Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 15.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

 

Je tady patnáctka a s ní jedno rozloučení a veliké poděkování. Dnes nás totiž opouští naše skvělá Lucy. Co to znamená? Že od této chvíle leží tíha betareadu jen a jen na mé stálici - Sevy.

Lucynko! Moc a moc ti děkuji za to první nakoupnutí, za dodání chuti k překladu a za založení těchto stránek. Jsem ti vděčná za čas a energii, které jsi věnovala zrodu první kapitoly a později opravám těch dalších. Bez tebe by tady dnes "UPčko" nebylo. Ještě jednou díky!

Sevynko! I tobě patří mé děkuji! Za to, že tady se mnou zůstáváš. Za spoustu věnovaného času a neutuchající elán při opravách mých překladatelských výtvorů. Jsi dříč a na tom, že mě to pořád ještě baví, máš obrovské zásluhy. Bez tvých poznámek by to nebylo ono.

Holky, dnešní kapitola je hlavně pro vás! Pro Lucy a Sevy!

A protože jsme posledně opět trhli rekord v návštěvnosti, tak dnes slavíme! Jupííí!

Jste skvělí! Hrozně moc děkujeme za krásné komentáře: 1beruska, A_ja, Anfulka, anneanne, Aramintha, Archea, assez, Bábovka, bacil, Bara1982, Cezminka, cim, Cory, enedaka, Gigi..., Glorilian, grid, Hajmi, Jikita, kami, katie11, Michangela, Misule, Mononoke, Nade, Nelie, Neriah, Nex, nika, Saskya, Sisa, Šaren, ZJTrane

Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Potter byl zase zpět. Už potřetí během tohoto týdne se Severusova dávná Nemesis ukázala přede dveřmi jeho laboratoře. Dvakrát se objevil večer po škole a potřetí dorazil dnes – v sobotu odpoledne. Teď trpělivě krájel slimáky a Severus zatvrzele, ač již zcela zbytečně, míchal vřící obsah kotlíku a potají mladého muže pozoroval. Černé vrabčí hnízdo na Potterově hlavě opět trčelo do všech stran, ostatně jako vždy, ale Severus začínal oceňovat způsob, jakým neposlušné prameny rámovaly jeho atraktivní obličej. Na jiném kouzelníkovi by takový chaotický porost snad ani nebyl přijatelný, ale k Potterovi tak nějak seděl.

Mladý muž svíral v jedné ruce slimáka, v druhé nůž a krájel v plynulém rytmu, jako by si svou činnost skutečně užíval. Severus sledoval jeho přesné, hbité prsty. Díky Potterově kariéře u Kanonýrů byly mozolnaté věčným držením famfrpálového koštěte a ošlehané každodenním působením přírodních živlů. Ostře kontrastovaly se Severusovýma vlastníma bledýma rukama, s jejich zažloutlou kůží potřísněnou chemikáliemi. Nastavit slimáka, říznout. Nastavit slimáka, říznout… Potter vypadal, jako by byl drobná tělíčka měkkýšů ochoten čtvrtit navždy. Předevčírem v noci sekal úplně stejně nevzrušeně pro změnu nějaké rostliny. On snad vypadal téměř šťastný, že může trávit svůj volný čas v pochmurném sklepení, a navrch se přitom zaobírat prací tak nepříjemnou, že ji neměl rád dokonce ani Severus! Mezi občasnou snahou o konverzaci si Potter něco tiše broukal pod vousy.

Chce mě jednoduše naštvat, říkal si Severus. Byl podrážděný skutečností, jak dobře si Potter vede. Přitom jej neustále pověřoval těmi nejprotivnějšími úkoly! Byl si jistý, že dospělého Pottera dříve nebo později otráví skutečnost, že se musí zabývat stejnými činnostmi, jako když býval coby adolescent po škole. A až k tomu dojde, Severusův život se vrátí k normálu. Ale Potter svou práci pokaždé vykonal bez sebemenších stížností a za odměnu nepožadoval nic jiného, než lektvaristovu společnost. A co víc, neustále se vracel. Severus byl v koncích. Neměl nejmenší tušení, co po něm ten chlap může chtít.

