Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 48.část


Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

   

Tak! Konečně jsem tady s novou kapitolou. Přiznám se bez mučení, že překládat tento úsek povídky je pro mě hotovým mučením. Vždycky jsem si k práci sedala natěšená, nebo alespoň bez špatného pocitu, ale tentokrát jsem měla dojem, jako by mě někdo nutil dělat domácí úkol z lektvarů. A Sevy? Zdá se mi, že na tom není o mnoho lépe. Dokonce jsme málem podlehly pokušení vložit na stránky překladačovou verzi textu, ale to byste nám asi příliš nepoděkovali, že? :-D A proč to píšu? Z jednoduchého a zcela nízkého důvodu: Potřebujeme podporůůůů! :´-( :-D Prostě – pište, ozývejte se, nadávejte s námi... Ať to všechno společně překlepem a prokoušeme se zase k optimističtějším zítřkům! ;-) Všem vám moc děkujeme za přízeň, za to, že se vracíte a že nám necháváte své krásné komentáře. Bez nich bychom neměly chuť pokračovat.

Vaše Slimča.

 

Za komentáře děkujeme: A_ja, aMaja, Anfulka, anneanne, anonymka9, assez, bacil, Blesk, cim, fin, gleti, grid, Katherine, keishatko, Kitti, Lygie, marci, Melodye, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, Nex, nika, POPO, Salazaret, Saskya, serafiiin, Sharlaid, Tessie, ZJTrane

   

 *** Until Proven ***
   

Zdlouhavý léčebný proces opakoval Harry vždy jednou denně celý následující týden, jen se teď pokaždé před začátkem spojení se Severusem ujistil, že sedí. Nikdy se na konci nedokázal ubránit mdlobám z vyčerpání a v této pozici působil jeho kolaps daleko méně dramaticky.

Dalo se mluvit o štěstí, že všech těch sedm dní udržovaly Poppyiny lektvary Severuse v bezvědomí. V této chvíli už byla všechna jeho zbývající zranění vyléčena a kruté mučení, kterým si nedávno musel projít, připomínala jen chybějící ruka a jazyk.

Harry seděl vedle milencovy postele a z podnosu, který mu sem před pár okamžiky přinesl Dobby, dojídal zbytky oběda, když Severus poprvé po týdnu otevřel oči. Harry tu změnu zpočátku ani nezaregistroval. Jeho myšlenky se neustále toulaly kolem léčení, jemuž Severuse pravidelně každé odpoledne podroboval. Díky následné únavě trávil večery a noci úplně bez sebe na lůžku v protějším rohu místnosti. Rána pak zahrnovala poněkud strnulou prohlídku dorůstajících tkání a pomoc Poppy při běžné každodenní péči o fyzické potřeby bezvědomého pacienta.

Díky poctivému tréningu už teď Harry dokázal Severuse nakrmit pomocí tenké trubičky stejně odborně jako samotná lékouzelnice. Ostatní záležitosti se naštěstí daly obstarat magicky, takže nemuseli ručně měnit pleny či likvidovat sáčky napojené na katetrizační trubici.

Harry měl po včerejším ozdravném procesu doslova vlčí hlad. Vyškrabával z talíře poslední šťouchané brambory a přemítal, jestli by mohl Dobbyho přesvědčit, aby mu obstaral ještě třetí porci. Právě se chystal položit vidličku na tác na nočním stolku, když na moment zabloudil pohledem k Severusovi a střetl se s milovanýma černýma očima.

Okamžitě příbor upustil a chytil svého milence za levou ruku. „Severusi.“

Nedivil se, že je mužův výraz plný zmatku. Ve skutečnosti byl rád, protože to znamenalo, že Severus přemýšlí, nebo se o to alespoň snaží. Po všem, co si musel vytrpět, existovala reálná možnost, že se probere jako šílenec.

Lektvarista otevřel ústa, aby odpověděl, a místností se místo jeho krásného, sytého hlasu rozlehlo chrčivé, nesrozumitelné zasípání.

