Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 5.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

Varování: Popis sexuálního obtěžování studenta (18+)

 

Je tady sobota a s ní další kousek UP a další dílek do skládačky. Pozor! Popis sexuálního obtěžování patnáctiletého kluka, tak slabší povahy pryč! ;-)

Kapitolka je pro věrné komentující: 1beruska, Aramintha, assez, bacil, Bara1982, Cory, enedaka, Fiorrancina, Gigi..., gleti, gridi, Hajmi, kami, Lucy, Michangela, Misule, Mononoke, Nade, nika, Saskya, sevy, Sharlaid

Užijte si to! Slimča

   

*** Until Proven ***
     

Místnost, do které vstoupili, byla malá a dalo by se říci, že téměř útulná. Pokoji dominovala nemocniční postel, na níž ležel blonďatý kudrnatý chlapec a opíral se o vysoké polštáře. Kamenné zdi pokrývaly veselé obrázky s nevinnými motivy, které by mohly potěšit nemocné dítě – košík s hrajícími si koťaty, stádo zeber pádících travnatou plání, dvě mladá děvčata pouštějící v dálce draka... V malém krbu napravo plápolal oheň a plnil pokoj teplem a světlem. V křesle vedle postele seděl Ron a nabízel chlapci jednu ze svých všudypřítomných čokoládových žabek. Pohled na nejlepšího přítele, podávajícího nemocnému hochovi sladkosti, pomohl Harrymu zvláštním způsobem uklidnit rozdrásané nervy. Ron působil s dětmi tak přirozeně! Všichni studenti ho zbožňovali.

Jakmile si obyvatelé místnosti uvědomili, že se otevřely dveře, Westfieldův kulatý obličej se zkřivil strachem. Čokoládová žabka využila jeho momentální nepozornosti, seskočila s postele a schovala se pod nedalekou lenošku. Harry krátce zkontroloval svého studenta. Ze Snapeových vzpomínek na školní trest věděl, že Westfield neměl žádné viditelné šrámy, ale neměl vůbec představu o detailech útoku. Znásilnění mohlo být velmi brutální a Westfield mohl utrpět těžká vnitřní zranění, zatímco zvenku nemuselo být nic patrné. Chlapec však, jak se zdálo, právě pohodlně odpočíval.

„Ahoj, Carle,“ pozdravil ho Harry a zatím zůstal stát ve dveřích. „Můžu dál?“

Westfield strnule přikývnul. „Dobrý den, profesore Pottere, madame Pomfreyová.“

Harryho potěšilo, že jeho student reaguje tak dobře. Bál se, že chlapec bude po tom všem, co se mu přihodilo, úplně apatický, ale přestože byl subtilní teenager viditelně nervózní, nezdál se jako pouhý uzlíček nervů. Samozřejmě to mohly způsobit lektvary madame Pomfreyové, které mu předepsala na uklidnění.

„Stará se o tebe madame Pomfreyová dobře?“ zeptal se Harry s nervózním úsměvem. Neměl ponětí, jak má nakousnout problém, který ho sem přivedl.

„Ano, pane,“ odpověděl Westfield.

Harryho nenapadalo, co dalšího říci. Požádat týrané dítě, aby ho nechalo vstoupit do své mysli a znovu s ním prožilo hororové okamžiky svého znásilnění, bylo nad jeho síly. K Harryho velkému překvapení přispěchal na pomoc Ron. „Carle, poprosil jsem Harryho, ehm, profesora Pottera, aby přišel a pomohl nám vyřešit tvůj případ.“

„V-vyřešit?“ zopakoval Westfield.

„Ano, Harry přišel pomoci,“ potvrdil Ron.

„Jak?“ chtěl vědět Westfield.

„Víš o tom, jak občas ministerstvo mudlovi, který je náhodným a nechtěným svědkem nějaké magie, vymaže paměť, takže potom na kouzlo zapomene?“ zeptal se Ron.

