Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 18.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

Tak, moji milí... Vydrželi jste? Dnes to máme zase z pohledu Harryho.

Kapitola je pro pravidelné komentující i pro ty, co se ozvali poprvéA_ja, Amy, Anfulka, anneanne, assez, Bábovka, bacil, Bara1982, BeaX, Beruška, Blesk, Cezminka, cim, Cory, enedaka, Gigi..., grid, Hajmi, Janica, kami, mamba, marci, Michangela, Misule, Mononoke, Nade, Nelie, Nex, nika, Poly, Popo, sevy, Sofie, Šaren, willy wonka, ZJTrane, Zuzana

Hezké čtení, Slimča.

   

*** Until Proven ***
   

Měl sex se Severusem Snapem! A kdyby jen tak obyčejný sex. Přímo velkolepý sex s osobou, kterou by hned po Lordu Voldemortovi zvolil za nejméně přitažlivého sexuálního partnera v celé zemi, možná i na světě. Tak by to alespoň bylo ještě včera, před událostmi z poslední noci. Teď... Když teď přemýšlel nad tím, co provedl, mluvilo jeho srdce docela jinak než mozek. Zkrátka se pořád nějak nemohl vyrovnat se skutečností, že spal se Severusem Snapem a že se mu to líbilo. Hodně líbilo...

Harry, obrněný proti chladu hradních zdí starými obnošenými džínami a tlustým svetrem, seděl u svého psacího stolu v obývacím pokoji, třímal v ruce brk a snažil se opravit hromadu esejí do svých zítřejších hodin. Každou chvíli se však přistihl, jak zírá do plamenů v krbu, zatímco se večer za okny pomalu mění v temnou noc.

Dnes byla příjemná neděle. Ron měl poprvé od napadení Carla Westfielda celý den volno, takže s ním Harry mohl trávit spoustu času. Byl moc rád. Vzájemná společnost je oba těšila a s chutí doháněli všechno, co v posledních týdnech zameškali. Jen nejčerstvější bizarní událost svého neméně bizarního života si Harry nechal pro sebe. Nějak ji se svým nejlepším přítelem nebyl schopen sdílet. Popravdě - potřeboval někoho, s kým by si o tom všem mohl promluvit, jenomže věděl, že by to Ron nepochopil. A pravděpodobně ani Hermiona, ač jeho činy rozhodně nesoudila tak přísně, jako Ron. K čertu, vždyť tomu sám nerozuměl!

Měl sex se Severusem Snapem! Od chvíle, kdy se včera v noci vrátil do svých komnat, nebyl schopen myslet na nic jiného. Kdyby si uměl vysvětlit jak, nebo proč se to stalo, dokázal by se s tím vyrovnat. Jenomže on neměl nejmenší tušení, jak se v tom lese tak najednou ocitl uprostřed polibku. Se Severusem! V jedné chvíli stáli bok po boku a všechno bylo normální, a hned v té další jej objímaly Severusovy paže a jejich ústa byla jako přilepená. Dokonce i teď se při pouhé představě, že by měl souložit s nesnášenlivým mistrem lektvarů z dob svého mládí, jedna Harryho část instinktivně bouřila a útrobami se mu šířil podivný pocit. Ten muž byl... Úplně jiný, než se Harry domníval. To bylo evidentní. Bohužel to byla jediná 'evidentní' věc, kterou momentálně mohl o Severusovi prohlásit.

Volnou rukou si prohrábl rozcuchané vlasy a pokusil se na to podívat racionálně. Problém byl v tom, že pokaždé, když si dovolil myslet na jejich poslední společné okamžiky, vybavil si Snapea na kolenou, jak jej uspokojuje. Naneštěstí si jeho tělo až příliš dobře pamatovalo všechny ty slastné pocity, které při tom prožívalo, takže Harry začal pokaždé během okamžiku znovu tvrdnout. Stejně jako teď...

Nakonec si povzdechl a odložil brk. Takhle se nikam nedostane. Nic naplat - pokud se nechce zbláznit, musí si se Severusem promluvit. Hovořit s mistrem lektvarů byla ještě stále novinka, na kterou si musel zvykat. V posledních šesti týdnech byl Harry skutečně potěšen jejich vznikajícím přátelstvím. Člověk, jehož objevil za Snapeovou chladnou, zastrašující maskou, byl vtipný, inteligentní a překvapivě zábavný. Ale za celou dobu, kterou spolu strávili, jej nenapadlo, že by se mohli dostat až... tam, kam minulou noc.