Harry podle stínu v mužově obličeji přesně rozeznal okamžik, kdy Severuse dostihly kruté vzpomínky. V jedné chvíli vypadal roztomile omámeně a hned v té následující mu naplnilo oči černočerné zoufalství.

Jsi v pořádku,“ ujišťoval ho Harry a stiskl mu ruku. „Jsi v bezpečí v Bradavicích. Většina tvých zranění už je uzdravená a já pracuji na opravě ruky a jazyka. Zase budeš celý, Severusi, slibuju.“

Výraz v Severusově tváři Harry nedokázal rozluštit. Muž znovu otevřel ústa a zvedl si pravou paži před obličej. Zamrzl v půlce pohybu a jen zíral na nevzhledný pahýl s vrstvou nových buněk. Harry měl neodbytný dojem, že jeho milenec na svou chybějící paži úplně zapomněl. O vteřinu později mu Severus vytrhl ze sevření levou dlaň, zvedl ji k ústům a ukazovákem prohledával jejich vnitřek. Zdálo se, že zkoumá rozsah zranění.

Harry si byl dokonale vědom toho, co najde. Důvěrně to místo znal, ať už 'zevnitř' či pouze zvenčí, na pohled. Celý minulý týden strávil trpělivým přemlouváním tkání, aby vytvořily nový, asi půl centimetru široký proužek masa. Totéž mohl říci o Severusově pravé ruce, na jejímž konci se teď skvěla stejně silná vrstva nových buněčných struktur. Na to, jaké množství energie Harry do Severuse napumpoval, to nebyla žádná sláva, ale jelikož mělo být něco podobného ve skutečnosti zcela nemožné, Harry si nestěžoval. Byl přesvědčen, že ruka i jazyk časem dorostou a na ničem jiném nezáleželo.

Severus pomalu vytáhl zkoumající prst. Zhluboka, roztřeseně se nadechl, pevně stiskl víčka a otočil se tváří ke zdi.

Harry si vůbec nedokázal představit, čím Severus prochází. Co asi tak může cítit člověk, který byl znásilněn, mučen a následně zmrzačen? Severus Snape byl jedním z nejsilnějších lidí, jaké znal, ale takováto noční můra by dokázala zlomit úplně každého.

Nejhorší na tom všem bylo, že Harry vůbec netušil, jak jej utěšit. Co mohl říci nebo udělat, aby odčinil vše, co ten bastard Burke provedl? S pocitem naprosté bezradnosti položil Severusovi dlaň na kostnaté rameno zahalené do deky. Severus se od něj odtáhl. Harry to považoval za zcela instinktivní reakci. Jeho milenci bylo tolik ublíženo, že se mu nemohl divit.

Harry se chtěl okamžitě odtáhnout, ale na poslední chvíli se zarazil a nechal ruku položenou tam, kde byla. Svůj dotek doprovodil lehkým stiskem a řekl: „To jsem jen já. Chceš... Chceš, abych se tě přestal dotýkat? Je ti to nepříjemné?“

Tmavovlasá hlava, položená na nadýchaném polštáři, se lehce zavrtěla v záporném gestu a Harry s úlevou vypustil vzduch z plic. Do této chvíle si ani neuvědomil, že ho zadržoval. Opustil svou židli a posadil se na postel k Severusovým bokům. „Máš bolesti?“

Poppy svému pacientovi naordinovala nějaké tišící lektvary, ale když byl Severus celou dobu v bezvědomí, neexistoval způsob, jak zjistit, jestli jsou dostatečně silné.

Harry si svým dotazem vysloužil další lehké potřesení hlavou, které vypadalo jako zamítnutí. Věděl, že jeho milenec nějakými bolestmi určitě trpět musí. Lektvary rozhodně nedokázaly úplně zaplašit nepříjemné pocity spojené s růstem zcela nového jazyka a ruky, ale zjevně se jednalo o snesitelné potíže. Harry dělal, co mohl, aby všechno nepohodlí zmírnil magicky. Největší pozornost ovšem věnoval léčebnému procesu, takže si nebyl jistý, jak velkým bolestem je Severus ve skutečnosti nucen čelit.