„Ano,“ odpověděl Carl a skočil na první přirozený závěr plynoucí z Ronových slov: „Vy mě... necháte zapomenout na to, co se stalo?“

Harry sebou trhl, když uslyšel v chlapcově hlase stopu naděje. Více než cokoliv jiného si přál zbavit toho hocha vzpomínek na děsivou zkušenost z dnešního odpoledne. A potom by nejraději vyrazil ven a uštval tu bestii, která způsobila tolik bolesti nevinnému dítěti. Uštval a vyzkoušel, co dokáže jeho nově objevený Mágův oheň. Musel však uznat, že takové pomstychtivé myšlenky v současné chvíli nikomu nepomohou, a tak se snažil uklidnit. Ovšem, bylo to těžké. Ten kluk byl tak zatraceně mladý! Děti by neměly procházet takovými nočními můrami.

„Ne, je mi líto, Carle. Pro tuto chvíli by ses sice cítil lépe, ale z dlouhodobého hlediska by takový zásah nadělal více škody, než užitku,“ odpověděl jemně Harry.

„Oh,“ Westfieldovy zmatené modré oči se obrátily na Rona. „Co potom má ta úprava paměti, o které jste mluvil, společného se mnou?“

Ron dělal svou práci opravdu dobře. Věcným tónem a bez nejmenšího zaváhání odpověděl na položenou otázku. „Máme důvod se domnívat, že ve tvém případě už někdo paměťové kouzlo použil.“

„C-co? Nerozumím,“ Westfield vypadal, že je na pokraji paniky.

Ale Ron pokračoval tichým, uklidňujícím hlasem: „To ani my.“

„Vy si myslíte, že lžu, že je to tak?“ dožadoval se Westfield a v očích se mu leskly slzy. Odvrátil tvář a rukama si objal hrudník. „Říkal, že mi nikdo neuvěří, když to povím...“

Harry natáhl ruku, aby zastavil madame Pomfreyovou, která už se hrnula k chlapci.

Ronův hlas byl vlídný a přesto rozhodný: „Věříme ti, Carle. Potřebujeme se jen ubezpečit, že nebylo manipulováno s tvými vzpomínkami. Chceme mít jistotu, že se muž, který ti ublížil, dostane do vězení a už nikdy nedostane šanci zranit někoho dalšího.“

Chlapec se na okamžik kolébal sem a tam, než nad sebou získal kontrolu a znovu se podíval na Rona. „J-jak to uděláte?“

„Tak, že se ujistíme, že soud ve tvém svědectví nenajde žádné mezery,“ dodal rychle Ron.

„Ale... jak...?“ ptal se Westfield.

„To je právě důvod, proč jsem zavolal na pomoc Harryho. Už jsi slyšel, jak mocný je kouzelník, ne?“ zeptal se Ron.

Westfield přikývnul. „Jo, to on porazil Vy-víte-koho.“

„Správně. Takže, Harry má určité speciální schopnosti, kterými většina kouzelníků nedisponuje. Je schopen nahlédnout do lidské mysli a zjistit, co se v ní odehrává.“

„A jak mi to pomůže?“ zeptal se Westfield, který teď vypadal spíš zmateně, než vyděšeně. „C-co si myslíte, že je na mé paměti špatného?“

„Nevíme, jestli je na ní něco špatného. Všechno, co víme je, že profesor Snape byl také vyslechnut způsobem, který mu nedovolil lhát, nebo podvádět. Jeho a tvé svědectví se neshodují, takže potřebujeme prohlédnout vzpomínky vás obou, abychom zjistili, které jsou narušené,“ vysvětlil Ron.

Westfield zíral dolů na modrou deku na svých kolenou. „Říkal, že mi nikdo neuvěří. Že se jen dostanu do větších potíží, jestli řeknu, že...“

Harryho srdce poskočilo sympatií k nešťastnému chlapci. „My ti věříme, Carle.“

„A nejsi v průšvihu. Slibuji!“ dušoval se Ron. „Chceme jen zjistit pravdu. Něčí paměť byla změněna a my potřebujeme vědět, čí.“

„Takže, vy se potřebujete ubezpečit, že jsou mé vzpomínky v pořádku a tak prokázat, že on nějakým způsobem lže?“ zeptal se chlapec.

„Ano, něco na ten způsob,“ souhlasil Ron.

„Co musím udělat?“ Westfieldův hlas zněl statečně, ale jeho uštvaný pohled jej prozradil.

„Především potřebuji tvůj souhlas s tím, abych se podíval do tvé mysli,“ řekl Harry. „Nechci udělat ani vidět nic, s čím bys nesouhlasil.“

„Bude to bolet?“ zeptal se chlapec.