Možná by pomohlo, kdyby věděl, co si o tom všem myslí Severus. Ten byl po celé té akci, celkem pochopitelně, dost odtažitý, když... No, když se oblékli. Ovšem Harry mu to nemohl vyčítat. Sám nevěděl, co říci, a Severus, i přes svou fantastickou slovní zásobu, nikdy nevynikal v komunikaci o skutečně důležitých věcech. Mladší kouzelník si byl poměrně jistý pouze tím, že se na něj lektvarista nezlobil. Právě naopak. Většinu času se choval, jako by očekával, že mu Harry každou chvíli něco nastříká přímo do obličeje. Tedy – obrazně řečeno. Bylo nad slunce jasnější, že Severus neuvažuje o nějakém jiném druhu stříkání. Do háje! Musí přestat takhle přemýšlet!

Takže, jestliže se na něj Severus nehněvá, jak se cítí? Harry lovil v paměti těch pár okamžiků, kdy dnes druhého muže zahlédl. Bylo to dohromady třikrát - u jídla. Obával se, že Severus prchne do svého sklepení, stejně jako po uveřejnění říjnového hanlivého článku ve Věštci, ale lektvarista jej překvapil a ukázal se ve Velké síni jako obvykle.

Když ráno s Ronem a Hermionou přišli na snídani, Severus mu obezřetně odpověděl na přání dobrého jitra. Harry se chtěl posadit vedle něj, ale nakonec následoval své přátele na jejich obvyklá místa na druhém konci stolu. Připadalo mu to lepší, než způsobit nějaký rozruch tím, že si přisedne blíže ke svému... No, prostě k Severusovi, ať už teď pro něj byl čímkoliv. Navíc, vysvětlovat Ronovi a Hermioně proč, to by bylo přinejmenším nepříjemné. Věděl, že by lektvaristu podobná scéna zrovna nenadchla, takže se zkrátka choval jako obvykle.

Jako obvykle, fajn... Jako by pro něj bylo normální vzrušit se při sledování Severuse Snapea snídajícího svůj toast. Harry byl rád, že se starší muž alespoň netváří, jako by pro něj byla včerejší noc nějakou obrovskou chybou, nebo že jí lituje. To, že lektvarista jednal jako vždy, bylo asi lepší, než kdyby se schovával ve sklepení. Harry v to alespoň doufal.

Snídani, oběd i večeři Harry doslova protrpěl. Byli si tak blízko a zároveň na míle vzdálení díky hromadě společenských konvencí. Harry zkrátka nevěděl, jak se vyrovnat s příležitostným sexem s jedním ze svých kolegů. A ne s ledajakým kolegou! Nebylo to totéž, jako by si třeba na Astronomické věži domluvil rande s Angelikou Sinistrovou. Pro Boha svatého, vždyť on se vyspal se Severusem Snapem! Musela to být ta nejpodivnější věc v historii Bradavic od chvíle, kdy byla podruhé otevřena Tajemná komnata. Jenomže Severus se tvářil, jako by se nestalo vůbec nic neobvyklého. Jako by měl za sebou jen další ospalou listopadovou neděli.

Harry si ironicky pomyslel, že je skutečně smutné, když se Severus zdá emocionálně vyrovnanější, než on sám. Vždyť Snape byl nechvalně proslulý svými prudkými reakcemi! Přesto se celý den choval naprosto chladně a dokonale se ovládal. Copak pro něj to, co se stalo, znamená skutečně tak málo? Možná. Vždyť co mohl Harry vědět. Třeba Severus pravidelně souloží s Kratiknotem, Gavinem a dalšími muži, a on sám byl jen dalším v řadě jeho vítězství.

Ta myšlenka Harryho úplně zchladila a potom se nahlas rozesmál. Už je na tom opravdu bídně, jestli si myslí, že Severus Snape vyvádí jako nějaký nadržený šesťák. Přece toho muže zná. Mistr lektvarů není... vstřícný. Přese všechno, co se o něm Harry dosud dozvěděl a proč si jej oblíbil, musel uznat, že je Severus stěží schopen udržet běžnou společenskou konverzaci. Jeho držení těla, přístup... vše ukazovalo na to, že pro něj byla minulá noc stejně netypická, jako pro Harryho samotného.

