Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 3.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

 

Zpět z dovolené a neskutečně utahaná se zase hlásím do služby. ;-)

Kapitolka je pro: 1beruska, assez, bacil, Bara1982, Cory, enedaka, entita, Erumoice88, Gigi..., gleti, Hajmi50, heartles, Janica, Jikita, kami, mathe, Michangela, misule, Mononoke, Mouldy, Nade, nadin55, nika, ravenablue, Saskya, sevy, Sharlaid

Ti, kteří posledně napsali komentář a nenašli svou odpověď, si ji mohou přečíst pod minulou kapitolou...

Hezké čtení! Slimča

   

   Snarry Games 2007 by tripperfunster
      

Oba bystrozorové ztuhli, jak by to zřejmě udělal každý kouzelník tváří v tvář muži, jenž zničil Voldemorta. Ostatně i Minerva, Hermiona a Ron oněměli šokem a z výrazu každého z nich bylo jasné, že netuší, jak na Harryho akci reagovat. Popravdě, samotný Harry si nebyl jistý, co dělat dál, když už se do toho všeho zamíchal. Jedno však věděl jistě - nemohl jen tak stát a bez boje se dívat, jak Snapea odvádějí do Azkabanu. Ticho se prohlubovalo a zdálo se, že okolní vzduch doslova zhoustl napětím. Dokonce i čas jako by se zpomalil.

„Pottere, co to děláte?" prolomil konečně mlčení Snapeův hluboký, kultivovaný hlas za Harryho zády.

„Jste nevinný a já jim nedovolím, aby vás nenacpali do chřtánu těm zatraceným mozkomorům," odpověděl Harry, aniž by spustil zrak ze dvou mužů v šarlatových hábitech před sebou. Útoku ze strany mistra lektvarů se neobával, což byla jedna z věcí, které jej naučila válka - důvěřovat Snapeovi za svými zády. Ticho se protahovalo a teď už nebylo jen nepříjemné, bylo přímo bolestné. Harry měl pocit, jako by se okolní vzduch doslova smršťoval. Byl si jistý, že by dva bystrozory před sebou dostal rychleji, než by se kterýkoliv z nich stačil nadechnout a vyslovit kletbu. Jedinou opravdovou hrozbou v místnosti byl ve skutečnosti Ron; bez ohledu na cokoliv, Harry by mu nikdy nedokázal ublížit a Ron to věděl. Teď však stál stejně tiše, jako jeho dva podřízení, jako by neměl nejmenší chuť posunout celou scénu k jejímu nevyhnutelnému konci.

„Harry."

Mladý muž ztuhl. Ze všeho toho nekonečného napětí měl pocit, že snad praskne, ale Snapeův tichý, hypnotický hlas působil na jeho rozdrásané nervy jako uklidňující balzám. Překvapeně si uvědomil, že ho profesor nikdy dříve neoslovil křestním jménem.

„Toto není cesta. Prosím, skloňte svou hůlku," požádal Snape klidným, rozhodným tónem. Harry nedokázal odhadnout, kolik ho muselo stát síly, chtít po svém jediném obránci, aby vzdal boj.

Harry se nepohnul, stejně jako nikdo před ním. Hermiona a Minerva stály, nehybně jako sochy, s doširoka otevřenýma očima, vedle regálů nalevo od vstupu do místnosti. Ron se tyčil jako zkamenělý na pravé straně dveří, vedle podivné kolekce pohyblivých koulí, rotujících kolem sebe a střídajících přitom všechny barvy spektra. Dva nešťastní bystrozorové v půli cesty ke Snapeovi vypadali, jako by se měli každou chvíli pomočit. Zdálo se, že ten bizarní výjev potrvá snad hodiny, když za sebou Harry uslyšel zaskřípění odsouvané židle a šelestivý zvuk pohybující se látky. Vzápětí se v jeho zorném poli objevila Snapeova ošklivě poškrábaná pravá ruka a klidně uchopila jeho hůlku. Ve skutečnosti tak prokázala všem přihlížejícím nedocenitelnou službu, protože pokud se Harry ještě na počátku dokázal ovládat, vyděšené pohledy jeho přátel jej spolehlivě dováděly na pokraj výbuchu.

