nepokoušel se zmírnit chlapcův strach. Harry si nebyl jistý, jestli se Severus za posledních pár týdnů skutečně tolik změnil, nebo jestli jen on sám začíná vidět skrz jeho maskování.

Čím blíže se k Severusovi dostával, tím více si uvědomoval, jak zoufale ten muž tápe ve společenských zvyklostech. Nebyly to jen hořkost a zášť, co motivovalo jeho nepříjemné chování. Harry začínal chápat, že Severus v mnoha situacích opravdu netuší, jak reagovat. Přitom bylo jen málo z nich natolik stresujících, jako ta, v níž se ocitl s Carlem Westfieldem. I samotný Harry měl pocit, jako by kolem chlapce většinu času chodil po špičkách. Neuměl si představit, o kolik to muselo být těžší pro Severuse. Nemotorný způsob, jakým se ten muž pokoušel napravit trauma z Carlových falešných vzpomínek, se Harrymu zdál podivně dojemný. Když se do učebny OPČM hlučně nahrnula další třída, rozhodl se Harry toto téma odložit na večer, kdy je bude moci probrat přímo se Severusem. Jen musí jednat opatrně. Byla to choulostivá situace a on nechtěl Severuse urazit.

O šest hodin později už Harry seděl naproti Severusovi v zadní místnosti Tří košťat, u stolu, o kterém si zvykli uvažovat jako o 'jejich'. Severus zrovna hovořil o nějakém svém odpoledním objevu a Harry usrkával svůj nápoj. Pozoroval jemné změny výrazu v lektvaristově kostnatém obličeji, ozářeném mihotavým světlem svíčky. Jako obvykle uprostřed pracovního týdne byla tato část hospody prázdná a oni ji měli jen pro sebe.

Když jsem přidal vodilku, lektvar získal jasně oranžovou barvu a...“ Severus náhle zmlknul.

A?“ vyzval jej Harry, který si nedokázal zařadit lektvaristovu grimasu.

Nemůžete se skutečně zajímat o podrobný popis lektvarových pokusů. Neměl jsem v úmyslu tak žvanit,“ řekl Severus tiše.

Nežvaníte. Zeptal jsem se vás, co jste dělal dnes odpoledne,“ připomněl mu Harry.

Přesto nemůžete opravdu chtít poslouchat detaily o mém experimentu,“ zavrtěl Severus hlavou, odhrnul si z očí pramen mastných vlasů a zasunul jej za ucho.

Zřejmě z toho, co mi vykládáte, nepochopím mnoho, ale dokážu vás sledovat dostatečně dobře na to, abych věděl, že jste dokázal něco výjimečného,“ připustil Harry. „Přátelé obvykle sdílejí svá vítězství i trable. Vyšší numerologii nehovím o nic více než lektvarům, a přesto mi Hermiona pokaždé vypráví o problému, na kterém momentálně pracuje. Přátelé se zkrátka o takové věci mezi sebou podělí.“

Přátelé?“ zopakoval Snape a jeho náhlé napětí Harrymu prozradilo, že je nesmírně překvapen. Alespoň z té kratinké otázky tentokrát nekapal sarkasmus, jak by tomu ještě před měsícem jistě bylo.

Občas měl Harry pocit, jako by hovořil s mimozemšťanem. Nešlo mu do hlavy, jak může Severus přijímat jeho pozvání na společná tichá posezení, jestliže je nepovažuje za přátele. Musel krotit svůj hněv, když tiše odpovídal: „Trávíte se mnou čas. Nasloucháte mým problémům. Vidím vás jako přítele. To, jestli jím skutečně chcete být nebo ne, je na vás.“

Harry se obrátil k míse brambůrků, která ležela na stole mezi nimi, a nabral si jich plnou hrst. Snažil se tak zakrýt svou nejistotu. Nechápal, proč se Severusem neustále znovu a znovu narážejí na tento typ problémů. Když minulý měsíc požádal o příměří, jednoduše si myslel, že se jejich pracovní vztahy stanou méně napjatými. Nikdy si nepředstavoval, že bude ve Snapeově společnosti trávit tolik času, nebo že jej bude dokonce aktivně vyhledávat. A už vůbec nečekal, že se kvůli němu bude, tak jako dnes ráno, hádat s Ronem.

Popírání reality by bylo zbytečné a pokrytecké, nemyslíte?“ promluvil Severus snad po nejdelší odmlce v historii.