Harry dumal, co dělat dál. Promítl si všechna dnešní společná setkání ve Velké síni a snažil se vyhodnotit Severusovy reakce, lépe řečeno - jejich nedostatek. Lektvarista mu u každého jídla jen zdvořile kývl na pozdrav, ale jinak vypadal úplně stejně odtažitě, jako vždy. Jen úšklebky zmizely. Harry se rozhodl, že nedostatek útočnosti je rozhodně dobrým znamením. Vždyť Mistr lektvarů si dokonce odpustil veškeré provokace, a to i ve chvíli, kdy Minerva nadšeně a s velkou parádou vítala zpět u stolu Rona. Ve skutečnosti se zdál stejně tichý a uzavřený jako po smrti profesora Brumbála. Jednoho rozdílu si však Harry povšiml: lektvarista jej sledoval. Dělal to prakticky pokaždé, když Harry vypadal zaneprázdněně. A měl-li k sobě mladší muž být upřímný, on sám si byl hluboce vědom každého Severusova sousta a každého usrknutí nápoje, přestože byl celou dobu hluboce zabraný do rozhovoru s Ronem a Hermionou.

Harry přemítal, jestli se Severus cítí stejně. Vyspat se s někým, u koho si vlastně ani nejste jistí, že ho máte rádi, je dost divné. Severus se navíc musel vypořádat i se skutečností, že je Harry tolik podobný svému tátovi. Takže když to vzal kolem a kolem, Severus musel být minulými událostmi zřejmě daleko rozrušenější než on sám.

Vážně si potřebovali promluvit! Harry věděl, že než se vydá do sklepení, musí se nejprve rozhodnout, co od nově vzniklé situace vlastně očekává. Pokud na Severusovy dveře zaklepe zmatený a rozháraný, leda si vjedou do vlasů. Během jejich šestitýdenního příměří se Harry stačil naučit, že při jednání se Severusem musí být absolutně soustředěný, jinak sklouznou zpět ke starým zaběhaným vzorcům chování.

Ve skutečnosti vše směřovalo k jediné otázce: chtějí nadále pokračovat v tom, co načali minulou noc? Chce on sám Severuse Snapea jako svého milence? A chce vůbec druhý muž jeho? V jejich situaci nebylo nic dáno předem, vyjma faktu, že se jedná o skutečnou časovanou bombu. Harrymu bylo jasné, že každý rozumný člověk by s vidinou Snapea coby milence vzal nohy na ramena. Snad i krysy zahnané do rohu uměly prokázat více sociálních dovedností, než Severus. A pokud jde o fyzickou přitažlivost...

Harry se nejprve pokusil zvolit tu snazší cestu a připomenout si, jak je lektvarista šeredný a nepříjemný, jenomže... Ten muž ve skutečnosti nevypadal tak zle. Harry si to uvědomil během posledních šesti týdnů. Když Snape upustil od svého uštěpačného šklebení, byla jeho tvář téměř pozoruhodná. Kdyby něco provedl se svými vlasy a zahodil to pohřební oblečení, byl by... Myslí mu prolétlo slovo 'zničující'.

Harry si povzdechl. Opravdu směšné! Severus Snape a zničující? Už je na tom opravdu bídně! V duchu si vynadal a pokusil se přemýšlet realisticky. Možná, že Severus není tak naprosto úděsný, jak jej vnímal za mlada, ale to ještě neznamená, že se z něj přes noc stal sexuální symbol. Severus je... prostě svůj. Harry se intenzivně snažil zjistit, co to vlastně znamená. Snape pro něj byl po celý život hádankou. Jistě, mnohaletá představa černě oděného komiksového darebáka už padla. Znal toho muže až příliš dobře na to, aby jej dále považoval za ďábla. Severus sice byl nesnášenlivý, ale člověk se z jeho strany dočkal spíše drobných zlomyslností, než něčeho skutečně podlého.

Když o něm Harry přemýšlel nyní, vnímal jeho temný, dramatický styl spíše jako maskování, obzvlášť když si uvědomil, že byla černá vždy pokládána za ochranné zbarvení. To byl důvod, proč mělo tolik předmětů vystavených černé magii tmavou barvu. Ne proto, že by bylo zlé už samotné zabarvení, ale proto, že se tak čaroděj chránil před účinky umění, jež využíval. Bylo možné, že Severusovo temné ošacení, mrzuté vystupování a podezřelá a cynická vizáž byly jen určitým druhem ochrany? Záměrná snaha udržet si ostatní od těla?