„Proti vám stojí váš nejdávnější přítel. Zvažte, co děláte, prosím! Přestaňte s tím! Takovým způsobem nic nevyřešíte," řekl Snape, postavil se před svého obhájce a zhluboka se mu zadíval do očí.

Harry by v té chvíli byl téměř ochoten připustit, že na něj lektvarista použil Imperius, protože si bez jediného protestu nechal z ruky vyškubnout hůlku a zůstal tak zcela bezmocný. A poté se mělo rozpoutat hotové peklo, jenomže se stále nikdo nehýbal. Harry byl šokován Snapeovou akcí, ale zároveň v ní nacházel jakési temné pobavení, když si uvědomil, že profesor je momentálně jedinou ozbrojenou osobou v místnosti a že oba bystrozorové jsou bývalým Smrtijedem evidentně stejně ohromeni, jako předtím „Chlapcem, který přežil".

Snape se sklonil a vsunul Harrymu jeho cesmínovou hůlku do kapsy hábitu, kde ji vždy nosil. Cestou zpět ke svému místu na konci bohatě vyřezávaného stolu pak vytáhl svou vlastní a vložil ji do napřažené dlaně McGregorovi. Bystrozor se zatvářil, jako by očekával zásah Avadou, nakonec se však přeci jen odhodlal a udělal pár kroků nezbytných k tomu, aby vykonal svou práci.

Snape, nyní zbavený své hůlky, pak tiše promluvil k jejímu novému držiteli: „Uvědomuji si, že nejsem v situaci, kdy mohu prosit o laskavost, přesto vás zdvořile žádám, abyste činy profesora Pottera nepoužili proti němu. Bojovali jsme spolu ve válce. Je těžké zapomenout na dávnou loajalitu."

Ta slova zasáhla Harryho jako Cruciatus. Chtělo se mu křičet zoufalstvím. Udělal chybu a Snape proto skončí v Azkabanu. Harry měl dojem, jako by jeho bývalý učitel zároveň s hůlkou pomalu přicházel i o svou chladnokrevnost, a jasně vnímal jeho potlačovaný strach. Věděl, jak katastrofální to bylo pokaždé, když Snape ztratil nervy, a tak se zuby nehty snažil zmírnit vlastní zlost a dostat své emoce zpět pod kontrolu. Probdělá noc a vyčerpávající práce během dne to ovšem zrovna nezjednodušovaly. Jeho nitro bylo příliš rozbouřené na to, aby se cítil pohodlně. Harry stál nehybně jako ledová socha - ze strachu, co by udělal, kdyby se pohnul - a snažil se zpracovat divoké pocity, jež jím cloumaly. Cítil se, jako by byli napadeni Ron nebo Hermiona. Byl zatlačen až na hranice toho, co dokázal vydržet. Stejně jako v ten strašný den, kdy Voldemort konečně zaútočil na Bradavice a on z první ruky zjistil, proč se dospělí kouzelníci báli nahlas vyslovit jméno Temného pána. V jeho rozbouřeném nitru se navíc začala probouzet surová magická moc a Harry se obával ztráty sebekontroly. Jenomže on se musel ovládnout! Pro dobro všech kolem a hlavně pro Snapea. Musel ho podržet a nějak je přes to všechno dostat, stejně jako to pro něj udělal Snape v závěrečné bitvě, když Voldemort napadl jeho mysl.

Harry si teprve těď uvědomil, že měl Snape pravdu. Proklít dva bystrozory skutečně nebyl způsob, jak tohle zvládnout. Mladý muž, stále nejistý co dál, se zhluboka nadechl a čekal, až se uklidní zbytek místnosti. Zdálo se, že Snapeův čin bystrozory zcela vykolejil. Oba, McGregor i Martin, se obrátili na Rona pro pokyny. Ten však vypadal, jako by měl zvracet. Myšlenkou na odsouzení Snapea do Azkabanu byl zřejmě stejně rozrušený, jako Harry. Po další z těch nekonečných, nervy drásajících přestávek plných ticha, se Ron jakoby zmenšil a hlesl. „Nemůžu to udělat. Musí existovat jiný způsob!" Ztrápený pohled jeho nejlepšího přítele se stočil směrem, kam se obracel vždy, když od něj svět požadoval něco zásadního: „Hermiono? Nějaký nápad?"