Harry se, alespoň jak doufal, povzbudivě usmál. „Ani v nejmenším. Jen budeš nějakou chvíli vnímat můj hlas ve své hlavě. Měl by ses cítit... v bezpečí.“

„To nezní moc zle,“ odpověděl Westfield a zdálo se, že se uklidňuje.

„Vůbec by to nemělo být zlé,“ ujistil ho Harry.

„Uděláme všechno, co bude v našich silách, aby to pro tebe bylo co nejjednodušší, Carle.“ slíbil Ron. „Madame Pomfreyová ti dá vypít lektvar. Pomůže ti uvolnit se a dostane tě do stavu, kterému se říká hypnotický trans. Víš, co to je?“

Harry byl Ronovou informací překvapen, ale ulevilo se mu po ní. Na hypnózu nepomyslel. Děsil se představy, že má po chlapci chtít, aby oživil noční můru o svém přepadení. Ale nakonec, Ron byl profesionál a bezpochyby už se dříve musel vypořádat s podobnou situací.

„To vám kývají před očima hodinkama a pak vás donutí kvákat jako kachna, ne?“ zeptal se Westfield a jeho nervozita viditelně rostla.

„No, i tohle se dá udělat, ale většinou se hypnóza používá tehdy, když má člověku pomoci vybavit si události, které pro něj mohou být příliš zneklidňující a nedokáže o nich sám přemýšlet, nebo mluvit. Nechceme udělat nic, co by tě rozrušilo, nebo ti ublížilo, Carle. Potřebujeme jen potvrdit, že-“

„Snape lže,“ zašeptal chlapec.

Oba muži si vyměnili ustaraný pohled.

Po chvíli si Ron povzdechl a řekl: „Přesně.“

„Fajn, udělám to,“ souhlasil Westfield a odhodlaně vysunul spodní ret.

Evidentně o tom Poppy s Ronem mluvili už dříve, protože lékouzelnice sáhla do kapsy svého hábitu a vyndala malou hnědou lahvičku. Podala ji chlapci a řekla: „Chci, abys tohle vypil.“ Sedla si vedle něj na postel a natáhla ruku, aby mu odhrnula z čela zpocené plavé kučery. „Celou dobu budu u tebe. Víš, že ti nenechám ublížit, viď, drahoušku?“

„Ano, madame,“ odpověděl Carl, jedním velkým douškem polknul lektvar a znechuceně se zašklebil.

Ron přistoupil k posteli a pokynul Harrymu, aby se přidal.

„Carle, chci, aby ses teď zhluboka nadechl a zavřel oči,“ žádal.

Chlapec, s nervózním pohledem na všechny kolem, poslechl.

Harry si uvědomil, kolik důvěry do nich jejich student vkládá. Po událostech z dnešního odpoledne by plně pochopil, kdyby chlapec už nikdy nechtěl být vydán na milost a nemilost mužskému příslušníku učitelského sboru. Ale Westfield zavřel oči a následoval Ronovy instrukce, i když předtím chytil Poppy za ruku.

„Jsem tady, drahoušku. Budeš v pořádku,“ mumlala Poppy k nervóznímu studentovi. Harry viděl, jak stiskla svému pacientovi malou dlaň a pak ji pevně držela.

„Jakmile začne lektvar působit, budeš se cítit trochu omámený,“ pokračoval Ron. „Chci, abys mi řekl, až začneš mít dojem, jakoby ses vznášel. Dobře?“

„Dobře,“ souhlasil Westfield. O pár minut později řekl tichým, ospalým hlasem: „Mám pocit, jako bych létal.“

„To je dobře, Carle,“ okamžitě ho ujistil Ron. „Může teď Harry vstoupit do tvé mysli?“

Carl ospale souhlasil: „Ano.“

Harry posbíral síly a znovu jakoby napřáhl neviditelnou ruku ven z vlastní hlavy. Bylo to zvláštní. Nevyužíval umění nitrozpytu už více než devět let a najednou ho musel použít hned několikrát za jediný den. Ocitnout se uvnitř Westfielda bylo stejně znepokojující, jako sdílet vědomí se Snapem. Harry rychle prověřil jeho fyzický stav. Chlapec nebyl ani zdaleka tak napjatý, jako Snape, ale na rozdíl od něj trpěl bolestmi. I přes Poppyiny lektvary byl jeho konečník po znásilnění rozdrásaný a bolavý. Harry se zhluboka nadechl a snažil se oprostit od rozpaků a vlastního hněvu nad tím, čím musel jeho student projít. Až když se cítil docela klidný, sáhl po Carlově vědomí.