Harryho brada opět vystřelila vzhůru a po tváři se mu rozlil široký úsměv. Severus jej sice nahlas nenazval svým přítelem, ale celá ta věc o 'popírání reality' byla ve skutečnosti jeho způsob, jak se vyhnout otevřenému prohlášení. Byl to z jeho strany jen malý ústupek, ale Harrymu se zdál jako obrovské vítězství. Severus z nějakého důvodu zásadně nebyl schopen otevřeně vyjádřit své city a říci, co má rád. Harry to nechápal. Svůj nesouhlas a averzi přeci dokázal dát najevo velice jasně, když na to přišlo.

Harry nad tím historickým prohlášením nědělal žádný velký povyk a raději svého společníka vyzval: „Tak co bylo s tím lektvarem?“

Severusovy tmavé oči, lesknoucí se v tančících plamíncích svíček, změkly, když muž pokračoval ve svém příběhu. O deset - pro Harryho velmi matoucích - minut později pak své vyprávění zakončil: „Nový lektvar by měl léčit zápal plic dvakrát rychleji než ty, které se v současnosti běžně využívají. Dnes odpoledne jsem si na ministerstvu podal žádost o patentování.“

Takže dnešek je vlastně oslava vítězství,“ řekl Harry s úsměvem. „Gratuluji!“

K jeho radosti Severusovy bledé tváře lehce zrůžověly potěšením: „Děkuji.“ Severus vypadal, jako by se vědomě nutil k otázce: „A co vy? Jaký jste měl den?“

Další z průlomových okamžiků! Během posledního měsíce to byl většinou Harry, kdo řídil konverzaci a nadhazoval témata či události, nebo se ptal, jak Severus trávil čas. Dnes to bylo poprvé, kdy mu Severus vrátil laskavost a pokoušel se nezávazně rozmlouvat.

Harry zvažoval, jak nejlépe odpovědět. Když se ho dnes při večeři na totéž zeptala Hermiona, pověděl jí o své rozepři s Ronem ohledně přátelství se Severusem, a pak o své pozdější diskusi s Carlem Westfieldem. Harry věděl, že jakákoliv zmínka o ranní hádce s přítelem Severuse popudí a muž se stáhne. Proto se zhluboka nadechl a přistoupil rovnou k citlivějšímu tématu: „Dnes se za mnou po hodině zastavil Carl Westfield.“

Harrymu neuniklo náhlé napětí, ovládající Severusovo dlouhé tělo. Muž se napřímil na své židli a vydechl: „Ach…“

Harry, sám poněkud nervózní, tiše promluvil: „On, ehm, poprosil mě, jestli bych s vámi nemohl něco probrat.“

Harry nenáviděl ten hlídaný výraz, který okamžitě smazal všechny stopy po Severusově dobré náladě. „A co to bylo, že o tom pan Westfield nemůže hovořit přímo se mnou?“

Mladší muž si přál, aby mohl jednoduše říci, že se nic neděje, ale snažil se najít způsob, jak nenabízet otřepané fráze, nad nimiž by se jeho společník zřejmě jen ušklíbl. „Není to nic naléhavého nebo strašného. Carl jen nemohl nezaznamenat, že jej za stejné chyby klasifikujete mnohem shovívavěji, než jeho přátele.“

Severus byl chvíli potichu, než váhavě promluvil: „Snažil jsem se panu Westfieldovi v hodinách lektvarů v rámci možností vytvořit co nejpříznivější životní podmínky.“

A to je důvod, proč si přál, abych si o tom s vámi promluvil já. Nechtěl zranit vaše city, protože ví, že se k němu snažíte chovat hezky.“

Ale?“ zamumlal Severus podezřívavě.

Ale to zacházení v rukavičkách mu připomíná, proč jste na něj tak hodný. Myslím, že by si Carl jen přál, aby byly věci zase jako dřív,“ vysvětloval Harry. „Já… Umím si představit, že teď netušíte, jak s ním vycházet. Já sám s tím mám potíže, a to ve vztahu k němu nejsem v tak hrozné situaci jako vy.“

Harry od Severuse očekával výbuch hněvu, ale starší kouzelník jej překvapil tlumeným: „Váš odhad je správný. Nevím, jak teď s panem Westfieldem jednat.“

Takže s ním zacházíte jako s jedním ze svých Zmijozelů,“ dohadoval se Harry.