Potter říkal: ukončení nepřátelství, uvolnění napětí. Ale přece byl rozdíl mezi zastavením bojů a... řekněme společností, kterou mu mladší kouzelník během posledního měsíce a půl nabízel. Severus věděl, že to nemůže být skutečné. On nebyl typem člověka, který by vybízel k tomuto druhu přítelíčkování. A i kdyby ano, mezi nimi dvěma se toho v minulosti událo příliš mnoho. Všechny sebezáchovné instinkty mu říkaly, že je využíván. Ale k čemu? Jaký by jejich setkání mohla mít důvod? Nevypadalo to, že se jej Potter chystá veřejně zesměšnit, protože veškerá jejich setkání probíhala v soukromí – výpomoc tady v laboratoři, večeře nebo drink v Prasinkách, návštěva během jejich společné volné hodiny… Kdyby Potter s tím podivným chováním najednou přestal, nikdo, kromě nich dvou, se to nedozví.

Přesto určitě něco chtěl! Něco víc než jen Bezesný spánek, kterým ho Severus zásoboval. Minulou noc se totiž Potterovi pokusil sdělit, že se o dodávky lektvaru nemusí obávat, ani když za ním přestane chodit. To pro případ, že by šlo skutečně o jediný důvod, proč ten blázen vyhledává jeho společnost. Vyneslo mu to jen zraněný pohled a pozvání na skleničku ke Třem košťatům. Severus už z toho šílel!

Nejhorší na tom ovšem bylo, že se k přátelství, jež se mu tak záhadně nabízelo, nebyl schopen otočit zády. Severus věděl, že by tento nesmysl dokázal ukončit pouze otevřený útok. Ne chabé urážky, které na Pottera házel dnes a denně a jimž se mladší muž jen zasmál, ale skutečná zmijozelská smršť jízlivosti. Jen – zdálo se, že se nedokáže odhodlat a udělat to. Snažil se sám sebe přesvědčit, že dal Potterovi své slovo, a musí tedy dodržet stav příměří. Že jeho trpělivost je vlastně otázkou cti. Nicméně, nikdy nebyl příliš dobrý v sebeklamu.

Hluboko v srdci znal pravdu. Potterova společnost, i s jeho ustavičným srdečným tlacháním, zmírnila hlubokou prázdnotu, vyplňující od Albusovy smrti Severusův život. Nezáleželo na tom, jak moc Pottera urážel nebo kolikrát se na něj zatvářil kysele. Druhý muž se zkrátka zasmál a příště přišel zase. Pro Severuse to byla naprosto nová zkušenost – mít někoho, kdo se usměje, když vás uvidí, namísto aby se zašklebil a odvrátil zrak. Dokonce sám sebe přistihl, že si jejich společně strávený čas skutečně vychutnává, i když věděl, že nic nepotrvá věčně a že Potter musí mít nějaký postranní motiv. A tak, jako správný Zmijozel, vytěží ze situace maximum, než to všechno nevyhnutelně půjde k čertu. V tom měl Severus jasno. Buď se Potter svou masochistickou hrou unaví sám, nebo jej dříve či později odežene lektvaristova osobnost, tak jako každého před ním. Tím si byl jitý. Přesto alespoň v koutku duše doufal, že se mýlí.

Byla to právě tato neznámá emoce, která mu dělala největší starosti. Nikdy jej nic neděsilo tolik jako naděje. Dokonce ani choromyslný Temný pán, kterému kdysi sloužil. Velmi drsným způsobem se naučil, že naděje je jednou z nejzrádnějších a nejkrutějších emocí. Pokaždé, když si dovolil v něco uvěřit, draze za svou pošetilost zaplatil. Když se v sedmnácti letech připojil k Voldemortovi, doufal v přijetí, moc a slávu. Místo toho získal život v otroctví a pohanu. Když přešel na stranu světla, doufal v nápravu své chyby. Tento čin jej stál ještě mnohem více let v porobě a jediného přítele z dětství, kterého kdy měl. Jeho naděje na získání postu učitele obrany proti černé magii byly neustále mařeny, neboť ani Albus Brumbál se to místo neodvážil nabídnout bývalému Smrtijedovi. A co se týče Severusových nadějí ohledně společenských vztahů - pokaždé, když se v průběhu let pokusil zmírnit svou samotu a přijal něčí nabídku přátelství, byl nakonec za blázna. Pokud jde o romantiku, měl za sebou pár velice ponižujících lekcí, které hluboce otřásly jeho hrdostí. V žádné z oblastí Severusova života se jeho naděje nenaplnily. Ne, aniž by musel draze zaplatit. Byl zmatený starý blázen, jestliže si myslel, že se něco z toho na stará kolena změní. A zrovna s Harry Potterem.

