Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 4.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

 

Ahojky! :-) Dnes jsem tady o den dříve, protože netuším, kolik budu mít v sobotu času. Zvláštní poděkování za tuto kapitolu patří kromě mých stálých a skvělých betynek Sevy a Lucy také Mimě, která mi poskytla pár cenných postřehů.

Kapitola je pro všechny úžasné čtenáře, kteří nám minulou sobotu zanechali komentík: anneanne, Aramintha, assez, bacil, Bara1982, enedaka, Erumoice88, Fiorrancina, Gigi...,  Hajmi, heartles, Janica, Jikita, kami, Kat, Lucy, Michangela, misule, Nade, nika, raven9, Saskya, Sharlaid


Nějak se mi už všechno dvojí únavou, tak doufám, že jsem nikoho nevynechala...


Užijte si to! Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Následovala další pauza, v níž byl Harry zmítán silným vírem myšlenek všude kolem. V tom divokém zmatku zachytil na kratičký okamžik jeden jasný dojem – Snapeův stud a hrůzu, vyvolané obviněním z tak ohavného činu. Pocit zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Když se Snape zaměřil na přání mladšího kouzelníka, zmatek kolem se uklidnil, a jakmile se muž dokázal soustředit na požadovanou vzpomínku, ocitl se Harry v podzemní učebně lektvarů. Sledoval ji ze Snapeovy perspektivy od profesorského stolu, kde mistr lektvarů seděl a opravoval stoh testů studentů pátého ročníku. Harryho pozornost, dnes už podruhé, upoutal ošklivý šrám na hřbetu lektvaristovy pravé ruky, v níž teď lehce svíral brk a právě odebíral z nebelvírského trestu deset bodů za špatnou odpověď, zatímco Zmijozel připravil za stejnou chybu jen o body dva. Ode dveří k němu dolehl nějaký zvuk. Snape, a díky němu i Harry, sledovali koutkem oka černě oděného blonďatého studenta z Mrzimoru, jak se neochotně šourá do prázdné třídy.

„Jsem tady, profesore Snape,“ koktal chlapec.

Harry cítil Snapeovo podráždění, způsobené vyrušením od práce. Muž vzhlédl a setkal se s chlapcovýma modrýma, červeně orámovanýma očima. „Práci máte na vaší lavici, pane Westfielde. Laskavě to všechno nasekejte na rovnoměrné, dva palce dlouhé kousky,“ nařídil Snape a poškrábanou pravou rukou mávnul směrem ke stolu s obrovskou hromadou plevele. Pak obrátil svou, a tím pádem i Harryho pozornost zpět ke směšně nesmyslným odpovědím na známkovaných pergamenech. Harry slyšel v tichu sklepení zašustění hábitu, jak se chlapec přesunul ke svému místu, a o minutu či dvě později i jednotvárný zvuk sekání.

"Westfield plakal, než přišel odpykat svůj trest?" zeptal se Harry ve Snapeově mysli.

"Cože?" reagoval Snape a obrázek před nimi jakoby zamrznul, jakmile se mistr lektvarů zaměřil na otázku.

"Podívejte se na jeho oči," naznačil Harry, obraceje Snapeovu pozornost k Westfieldovu vzhledu. Snapeova mysl přetočila obraz k okamžiku, kdy vzhlédl od své činnosti a chlapec vstoupil do místnosti. Zdálo se, že vidí Carlův obličej poprvé. Chlapcovy oči byly stejně zarudlé, jako míval Harry, kdykoliv musel v průběhu tří až čtyř nocí po sobě čelit nočním můrám. Harry nepotřeboval další ujištění, že chlapec v poslední době srdceryvně plakal. Cítil, že je Snape stejného názoru.

"Nevšiml jsem si toho," podivil se Snape.

"Co se stalo potom?" zeptal se Harry.