Hermiona si přejela dlaní po vlasech, které se jí začínaly uvolňovat z copu. „Jediný způsob, jak se vyhnout jeho odvedení, je prokázat mimo vší pochybnost, že je profeor Snape nevinný a zjistit, kdo je viníkem."

„Jak to uděláme, když oběť věří, že ji napadl Snape?" zeptal se Ron a mnul si ustaranou tvář. Šarlatová nebyla nikdy jeho barva a v této chvíli vypadal díky svému bystrozorskému hábitu obzvláště nehezky.

„Já nevím, Rone. Výpověď pod Veritasérem je dost usvědčující. Je škoda, že si prostě nemůžeme přečíst myšlenky profesora Snapea, abychom prokázali jeho nevinu, ale to je temné umění, které se nevyučuje už více než dvě století."

„Cože?" Ron vypadal tím vysvětlením naprosto zmatený. Jen málo kouzelníků vědělo, že mentální disciplíny, které byl Snape po intervenci Albuse Brumbála nucen v pátém ročníku učit Harryho, jsou více, než jen legenda. Podobně jako u Mágova ohně, se jednalo o schopnosti, které byly během věků záměrně zapomenuty.

Harry v tom ovšem začínal vidět cestu a setkal se se Snapeovým pohledem.

Snapeovo důrazné: „Ne!" bylo vysloveno ve stejném okamžiku, kdy Hermiona odpovídala na Ronovu otázku: „Nitrozpyt."

„Ne co, Severusi?" zeptala se Minerva.

„Nejmenuje se to nitrozpyt?" opáčil Ron a jako vždycky zkomolil výslovnost. Tohle mluvení jeden přes druhého by působilo skoro legračně, kdyby situace nebyla tak vážná.

„Jmenuje se to tak," trvala na svém Hermiona. „Četla jsem tři knihy, které se na to odkazovaly. Žádná neobsahovala instrukce, jak to kouzlo použít, ale zapamatovala jsem si název."

„To není kouzlo," opravil ji tiše Harry a jeho šílené pocity se zklidňovaly, jak se mu v mysli začínal tvořit plán. „Je to disciplína, jako mudlovská jóga. Kombinuje duševní a magické schopnosti kouzelníka a umožňuje mu použít určitý druh telepatie. A nitrozpyt byl v posledních dvou stoletích vyučován. Profesor Brumbál trval na tom, abych se ho naučil."

Harry se pečlivě vyhýbal tomu, aby prozradil, kdo mu tyto schopnosti vštěpoval.

„Co?" zakňučela Hermiona. „Profesor Brumbál tě učil zakázané temné umění?"

Harry netušil, že bylo zakázané. „Potřebovali jsme to v boji proti Voldemortovi. V pátém ročníku mi ho nitrozpyt pomáhal udržet mimo mé sny." Zadržel dech a modlil se, aby Minerva dobrovolně nevyzradila identitu jediného učitele, se kterým měl v tom hrozném roce soukromé lekce, ale přestože se Minervin ustaraný modrý pohled upřel na Snapea, neřekla nic.

„Zdá se ještě někomu tahle pitomost vhodná?" zeptal se McGregor. „Zrovna ve chvíli, kdy potřebujeme čtenáře mysli, si jediná osoba, která je tady přesvědčená o nevině podezřelého, najednou vzpomene, že je telepat."

„Nevzpomněl jsem si najednou. Je to zakázané umění, nikomu jsem to nikdy neřekl. Učil jsem se ho za velmi specifickým účelem a od té doby jsem ho nikdy nevyužil," odpověděl Harry.

„Čekáte, že vám uvěříme, že dokážete číst myšlenky, ale nechcete?" napadl ho McGregor.

Harry, znovu rozzuřený, se podíval do těch zlomyslných hnědých očí. „Já ne-" připomenuv si Minervinu přítomnost, zmírnil svou reakci na: „... k čertu s tím, čemu věříte! Na rozdíl od vašeho obvinění proti profesoru Snapeovi, mohu své tvrzení podepřít empirickými důkazy."