Pro své vlastní i pro Potterovo dobro si Severus přál, aby se rychle dostali k věci. Aby celá tato šaráda mohla skončit a on se směl vrátit zpět ke své jednoduché, osamělé existenci. Čím déle budou hrát tuto frašku, tím více bude bolet, až se vše zvrtne. Už tak přikládá společně strávenému času příliš velký význam.

Severusi?“ zavolal jej Potter zpět do současnosti.

Ano?“

Až tady skončíme, nechtěl byste jít zkontrolovat cikády a potom se zastavit u Tří košťat?“ Potterův melodický hlas se rozléhal prostornou laboratoří.

To byla další věc, kterou Severus nechápal. Zdálo se, že se mladší muž z nějakého důvodu těší z návštěv očarované části lesa, kterou lektvarista před časem vytvořil. Potter porazil nejhrůznějšího temného čaroděje, jakého Británie za poslední tři tisíce let poznala; měl dostatečnou moc na to, aby s jednou rukou za zády celou tuto zemi vyvrátil z kořenů, nebo si ji podrobil. Stačilo chtít. A on se choval jako okouzlený prvňáček kvůli jednomu kousku přírody. Nedávalo to smysl, stejně jako skutečnost, že je tady Potter s ním. Dříve by Severus udělal cokoliv, aby z těch mechově zelených očí vymazal všechno to vzrušené očekávání. Dnes večer jen pohlédl úzkým, vysokým sklepním oknem na šedivě zataženou oblohu, ujistil se, že přestalo pršet, a kývnul na souhlas: „Jestli chcete...“ Lektvarista nenáviděl brodění v blátě. Existovala sice kouzla, udržující vás v teple a suchu, ale to bylo asi tak všechno, co proti nepřízni počasí zmohla.

Plné, atraktivní rty se zkroutily vzhůru. Potter se usmál, jako by mu Severus právě předal další Merlinův řád prvního stupně, a řekl: „Skvělé!“ Vložil do toho slova tolik nadšení, že se Severus musel skutečně podivit nad tím, jaký asi mladý muž vede společenský život.

Jestli se nebudete zlobit, že to říkám, Pottere, potřebujete více mezi lidi.“

Řekl byste to, i kdybych se zlobil, tak o co jde? Kromě toho – už zase zloděj křičí: chyťte zloděje,“ odpověděl Potter.

Znovu to s těmi zloději!

Nemohu uvěřit vaší fascinaci tím lesem. Jsou to jen stromy a byliny očarované tak, aby kvetly mimo sezónu. Zvládnul by to každý student pátého ročníku.“

A uměl by student pátého ročníku také vybudovat všechna ta ochranná kouzla?“ namítal Potter.

Ne, ale vy ano. A nepotřeboval byste k tomu využít snad ani setinu vaší moci,“ odpověděl Severus.

Tím si nebuďte tak jistý. Jen si vzpomeňte, mé řešení bylo odeslat tu havěť zpět do Ameriky. Vy jste měl dostatek předvídavosti a představivosti, abyste z celého problému vybruslil jinak. Váš výtvor je praktický a krásný. Měl byste na něj být pyšný,“ řekl Harry.