Nepřekvapilo ho, že jsou chlapcovy vzpomínky méně střežené, než ty Snapeovy. Nenarazil na žádné mentální zdi, ani podivné bílé místnosti a bez námahy se potopil skrz vnější ochranu do běžného chaosu pocitů a myšlenek. Děsil se toho, co najde. Očekával surové emoce člověka, který právě prožil znásilnění, ale jestli se vůbec něco zdálo neobvyklé, pak to, že byla Carlova mysl klidnější, než většina ostatních. Harry si uvědomil, že ten klid zřejmě zajistily lektvary, jež chlapci podala Poppy. Musely to být ony, protože kdykoliv se hoch pohnul, vyslalo jeho tělo intenzivní připomínku toho, co se stalo.

Jakmile Harry ucítil přítomnost Carlova vědomí, uvolnil se a poslal svému studentovi tolik uklidňujících myšlenek a pocitů, kolik dokázal. Na rozdíl od Snapea k nim byl Carl vnímavý. Sedativa a hypnotické sérum sice blokovaly většinu jeho emocí, ale Harry i tak cítil, že se Carl po jeho ujištění zklidnil.

„Už je s tebou Harry ve spojení?“ zeptal se Ron.

Harry obrátil společně s Carlem pozornost na Ronovu otázku.

„Ano,“ odpověděl Carl zase tím omámeným tónem.

„A nedělá ti jeho přítomnost problémy?“ překvapil Ron Harryho další otázkou.

Harry vnímal, jak se Carl soustředí na dotaz. Po chvíli přišla tichá odpověď: „Cítím se s ním v bezpečí, jakoby mi nic nemohlo ublížit, když je se mnou.“

Harryho ta slova zahřála na duši. Ještě trochu více propustil své emoce a nechal tak Carla pocítit, jak je hrdý na jeho statečnost.

Zvenku znovu promluvil Ron: „Tak, teď se ještě více uvolni. Propadáš se hlouběji a hlouběji do klidného spánku. A až se ti to podaří, chci, aby sis představil jasně osvětlené schodiště. Schody vedou na příjemné místo, kde se ti nemůže nic stát. Vidíš ty schody, Carle?“

Carl, a díky němu i Harry, spatřili točité schodiště.

„Ano,“ odpověděl chlapec.

„Skvělé,“ chválil ho Ron. „A teď běž po těch schodech dolů. A jak začneš sestupovat, budeš upadat víc a více do svého snu. Okay?“

Na Harryho udělalo to, jak jeho nejlepší přítel vede chlapce do hlubokého hypnotického spánku, obrovský dojem. Nikdy dříve neviděl tuto Ronovu stránku. Jeho dávný přítel se tak často stavěl do role komika, že Harry snadno zapomínal, jak vážnou má Ron práci.

Když Carl upadl do dostatečně silného transu, řekl Ron: „Vedeš si velmi dobře, Carle. A teď tě chci požádat, aby sis vybavil, co jsi dělal dnes ráno. Zkus si to promítnout jako film, na který se díváš. Normálně bych po tobě požadoval, abys popsal, co vidíš, ale protože je s tebou Harry, bude stačit, když si to představíš. Uděláš to pro mě?“

Carl byl v tak hluboké hypnóze, že mu dalo práci najít vlastní hlas: „Ano, Rone.“

„Velmi dobře, velmi dobře, opravdu. A teď si musíš zapamatovat něco moc důležitého. Všechno, co uvidíme, jsou jen obrazy. Nemohou ti ublížit. Chci, aby ses od nich distancoval, jak jen to půjde. Prožiješ spoustu věcí, ale nemohou se tě dotknout, ani s tebou nějak pohnout. Budou to jen stíny na zdi bez těla. Jen ukaž Harrymu, co jsi dnes dělal, v pořádku?“

„V pořádku,“ zopakoval chlapec.