Lektvarista však tvrdil, že velkými obtížemi netrpí a nevadil mu milencův dotek, takže Harry zkoušel pokročit dál: „Můžeš se na mě podívat, abych ti viděl do očí?“

Zdálo se mu, že si Severus tiskne k hrudi pahýl, jenž jako jediný zbyl po oddělené pravé ruce. Dál ležel na boku a bez hnutí zíral do zdi. Nedalo se odhadnout, jak se cítí. Pouhá představa, že by jejich pozice byly obrácené, plnila Harryho mrazivou hrůzou. Zmateně sledoval, jak Severus znovu záporně potřásl hlavou, a odmítl tak jeho prosbu.

Tohle Harry nečekal. Ve skutečnosti toužil po jediném. Obejmout muže po svém boku a držet ho tak dlouho, dokud nepomine všechna jeho trýzeň. Přemítal, jestli Severus cítí podobnou potřebu a jemně promluvil: „Vím, že to bolí. Tak příšerně jsem se bál, že jsem tě ztratil. Pořád nemohu uvěřit, že jsi skutečně tady. Smím... Smím tě držet? Můžeš říct ne.“ Ve chvíli, kdy mu došlo, že Severus ve skutečnosti promluvit nedokáže, svou žádost chvatně přeformuloval: „Tím myslím – můžeš mě odmítnout, jestli si to nepřeješ. Jen bych si k tobě chtěl lehnout a na chvíli tě obejmout. Je to v pořádku?“

Harry se obrnil vůči další záporné odpovědi a trvalo skoro minutu, než mu došlo, že obdržel sice znatelně váhavé, ale souhlasné přikývnutí. Rychle skopl tenisky a natáhl se na postel. Pohyboval se tak opatrně, jako by byl Severus z toho nejkřehčího porcelánu. Když zjistil, že svého milence pevně zamotaného do přikrývky sotva obejme, posouval a kroutil se tak dlouho, dokud se mu nepodařilo vklouznout k němu pod deku. Přitiskl se k Severusovým zádům, opatrně pod něj vsunul levou ruku a přitulil se blíž.

Po týdnu a půl nepřetržitých starostí a strachu pro něj bylo živoucí teplo Severusova těla v náručí a jeho dech hotovou nirvánou. Ležel, pevně jej objímal a plnými doušky nasával milencovu známou vůni.

Severus se zavrtěl a Harry se napjal. V první chvíli měl obavy, že se od něj druhý muž pokouší odsunout, ale potom mu došlo, jak moc se mýlil. Severus totiž uchopil Harryho ruce a levou paží i pahýlem té pravé si je pevně přitiskl k hrudi. Harrymu se stáhlo hrdlo. Ten pocit mu skoro znemožnil polykat.

Když Severus neměl jazyk, Harry nedokázal ani zjistit, jestli jsou jeho muka fyzická či psychická. Hádal, že možná obojí. Z osobní zkušenosti věděl, že utišující lektvary fungují jen do určité míry.

A co se týče emocionálních zranění, který člověk by po tom, co musel snést Severus, dokázal vyváznout bez úhony? Harry nepochyboval, jaké mají zatracené štěstí, že je jeho milenec ještě při smyslech. Byl jeho statečností naprosto ohromen. Sám příliš nevěřil, že by dokázal přežít to, co Severus, a zachovat si přitom zdravý rozum. Přesto mu obdiv, jenž vůči tomu muži cítil, nebyl nic platný. Stále nevěděl, jak pomoci.