Severuse podráždilo, jak jej ta slova zahřála u srdce. Copak si Potter myslí, že je nějaké děcko, aby musel být zahrnován komplimenty? Rozzlobilo jej to o to víc, že byl na každé milé slovo tak strašně citlivý. Pevně zaťal zuby, aby se na Pottera neobořil a nezahnul jej otázkami typu: co opravdu chce, proč tady je a na co si to hraje. Přinutil se sledovat bublající modrou kapalinu ve svém kotlíku a pravidelně ji míchal, přestože to dávno nebylo nezbytně nutné. Delší provaření maximálně dodá várce větší sílu.

Jak dlouho nás tady ještě budete držet a nutit do práce?“ zeptal se Potter po dalších několika minutách.

O čem to mluvíte?“ vyštěkl Severus.

Potter se na chvíli zastavil, aby si promyslel, co řekne, což u něj nikdy nebylo dobré znamení. „Během posledních šesti týdnů jste tady měl po škole Jodfriese, Vierse a Adaira. Jsem si jistý, že máte nakrájených slimáků, žab a plevele až nad hlavu.“

Severus se napjal: „Nezval jsem vás. Jestli tady nechcete být, Pottere-“

To jsem neřekl,“ odporoval Potter.

A co tedy říkáte?“

Jen jsem přemýšlel, proč tady mrháme časem,“ pokrčil Potter rameny.

I když ta slova nebyla vyřčena jako obvinění, Severuse stejně zasáhla. „Vaření léčebných lektvarů pro ošetřovnu bych jen stěží považoval za ztrátu času.“

V tom kotlíku máte lektvar na nachlazení. Posledních dvacet minut ho mícháte, přestože požadovanou modrou barvu získal už před půl hodinou.“

Překvapujete mě,“ ušklíbl se Severus. „Domníval jsem se, že se vám v okamžiku, kdy jste se upsal Kanonýrům, vykouřilo z hlavy všechno učivo potřebné k získání zkoušek OVCE v Bradavicích. Netušil jsem, kolik jste si toho z hodin lektvarů odnesl.“

Potter se opět odmítl nechat vyprovokovat. Místo aby vrátil urážku, jen klidně odpověděl: „Máte pravdu. Nepamatuji si to ze školy. Když jsem vás minulé úterý navštívil, nechal jste mě míchat lektvar proti nachlazení se slovy, že bude hotový, až zmodrá.“

Severus otevřel ústa a chystal se na další smeč, když si uvědomil, že netuší, co říci, aby nebyl znova nachytán na hruškách. Shlížel na lektvar ve svém kotlíku a nakonec jen zamumlal: „To je pravda.“

Nestěžuju si, jen jsem přemýšlel, proč děláme práci, která není nezbytně nutná.“

Severus si prohrábl vlasy. Zase si je ráno zapomněl umýt! Mastný pocit, jenž zanechávaly mezi prsty, jen podtrhl iracionálnost celé situace. On byl „Umaštěný bastard“ a Potter „Chlapec, který přežil“. Proč by, pro Merlina, chtěl miláček kouzelnického světa trávit čas zrovna s ním? Severus pátral v mysli po jakékoliv výmluvě, která by zachránila jeho hrdost, ale neexistovalo jiné vysvětlení, než pravda. Věděl, že dělá další osudovou chybu, která jen završí tu první – jeho souhlas s tím nesmyslem o uvolnění napětí. Přesto tiše pronesl: „Možná je školní trest jediná situace, kdy vím, jak s vámi jednat.“

To je kravina,“ potřásl Harry hlavou. „Nemáme nejmenší problém, když spolu mluvíme u Tří košťat, venku v lese, nebo dokonce u učitelského stolu. Jen když vás přijdu navštívit sem dolů... je to jiné. Zkrátka mě zajímalo proč.“

Severus si přál, aby se Potter naštval, aby na něj křičel. Chtěl, aby spolu stále komunikovali jako před šesti týdny. Tehdy rozuměl základním pravidlům jejich vzájemného vztahu. V tomto novém uspořádání plném zdvořilosti se neměl čeho chytit. Severus znovu probíral všechny možné odpovědi, od naprostých lží až po lehké výmluvy, ale jeho myšlenky se znovu zázračně stáčely k pravdě. Během posledního měsíce dal Potterovi nespočet příležitostí, kdy jej mladší muž mohl napadnout zcela bezbranného, ale on jich nikdy nevyužil. Severus se zhluboka nadechnul, obrnil se a přiznal: „Myslím, že je bolestně zjevné, že nejsem zvyklý přijímat návštěvy.“