Severus pomalu přikývl: „Zdálo se moudřejší chybovat díky přehnané opatrnosti, než riskovat… Nevadí mi, když se mě ty tupé hlavy bojí, nebo mě nenávidí za věci, které jsem jim skutečně způsobil, ale tohle je… obtížné.“

Zkuste raději 'nemožné',“ Harry nemohl uvěřit, že s ním Severus na toto téma opravdu hovoří. Na druhé straně, s kým jiným si měl o svých problémech promluvit? Mladší muž se cítil provinile. Měl na to pomyslet dříve. Měl se Severuse zeptat, jak se s Westfieldovým případem vyrovnává. Proto teď alespoň jemně dodal: „Myslím, že vy i Carl si za dané situace vedete velmi dobře.“

Oba víme, že kdyby to byla pravda, přišel by za mnou pan Westfield osobně,“ namítl tiše Severus.

Ne bezpodmínečně. Carl je právě teď velice zmatený. Myslím, že ve vaší společnosti tápe, zrovna tak, jako vy v té jeho,“ vysvětloval Harry.

Severus usrknul ze svého zlatého koňaku a přikývnul: „Zdá se, že máte s panem Westfieldem docela přátelský vztah. Se všemi studenty, mám-li být spravedlivý.“ Harry v jeho tónu postřehl špatně skrývanou rozmrzelost. „Máte nějaké návrhy, jak v této situaci postupovat?“

Harry se cítil skutečností, že jej Severus požádal o radu, šokován a zároveň poctěn. Snažil se působit co nejlhostejněji, když opatrně navrhnul: „No, já bych se k němu nepřestával chovat hezky. Myslím, že právě teď potřebuje tento druh ujištění. Ale možná byste mohl jeho práce hodnotit stejně, jako ty od jeho přátel. Potom nebude mít pocit, že tak… vyčnívá z davu.“

Samozřejmě, že by se Severus rozhodně neocitnul v podobné situaci, kdyby všechny studenty známkoval spravedlivě. Harry však byl dost moudrý na to, aby si podobné myšlenky nechal pro sebe. Právě teď potřebovali řešit závažnější problémy, než Severusův nešťastný despotizmus.

Ano, možná máte pravdu. Pánové Mangra a Smithers nejsou špatní studenti. V tom by neměl být žádný problém,“ souhlasil Severus.

Harry zpočátku Severusovu matoucí odpověď nechápal. Teprve za okamžik mu došlo, že mistr lektvarů hodlá své protekční zacházení rozšířit i na Westfieldovy dva nejlepší přátele. Cítil, jak mu padá brada, zatímco přemýšlel, jak na to zareagovat. Zkrátka nechápal cestičky, kterými se občas ubíralo Severusovo myšlení. Po chvíli zavřel ústa a neřekl nic. Nemyslel si, že by Carl pátral po tom, jak lektvarista zachází se zbytkem spolužáků. Určitě jej nezajímala ani celá vlastní kolej. Dokud se Carlovy známky nebudou výrazně lišit od těch, které dostávají jeho dva nejbližší kamarádi, dost možná nikdy nezaznamená, co se děje. A to bylo vlastně jediné, na čem skutečně záleželo – aby se Carl ve třídě cítil pohodlně.

Děkuji vám za návrh,“ ozval se Snape potěšeně, a prolomil tak Harryho šokované ticho.

Harry tu situaci shledával opravdu humornou. Usmál se a opáčil: „Kdykoliv.“ A jelikož se domníval, že je nejvyšší čas změnit téma, se zájmem se otázal: „Tak kolik patentů už vlastně držíte?“

Sedmdesát dva. Včetně toho z dnešního odpoledne,“ odpověděl okamžitě Severus.

Na co?“ zeptal se Harry srdnatě, i když si skutečně nebyl jistý, jestli ustojí podrobnosti tajemného experimentování s lektvary.

Podle Severusova překvapeného výrazu mohl soudit, že podobnou otázku nedostává příliš často.

Vy to opravdu chcete vědět?“ ujišťoval se lektvarista.

Někde pod tím váhavým dotazem vibrovalo nelíčené nadšení, a tak mohl Harry nabídnout vlastně jedinou odpověď: „Ano, chci.“

Harry se pohodlně usadil na své židli a jal se znovu pozorovat výraz Severusovy tváře, zatímco druhý muž referoval o svém celoživotním díle. Takovou vášeň snad ještě v lektvaristově hlase neslyšel – tedy kromě okamžiků, kdy na něj ten člověk křičel. Být přítelem Severuse Snape může být příšerně divné, ale rozhodně to stojí za to, rozhodl se Harry, zatímco naslouchal působivému výčtu lektvaristových úspěchů. Sice nechápal proč, nicméně každý drobný hříšek, který v Severusovi objevil, v něm vzbuzoval touhu poznat toho muže ještě lépe.

*~*~*  

Předchozí      Další

   



30.10.2010 00:33:07
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one