Harrymu došlo, že by se Severusovo nespolečenské chování dalo vyložit i jako snaha uchránit se před citovým zraněním. Žádná z informací, kterou dosud o lektvaristovi získal, nenaznačovala, že by ten muž kdy byl milován nebo nějak zvlášť oblíbený. Harry si připomněl útržky ze Severusova dětství, které zahlédl během svých hodin nitrobrany v pátém ročníku. Jako s malým chlapcem s ním zacházeli opravdu hrubě. A pak tady byly vzpomínky z myslánky na šikanu ve škole. Když Severus vyšel z Bradavic, připojil se ke Smrtijedům, a díky své mladické chybě se tak stal ve slušné společnosti pomyslným vyděděncem. Přestože se většinu svého dospělého života snažil tento chybný krok napravit, všude už na něj pohlíželi se špatně skrývaným podezřením a odporem.

Během těchto úvah si Harry uvědomil, že se mu téměř každá Severusova konfrontace s jinými lidmi jeví jako nesmírně bolestná. Je potom nějaký div, že ten muž dělá všechno pro to, aby dalšímu kontaktu zabránil? Harry o něm skutečně nic nevěděl. Předpokládal, že v lektvaristově případě mohl zjistit cokoliv, otázkou ovšem zůstávalo, jestli je pro Harryho vztah s takovým člověkem přijatelný. Tohle by nebyla hospodská známost na jednu noc. Severuse Snapea znal větší část svého života. Pokud se mezi nimi něco pokazí, nebude se moci jen tak sebrat a jít. To, že na sebe měl vzít takové riziko tak říkajíc na svém vlastním území, byl dostatečný důvod celý ten nápad zavrhnout.

A pak tady byla otázka fyzické přitažlivosti. Skutečnost, že Severus nebyl sexuálně atraktivní člověk, se nedala jen tak přejít, ať už měla jakýkoliv důvod. Ten muž měl potenciál, pravda, ale neudělal nic, aby ho využil. Už třicet let si oblékal stále stejné zastaralé šaty. Podle toho, co Harry věděl, to dokonce mohly být tytéž magicky vyčištěné a opravené kousky. Severus nikdy nezapáchal, ale bylo evidentní, že spíše než koupel si dopřeje čistící kouzlo, neboť jeho vlasy byly neustále v zoufalém stavu. Oblečení, špinavé vlasy, zažloutlé zuby a prsty... Celý jeho zjev se zdál hrozně odpudivý a byl terčem mnoha studentských vtipů.

Ale skutečně na čemkoliv z toho záleželo? Harry přemítal, jak moc důležitý je vzhled. Míval v posteli krasavce, ale zatímco on potěšil každého z nich, dokázal pro něj kdy alespoň jeden z nich udělat totéž, co včera v noci Severus? Vždyť ten muž jej doslova vystřelil do stratosféry. Harrymu stačila jediná vzpomínka na tmavé, mastné vlasy, povlávající kolem jeho přirození, zatímco jej klečící Snape hluboko polykal, a znova tvrdnul. Kdy s ním naposledy někdo takhle zamával?

Harry se v podstatě ocitl zase zpátky na začátku. Dá-li dohromady vše, co zatím ví – je to to, co chce? Zvážil pro a proti a musel definitivně uznat, že zápory mají nad klady jednoznačnou převahu. Nepochyboval o tom, že pokud bude vztah se Severusem dále rozvíjet, nepochopí to ani jediný z jeho přátel. Každý z nich vždy uvidí jen toho umaštěného bastarda z jejich školních let. Dost dobře znal také Severuse, takže si byl jistý, že lektvarista nehne ani prstem, aby tyto mylné představy vyvrátil. Pravda, pokud vůbec jsou mylné. V souvislosti se Severusem si opravdu nedělal žádné iluze. Harry věděl, že se druhý muž skutečně může dříve či později projevit jako bastard. Zkrátka, zaplést se s ním by mohlo skončit totální katastrofou.