„Jakými důkazy?" odsekl McGregor.

„S vaším dovolením, byl bych více než šťasten, kdybyste mě nechal prokázat mé schopnosti," navrhl Harry.

„Jasně, dokazujte! Na co myslím právě teď?" dožadoval se McGregor.

Bylo to tak dávno, co naposledy použil toto umění, že si dokonce nebyl jistý, jestli to stále dokáže. Podíval se do bystrozorových pazourkově hnědých očí, potom se uklidnil a vyčistil svou mysl, jak nejlépe dokázal. Bylo šokující, jak rychle si vzpomněl. jako by vystoupil ze své vlastní hlavy a potopil se skrz slabou McGregorovu mentální obranu. Normálně bylo znepokojující vstoupit do mysli jiné osoby. Záplava myšlenek a emocí byla vždy matoucí, takže bylo obtížné najít něco konkrétního, ale McGregor se tak pečlivě soustředil na svůj test, že Harry dokonce ani nemusel hledat odpověď. Bystrozor ji na něj prakticky křičel. Jakmile měl Harry jasný výhled na mládeži nepřístupnou scénu, kterou mu McGregor promítal, okamžitě se stáhnul z představ, které naplnily jeho mysl. „Vyberte si něco, co mohu říct před ředitelkou, prosím."

McGregor zbledl. „Mohl jste to uhodnout. Na co myslím teď?"

Harry udělal další lehkou mentální sondu do bystrozorovy mysli. A odpověď byla znovu přímo na povrchu. Harry si ji vyzvedl, aniž by vůbec musel hledat. „Měl jste hafoňe jménem Homer, sežral ho-"

„U Merlinových vousů, neexistuje způsob, jak by tohle mohl vědět," zašeptal McGregor a instinktivně udělal krok vzad.

„No, to vypadá jako dostatečný důkaz Harryho schopností," řekla Hermiona šokovaným tónem.

McGregor přikývnul. „Dobrá, umí dělat to, co tvrdí, ale-"

„Co teď?" dožadoval se Harry.

McGregor se podíval na Rona „Jak si můžeme být jistí, že nám řekne pravdu? Je evidentně Snapeův přítel..."

Hermiona, Ron a Minerva - všichni najednou protestovali: „Harry/profesor Potter by nelhal."

Harry zíral na McGregora, dokud se muž pod jeho pohledem nepohodlně nezavrtěl. Teprve potom vysvětlil: „Nebudu lhát, abych chránil monstrum. Podle mě máte špatného člověka. Jediný způsob, jak najít viníka, je prokázat nevinu profesora Snapea."

„A jestliže nahlédnete do jeho mysli a zjistíte, že je vinen?" zeptal se McGregor.

„Sám ho odvedu do Azkabanu," slíbil Harry. Teprve v té chvíli mu došlo, jak moc spoléhá na svou víru v bezúhonnost člověka, kterého dokonce ani nemá rád.

Ron si v tom okamžiku zřejmě uvědomil, že má na starosti vyšetřování. „Běž, Harry, jen do toho!"

„A já k tomu nemám co říct? Je to, konec konců, má hlava, která má být vypleněna," řekl Snape z druhého konce stolu.

Všechny oči se opět obrátily na lektvaristu. Ten jako vždy budil, se svým kompletně černým oděvem a kyselým výrazem, zlověstný dojem. Kdyby ho Harry neznal lépe, přísahal by, že vypadá po čertech vinný. Nebylo divu, že byl McGregor tak podezřívavý. Ze své pozice na druhém konci stolu však mohl Harry vidět, jak je Snape napjatý. Seděl téměř v pozoru, s páteří rovnou jako pravítko. Pod závojem jeho těžkých vlasů se skrývaly rty bílé buď strachem, nebo vzteky. To Harry nedokázal říct. Věděl však, že je jediným člověkem v místnosti, který tuší, jak je Snape rozrušený; pro zbytek světa možná mistr lektvarů vypadal stejně jako obvykle - nepříjemný a ledově klidný. Po pravdě, vzhledem ke své současné neochotě nechat si prozkoumat mysl, musel pravděpodobně všem připadat zatraceně vinen. Ale Harry znal příčinu Snapeova váhání využít jedinou šanci na zachování svobody, která mu zbývala. Cítil, jak mu hoří tváře studem, když si vzpomněl, jak strkal hlavu do mísy se stříbřitou tekutinou a prohlížel si delikátní události, jež rozhodně nebyly určeny jeho očím.