Harry vstřebával rychle se posouvající detaily Westfieldova trestu, což představovalo důkladné zkoumání lektvarových testů pátých ročníků, neboť od chvíle, co začal Westfield sekat rostliny, se na něj Snape ani jednou nepodíval. Teprve plaché: „Profesore, jsem hotový,“ přerušilo jeho známkování a on zvedl oči od testů. Jeho i Harrho pohled spočinuly na pracovním stole na hromadě pečlivě nasekaných bylin. Když mistr lektvarů hodnotil studentovu práci, cítil Harry mužovo zadostiučinění z chlapcovy dobře vykonaného díla, jakoby bylo jeho vlastní. Nicméně, nezazněla žádná pochvala. Jediné, co Snape řekl, bylo znuděné: „Velmi dobře. Jste propuštěn. Ujistěte se, že příště přinesete svou domácí úlohu podle plánu.“ Harrymu nebylo dopřáno vidět ani Westfieldův odchod z učebny, neboť Snapeova pozornost se znovu zaměřila na pergameny, jakmile studenta uvolnil. Už se nepodíval, jak chlapec opouští sklepení.

"To je vše?" zeptal se Harry Snapeova povědomí a využíval každou smyslovou buňku, když pátral po jakékoliv lsti. Při intelektu dost silném na to, aby dokázal vytvořit onu bílou místnost a iluzi kotlíku, to byla jistě věc, se kterou musel počítat.

"Zcela vše," přišla Snapeova odpověď.

Harry vnímal, jak se lektvaristovo tělo napjalo, ale ne díky pokusu o podvádění. Na kratičký okamžik, než mu byly tyto úvahy uzavřeny, zachytil hostitelovu hrůzu z toho, že bude jeho mysl vypleněna kvůli ověření vzpomínek. Jenomže Harry nechtěl zkoumat myšlenky. Zajímaly ho emoce, neboť ty podle jeho zkušeností nikdy nelhaly. Zaměřil se na prchavé pocity kolem sebe tak intenzivně, jak jen to šlo. Tady Snape neměl šanci nic schovat, neměl šanci lhát. A jediné, co dokázal vycítit, byl Snapeův strach. Strach, že Harry jeho vzpomínkám neuvěří a podrobí jej dalším zkouškám a hlubšímu zkoumání, na jejichž konci sice Potter pozná pravdu, ale přesto svého bývalého učitele naschvál obviní, stejně, jako ho vinili jiní pokaždé, když byl bezbranný. Emoce skryté za poslední hořkou myšlenkou uhodily Harryho jako Cruciatus, což bylo jediné možné srovnání pro takovou míru utrpení. Takto se Snape trápil celý svůj život?

Harry se zhluboka nadechl a pokusil se setřást téměř fyzickou odezvu, kterou vyvolala Snapeova bolest v jeho vlastním srdci. Ale bylo to těžké. Vždycky považoval Severuse Snapea za chladnokrevného bastarda se sklony ke krutosti a sarkasmu. Musel se mistru lektvarů naučit důvěřovat jako svému „bratru ve zbrani“, ale nikdy ho neměl rád. Jediné, co na Snapeovi vždy viděl, byla jeho malichernost. Harry nikdy neuvažoval nad tím, co zapříčinilo mužovu nepříjemnou povahu, ale teď si uvědomil, že to udělat měl. Lekce nitrozpytu a nitrobrany mu umožnily trochu nahlédnout do profesorova nešťastného dětství a už tehdy tušil, že je ve Snapeovi něco více, než jen jedovatý jazyk.

Harry, nejistý, proč se cítí tak provinile, se snažil přijít na to, jaký by měl být jeho další krok. Instinkt mu radil, že by měl Snapeovi poslat prostřednictvím jejich mentálního spojení uklidňující pocity. Jenomže věděl, že by mistr lektvarů jeho empatii neocenil. Spíš by jej ještě popudilo, že Harry objevil jeho slabinu. Takže se nakonec zaměřil na své vlastní dojmy, vychutnávaje pocit vítězství, že byla jeho důvěra v bývalého učitele oprávněná. Nekonalo se žádné znásilnění, žádné zneužití. Snape mu ukázal průběh školního trestu přesně tak, jak se odpoledne ve zmijozelském sklepení odehrál a, v souladu s Harryho vírou, bylo vše v pořádku. Kromě absence provokací se Westfieldův školní trest v ničem nelišil od hromady trestů, které si u tohoto muže odpykal i on sám.

