Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 52.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

   

Naši nejmilejší UPčkáři! :-) Nechtěla jsem pauzu protahovat zase až do úterka, takže jsem pro tentokrát zvolila raději o něco kratší kapitolu. Co k ní říci? Snad jenom: Severusi! Ach jo!

Moc vám všem děkujeme za krásné komentáře. Je to náš věčný motorek a naše jediná odměna. :-) Jste skvělí!

A Sevy! Jsi má nejúžasnější beta a všem tady tě musím pochválit, že ses propracovala k neuvěřitelné rychlosti. Díky!

Vaše Slimča


Věnováno komentujícím: 1beruska, A_ja, abigail.Snape, Aha_Lucia, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, cim, Erumoice, fin, gleti , grid, Hajmi, Janica, Jenis, Katherine, keishatko, Lily, lola, mamba, marci, Michangela, Mononoke, Nade, nika, pavlí, POPO, Saskya, Sharlaid, ZJTrane

   

*** Until Proven ***
   

Už jsem si začínal myslet, že tě Poppy snad nikdy nepustí,“ postěžoval si Harry, když o tři dny později vyšli ze dveří Severusova nemocničního pokoje. Měl pocit, jako by se právě oba dostali ven z vězeňské cely.

Pacient se schopností řeči dokáže být úžasně přesvědčivý,“ prohlásil Severus. „Myslím, že jsem ji unavil svými stížnostmi.“

Ty a stěžovat si? Nemožné!“ pokusil se Harry o vtip.

V Severusově pohledu bylo stále něco znervózňujícího. Harry to tam viděl už celé týdny. Kdyby měl snahu nějak ten výraz pojmenovat, možná by použil slovo 'obezřetnost'.

Po všem, čím si Severus prošel, dávalo Harrymu docela dobrý smysl, že ten muž bude vedle svého milence nervózní. Přesto se na ošetřovně zdálo, že jej Harryho doteky uklidňují. Každopádně, ať už Severusovy záhadné emoce pramenily odkudkoliv, sílily společně s jeho vracejícím se zdravím. Teď už mezi nimi čněly jako neprostupná kamenná zeď.

Harry nevěděl, jak ji zbořit. Vlastně ani netušil, jestli se o to má pokoušet. Až příliš dobře si uvědomoval, že se jeho partner zatím ani zdaleka nedokázal vyrovnat se vším, co mu Burke provedl. Stejně jako samotný Harry se zuby nehty držel předstírání, že je všechno normální.

Jenomže nebylo. Kdyby ano, Harry by teď nestál uprostřed chodby, se Severusovou taškou v ruce a úplně nejistý, jestli by vůbec měl svého milence doprovodit dolů do sklepení. Pomyslel si, že je na čase ujasnit si pár věcí a rychle se rozhlédl, aby se přesvědčil, že jsou sami. Stáli z doslechu všech zvědavých portrétů a bylo dopoledne, takže se právě všichni studenti i učitelé nacházeli ve třídách. Více soukromí už mohli získat snad jen za zamčenými dveřmi.

Harry se zhluboka nadechl a začal: „Ten den, co... jsi byl unesen, jsme mluvili o stěhování mých věcí do sklepení.“

Zadržel dech a doufal, že Severus zvedne hozenou rukavici.

Jenomže Severus na něj jen zcela bez výrazu zíral zpoza svých obranných valů a ploše odvětil: „To je pravda.“

Taková odpověď Harryho zrovna nepovzbudila, přesto se vrhl do dalšího pokusu: „Nezdálo se mi správné něco si k tobě přenést, zatímco jsi ležel na ošetřovně. Říkal jsem si, že raději počkám, až budeš zase v pořádku a povíš mi, jestli se na to teď cítíš.“

To bylo... velmi ohleduplné.“ Severusova slova zněla vlídně, ale v očích mu chyběla obvyklá jiskra. Spíš vypadal jako odsouzenec před popravčí četou, čekající na povel „pal“.

Takže, ehm, co si o tom myslíš? Chceš mě u sebe dole, nebo potřebuješ mít chvíli jen sám pro sebe?“ zeptal se Harry.

Vypadalo to, že se Severus po Harryho otázce stáhl ještě více do sebe, jen z jeho temných očí sálal neúnosný smutek, když tiše odpověděl: „Už je to nějaký ten pátek, co jsem měl... čas jen na sebe. Možná máš pravdu. Nebylo by vhodné, abys teď byl ve sklepení se mnou.“

Neřekl jsem ani slovo o tom, že by to bylo nevhodné,“ namítal rychle Harry. Nebyl si jistý, co má Severus na mysli.

Má chyba,“ odvětil tiše lektvarista a do jeho pohledu se opět vkradla ostražitost.