Harry si odkašlal a o krok se přiblížil ke Snapeovi. „Už mi není patnáct, pane. Naučil jsem se respektovat hranice."

Harry v těch obsidiánových očích jen zřídka vídal nejistotu, a tak ji jen obtížně rozeznával.

Když Snape nic neřekl, Harry pokračoval: „Je to na vás. Neudělám nic bez vašeho svolení, ale... Jestli nedokážeme vaši nevinu, nebude mít Ron na výběr. Bude vás muset zatknout."

„Takže to budete buď vy, nebo mozkomoři, kdo napadne můj mozek - to je má volba?" ušklíbl se Snape.

Pocit porážky byla další věc, kterou Harry viděl u tohoto arogantního muže poprvé.

„Obávám se, že ano. Ale pořád máte poslední slovo," řekl Harry.

Harryho překvapilo, že je to tak obtížné rozhodnutí. Představa, že by někdo skutečně musel volit mezi ním a mozkomorem, bolela. Kdyby byl sám ve Snapeově kůži, skočil by po jakékoliv šanci na prokázání své neviny. Nebo - udělal by to, kdyby byl Snapem? Kdyby se jejich situace obrátila, Harry by mistru lektvarů bez váhání umožnil zkontrolovat svou mysl, neboť Snape to dělal během jejich hodin nitrozpytu a nitrobrany opakovaně a Harry se mnohokrát přesvědčil o jeho diskrétnosti. Byl si ale bolestně vědom, že jeho učitel měl z těchto lekcí radikálně odlišné zkušenosti. Snape nejednal s čestným mužem, ale s umíněným, nedůvěřivým teenagerem, který porušil jeho soukromí a důvěru tím nejhorším možným způsobem. Při zpětném pohledu nemohl Harry Snapea vinit za jeho váhavost.

„Jen vinný člověk může odmítnout šanci nechat se prověřit," okomentoval to McGregor a jeho goylovskou tváří se mihnul zlomyslný, vítězoslavný záblesk.

Harry ho v té chvíli nenáviděl.

„Nebo někdo, kdo už se stal obětí těchto schopností," odsekl Harry, unavený z bystrozorových předsudků.

„Co tím myslíte?" zeptal se McGregor.

Každý věděl, že Snape špehoval pro Albuse Brumbála. Byl ten člověk naprostý idiot? Ale ne, při pohledu na McGregora si Harry uvědomil, že je bystrozor o celých pět let mladší než on sám. Není hloupý, jen mladý a zanícený. McGregor znal Voldemorta jen z doslechu poté, co byl Temný pán poražen. Neměl pojem o riziku, které na sebe bral Brumbálův nejdůvěryhodnější agent, když chodil přímo na území jejich nepřítele. Nepochybně jediné, co mohl vidět, bylo zneužité dítě na ošetřovně. Bystrozor měl pravdu v tom, že to dítě si zaslouží spravedlnost, ale spravedlnost znamená najít viníka, ne zatknout nejvhodnějšího podezřelého.

„Voldemort uměl používat nitrozpyt. Proč si myslíte, že nás profesor Brumbál učil, jak se této schopnosti bránit? Pokaždé, když ho profesor Brumbál požádal, šel profesor Snape sám do toho hadího doupěte a pokaždé musel před Temným pánem skrývat, kým je. Buď ukládal své vzpomínky do myslánky před odchodem z Bradavic, nebo riskoval a schovával je díky svým vlastním mentálním schopnostem. Vám se nikdy nikdo nehrabal v mysli a nehledal vaše tajemství, McGregore. Buďte za to vděčný. Profesor Snape to zakusil... to a ještě mnohem více," vysvětloval Harry.