Harry zpozoroval změnu v emocích kolem sebe. Až do této chvíle ho Snape považoval za nepřátelského vetřelce a schovával před ním všechny pocity, jak nejhlouběji dokázal. Ukazoval mu jen to nejnutnější, nebo to, co uniklo náhodou. Ale teď smetl Snapeovu duševní obranu nefalšovaný šok.

"Co se děje?" zeptal se Harry.

Chvíli bylo ticho a Harry věděl, že se Snape rozhoduje, zda je moudré odpovídat. Nakonec opatrně promluvil: "Vy opravdu věříte, že jsem nevinný."

"Ano."

Zdálo se, že to jednoduché slovo otřáslo Snapeovou rovnováhou. Neochotný rušit více, než bylo potřeba, poslal Harry tiché: "Myslím, že je to všechno, co jsem potřeboval. Děkuji," a připravoval se na poněkud traumatizující zážitek z mentálního odpojení od druhého muže. Podobně jako při souloži - Harrymu se vždy zdálo přirozené jít dovnitř, zatímco vyklouznutí nebylo zdaleka tak příjemné.

"Skutečně?" otázal se Snapeův ironický hlas a Harry věděl, že nechal svou myšlenku uniknout. Raději ignoroval výsměch a přemýšlel, jestli se člověk může uvnitř něčí hlavy červenat.

Jakmile se Snape přestal soustředit na vzpomínku, začalo zmijozelské sklepení blednout, stejně jako předtím bílá vstupní komnata. Harry znovu čelil smršti lektvaristova vědomí a na okamžik jej zachvátila vlna čiré hrůzy, kterou muž pociťoval. Byla však rychle utlumena a potlačena, jako každá emoce od okamžiku, kdy Harry vstoupil do profesorovy mysli. Přesto ji Harry cítil dostatečně silně na to, aby ji dokázal identifikovat. Stále také vnímal strach druhého muže. Snapeovi se stahoval žaludek a celé tělo měl ztuhlé úzkostí tak silně, že to, ač byl mistrem přetvářky, nedokázal potlačit.

"Co se děje?" zeptal se úplně zmatený Harry. Už tomu muži přeci potvrdil, že věří v jeho nevinu, tak co bylo zase špatně? Snape by měl jásat!

"Vy se nechcete trochu... porozhlédnout? Uspokojit svou zvědavost?" Otázky se mu v mysli vysmívaly, ale i přes agresivní lektvaristův postoj Harry vnímal, že je Snape ve skutečnosti vyděšený. Bojí se, že ve chvíli, kdy nemůže nic schovat, bude jeho soukromí hrubě narušeno.

Už se to jednou stalo, uvědomil si Harry tak jasně, jakoby někdo právě vystavil v oslepujícím světle reflektoru jejich vzájemný incident během lekcí nitrobrany v pátém ročníku. Samozřejmě, že byl zvědavý – kdo by nebyl? Ale Snape se chystal doslova na duševní ekvivalent znásilnění, a i když Harry toužil zjistit, co jej tak hluboce poznamenalo, nehodlal pustošit duši Severuse Snapea jen pro ukojení vlastní zvědavosti. Dokonce ani tehdy, když od něj mistr lektvarů zřejmě nic jiného neočekává. A ani tehdy, když – jak začínal tušit – je Snape připraven to dovolit výměnou za svou svobodu.