Svým doznáním si vysloužil salvu smíchu. Nezněl však nijak krutě ani výsměšně. Pak Potter téměř laskavým tónem promluvil: „No, jestli je necháte krájet slimáky a plevel, tak to ani není moc překvapující, že?“

Vy jste první... Dobře, jste můj jediný návštěvník ode dne, kdy Albus... zemřel. Navíc - ředitel nikdy moc nepotřeboval, aby ho někdo bavil. Dal jste tomu muži prázdný papírový pytlík a on si s ním vystačil celé hodiny. Jeden by do něj neřekl, že byl nejmocnějším čarodějem své doby,“ řekl Severus a pomyslel si, že dnes je držitelem toho titulu mladý muž před ním.

Schází vám tak hodně, jako mně, že?“ zeptal se Potter jemně.

Severus nebyl zvyklý takto otevřeně vyjadřovat své pocity, takže se vyhnul přímé odpovědi: „Znali jsme se více než třicet pět let.“

Z výrazu Potterových očí bylo jasné, že jej Severusova taktika ani na okamžik neošálila, ale nezdálo se, že by mu to chtěl mladší muž připomínat. Lektvarista začínal tuto Potterovu vlastnost oceňovat. Všichni lidé, kteří byli v minulosti tak pošetilí a chtěli se s ním přátelit, se jej snažili předělat k obrazu svému. Chtěli, aby byl otevřenější a více hovořil o svých pocitech. U Pottera se nezdálo, že by se jej pokoušel změnit. Ptal se na stejné věci, jako všichni ostatní, ale zdálo se, že si jeho odpovědi dokáže sám dešifrovat. Nenutil Severuse otevřeně přiznat věci, díky nimž by se cítil nepříjemně.

Hrávali jste spolu šachy, ne?“ Po Severusově pomalém přikývnutí Potter pokračoval: „No, nejsem zrovna Ronova liga, ale jinak jsem docela slušný hráč, takže jestli to někdy večer chcete zkusit...“

Severusovi se při tom návrhu zkroutil žaludek. Znovu se zahleděl na divoce bublající modrý lektvar v kotlíku. Šachy byly jednou z mála radostí, které dokázal s někým sdílet. Jedno z jeho skutečných potěšení. Své šachovnice se nedotkl od Albusovy smrti. Postrádal je snad víc, než by mohl například svou pravou ruku. Minerva se ho jednou, asi šest týdnů po Albusově pohřbu, zeptala, jestli by si s ní nezahrál, ale její nabídka byla tak nepřehlédnutelně motivovaná lítostí, že prostě nemohl jinak, než odmítnout. Znovu ho o hru už nikdy nepožádala a během následujících devíti let to neudělal ani nikdo jiný. To, že mu Potter tak nenuceně nabízí...

Hrdost Severusovi nedovolovala dát najevo, v jakém je pokušení. Zhluboka se nadechl, aby uvolnil křeč ve svých vnitřnostech, a pak se obrátil zpět na Pottera. Potřeboval získat určitý odstup od svých vzpomínek i od Potterovy nabídky, takže hledal způsob, jak odvézt pozornost.

Nejste Weasleyho liga, říkáte?“ otázal se proto a dal si záležet, aby tón jeho hlasu a zvednuté obočí dostatečně vyjadřovaly jeho mínění o inteligenci Ronalda Weasleyho. Nezdálo se to však dostačující, takže pokračoval: „Tvorové, které jste sekal, mají impozantnější duševní schopnosti.“

Potter se zasmál, potom se však zarazil a řekl: „Je hrozné prohlásit něco takového, i když to zní vtipně. Možná vás překvapí, že Ron v kouzelnickém šachu v posledních deseti letech pravidelně poráží ředitelku.“

I mezi idioty bylo zdokumentováno pár případů skvělých hráčů kouzelnického šachu. Nicméně, netušil jsem, že jednoho máme i v Bradavicích,“ pokrčil Severus rameny.