Neměl nejmenší tušení, co říci a zda vůbec mluvit. Svým způsobem bylo jednodušší Severuse najít a vypořádat se s Burkem, než srovnat se se škodou, kterou ten zmetek napáchal. Harry si přál, aby Severusovi dokázal pomoci stejně jako Ronovi. Aby se jeho milenec probudil celý a vyléčený namísto... zlomený. Nebo ještě lépe, toužil tomu všemu zabránit, nějak těm hrůzám předejít. Tohle skutečně chtěl.

Navíc si Harry nemohl pomoci a pořád věřil, že je to všechno jeho vlastní chyba. Vůbec nezáleželo na tom, jak moc se toho pocitu pokoušel zbavit. Dal přeci Severusovi své slovo, že ho udrží v bezpečí. Jen plané sliby... Zajímalo ho, jestli jej Severus činí za své trápení stejně zodpovědným, jak se Harry cítil.

Nic v lektvaristově přístupu nenaznačovalo, že by vůči němu choval nějakou zášť. Harry se mohl samozřejmě zeptat. Dokonce bojoval s pokušením tak učinit, ale... Jediným důvodem, proč by to téma nadnesl, by bylo ulehčení vlastnímu černému svědomí. Vůči Severusovi by něco podobného nebylo fér. Právě teď se musel hlavně zotavit. Vše ostatní bylo až na druhém místě, takže Harry držel jazyk za zuby a doufal, že nějak pomůže alespoň jeho blízkost. Nakonec, ta trochu tišila i jeho vlastní trápení.

*~*~*

Severus musel uznat, že je jen slabý, ufňukaný zbabělec. Přesně, jak říkal Burke. Věděl, že po tom, co se stalo a co si Harry vyslechl, je jejich... románek minulostí. Přesto si teď dovolil sám před sebou i před ostatními předstírat, že se nic nezměnilo. Poddal se své ubohosti a přijímal útěchu, kterou mu Harry nabízel.

Všechno se mu zdálo strašně matoucí. Když se probral, předpokládal, že bude Harry pryč, nebo že se přinejmenším nezvratně změní jeho vztah k Severusovi. Jenomže Harry se choval, jako by bylo vše při starém. Jako by všechny pravdy, jež mu Burke odhalil o Severusových nešťastných mladických rozhodnutích, vůbec nic neznamenaly. Na druhé straně, Harry byl tělem i duší Nebelvír. Bylo docela dobře možné, že mínil svému invalidnímu milenci poskytovat útěchu a podporu tak dlouho, dokud se nevyléčí, stejně jako to dělal během posledních pár týdnů. Nikdy nekopej do člověka, když je úplně na dně – to bylo nebelvírské krédo a Severus musel uznat, že nikdy neklesl tak hluboko jako právě nyní.

Burke ho zmrzačil mnohem více než jen fyzicky. Nemohl vyslovit žádné kouzlo. Přišel o ruku, v níž držíval hůlku. Severus sice býval díky svým schopnostem vskutku mocným čarodějem, ovšem nikdy nedokázal využívat intuitivní magii, která byla pro Harryho či Voldemorta tak samozřejmá. Pokoušel se čarovat levou rukou, ale proud magie se choval jako řeka. Jakmile si jednou určila svou cestu, bylo velice obtížné nebo dokonce nemožné přesvědčit ji, aby tekla jinudy. Magická síla chtěla do hůlky proudit pravou rukou a vůbec nezáleželo na tom, jak moc se Severus soustředil, aby ji nasměroval doleva. Nezvládal ani tak jednoduché věci, jako levitační či přivolávací kouzlo. Nemohl použít čisticí kouzlo ani tu nejtriviálnější přeměnu, kterou byl schopen provádět už od prvního ročníku. Podtrženo, sečteno – byl izolován od své magie. Pro tuto chvíli se z něj stal prachobyčejný moták.