Harryho skutečně zajímalo, v jakých kruzích se to Snape pohyboval. Opravdu tam bylo běžné, že pokud člověk otevřel svou mysl jinému čaroději, nevyhnutelně za svou nerozvážnost zaplatil vyrabováním vlastních vzpomínek? Ale potom si vzpomněl na Temné znamení na Snapeově levém předloktí a přestal se divit. "Přišel jsem za určitým účelem, profesore, a mám, co jsem potřeboval. Děkuji za spolupráci," řekl Harry konsternovanému muži a vyprostil se ze složité pavučiny Snapeových myšlenek. Ve chvíli, kdy rušil spojení, jasně cítil Snapeův absolutní šok.

Okamžik odpojení byl vždy desorientující. Ocitnout se najednou v jiném těle, i když to bylo vaše vlastní, vyžadovalo určité přizpůsobení, stejně jako absolutní absence cizích myšlenek a pocitů. V minulosti zkoumal jen mysl nepřátel, takže byla vždy úleva vrátit se k sobě. Dnes se však po přerušení kontaktu cítil směšně osamělý. Harry otevřel oči, aby se rozhlédl po místnosti kolem sebe. Tyčil se nad Snapeovou židlí a díval se dolů do obličeje mistra lektvarů, který už zdaleka nebyl tak napjatý nebo zlostný, jak si ho pamatoval z okamžiku před tím, než se dotkl profesorových myšlenek. Dlouhou chvíli jen tak stál a sledoval muže před sebou.

Snape měl stále zavřené oči. Harrymu se zdálo, že je to možná poprvé, co vidí jeho tvář uvolněnou a otevřenou. Vypadal, jakoby spal a také byl... nevěděl, jak jinak to popsat - méně ošklivý. Nebylo to lichotivé označení, ale byla to pravda. Stále ještě měl mohutné a přísné rysy, ale chyběl jim určitý nepříjemný výraz, který si Harry obvykle spojoval s tím nedůtklivým obličejem. Možná to byla jen doznívající ozvěna jeho spojení se Snapeovým obvykle hluboko skrytým já, která změnila jeho vnímání, pomyslel si mlaší kouzelník, ale mistr lektvarů už nevypadal nevzhledný. Harry si nikdy na nikoho díky telepatickému spojení neopravil názor. Své schopnosti však použil jen párkrát v průběhu války, a navíc většinou na nepřítele. Jako dospělý se ani jednou nedotkl mysli někoho tak dobře známého a ať už se mu to líbilo, nebo ne, ten intimní kontakt se Snapem ho změnil – nebo minimálně změnil jeho pohled na tohoto člověka.

Snapeovi se zachvěla víčka a otevřel oči. Harry mimovolně zaznamenal mužovy dlouhé a husté řasy, když na něj lektvarista upřel svůj temný pohled a jeho klidný výraz pomalu mizel, zatímco se na jeho místo vkrádaly známky nedůvěry. Harry téměř cítil, jak se profesor napíná v očekávání další nevyhnutelné zrady. Netušil, jak jej uklidnit, tak jednoduše natáhl ruku a stiskl mu rameno. Ve Snapeově vesmíru to zřejmě bylo něco absolutně nemyslitelného, soudě podle jeho rozšířených očí, ale Harry neměl ponětí, co jiného udělat. Neznal přesnou příčinu instinktivní nedůvěry, kterou byl jeho bývalý učitel přímo přeplněn. Tušil však, že člověk sedící před ním zakusil v minulosti tolik zrady a zneužívání, že už nedokázal doufat v nic lepšího, když se cítil bezbranný. Představa, že by Severus Snape mohl být jakýmkoliv způsobem zranitelný, byla také nová.

„Ehrrrrm,“ odkašlala si za nimi Minerva McGonagallová a Harry přitom málem vyskočil z kůže. Snapeovi se, zcela předpovídatelně, zlomyslně zablesklo v očích.

´Zranitelný´, můj ty světe, ten člověk je a vždycky bude škodolibá zmije.

„Takže?“ zeptal se Ron, když se Harry konečně otočil, aby čelil zbývajícím pěti lidem v místnosti. Dva bystrozoři se na něj dívali s otevřenou skepsí, zatímco Hermiona a Minerva vypadaly nadějně a Ron se zdál být nervózní.