„Začni hned. Dnes ráno opouštíš mrzimorskou kolej a jdeš na snídani...“

Harry byl okamžitě vhozen do podobného druhu vzpomínky, jakou dříve sdílel se Snapem. Ovšem Carl byl, díky Ronově vedení hypnoterapie a na rozdíl od Snapea, od všeho emocionálně vzdálen. Docílit něčeho takového byl rozhodně výkon.

Harry sledoval Carla, jak vtipkuje a směje se se svými dvěma nejlepšími přáteli, když kráčeli chodbou na rychlou snídani před svým velkým dnem v Prasinkách. Joe Mangra byl chlapec tmavé pleti indického původu, zatímco Don Smithers, modrooký buclatý brunet, připomínal Harrymu Nevilla ze školních let. Všichni patřili mezi Harryho oblíbené studenty. Tmavovlasý muž pobaveně zíral, jak se ti tři ve Velké síni v rychlosti nacpali až k prasknutí, natáhli na sebe svetry a závodili s ostatními studenty v běhu k hlavní bradavické bráně. Kluci kolem sebe metali na všechny strany explodující želé a ani jeden z nich se v tom spěchu nedíval na cestu.

Carl prudce vydechl, když se doslova zaryl nosem do vysoké temné překážky. Přestože byl Westfield pod sedativy a v hlubokém hypnotickém spánku, dokázal ho pohled na rozzuřený nosatý obličej Sevesuse Snapea donutit třást se.

Carle,“ promluvil Harry v mysli na svého studenta. „Brzdi trochu. Chci, abys šel po těch schodech, o kterých hovořil Ron, o kousek níž a oprostil se od toho všeho. Jsou to jen prázdné obrazy. Stíny na zdi. Nemohou ti ublížit. Pamatuj si, že jsem tady s tebou. A teď zpomal tuhle část a ukaž mi, co říká.“

Westfield jakoby mu uvnitř přikývl. Jakmile ustoupila Carlova emocionální reakce na Snapea, využil mentální techniku, kterou mu doporučil Harry, a tak se zmírnila jeho úzkost. Když se opět dokázal soustředit, zmražená vzpomínka se dala znova do pohybu.

Harry se ocitl zpátky v chodbě před Velkou síní a zíral na Snapea. Z jeho perspektivy se muž bláznivě nakláněl, jak se rozhozený Westfield kácel doprava v nezadržitelném pádu. Mistr lektvarů s podrážděným zamračením zachytil kymácejícího se chlapce svou zraněnou pravou rukou a vzápětí ji stáhnul zpět, aby si uhladil pokrčený hábit.

„Já... p-promiňte, profesore S-snape, pane,“ koktal Westfield, podobně jako každý jiný student, který by právě narazil do hašteřivého mistra lektvarů.

„Míříte do Prasinek, že ano, pane Westfielde?“ zeptal se Snape svým povýšeným, uhlazeným hlasem. Harry se pro sebe podivil, že profesor nevyhrožoval zákazem chlapcova výletu do vesnice, aby jej potrestal za nehodu. Ale Westfield byl z Mrzimoru. Zdálo se, že ve Snapeovi vyvolávají nepřekonatelně hlubokou zášť jen nebelvírští studenti.

„A-ano, pane,“ odpověděl Westfield.

„Nezapomeňte, že máte ve tři hodiny školní trest, jinak se k vám vaši přátelé připojí pro příštích čtrnáct dní po škole. Rozuměl jste tomu?“

„Ano, pane, budu tam. Ve tři,“ slíbil Carl.

„Ujistěte se, že dorazíte včas,“ odsekl Snape a s pláštěm vlajícím jako havraní křídla se vydal chodbou pryč.

„Bože, naskakuje mi z něho husí kůže,“ řekl Smithers.

„Je to příšerný mizera,“ dodal Mangra. „S tím trestem je to pořádná smůla, Carle. Čím sis ho vysloužil?“

„Vzpomínáš, jak jsem se minulé úterý při famfrpálovém tréninku zřítil z koštěte? Až do pátečního rána jsem se nedostal z ošetřovny a neměl jsem šanci udělat domácí úkol z úterka,“ vysvětloval Westfield svým přátelům, když opustili hrad a vykročili do jasného říjnového rána. Vzduch byl pořád teplý jako v létě, ale zelené listí na stromech kolem školních pozemků už začínalo rudnout a zlátnout.