A pak tady byly ještě další věci, se kterými by se musel vypořádat. Chtěl se scházet s někým, jehož nejsilnější zbraní je sarkasmus? S někým, kdo se o svůj zevnějšek stará méně než nějaký prvák? Popis 'vysoký, temný a přemýšlivý' vypadá dobře leda v nějakém mudlovském zamilovaném románu. Jenomže když se tyto vlastnosti v reálu navíc potkají s ostrým jazykem a vznětlivou, jízlivou povahou... S někým takovým je opravdu těžké žít.

Harrymu bylo jasné, že se Severus s největší pravděpodobností nikdy nezmění. Navíc si zahanbeně uvědomil, že by od něj ani nebylo fér vstupovat do jakéhokoliv vztahu se skrytým úmyslem změnit protějšek k obrazu svému. Pokud se se Severusem sblíží, bude to muset udělat s vědomím, že získává přesně to, co vidí před sebou. Nedokáže-li přijmout ušklíbajícího se bastarda s mastnými vlasy, jakým lektvarista beze sporu je, nikdy to mezi nimi nebude klapat.

Jak - nebude klapat? Co by kdy vůbec mohl mít se Severusem Snapem, namítalo jeho racionální já. Harry se té otázce pokusil zasmát. Měla ho vrátit zpátky do reality, zastavit celé tohle šílenství hned v zárodku. Jenomže vzpomínka na ten svůdný a zcela impulsivní polibek, následovaný naprosto odzbrojujícím sexem, mu vmetla jedno nečekané zjištění. Opravdu netuší, co by mohl mít se Severusem, ale je to jen proto, že skutečného Severuse Snapea vlastně vůbec nezná. Vidí jen jeho obraz, který Severus tak rád ukazuje světu. Tento Severus by před ním ovšem nikdy nepadl na kolena a neposkytl mu tak dokonalý orální sex.

Harry si v hlavě promítl posledních šest týdnů a všechno, co se za tu dobu o lektvaristovi naučil: neočekávaný smysl pro humor, velice rychle a pečlivě skrývané záblesky soucitu, vysoký intelekt a široký záběr vědomostí... Bylo toho tolik, co Severus dokázal skrýt pod tou svou ponurou fasádou. Harry by nikdy nevěřil, že je jeho bývalý učitel schopen projevit takové spontánní nadšení, jaké spolu sdíleli minulou noc. Po včerejší zkušenosti se nedokázal ubránit zvědavosti, co všechno ještě může Severus schovávat za svým odpudivým zevnějškem. Merline, vážně to chtěl zjistit!

No, pak je to jasné. Když si Harry uvědomil, že skutečně uvažuje o navázání sexuálního vztahu se Severusem Snapem, jeho mozek zaprotestoval. Na druhé straně – tento orgán používal ve svých milostných svazcích jen zřídka, takže se jej i tentokrát prostě rozhodl „nechat doma“. Selský rozum mu napovídal, že by pro něj Severus mohl být ideální. Všichni předešlí milenci jej opustili kvůli nočním můrám, děsivé magické moci, nebo podlehli tlaku spojenému s Harryho statusem celebrity. Severus byl naproti tomu nechvalně proslulý už teď a navíc byl zvyklý na hanlivé zprávy v tisku. Možná, že si nakonec povede lépe než všichni ostatní, i když se mu Harry z racionálních důvodů vyhýbá jako čert kříži.

Neznělo to sice jako ten nejlogičtější závěr, ale Harry se často vrhal do boje s nemožnými vyhlídkami a mizivou představou, do čeho se to vlastně řítí. Bylo rozhodnuto. Bezpečně schoval do šuplíku psacího stolu nedoopravované eseje, v marném pokusu o zkrocení prohrábl své neposlušné vlasy a zvedl se k odchodu. V žaludku měl najednou kamení, když si uvědomil, že se právě doopravdy chystá jít dolů do sklepení a dělat návrhy Severusi Snapeovi. Vážně ho kdysi ve škole obviňovali, že touží po smrti?

Takže, co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Čím dříve se to vyřeší, tím lépe. Do podzemí Harryho poháněla jen čirá nebelvírská odvaha. Kráčel ponurými chodbami a zdálo se mu, že jej podezřívavě pozorují snad všechny zmijozelské portréty. Učebna lektvarů a Severusova kancelář vypadaly prázdné. Harry nejprve obě místnosti zkontroloval, a teprve potom si uvědomil, že je neděle večer, školní rok a dávno minula devátá hodina. To tedy znamená, že Severus jako každou nedělní noc opravuje domácí úlohy na pondělní vyučování.