Harry se střetl s ustaraným modrým pohledem svého dávného přítele a usmál se na něj: „Měli jsme pravdu. Nebyl to Snape. Sotva se na Westfielda podíval. Celou dobu známkoval testy.“

„Ale ten chlapec vypověděl...“ namítal McGregor, zatímco se Martin ptal: „Jak mohlo Veritasérum tak selhat?“

Minerva se vložila do konverzace: „Tak kdo tedy napadl pana Westfielda? A jak je možné, že chlapec viní profesora Snapea?“

„To je excelentní otázka, Minervo,“ zasyčel Snape.

Harry se znovu obrátil k profesorovi. Mistr lektvarů to sice dobře skrýval, ale Harrymu neuniklo, jak je otřesen. Bylo to vůbec poprvé, kam až sahala jeho paměť, kdy měl Snape problém podívat se mu do očí.

„Pane?“ zavolal Harry, aby upoutal Snapeovu pozornost. Zmatený rozpolceností v těch bezedných, tmavých očích, prohlásil: „Myslím, že se jedná o paměťové kouzlo.“

Lektvarista pomalu přikývl: „Muselo by být propracované do detailů, aby prošlo výslechem pod Veritasérem.“

„Nicméně, dalo by se provést, ne? Díky kombinaci nitrozpytu, nitrobrany a paměťového kouzla. Jestliže by použili stejnou techniku, jako vy na vytvoření iluze kotlíku, dokázali by implantovat falešné vzpomínky,“ ověřoval Harry svou domněnku. Pokud si s něčím v této oblati nevěděl rady, hledal, podle Snapeova doporučení, odpovědi v knihách. Ovšem Snape sám... Ten byl ve zmíněných mentálních disciplínách natolik schopný, že dokázal léta vodit za nos samotného Voldemorta. Mistr lektvarů byl expert.

„Možná, ale bylo by to... komplikované,“ souhlasil Snape, zatímco se Ron zeptal: „Jaká iluze kotlíku?“

Harry upřel zrak zpět na ředitelku. „Jediná věc, která dává smysl, je, že někdo změnil Westfieldovi paměť, Minervo. Stejným způsobem, jako to dělává ministerstvo mudlům, když vidí něco magického.“

„Ale ministerstvo používá ke změně mudlovských vzpomínek lektvar,“ poukázala Hermiona.

„Nevíme, jestli nebyl ve Westieldově případě takový lektvar využit. Mohl bych zkusit prolomit chybu v implantované vzpomínce, ale... dokonce ani nevím, co bych měl hledat. Bylo by mi líto, kdybych Carlovi všechno ještě ztížil,“ řekl Harry. Věděl, že Snape by se na tuto práci hodil daleko více, ale kvůli té věci s obviněním to nebylo možné.

„Harry,“ ozval se Ron. „Můj rozkaz zněl dopravit profesora Snapea do Azkabanu. Musím být schopen říct Chiefu Lawrencovi něco víc, než jen, že ses podíval do Snapeovy hlavy a viděl jsi, že je nevinný. Potřebujeme vědět, kdo to tomu klukovi udělal, abychom dokázali předejít další podobné události. Westfield je jediný, kdo ví, co se skutečně stalo.“

„Má pravdu, Harry,“ přizvukovala Hermiona. „Ať už to byl kdokoliv, pořád je tam venku.“

Minerva se ozvala: „Myslím, že bychom si měli promluvit s madame Pomfreyovou a zjistit, jestli je pan Westfield schopen výslechu. Vezmu si to na starost.“

„Půjdu s vámi,“ nabídl se Ron.