Znovu to vypadalo, že se Harry proti své vůli zasměje: „Vy jste děsný, víte to, že?“

Severusovi se líbilo pobavení, které se díky němu vkradlo do Potterových výrazných rysů. Lehce se uklonil a co nejzdvořilejším tónem pronesl: „A jsem na to hrdý.“

No, dosáhl jste svého. Pojďte. Dám tyhle věci pryč, pomůžu vám slít ten lektvar a pak můžeme vyrazit do lesa.“

Přestože nabyla Potterova asistence potřebná, Severus mu dovolil pomáhat.

Sakra, to je zima,“ oznámil Potter s bílým obláčkem u úst o třicet minut později a přitáhl si kapuci černého pláště, zatímco si razili cestu přes zamrzlé pozemky v okolí hradu.

Od severu fičel ledový vítr a rozfoukával poslední bouřkové mraky dnešního dne. Do očí jim hnal slzy a štípal na tvářích. Na západě, po jejich pravé ruce, nastupovalo slunce svou pomalou večerní pouť za vrcholky hor.

Severus zvolna sestupoval svahem k Hagridově chalupě a opatrně našlapoval na mrtvou trávu zkřehlou mrazem. „Je polovina listopadu,“ poukázal.

Já vím,“ zasmál se Potter a Severus mimovolně zaznamenal jeho tváře zarudlé chladem. „Já jen, že příšerně mrzne.“

Byl to váš nápad,“ připomněl Severus.

Jasně. Ale můžu si postěžovat, ne? Chci říct – taky to byl váš nápad – učit, a máte hromady výhrad, když dojde na 'tupohlavce', jak jim říkáte.“

Ve skutečnosti to nebyl můj nápad, ale Albusův. Ale máte bod! Musím říci, že takhle mě odpálkovat byla spíše zmijozelská reakce.“

Přesně podle očekávání svého nebelvírského společníka umlčel. V Potterově beznadějně otevřeném obličeji se zračil podrážděný úžas a Severus obrátil tvář k podmračenému západu, aby skryl úsměv, který mu skroutil koutky úst vzhůru.

Nenávidím, když to děláte,“ konstatoval Potter po minutě či dvou tiché chůze.

Severus se pro efekt zastavil a zdvořile souhlasil: „Já vím.“ Tón, který přitom použil, donutil Pottera k smíchu.

Stále jej překvapovalo, jak je Potter ochotný bavit se jeho humorem. Většina Severusových spolupracovníků byla příliš omezená, aby postřehla mužův sarkasmus. Ve skutečnosti jen pár z nich alespoň matně tušilo, co vlastně lektvarista říká. A ti rozhodně nepředpokládali, že by se jeho slova vůbec dala považovat za vtip. Zdálo se to jako věčnost, co měl naposledy vedle sebe někoho, kdo chápal jeho humor. Bylo ironií osudu, že to nakonec dokázal právě Harry Potter.

Kráčeli v podivně spokojeném tichu a po čase vkročili do mrazivého stínu Zapovězeného lesa. V této roční době propouštěly holé větve stromů více světla než v létě, ale i tak tady bylo díky výšce a mohutnosti kmenů stále šero. Jakmile vstoupili za hranice očarovaného lesa, musel Severus připustit, že je sám mile překvapen. V jedné chvíli stáli v kruté zimě, vystavení mučení větru, a hned v té další je po průchodu ochrannými kouzly objalo voňavé letní horko. Naříkání větru bylo nahrazeno mechanickým bzučením cikád, na blízkém stromě trylkoval drozd a opodál, vedle zurčícího potůčku, žvýkal hnědý zajíc nějakou řeřichu. Teď zvedl hlavu, pozoroval je a pohyboval čumákem.