Harry se přiblížil k těžkým dřevěným dveřím na konci chodby, o nichž věděl, že vedou do Severusových soukromých komnat. Žaludek se mu bolestivě stáhl nervozitou.

Zaklepal a zevnitř se ozvalo popuzené zavrčení: „Doufejte, že je to opravdu naléhavé. Koho to sem čerti nesou?“

Dveře zůstaly zavřené.

Harry se zasmál Severusově nerudnosti a co nejveseleji zavolal: „Tady je Harry. Harry Potter.“

V tu ránu se rozhostilo naprosté ticho, které napovídalo, že jej Severus rozhodně neočekával. Po mimořádně nepříjemné a dlouhé odmlce se dveře pootevřely a lektvarista tiše pokynul: „Pojďte dál.“

Harry na svého hostitele rychle pohlédl, a pak vstoupil. Severus měl na sobě tmavě zelený župan, pod ním nejspíš bílou košili a černé kalhoty, a na nohou zcela nepatřičně působící filcové pantofle. I přes ten podivný oděv si Harry intenzivně uvědomoval mužovu fyzickou blízkost, jeho výšku a jiskrný tmavý pohled. Vlasy mu volně spadaly na ramena a vypadaly čerstvě umyté. Dal si je Severus do pořádku kvůli němu a kvůli událostem z minulé noci? Harry se té myšlence nedokázal ubránit. Při představě, jak mu lesklé prameny protékají mezi prsty, mu po páteři sklouzlo smyslné zachvění. Aby od podobných pocitů odvedl pozornost, soustředil se raději na ty absolutně netypické pantofle.

Než stačil na téma pozoruhodné obuvi prohodit nějakou poznámku, připoutal jeho pozornost pokoj. Klidná elegance – to byl popis, který mu prolétl myslí jako první. Kolem tří stěn obývacího pokoje se táhly vysoké knihovny. Tu čtvrtou zabíral krb, v němž praskal mohutný oheň, a před ohništěm stál pohodlný, zelný, sametový gauč. Na krbové římse se vyjímal portrét Albuse Brumbála ve světle fialovém hábitu se stříbrnými hvězdami a v odpovídajícím špičatém klobouku. Když Harry vstoupil do místnosti, starý kouzelník na něj mrkl. Vlastně to byl jediný obraz, který tady viděl. To, že notoricky podezřívavý Snape choval k Brumbálovi city natolik silné, aby pověšením jeho portrétu riskoval nevyhnutelné narušení svého soukromí, o něm vypovídalo mnohé. Stejně jako zařízení bytu.

Harry si zaujatě prohlížel mahagonové stolky na pití, křesla, rozestavěná strategicky kolem celé místnosti, a hnědý, měkounký, luxusní koberec, pokrývající podlahu. Harrymu se do něj doslova bořily nohy. Vlastně přesně nevěděl, co od Snapeových soukromých komnat očekával. Rozhodně ne tolik vkusu a pohodlí.

Čekal jste snad kostlivce přikované ke zdi a kamenné mučicí lavice?“ zeptal se suše Severus.

Harry se zasmál. Částečně z nervozity a částečně proto, jak snadno je čitelný, a připustil: „Něco na ten způsob. Tohle je opravdu hezké.“

Jsem rád, že mi to tady schvalujete,“ utrousil Severus a tón jeho hlasu jasně napovídal, že ze sebe Harry opět udělal hlupáka. Ovšem od chvíle, kdy se rozhodl nechat svůj mozek odpočívat někde o pár pater výš, se tím nemínil znepokojovat. Mezi oba muže padlo trapné ticho. Severus jej nevyzval, aby se posadil, ani mu nenabídl nic k pití, a Harry tam jen tak stál a pokoušel se najít způsob, jak nakousnout téma, které jej přivedlo k lektvaristovým dveřím.

Chtěl jste něco, Pottere?“ vyzval jej nakonec Severus.