Hermiona se s nimi vydala letaxem na ošetřovnu a zanechala tak Snapea a Harryho samotné se dvěma bystrozory. Teď, když už lektvarista nebyl jejich hlavním podezřelým, se oba Ronovi spolupracovníci značně uvolnili. Jakmile jejich nadřízený opustil místnost, jali se oba rudě odění muži – McGregor i Martin – studovat podivné předměty na policích. Harry je pár minut sledoval a pak se, totálně vyčerpaný, svezl na židli vedle svého kolegy. Rukou si prohrábl nepoddajné vlasy a opatrně na něj pohlédl, ale mistr lektvarů věnoval pozornost bystrozorům. Harry následoval ten tmavý pohled až k místu, kde McGregor bral do rukou jemně zdobené stříbrné vejce, v němž zelenooký mladík rozeznal magický artefakt ze svých školních let. Pokusil se potlačit úšklebek, když McGregor zvedl víko a vzduch v místnosti proťal srdceryvný křik.

„Co to, k čertu, děláš?“ vyštěkl Martin na McGregora, který upustil vejce na koberec. „Zvedni to a dej to zpátky!“

Harry se rychle odvrátil, aby ti dva nezachytili jeho pobavení, čímž se Snape znovu dostal do jeho zorného pole. Mužovy temné oči se upíraly přímo na Harryho a bylo evidentní, že by nejraději oční kontakt opět přerušil, ale ať už měl mistr lektvarů tolik nepříjemných vlastností, kolik chtěl, zbabělost mezi ně rozhodně nepatřila. Dál tedy zpříma hleděl na svého nečekaného obhájce a po chvíli ticha řekl mírným hlasem: „To, co jste udělal předtím – vytasit hůlku proti bystrozorům – byla nepromyšlená akce, která mohla mít za následek vaši smrt nebo uvěznění.“

„Já vím,“ souhlasil Harry a přemýšlel, jestli ho Snape sežere hned, nebo jestli počká, až budou McGregor s Martinem pryč. Každopádně, v jeho bezedných očích nedokázal vůbec nic přečíst.

Po delší odmlce Snape pokračoval: „Nepromyšlená a zbrklá, jak jen to šlo, ale přesto jsem... vděčný...“ Snape se tím posledním slovem málem udusil, „... za vaši intervenci.“

Šokovaný Harry otevřel pusu k odpovědi, jen aby byl vzápětí přerušen rozruchem v krbu. Z ohniště, se vší nešikovností spojenou s letaxováním, vyklopýtala Hermiona a rychle se otočila, aby zachytila Minervu McGonagallovou, která se objevila hned za ní. Minerva neztrácela čas a se svou typickou přímočarostí šla rovnou k věci: „Harry, madame Pomfreyová si myslí, že je pan Westfield schopen výslechu. Souhlasí s tvou návštěvou.“ Pak se obrátila ke Snapeovi: „Severusi, Ron tě žádá, abys tady zůstal, než si promluví se svým nadřízeným.“

„Samozřejmě,“ odpověděl Snape s hraným klidem.

„My tady zůstaneme s profesorem,“ hlásil se dobrovolně McGregor, který Snapeovi stále viditelně nedůvěřoval.

Harry se ohlédl na Snapea. Nenáviděl skutečnost, že ho tady nechává samotného se dvěma bystrozory, ale věděl, že pokud mají prokázat Snapeovu nevinu, nemá jinou možnost.

„Máte nějaké návrhy, co dělat?“ zeptal se Harry Snapea. „Jestliže byla úprava paměti natolik silná, aby odolala Veritaséru, musí být téměř bezchybná.“

Snape přikývl. „Jestli vůbec existuje slabý článek, bude to jen drobný detail.“

Drobný detail – ve znásilnění třináctiletého kluka. Fajn! Harry zachmuřeně přikývl a následoval Hermionu a Minervu krbem zpět na ošetřovnu.

Místnost, do které vstoupili, byla sotva dost velká na to, aby pojala krb dostatečně rozměrný k připojení do letaxové sítě. Navíc byla zmenšena policemi s medicínskými lektvary na jedné a lékouzelnickými knihami na druhé straně a malým stolem u okna, vyplňujícím prostor mezi nimi. Když se Minerva, Hermiona a Harry vyhrnuli z krbu, zaplnili veškerý zbývající prostor. Bíle oděná ošetřovatelka postávala hned za otevřenými dveřmi a čekala na ně.