Harry se na chvíli otočil na Snapea, aby zachytil prchavý výraz v jeho očích. Profesor ho ihned skryl, ale Harry přesto zahlédl jeho překvapení.

„Rozhodl jste se?" zeptal se Harry Snapea a pak vrátil mistru lektvarů jeho vlastní slova. „Budu to já, nebo mozkomorové?"

Grimasa, která zkroutila ten nevzhledný obličej, byla klasicky snapeovská, když starší kouzelník vyplivl: „Vy, předpokládám. Takže do toho, než změním názor."

Harry, pokoušeje se blokovat své povědomí o ostatních lidech v místnosti, přistoupil ke Snapeově židli, stejně neochotný číst Snapeovy myšlenky, jako se Snape zdráhal to dovolit. Moc nepomohla ani skutečnost, že Snape vypadal, jako by očekával nepřátelský útok. Napínal se mu každičký sval v těle a seděl na krajíčku židle, jako by byl připraven k útěku. Když Harry přistoupil blíže, zpozoroval lesknoucí se kapky potu, vyrážející na čele mezi zplihlými prameny černých vlasů a zaslechl zrychlený dech svého bývalého učitele. Mladší kouzelník neztrácel čas. Ještě jednou vyčistil svou vlastní mysl, spustil mentální obranu a napjal své duševní schopnosti, jak se to před lety učil.

Pocit, který přišel, se podobal stavu při opuštění vlastní tělesné schránky. Na okamžik jako by „nebyl", než si zase sám sebe fyzicky uvědomil. Cítit rozdíly mezi Snapeovým a svým vlastním tělem bylo znepokojující: dlouhé vlasy, zahalující většinu obličeje, tlak mnoha vrstev těžkého, černého oblečení na kůži... Nejvíce patrným rozdílem bylo svalové napětí; ztuhlost v každém kousku dlouhého těla, které bylo Harrymu absolutně cizí. Působilo to skoro, jako by Snape stál v pozoru. No, nějakým způsobem se se Snapem propojil; to bylo jasné. Teď už stačilo jen navázat duševní spojení. Harry otevřel mistrovi lektvarů svou mysl a šel na to.

Při prvním pokusu narazil do silné kovové zdi tak tvrdě, že doslova zamručel překvapením. Nikdy se s ničím podobným nesetkal. Překážka byla stejně skutečná, jako dlažba pod jeho nohama. Kovově šedivá zeď se tyčila tak vysoko, kam až mohla jeho mysl dohlédnout, a oběma směry se táhla až k horizontu, vyšší a delší než Velká čínská zeď. Harry si všimnul šroubů, zaražených do silných železných pásů. Působilo to na něj neproniknutelněji než Zapovězený les.

„Jsi v pořádku, Harry?" zeptal se na míle vzdálený Ron.

Harry zíral na zeď, se kterou se střetl. Žádné dveře, žádná okna, žádné slabé místo. Mohla to sice být naprostá iluze, ale zcela neproniknutelná.

„Pane," řekl Harry jemně, „musíte mě pustit dál. Nebudu se přes tohle probíjet."

McGregorův hlas za ním říkal: „Probíjet přes co?"

Hermiona je pokárala svým učitelským tónem: „Buďte všichni zticha! Harry se musí soustředit."

Zeď zůstávala stejně pevná, jako hrad kolem nich.

„Prosím, pane," šeptal Harry.

Vypadalo to, že se šedý kov před ním zalesknul. Po chvíli se mezi dvěma šrouby objevil úzký průchod a rozšiřoval se, dokud nebyl dost velký na to, aby se jím mohl s obtížemi protáhnout. Harry upřeně hleděl skrz díru. Na jejím druhém konci byla černočerná tma. Jako obvykle mu Snape nic nezjednodušil. S hlubokým nádechem protlačil Harry sotva dostačujícím otvorem v ledovém kovu nejprve ramena a potom i zbytek těla. Zeď byla přesně tak silná, jak se obával. Na každé straně se zdála minimálně čtyři stopy hluboká. Působilo to téměř klaustrofobicky a on měl hrozný strach, že se stěny s cvaknutím sevřou přesně ve chvíli, kdy bude uprostřed, a rozdrtí ho jako mouchu. To by na Snapea sedělo. Ale průchod zůstal otevřený a Harry se protáhnul skrz.