Harry cítil, že dostává na Snapea stejný vztek, jako Westfieldovi společníci. Už uběhlo deset let a ten chlap byl pořád stejný malicherný tyran.

„Hnusný bastard!“ vyprsknul Mangra.

„To je tak nefér! Odebral nějaké kolejní body?“ zeptal se Smithers.

Westfield zachmuřeně přikývl: „Pět.“

„Parchant,“ pronesli unisono Westfieldovi kamarádi přesně tím způsobem, jak to dělávala Weasleyovic dvojčata. Slavné trio tím dokázali pokaždé rozesmát.

Pochvíli se všichni tři připojili k desítkám studentů proudících směrem k Prasinkám a jejich následná konverzace se nesla v obvyklém duchu. Harry Carla mentálně postrčil, aby je rychle provedl nepodstatnými událostmi během cesty.

Ráno a časné odpoledne proběhlo stejně, jako kterákoliv z desítek sobot, co kdy Harry strávil v Prasinkách: Carl a jeho přátelé navštívili Medový ráj, kde snědli dost sladkostí na to, aby se až do příštího „prasinkového“ víkendu za tři týdny kutáleli jako balony. Pak následovala rychlá exkurze do Taškářova obchodu s žertovnými předměty a také nezbytná zastávka u Chroptící chýše, aby zjistili, kdo je nejodvážnější. Carl se dostal k tajuplné budově nejblíže, ale ani on nepřekonal Ronův rekord z doby, kdy ještě neznali tajemství oné stavby. Když se Carlovi přátelé vydali směrem ke Třem košťatům na máslový ležák, mladíček se s nimi rozloučil a nastoupil svou osamělou pouť zpět k Bradavicím.

Den byl stále příjemný a jasný a půda pod nohama suchá. Carlovy vzpomínky uháněly cestou zpět a míjely lesnaté úseky, které voněly borovicemi, vlhkým kapradím, spadaným listím a žaludy. Brzy se ocitli v polích, ležících mezi porosty v okolí Prasinek a Zapovězeným lesem. Jak obrazy běžely od jedné farmy ke druhé, Harry neustále pozorně sledoval svého studenta. U jedné opuštěné usedlosti nedaleko Zapovězeného lesa zaznamenal, jak Carlovi ztuhlo celé tělo. Když procházeli kolem nepoužívané červené stodoly se zborcenou střechou a chybějícími prkny na zatlučených oknech, skutečně se zdálo, jakoby se chlapci zadrhl dech v hrudi. Pak se však Carlova vzpomínka rychle zaměřila na poslední míli cesty, vedoucí skrz Zapovězený les, kudy už chlapec téměř běžel.

Co se tam stalo?“ otázal se v mysli Harry, jakmile byl na dohled krytý most v severní části jezera, spojující silnici do Prasinek s bradvickou hlavní branou. Vítr, vonící vodou a vlhkou zemí, jim bičoval tváře.

Kde?“ zeptal se Carl, jehož vzpomínky už spěchaly přes most.

Vypadalo to, že tě ten opuštěný statek rozrušil,“ poukázal Harry.

Cítil Carlovo napětí. „Nevím, co to bylo. Většinou mi tam nic nevadí. Asi to bylo tím, že jsem se ocitl sám na cestě a viděl ruiny na okraji Zapovězeného lesa. Můžeme pokračovat?“

Ano,“ řekl Harry a potom doporučil: „trochu více se od toho všeho stáhni, ano?“

Chlapec použil techniku, kterou ho naučil Ron, aby se dokázal odstřihnout od svých emocí. Harry, jenž se díky výslednému klidu cítil téměř zdrogovaný, jej tiše pobídl vpřed. Carl prošel bránou do Bradavic a pak po schodech dolů do sklepení až k učebně lektvarů, kam dorazil ještě v předstihu odpykat svůj trest. Když vstoupil dovnitř, seděl mistr lektvarů, stejně jako v profesorově vzpomínce, za svým stolem a známkoval eseje. Harry se rozhlížel po místnosti a pokoušel se obsáhnout všechny drobné detaily, jak doporučoval Snape, ale neviděl nic neobvyklého. Vypadala úplně stejně, jako v lektvaristově paměti.