Největší muka mu však působil chybějící jazyk. Nemoci mluvit byla snad ta nejtěžší zkouška, jakou mu jeho mizerný osud přichystal. Nedokázal říci Poppy, aby mu snížila dávku analgetik, která mu naordinovala. Že by raději vydržel bolest než ten neustálý pocit otupělosti. Do konverzace se nezvládal zapojit jinak než přikývnutím či zavrtěním hlavou. Neměl možnost poslat všechny ke všem čertům, aby ho už konečně nechali samotného. Pokusil se své myšlenky sepisovat levou rukou, ale výsledek připadal těžko rozluštitelný i jemu samotnému. Hermiona Weasleyová dokonce přinesla to své podivné zařízení, kterému říkala přenosný počítač, aby mu pomohla. Hledání jednotlivých písmen však Severusovi zabralo tolik času, že ho používal jen zřídka. Ve výsledku se dokázal dorozumívat jen na té nejprimitivnější úrovni a výsledná mentální izolace ho pomalu doháněla k nepříčetnosti. Tedy, ne že by se v těchto dnech jednalo o nějakou zvláště dlouhou cestu.

V tichosti své vlastní mysli mohl dělat jediné – zas a znovu prožívat ty příšerné dva dny, které strávil v Burkeho zajetí. V minulosti byl také nucen čelit mučení. Mezi Voldemortovými stoupenci se nenašel jediný, který by občas nepocítil pánovu nelibost. A přesto, dokonce i ty nejhorší Voldemortovy tresty se v porovnání s Burkeho počínám zdály zcela nicotné. Zkušenost s mudlovským skřipcem se nedala přirovnat k ničemu, čím si dosud prošel. Nevýslovná trýzeň! A co se týče ostatní Burkeho velice vynalézavé zábavy... Vzpomínky na ni Severus prakticky nedokázal unést.

Samozřejmě, že měl před sebou neustálou upomínku v podobě nepřetržité bolesti v pahýlu pravé ruky a také prázdného prostoru tam, kde měl být jeho jazyk. Ale to nebylo to nejhorší. Všechna ta znásilnění... Severus nedokázal ani najít výraz, který by odpovídal brutálním, suchým vniknutím. Rozum mu říkal, že se v případě sexuálních útoků jednalo jen o další formu mučení a že se vlastně v ničem nelišily od bičování, jež mu zraňovalo tělo, jenomže... Po ranách bičem se necítil pošpiněný. I po všem ostatním, kromě této jediné zkušenosti, by se mohl vrátit do Potterovy postele.

Ksakru! Dokázal by se přenést dokonce i přes sexuální zneužívání, ale způsob, jakým si Burke pohrál s jeho myslí, zanechal v lektvaristovi nesmazatelné stopy. Ten parchant odhalil vše, co Severus vůči Harrymu cítil. Vynesl na světlo světa všechny jeho žalostné tužby a ukázal mu, jak jsou neskutečně liché. Lektvarista si od samého začátku uvědomoval, že je Harry pro takové jako on příliš dobrý, ale doufal, že snad, jen pro tentokrát... Inu, Burke zajistil, aby i tyto naděje zemřely, stejně jako všechny předešlé. Prozradil Harrymu, že Severus byl ve škole s Malfoyem!

Lektvarista nedokázal snést myšlenku, že Harry ví o jeho nízkém počínání. Do chvíle, než potkal Harryho, probíhal celý jeho sexuální život v podobném duchu jako s Luciusem. Vždy tady byl jen pro obšťastnění ostatních. Mohl považovat za štěstí, že se naučil užívat si takové zacházení, ovšem jeho přístup nic neměnil na skutečnosti, čím byl. Celý život cítil, že není... hoden láskyplného vztahu plného péče, jaký prožívala většina čarodějů. Už od narození byl ošklivý a neoblíbený. Pro své rodiče znamenal takové zklamání, že jej nedokázali ani milovat. Harry byl jediný milenec, který s ním kdy zacházel s úctou a laskavostí. Jediný, který se kdy... staral. A teď znal pravdu!