Když byl konečně za zdí, tápal v úplné tmě. Nezahlédl ani náznak světla. Ať už se nacházel kdekoliv, bylo tam temněji než v Tajemné komnatě. Ovšem alespoň byl ve Snapeově mysli, i když ho ten muž držel v nějakém hrůzostrašném vestibulu. Mohli teď komunikovat pomocí myšlenek, aniž by museli sdílet slova s každým člověkem v ředitelčině pracovně.

"Vím, že tohle není to, co si myslíte o celém dnešním dni, profesore," poslal Harry Snapeovi myšlenku. „Mám nějakou šanci získat tady více světla?"

Cítil podráždění druhého muže, jako by bylo jeho vlastní, a potom Snapeovu rozmrzelost, když si uvědomil, že Harry čte jeho emoce. Pocity přestaly, jako by Snape cvaknul vypínačem. O jeden srdeční tep později naplnilo okolí, jakousi prázdnou bílou místnost, oslňující světlo. No, říkal si o to. Harry zamrkal a ucítil v pálících očích slzy, jak se snažil přizpůsobit bolestivému jasu. O chvíli později se jen pár stop před ním objevil na malém ohýnku černý železný bublající kotlík a Harry vytušil Snapeovo odhodlání sledovat to bublání třeba po zbytek věčnosti, jestli bude potřeba.

"Nemáme tolik času," poopravil ho v myšlenkách Harry. "Jestli mi nepomůžete prokázat svou nevinu, nebudete mít už ani zbytek dne. Jste jako já, pane. Prošel jste v minulosti skutečným peklem. Víte, co vám udělají mozkomorové. Nepřežijete v Azkabanu první noc, natož celou dobu až do soudu. Musíte mi důvěřovat! Musíte mě pustit dál!"

Kotlík stále bublal, ale Harry uslyšel tichou, téměř ironickou výzvu: "Věřit vám, Pottere?"

V tu chvíli si Harry uvědomil, že je Snape stejně neklidný, jako lektvar bublající v kotlíku. Ačkoliv iluze bílé místnosti a vřící tekutiny zůstala pevná, Harry cítil emocionální rány, zanechané v tomto zahořklém člověku spoustou neurčitých zrad. Jedinou zradou, kterou viděl jasně, byl Snape, přistihnuvší jeho patnáctileté já s hůlkou v ruce v myslánce, ale Harry si nebyl jistý, jestli jsou to Snapeovy vzpomínky, nebo jeho vlastní.

"Ano, věřit," trval na svém Harry.

"Proč bych měl? Můžete mě zničit potvrzením obvinění a já nebudu schopen dát dohromady ani jednoduchou obranu," ušklíbl se Snape. Bubliny v kotlíku divoce vzkypěly, jako by někdo pod nádobou přitopil.

Snape byl rozzuřený... a vyděšený, uvědomil si Harry, překvapený tím druhým. Nikdy neviděl tohoto impozantního muže, aby se tak bál, dokonce ani když prohrávali s Voldemortem v bitvě na život a na smrt.

"Kdybych to měl v plánu, mohl jsem to udělat bez toho, abych sem přišel. Jestli mi nevěříte, prověřte si mě," nabídnul Harry a úplně spustil mentální obranu, aby umožnil Snapeovi udělat vlastní sondu do jeho myšlenek.

Ale Snape do jeho mysli nevstoupil. Po chvíli se bublání v kotlíku uklidnilo do svého dřívějšího pravidelného klokotání a Harrymu se zdálo, že slyší z praskajících bublin šepot. "On není jeho otec, on není jeho otec..."