„Jsem tady, profesore Snape,“ koktal Westfield.

„Práci máte na vaší lavici, pane Westfielde. Laskavě to všechno nasekejte na rovnoměrné, dva palce dlouhé kousky,“ řekl Snape, mávaje svou poškrábanou pravou rukou směrem ke stolu s obrovskou hromadou plevele.

Až potud byly obě verze trestu identické.

Carl přešel ke své lavici a začal podle pokynů sekat páchnoucí zelené rostliny. Harry Carla jemně postrčil, aby se přes nepodstatné části přenesli rychleji. Zhruba po patnácti minutách, během kterých se Westfield věnoval své práci, zaregistroval koutkem oka Snapea, zvedajícího se od svého stolu. Nebylo nic neobvyklého, že se profesor během školního trestu věnoval své vlastní práci, takže mu Carl nevěnoval příliš velkou pozornost. Všimnul si ho teprve ve chvíli, kdy mu na rameni přistála lektvaristova těžká ruka. Snape se připlížil absolutně neslyšně, takže chlapec díky jeho nečekanému doteku málem vyletěl z kůže.

„Postavte se a ukažte mi, jak vám to jde,“ přikázal Snape.

Carl vyskočil na nohy, aby vyhověl, a z nervozity přitom shodil několik rostlin na podlahu. Harry cítil, jak se Carl obrnil proti sžíravému komentáři na adresu jeho nešikovnosti, ale Snape byl netypicky tichý, když přistoupil těsně za svého studenta a nahlížel mu přes rameno na nasekaný plevel na stole. Byl tak blízko, že Carl cítil v zádech jeho tělesné teplo. Nebylo mu příjemné, že někdo narušil jeho osobní prostor, ale jen polknul a čekal, až učitel skončí.

„Krájíte to na příliš velké kousky,“ řekl Snape ochraptěle. „Zvedněte nůž a já vám ukážu, jak to máte sekat.“

Carl poslechl. K jeho zděšení se Snapeova ruka usadila na jeho vlastní a řídila pohyb nože. Carl nevěřícně zíral na dlouhé zažloutlé prsty. Snape se ho nikdy dříve nedotknul. Jen z pohledu na lektvaristovu ruku, pokrývající jeho vlastní, se mu svíral žaludek, jakoby na svém talíři spatřil přesně v polovině jídla červa.

„Ukažte mi, jak to děláte sám,“ požadoval Snape.

Carl ztuhnul, když se muž za ním postavil ještě blíž. Teď se tisknul k jeho zádům a skláněl se mu přes rameno, aby mohl sledovat jeho pokrok. Kůži na chlapcově krku a uchu hladil vlhký, horký dech. Cítil se díky tomu nepohodlně, a tak udělal krok kupředu, ale lavice se mu zaryla do slabin a Snape se pohnul společně s ním.

„Vy se chvějete, pane Westfielde, třesete se jako nervózní panic. Mám pravdu?“ šeptal Snape hedvábně do Carlova krku, což jen zhoršovalo jeho nekontrolovatelné chvění.

Chlapec polknul: „Pravdu v čem, pane?“

„Jste nervózní?“ zašeptal Snape a prudce vyrazil boky kupředu, takže tvrdě narazil klínem do Carlova zadku.

Carl sotva stačil zalapat po dechu, když Snape pokračoval se svým typickým povýšeným úšklebkem: „Panic?“

Harry hledal uvnitř chlapcových myšlenek něco – cokoliv - co by dokazovalo, že to nebyl Severus Snape, kdo dělal tyhle věci, ale ať už falešné vzpomínky vytvořil kdokoliv, zvládnul to dokonale. Snape byl bezchybný. Jeho hlas, vzhled, dokonce jeho vystupování – všechno bylo klasicky Snapeovsky hrozivé a odpudivé, jak to uměl jen tento muž.