Severus nepochyboval, že se teď mezi nimi všechno změní. Jak by také ne? Harry se choval, jako by Burkeho slova ani neslyšel, nebo jako kdyby mu na nich nezáleželo. Ale jak by mohl doopravdy pominout skutečnost, že muž, se kterým spí, býval méně než obyčejná děvka? Nebelvíři jsou přímo ztělesněním cti, a Severus měl k někomu úctyhodnému tak daleko, že jím Harry jednoduše musel opovrhovat.

Harry teď bezpochyby čeká, až se Severus uzdraví a znovu postaví na nohy, aby to s ním skoncoval!

Lektvarista věděl, že se vyléčí. Dorůstající jazyk i pravá ruka byly den ode dne větší, jak Harry díky své neskutečné moci bořil základní principy magie i přírody a nutil je podřídit se jeho vůli. Kdyby něco podobného prováděl kterýkoliv jiný čaroděj, bylo by to děsivé. Vždyť, pokud Harry dokázal přizpůsobovat vždy neměnné zákonitosti světa své vlastní, nezlomné vůli, existovalo vůbec něco, čeho by nedosáhl?

Dokonce i u samotného Harryho působila lehkost, s jakou ten muž dosahoval naprosto nemožného, docela strašidelně. Samozřejmě, že se Severus stal už dříve svědkem Harryho činů, které nadobro bořily všechny iluze o Harry Potterovi coby obyčejném, bezstarostném a cela neškodném mladém čaroději, který se v ničem neliší od svých vrstevníků.

Severus si bytostně uvědomoval to, nač většina ostatních zapomínala – že tento muž zdolal temného čaroděje, zatímco byl sám ještě v plenkách. Podruhé se mu to pak podařilo v pouhých jedenácti letech! Harry Potter nebyl o nic obyčejnější, neškodnější či normálnější než samotný Severus, jen svou úchylku dokázal lépe skrývat.

Severus měl v živé paměti modré blesky Mágova ohně, prskající z Harryho prstů a osvětlující příšerné Burkeho sklepení. Severuse při té vzpomínce mrazilo v zádech. V duchu stále viděl proud energie, letící nad jeho tělem připoutaným na skřipci. Mágův oheň zanechal lektvaristu zcela nedotčeného, zatímco Burkeho zasáhl jako Boží hněv. Ovšem ještě daleko znepokojivější než dramatická ukázka neskutečné magické síly byl výraz v Harryho obvykle vlídné tváři, když sledoval Burkeho smrtelný zápas s plameny. Severus v ní, ke svému překvapení, nenašel jediný náznak lítosti. Věděl, že si za to Burke mohl sám, ale přesto... Skutečnost, že Harry mohl beze známek jakéhokoliv soucitu vědomě způsobit takovou újmu, byla trochu znervózňující.

Lektvarista předpokládal, že kdyby měl alespoň špetku zdravého rozumu, byl by z Harryho k smrti vystrašený. Jenomže na to, aby se jej bál, ho znal až příliš dobře. Minimálně jeho magie se neobával. Po citové stránce to bylo něco jiného. V tomto směru neměl nikdy z nikoho takový strach jako právě z tohoto pohledného muže, který den co den, od rána do večera vysedával u jeho postele.

Severus uznal, že poslední tvrzení možná poněkud přehnal. Harry ho každé ráno na krátko opouštěl, aby se osprchoval a převlékl, a také aby prohodil pár slov s Ronem Weasleym, který Harryho během svého prodlouženého volna u bystrozorů zastupoval v hodinách obrany proti černé magii. Ovšem většinu dne Harry skutečně strávil po milencově boku.