To je skvělý pocit,“ pronesl Potter. Sundal si kapuci, shodil svůj plášť a teatrálně se zhluboka nadechl. „Už jsem zapomněl, jak moc mi chybí vůně květin.“

Severus si také rozepnul zimní kabát, jakmile se přes něj převalilo pro tuto roční dobu netypické horko. Panoval tady dusný, teplý večer plný vůní – přesný opak země zmítané větry, kterou před pár minutami opustili.

Strašně rád sem chodím,“ brouknul Harry přes rameno a vydal se lesem k místu, které mu připadalo obzvláště fantastické. Mírně se svažovalo k potoku a bylo plné kapradí, balvanů a hnijících pokroucených pahýlů padlých stromů. Pak se zastavil u starého vyvráceného kmene a zády se opřel o tmavou kůru obtěžkanou kapradím, vonící vlhkostí a životem. Severus zůstal stát o pár metrů dál a roztržitě zaznamenal, že jsou Potterovy oči hlubší a zelenější než vějířovitý list kapradiny houpající se mu u levého ucha.

Všiml jsem si,“ odpověděl Snape, když se podrostem z keřů, malých jeřábů a dubů, jež postupně zarůstaly volný prostor na břehu potoka, vydal v Potterových stopách. Jak se tak prodíral listovím, napadlo ho, že by nebylo od věci kouzlo na odpuzování klíšťat.

Je tady takový klid. Myslím, že bychom měli podobné místo vytvořit každý rok.“

Taková trvalá manipulace by bez pochyby měla škodlivý vliv na stromy,“ varoval Severus.

Zastavil se blízko Pottera vedle pohodlného balvanu porostlého mechem. Oba uložili své pláště na šedivý, více - méně suchý kámen.

Podívejte se zpátky směrem, odkud jsme přišli,“ poradil mu Harry. Vstoupil do Severusova osobního prostoru, dotknul se jeho paže a volnou rukou ukázal do dálky.

Severuse rozptýlila Potterova blízkost i dotek, přesto nervózně poslechl. Nejprve nechápal, co po něm Potter chce, ale potom si všimnul, jak klesající slunce zabarvilo mraky na západním obzoru planoucími odstíny oranžové, protkané purpurovými a levandulovými šmouhami.

To je nádherné,“ zašeptal Potter a Severus se díky jeho tichému hlasu nevysvětlitelně zachvěl.

Znovu se přistihl při přemýšlení, proč se kolem něj, u Salazarových bílých vousů, Potter neustále motá. Přece by tady, ve svém volném čase a daleko od studentů, měl skotačit spíše s nějakým dalším hezkým floutkem. Co by mohl mít z toho, že tuto romantickou scenérii sdílí právě s ním? Zíral na zapadající slunce a nad tou nádherou se mu rozutekly všechny myšlenky. Znovu se mu promítlo posledních šest týdnů – všechny ty příležitosti, kdy ho Potter vlekl až sem nebo na večeři, pozval ho na skleničku, anebo se zkrátka jen zastavil na kus řeči. A najednou se mu nabídlo jedno absolutně nesmyslné vysvětlení. Už jen ta myšlenka byla šílená. Ale, jak už to bývá, jakmile Severusovi prolétla hlavou, nedokázal ji vytěsnit.

Bylo by možné, aby ho Harry Potter sváděl? Ta představa se zdála směšná, a přesto... Dávalo to smysl. A co víc, dokonce to vysvětlovalo všechna jejich prapodivná setkání. Jeho společník připustil, že je homosexuál. Severuse ani na chvíli nenapadlo, že by jej Potter mohl shledávat sexuálně přitažlivým, ale byl na světě už dost dlouho na to, aby věděl, že někteří muži mají dost morbidní choutky a touží mít v posteli někoho s temnou minulostí. Potter mu sice nikdy nepřipadal jako jeden z nich, ale Severus už se v něm v minulosti párkrát zmýlil.

Podobné představy by jej měly znechutit. Kromě jizvy ve tvaru blesku, barvy očí a důlku na bradě byl „Chlapec, který přežil“ jako mladší kopie Jamese Pottera. Ale kdyby nic jiného, během posledních šesti týdnů se Severus přesvědčil, že Harry Potter, bez nejmenších pochybností, není jako jeho otec. A přestože sám považoval představu, že by tímto způsobem mohli být spolu, za nesmyslnou, nedokázal ji vytěsnit z mysli.