Jen díky šesti týdnům vzájemného poznávání dokázal Harry pod tím nepříjemným vrčením zaznamenat nervozitu. Jedno musel Severusovi nechat: kdyby jej Harry lépe neznal, byl by si jistý, že je druhému muži naprosto ukradené, co se mezi nimi včera v noci stalo. Ano, když Severus chtěl, uměl být skutečný bastard. Harry si jen upřímně přál, aby si jeho společník pro převádění svého přirozeného talentu vybral jinou chvíli.

Nakonec se zhluboka nadechl a skočil do toho po hlavě: „Myslím, že bychom si měli promluvit o včerejší noci.“

Severus se otočil a zamířil ke stolku u dveří, které vedly pravděpodobně do ložnice. Leželo na něm několik lesknoucích se lahví s alkoholem a pár pohárků. Severus popadl dvě křišťálové sklenky a naplnil je zlatavou whisky.

Předpokládám, že jste si přišel pro vysvětlení,“ řekl nakonec. Sledoval při tom své zaměstnané ruce a Harry viděl jen špičku jeho levého ucha, vykukující z vlasů, jeho rameno a bok, takže skutečně nedokázal odhadnout, co ten muž cítí. Pokud vůbec něco cítí. Severusův tón rozhodně neprozrazoval nic.

Domnívám se, že to, co jsme spolu prováděli, hovořilo samo za sebe, nemyslíte?“ opáčil tiše Harry a stále se snažil posoudit Severusovu náladu.

Severus se napjal. Dlouhou chvíli jen stál, nehybný jako kámen, než se konečně otočil k Harrymu. Dlouhými prsty křečovitě svíral obě třpytivé sklenky a napjatě se zeptal: „Takže žádáte mou omluvu? Připouštím, že vám ji dlužím. Já... Upřímně netuším, co to do mě vjelo.“

Omluvu? O čem to mluvíte?“ lekl se Harry a najednou mu došlo, že by Severus mohl být snad ještě nervóznější, než on sám. „Proč byste si měl myslet, že mi dlužíte omluvu?“

Z vaší reakce bylo patrné, že jsem si nesprávně vyložil situaci. Že jste nikdy neplánoval... to, co se stalo,“ vysvětlil Severus.

Neplánoval, co se stalo? Harry se cítil stejně šokován, jako kdysi na jedné z hodin přeměňování. Seděl tehdy vedle Nevilla, který se snažil splnit zadaný úkol. Jako vždy to skončilo nevyhnutelnou katastrofou, kdy Harry během nepostřehnutelného okamžiku zíral před sebe na bizarní a zcela ojedinělou kombinaci dikobraze a jehelníčku.

Severus si myslel, že jej Harry chce? Mladší muž se snažil vybavit si z předešlých setkání cokoliv, co řekl, nebo udělal, a co mohlo být špatně pochopeno. Nakonec své marné snažení vzdal. Nezáleželo na tom, čím byly včerejší události zapříčiněny. Nemělo smysl hovořit o nějaké vině. Důležité se zdálo jen to, že se jim to oběma líbilo.

Takže se Harry rozhodl v ničem nepatlat, pokrčil rameny a řekl: „Sice jsme to neplánovali, ale bylo nám oběma příjemně, ne? Tak proč byste se měl omlouvat? Nevypadal jsem přece, že bych si chtěl na vývoj událostí stěžovat, nebo ano?“

Harry měl dojem, že včera reagoval poměrně nadšeně, ale co mohl tušit. Občas bývají některé situace špatně pochopeny.

Severus na něj zíral, jako by se Harry právě změnil na jeden z Nevillových omylů. Potom ostražitě potřásl hlavou a připustil: „Ne, nevypadal.“

Tak v čem je problém?“ chtěl vědět Harry.

Zdálo se, že řekl něco nevhodného. Severusova už tak dost bledá pleť ztratila všechnu zbývající barvu a za tmavýma očima, v nichž byla potlačena jakákoliv emoce, zřejmě probíhal nějaký vnitřní boj. Po další nekonečné odmlce se Severus zeptal tlumeným, téměř nebezpečným hlasem: „Když tady nejste kvůli omluvě nebo pomstě, tak proč? Na co si to hrajete, Pottere? Co ode mě chcete?“

Pomsta? Co zase znamená tohle?

Harry se rozhodl pokročit dál a odpověděl: „Já, ech, doufal jsem, že byste v tom třeba... mohl chtít pokračovat? 

Předchozí      Další

   



28.11.2010 02:00:39
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one