Severus věděl, že on sám by se měl podobně starat, kdo za něj učí lektvary, ale v této chvíli k tomu nedokázal najít energii. Měl bolesti, byl psychicky vyčerpaný, zmatený a den ode dne deprimovanější, když si uvědomil, jakým směrem se bude ubírat jeho život od okamžiku, kdy se začne cítit lépe. Svým způsobem byl vděčný, že nemůže mluvit, protože to oddalovalo nevyhnutelné. Nicméně, bylo mu jasné, že existuje jediný způsob, jak si po tom všem zachovat tvář. Musí se s Harrym rozejít dříve, než ho jeho milenec stihne odkopnout.

Á, už jsi vzhůru,“ ozval se ode dveří objekt Severusových myšlenek. Harry právě vstoupil do místnosti a lektvarista si všiml, že mu to dnes ve světle modrém svetru opravdu sluší. Jasná modř ostře kontrastovala s černou barvou kalhot a učitelského hábitu. „Hermiona ti posílá další hromadu knih na čtení. Později se za tebou s Ronem zastaví.“

Harry složil působivou hromadu na noční stolek, kde už se jedna podobná tyčila. Severus se žádné z nich ani nedotkl, ale zdálo se, že mu Harry i Weasleyovi rádi předčítají.

Popravdě nechápal, proč se Weasleyovi neustále vracejí a navštěvují ho na ošetřovně. Z útržků rozhovoru, které zaslechl, když si ostatní mysleli, že spí, pochopil, že tady oba byli i tehdy v noci, když ho Harry zachránil z Burkeho spárů. Museli tedy vědět, co mu ten bastard provedl. Navíc bylo docela možné, že jim Harry prozradil vše, co Burke odhalil o jeho minulosti. Severus už dávno zjistil, že Harry nemá před svými starými přáteli žádná tajemství. Přesto se tady Ron i Hermiona denně stavovali, aby s ním poseděli. Někdy se s Harrym střídali v předčítání, ale většinu času prostě probírali nejnovější školní klepy.

Severusovi nic z toho nedávalo smysl. Měli by být pryč a přesvědčovat Harryho, aby se s ním rozešel tak rychle, jak jen bude možné. Přesto se sem den po dni vraceli, smáli se a plnili pokoj nesnesitelným, rozjařeným lomozem, za který by je Severus nejraději proklel. Tedy kdyby měl přístup ke své magii.

Nebo možná ne. Styděl se to připustit, ale ve svém současném stavu neskutečně dychtil po jejich laskavosti. Nerozuměl tomu, proč se s ním ještě stýkají. Nemohlo to být jen kvůli Harrymu, protože často přicházeli na návštěvu i v době, kdy byl Harry po léčebné proceduře v bezvědomí, a obskakovali ho úplně stejně jako samotný Potter. Ať už měli Weasleyovi jakoukoliv motivaci, Severus byl za jejich přítomnost vděčný. Podporovala dojem normálnosti, na kterém teď lektvarista téměř zoufale lpěl.

Dobby sem z kuchyně propašoval trochu toho pudinku, který máš tak rád,“ řekl Harry a vytáhl z jedné z bezedných kapes svého hábitu očarovanou misku plnou zlatavé, sladké hmoty a lžičku. Přistoupil blíž, aby si sedl na postel k milencovým bokům. Severus mimovolně přemítal, jestli to ten domácí skřítek skutečně udělal, nebo jestli Harry puding jednoduše vyčaroval, aby mu udělal radost. „Dáš si trochu?“

Severus odvrátil pohled, tak jako pokaždé, když byla řeč o jídle. Opravdu se velmi snažil nechovat příliš melodramaticky. Nebyl přece prvním čarodějem v historii, který se musel vyrovnat s mučením a znásilněním, ale nedokázal si pomoci. Skutečně si přál, aby ve chvíli, kdy ho Harry našel v Burkeho skrýši, už nežil. Pro všechny zúčastněné by bylo jednodušší, kdyby tehdy prostě zemřel.

Slyšel, jak Harry potlačil povzdech. Tentokrát zvládl dokonce neucuknout, když mu Harry položil dlaň na tvář a přiměl jej otočit se zpět.

Vezmi si trošku, prosím. Pro mě,“ žadonil Harry.