„Ahoj, Harry,“ zdravila Poppy, jakmile vyklopýtali ven z malé kanceláře s ohništěm. Její vlídné rysy byly atypicky zastíněné čepcem, skrývajícím blonďaté vlasy, dnes již o poznání šedivější, než za jejich školních let. Ovšem jinak se jí, stejně jako Minervy, prošlé desetiletí téměř nedotklo. „Díky za nabídku pomoci. Věděla jsem, že musí existovat nějaké jiné vysvětlení.“

Harry přikročil k útlé ošetřovatelce a povzbudivě jí stisknul ruku. „Jak mu je?“

„Podle očekávání, řekla bych. Chudák malý! Nikdy jsem... myslím...“ Stálo jí hodně námahy zůstat klidná. Harry viděl, jak je dobrosrdečná ošetřovatelka nešťastná z utrpení svého pacienta. Její reakce dokazovala, že ve škole i v kouzelnickém světě obecně byl podobný typ útoku velmi vzácný.

„Já vím,“ přikývl Harry. „Je to strašné. Ale Carl má tu nejlepší možnou péči. Dostane se z toho, Poppy, a my najdeme tu nestvůru, která mu to udělala, a ujistíme se, že už nikdy žádnému dalšímu dítěti neublíží.“

„Azkaban je pro něj příliš dobrý,“ mumlala polohlasně Minerva, jejíž vztek byl téměř hmatatelný. „Už jen to, že ten ničema znásilnil dítě, je dost strašné, ale zaplést do toho nevinného člověka...“

„Harry tomu přijde na kloub,“ ujišťovala ji Hermiona.

Jak jen si Harry přál mít její jistotu!

„Tolik se mi ulevilo, že jsi dokázal očistit chudáka Severuse. Nemohla jsem tomu uvěřit,“ řekla madame Pomfreyová a nervózně si uhlazovala šaty. „Bradavický profesor obviněný z obtěžování studenta... Je to hrozné.“

„Harry mu pomůže,“ slibovala Hermiona. Zdálo se, že na svá bedra dobrovolně naložila úkol podporovat v krizi ředitelku i lékouzelnici. Běhěm celé hádky s bystrozory byla Hermiona až netypicky tichá. Harry věděl, jak byla z toho útoku nešťastná a jak moc se držela zpátky. Teď se rozhlédla po kanceláři a zeptala se: „Kde je Ron?“

„Dělá společnost Carlovi,“ odpověděla Poppy.

„Mohu teď chlapce vidět?“ zajímal se Harry. Nechtělo se mu do toho, co musel udělat. Ale člověk, který zaútočil na Westfielda, ještě stále běhal po svobodě.

„Ano, samozřejmě. Následuj mě. Ehm...“ Madame Pomfreyová se otočila k Hermioně a Minervě: „Myslím, že bychom se zatím k tomu chudákovi neměli nahrnout všichni. Nebude vám vadit, když počkáte tady?“

Minerva s Hermionou přikývly.

„Jistě. Možná bude lepší, když se vrátíme do ředitelny a počkáme tam,“ navrhla Hermiona.

„Jestli můžeme nějak pomoci...“ začala Minerva. Harry viděl její frustraci z pocitu bezmoci, který ve všech současná situace probouzela.

„Zavolám ti krbem,“ ujistila ji Poppy. Potom vzala Harryho za paži a vedla ho ven z kanceláře, rozlehlou ošetřovnou s dlouhými řadami prázdných lůžek, do jednoho ze soukromých pokojů v její zadní části. Krátce zaklepala a otevřela dveře. Harry ji následoval a modlil se, aby to všechno nezbabral.

Předchozí      Další

   

 

20.08.2010 23:03:48
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one