Severus si připomněl všechny důvody, proč se musí mýlit. Jenomže na každou rozumnou námitku, která jej napadla, našel i protiargument podepřený osobní zkušeností. Hlavní překážkou bylo, že je Potter o více než dvacet let mladší než on a že byl jeho studentem. Tento poznatek by měl umlčet všechny nevhodné myšlenky. A přesto – Minerva měla dokonce o čtyřicet let méně než Albus, také bývala jeho studentkou, a přitom šťastnější pár dosud nepokal. Také to, že si s Potterem roky lezli krkem, by jej mělo odradit od myšlení na mladšího kouzelníka jako na sexuálního partnera. Jenomže totéž se přeci dalo říci i o většině Zmijozelů a Smrtijedů, se kterými zamlada spal. Existoval ještě další milion důvodů, proč je to špatný nápad, v neposlední řadě ten, že by to mohlo narušit jejich pracovní vztah.

Severus si nedělal iluze. Věděl, že jej podobná akce dříve či později zničí. Ale když teď zíral na Potterův atraktivní profil, zalitý oslnivými barvami západu za siluetami stromů, vyschlo mu v ústech už jen při pomyšlení, že by mužovy plné rty přikryl svými vlastními. Představil si, jak klouže špičkou jazyka přes jamku uprostřed Harryho silné brady a pak jemným sáním vytváří cestičku až k jeho výraznému ohryzku, a na moment se mu bolestivě zadrhl dech. Bylo to tak zatraceně dávno, co se naposledy intimně dotknul jiného muže, že by mu už snad nezáleželo ani na tom, kdyby byla jediným Potterovým motivem ke svádění pouhá chlípná zvědavost.

Díky ztíženému dýchání musel vydat nějaký zvuk, protože se Potter otočil a prohlížel si jej. „Jste v pořádku?“ zeptal se a nakrčil čelo, až se jeho jizva ve tvaru blesku zkrabatila.

Ten nezaměnitelný výraz plný účasti v Potterově tváři způsobil, že měl Severus pocit, jako by mu někdo do žaludku nasypal kamení. Vnitřnosti se mu svíraly pevněji než zaťaté pěsti, a hrdlo a plíce se mu zúžily tak prudce, že se sotva dokázal nadechnout. A Potter se ptal, jestli je v pořádku! Zasmál by se, jen kdyby se mu vrátil dech. Místo toho trapně nahlas polkl.

Náhle si až bytostně uvědomoval obrovskou moc, která proudila celým Potterovým tělem. Merline, jako by v té chvíli Severus potřeboval ještě další stimulaci! Ten člověk byl přímo zásobárnou magické energie. Potter se většinu času choval jako bezstarostný mladý muž. Stejně jako Albus vynalezl vlastní maskovací taktiku. Občas by Severus snad i uvěřil, že se Potter nepovažuje za víc, než jen obyčejného člověka. Přesně takového, jakého ukazuje na odiv celému okolnímu světu. Ale pokaždé, když se k němu Potter dostal dostatečně blízko, nemohl popřít svou divokou sílu, bublající hned pod povrchem. Sílu dostatečně velikou, aby mohl řídit celý svět, kdyby si to přál. Podobné magické jiskření vídal také v přítomnosti Brumbála, Casciuse Burkeho a Voldemorta, ale Severus měl dojem, že by Potter dokázal kteréhokoliv z nich zastínit. Proud jeho magie Severuse přitahoval jako železo magnet. Už jednou zaprodal svou duši, jen aby se mohl takové moci alespoň dotknout, a později byl podobně silným čarodějem nucen, aby se ji pokusil získat zpět. Bylo toho jen velmi málo, co by Severus neobětoval třeba jen za chvilkovou zkušenost s podobným druhem energie. Už od dětství byl tento typ moci jeho zhoubou.

Severusi, jste v pořádku?“ zopakoval Potter. 

Předchozí      Další

   



05.11.2010 23:19:45
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one