Carl byl tak šokovaný tvrdou erekcí svého učitele, tlačící se mu přes hábit a kalhoty proti pozadí, že dočasně ztratil řeč, což nebylo ve Snapeově přítomnosti nikdy dobré. Falešný profesor těžil z chlapcovy nejistoty stejným způsobem, jako by to při jakékoliv osobní konfrontaci udělal ten pravý. Po pravdě řečeno, když Harry sledoval, co se děje, začínal váhat, jestli se nespletl. Jestli Snape opravdu chlapce neobtěžoval a nedokázal to před ním nějak ukrýt, ale... ne. Harry přeci cítil Snapeovu nevinu i jeho zlost kvůli falešnému obvinění. Ať už tato vzpomínka ukazovala cokoliv, nebyla reálná. Musel jen najít způsob, jak to odhalit. Jenomže, k čertu, bylo čím dál obtížnější se soustředit při sledování toho, co Westfield považoval za skutečný průběh dnešního trestu.

Snape sebral chlapci nůž, odhodil ho stranou a potom natáhl žlutě zabarvenou ruku a překryl předek Westfieldových kalhot. Carl zakňučel, když ho zkušeně stiskla horká dlaň a zazmatkoval nad vlnou otevřeného potěšení, která se mu prohnala tělem. A bál se. Nikdo se ho tam ještě nikdy nedotýkal. Bylo to skvělé, ale... byl to profesor Snape a to, že se ho dotýkal jeho nepříjemný učitel, nebylo v pořádku. Věděl, že je to špatně. Jeho matka říkala... ale bylo to tak …

Carle, stáhni se trochu,“ radil Harry a rychle pomáhal svému studentovi více se emocionálně vzdálit od aktuálního výjevu. Přál si, aby mohl udělat totéž pro sebe, ale musel se udržet při smyslech a rychle objevit chyby ve falešné vzpomínce.

Jak Snape pokračoval a dál se přes oděv dotýkal Westfielda, Harry procházel osobní krizí. Byl tady, aby dokázal, že je mistr lektvarů nevinný, ale neviděl nic, co by v Carlových očích popřelo skutečnost scény. Harry věděl, že Snape Westfielda nenapadl, protože se dotknul mysli toho muže a viděl, k čemu skutečně došlo, ale kdyby to neudělal... během minuty by obrazu před sebou uvěřil. Bylo to tak bezchybné, tak dobře propracované! Ať už iluzi vytvořil kdokoliv, zvládl svůj úkol na výbornou.

Když Snape poodstoupil od chlapce, aby mu stáhnul z ramen hábit, Harryho vnitřnosti se stáhly znechucením. Jakmile byl Carl zbaven podpory toho odpudivého individua za svými zády, zavrávoral a málem upadl na lavici před sebou. Zachytil se rukama, aby zabránil srážce obličeje se studenou břidličnou plochou, a chtěl se narovnat. V tom okamžiku se mu do zorného pole znovu dostala Snapeova ruka a mířila k jeho poklopci. Carl se cítil jako zmražený kouzlem Medúzy, když s odporem sledoval zažloutlé prsty, manipulující s knoflíkem na jeho kalhotách a šátrající po zipu. Štíhlá vampýří ruka opatrně zatáhla za jezdce a zvučné 'dzjurrr' proťalo vzduch v tichém sklepení jako výkřik.

Harry v bezmocné hrůze sledoval, jak Snape svléká Carlovy kalhoty, a nemohl se zbavit pocitu, že je něco špatně. Velmi špatně. Jenom netušil co, kromě absolutního bezpráví, které právě Snape páchal na jejich studentovi. A přesto – něco nesedělo. Hrubé ruce stáhly chlapcovy kalhoty i spodky až ke kolenům. I přes nezúčastněnost díky hypnotickému transu, Carl ve vzpomínce vzlykal a prosil: „Ne, prosím, ne...“

Harry se musel pevně obrnit, když spatřil Snapea, vztahujícího ruku na zoufalého studenta. Carlův vzlyk projel Harryho tělem. Mladý muž se pokoušel zaměřit na scénu před sebou a oprostit se od všech pocitů. Měl dojem, jakoby byl uvězněn v jedné ze svých vlastních nočních můr, bezmocný a svázaný. Jestli rychle nenajde řešení, bude mu zle od žaludku.

Harrymu bylo jasné, že se musí soustředit. Něco nebylo v pořádku. Ale díky Snapeově nenechavé ruce pomalu ztrácel sebeovládání, stejně jako zneužívaný chlapec. Oba, Carl i on, si říkali, že by neměli cítit potěšení. Ta ruka byla vetřelec, útočník, násilník. Snapeova ruka byla... 

Předchozí      Další

   
28.08.2010 00:32:32
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one