S touto ozvěnou si Harry konečně dal dvě a dvě dohromady. Snape dovolil své iluzi zakolísat jen nepatrně a většina lidí by si to nespojila, ale v okamžiku, kdy Harry uslyšel šepot kotlíku, věděl, jak Snape vytvořil tento klam na místě, kde už měla být jen poctivost. Když Harry vyšel vstříc Snapeovým myšlenkám za kovovou zdí, měl vstoupit přímo do jeho povědomí, místo do tohoto neskutečného prostoru. Byl zmatený, když se to nestalo, ale teď si uvědomil, že jakmile jednou Snape vytvořil díru ve své obraně, nebylo možné dostat se kamkoliv jinam, než ke kýženému cíli. Proto musel být na místě určení, což znamenalo...

Ten kotlík byl Snapeovou myslí. Teď, když už Harry znal pravdu, bylo jasné, že bubliny jsou myšlenky a emoce, které Snape propustil ven. Všechno, co musel udělat, bylo soustředit se na tu bláznivě bublající nádobu, a získá všechno, co od Snapea chce - jestli ovšem bude ochotný prodrat se přes množství překážek, aby se k tomu dostal.

Sotva slyšitelný šepot utichl teprve ve chvíli, kdy začal kotlík opět zuřivě bublat, jak si Snape nepochybně uvědomil svou chybu. S Harrym ve svém mozku už nemohl vytvořit další obrannou iluzi, aby nahradil tu stávající, protože by Harry odhalil jeho úmysl podvádět. A mladý muž se potřeboval jen zaměřit silou své vůle na kotlík a celou bílou místnost, a nádoba by se měla rozplynout. Harry cítil, jak se Snape obrňuje proti jeho vpádu.

Harry asi dvě vteřiny zvažoval své možnosti. Vynutit si Snapeovy vzpomínky by z nich udělalo protivníky, jenomže on sem nepřišel bojovat; přišel pomoci, i když to ten nevrlý misantrop nechtěl vidět. Takže, místo útoku na myšlenky, si Harry sednul na úplně bílou podlahu, která se nezdála ani tvrdá ani měkká, prostě existovala, a sledoval dění v kotlíku.

"Nebudu vás nutit, pane, Je to na vás. Jak jste řekl, buď já, nebo mozkomorové."

Zběsilé vření v kotlíku se postupně změnilo na mírný var. Harry cítil Snapea všude kolem sebe, jak ho sleduje, hodnotí. Konečně začala bílá kolem něj slábnout. Kotlík před jeho očima se zavlnil a mezi dvěma nádechy se iluze ztratila. Místo sterilní bílé místnosti se otřesený Harry ocitnul uprostřed závratného víření barev, obrazů, pocitů a informací, tvořících typický chaos lidské mysli. Po vší té klidné bělosti bylo toho rámusu a měnících se obrazů téměř příliš. Harry se nedokázal na nic z toho soustředit. Pokoušet se zachytit jednu z pomíjivých Snapeových myšlenek nebo pocitů bylo podobné, jako snažit se něco uchopit, zatímco se zmítáte ve víru tornáda. Ale i za tou divokou mozaikou mohl Harry slyšet jednu myšlenku, opakující se pořád dokola, jako mudlovská nahrávka. "On není jeho otec, není jeho otec..."

Nad tou zoufalou mantrou se Harrymu sevřelo srdce. Jeho táta zemřel před více než čtvrtstoletím, ale ať už se mezi nimi stalo cokoliv, Snape tím byl stále natolik poznamenaný, že ho pouhá Harryho podoba s otcem dokázala naprosto vyvést z míry. Harry chtěl Snapea nějak ujistit, že má pravdu, že není jeho táta, ale věděl, že by tím kolegu jen více znervózněl. Takže zkrátka tiše čekal, zatímco kolem něj zuřila bouře nejistoty.

Když se nezdálo, že by se měla uklidnit, Harry do toho víru opatrně zavolal: "Pane?"

Pomalé utišení okolní vřavy mu řeklo, že získal Snapeovu pozornost.

"Potřebuji, abyste mi ukázal, co se stalo dnes v průběhu trestu. Můžete to udělat?"

Sanpeův jízlivý hlas ho zdánlivě celého prostoupil, když zavrčel: "Během dnešního trestu se nestalo nic."

"Ukažte mi to, prosím!" požadoval Harry.

Predchozi_brk.png
Dalsi_kanka.png
      
       
   
   
   
   
   
   
   
14.11.2013 16:29:16
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one