A Severus podlehl, stejně jako pokaždé, když Harry vyslovil tuto konkrétní žádost. Nepochyboval, že je to slabošské. Že by měl všechnu tu péči odmítnout a vybudovat kolem sebe neprostupnou zeď, přesto – když mu Harry zvedl ke rtům lžíci plnou pudinku, poslušně otevřel ústa.

Oba věděli, že by se dokázal najíst i sám levou rukou, ale zdálo se, že pro něj Harry podobné drobnosti dělá rád.

Nevím, na co myslíš,“ ozval se jemně Harry, zatímco jej dál trpělivě krmil pudinkem, „ale je mi jasné, že to není nic dobrého.“

Označení 'dobré' bylo od toho, co se Severusovi honilo hlavou, tak vzdálené, že muž neudržel tiché odfrknutí.

Eufemismus století, co?“ mínil Harry.

V Harryho vlídných, zelených očích se zračily nejhlubší obavy a porozumění. Severus netušil, jak je odmítnout nebo jak na ně zareagovat. Byl si jist jen tím, že si je nezaslouží.

Prosím, nenech toho hajzla vyhrát. Jsi ten nejsilnější člověk, jakého znám. Dostaneš se z toho. Jen... se nevzdávej, prosím,“ zašeptal Harry a zdálo se, že si není jistý, zda má vůbec mluvit.

Bylo to skoro, jako by mu Harry četl myšlenky. Severus by jej z toho málem podezříval, ale po nedávno prožitém násilí si byl až nepřirozeně vědom jakéhokoliv narušení vlastní mysli. Poznal by, kdyby se mu Harry dobýval do hlavy. Navíc Harry, přes všechnu svou moc, nebyl v mentálním umění zrovna zběhlý. Dotek jeho vědomí působil příliš neotesaně a ne zrovna nenápadně.

Kdepak. Jenomže pravdivé vysvětlení děsilo Severuse snad ještě víc. Harry jej jednoduše znal až příliš dobře a dokázal odhadnout směr jeho myšlenek. Na druhé straně, odmítání jídla nebyla zrovna duchaplná reakce, takže...

Harry natáhl volnou ruku a shrnul Severusovi z čela pramen ne příliš čistých vlasů.

Máš vůbec tušení, jak jsem vděčný, že jsi zpátky?“ zeptal se.

Podle energie, kterou Harry věnoval jeho léčení a podle toho, že jej odmítal opustit, měl Severus docela jasnou představu, jak hluboce byl Harry celým tím únosem otřesen. A teď se mu díval do očí a dotýkal se ho s takovou něhou... Severus by téměř dokázal uvěřit, že pro Harryho všechny ty věci, co se dozvěděl od Burkeho, nic neznamenají.

Vím, že to všechno pro tebe byla jedna velká, nekonečná noční můra. A taky vím, že to trvá neskutečně dlouho, ale pracuju, jak nejrychleji umím, abych tě uzdravil. Prosím, Severusi, vydrž ještě chvilku.“

Harry se sklonil, aby mu vtiskl na čelo lehký polibek, a Severus pevně stiskl víčka. Vědomí, že tohle všechno brzy ztratí, bylo téměř k neunesení. Jenomže... On už o to vlastně přišel, když Burke vytáhl na světlo všechna jeho špinavá tajemství. I kdyby byl Harry nějakým záhadným způsobem schopen přejít všechno, co jeho milenec udělal, Severus nedokázal ignorovat vědomí, že Harry ví. Zkrátka toho na něj bylo příliš.

Když se mu kolem těla omotaly Harryho svalnaté paže, neměl sílu se odtáhnout. Potřeboval to snad víc než samotné léčení. A možná dokonce více než kyslík. Setřásl myšlenky na to, co bude muset udělat, a ještě na chvíli si dovolil být slabý.

*~*~*

Předchozí      Další

   



 

28.08.2011 17:03:03
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one