Harry sice netušil jak, ale nemohl se zbavit pocitu, že právě něco pořádně zpackal. „Řekl jsem něco špatně?“

Ne,“ ujistil ho až příliš chvatně Severus a podivně jemně dodal: „Nikdy jsem nepoznal takovou útěchu, jakou jsi mi v posledních týdnech poskytl ty. Děkuji ti za ni... a za léčení.“

Harrymu se nelíbila jakási definitivnost v milencově prohlášení a bez meškání jej ujistil: „Nemusíš mi za nic děkovat. Udělal jsem to z lásky. Jen chci, aby ses cítil lépe a my mohli být zase spolu.“

Severus měl vždy talent dát své odpovědi hlubší význam perfektně zvoleným tónem hlasu. Jeho pochybovačné: „Samozřejmě,“ donutilo Harryho zaskřípat zuby.

Co to má znamenat?“ zeptal se. Nechtěl na Severuse tlačit hned první den, sotva se dostal z ošetřovny, ale takovou narážku zkrátka nemohl jen tak přejít bez povšimnutí.

Severus si zřejmě uvědomil, co řekl, protože se zatvářil kajícně. „To znamená, že ještě zjevně nejsem ve své kůži. Odpusť mi.“

Není co odpouštět,“ ubezpečil ho okamžitě Harry a lehce se dotkl Severusovy ruky. I když Severus neucukl a vlastně se ani nepohnul, Harry bytostně vnímal, jak se mu ten muž citově vzdaluje. Pomyslel si, že jej zřejmě znepokojuje tělesný kontakt, a tak se rychle stáhl. Všiml si Severusova temného pohledu, vyprovázejícího jeho vzdalující se dlaň. Po chvíli nepříjemného ticha Harry váhavě připustil: „Vůbec netuším, jak tě právě teď utěšit.“

Nejsem si jistý, jestli je to možné,“ řekl nakonec Severus. „To, co se stalo... úplně zničilo osobu, kterou jsi znával.“

Tohle bylo poprvé, co Severus otevřeně přiznal, jak velký vliv měl únos na jeho psychiku. Harry si nemohl pomoci – vnímal to jako jakýsi průlom. Upřeně se zahleděl do nejistých černých očí a jemně svého milence přesvědčoval: „Ne nezvratně. Jen potřebuješ čas.“

Ano, čas,“ zopakoval Severus tím nejztracenějším tónem, jaký od něj kdy Harry slyšel.

Harry se k němu potřeboval nějakým způsobem dostat blíž, proto se zeptal: „Mohu s tebou jít dolů a dělat ti na chvíli společnost?“

Severus ho tam chtěl. Harry mu to viděl na očích, ale přesto byl odmítnut. Severus pomalu zavrtěl hlavou a tiše prohlásil: „Já... myslím, že potřebuji být chvíli sám.“

Harrymu se tohle celé zdálo zatraceně špatně, ale nechtěl příliš tlačit na pilu, a proto souhlasil: „Ano, samozřejmě. Tak mi alespoň dovol doprovodit tě a uložit-“

To nebude nutné,“ protestoval ho Severus. „Budu v pořádku.“

Severusi...“

Ano?“

Chci tady být pro tebe,“ vysvětloval Harry. Slova se i jemu samotnému zdála nějak nedostačující.

S některými věcmi si člověk musí poradit sám. Právě teď potřebuji čas, abych... zjistil, co ze mě vlastně zbylo. To nemohu zvládnout, když ne mě někdo bude neustále dohlížet. Ačkoliv skutečně... oceňuji tvůj zájem, potřebuji... prostor. Dokážeš to pochopit?“

Potřebuje prostor. Severus nemohl tušit, jak toto mudlovské klišé zapůsobí na člověka vychovaného mimo kouzelnickou společnost. Harrymu se zdálo, že se mu hroutí celý svět, když strnule přikývl. „Ano, samozřejmě, že rozumím. Nechtěl jsem... na tebe tlačit. Jen chci, abys věděl, že jsem tu pro tebe, když mě budeš potřebovat.“

Severusovou pečlivě kontrolovanou tváří se mihla jakási emoce. Až podezřele připomínala pocit viny. Harry nechtěl, aby se jeho milenec cítil ještě hůř než doteď. To bylo skutečně to poslední, co by si přál, jenomže právě v této chvíli neměl nejmenší tušení, jak se k Severusovi přiblížit a pomoci.

Děkuji ti,“ řekl nakonec Severus. „Přál bych si...“

Ano?“ povzbuzoval ho Harry, když se zdálo, že Severus ztratil slova.

To není důležité. Ne teď. Já... měl bych jít.“

Harry zíral dolů na Severusovu napřaženou pravou ruku. I přes podivnost toho gesta ji okamžitě přijal a potřásl jí. Podle Severusova výrazu mu vzápětí došlo, že si zase všechno špatně vyložil.

Dáš mi mou tašku?“ připomněl mu tiše Severus a kývl bradou na kabelu přehozenou přes Harryho rameno.

Harry si připadal jako úplný blbec a rychle mu zavazadlo předal. „Takže se uvidíme u večeře?“

Ano, u večeře,“ souhlasil Severus. Harry měl pocit, že by mu v této chvíli odkýval cokoliv, jen aby unikl té podivné trapnosti, která mezi nimi najednou zavládla.

Vysoká, temná postava se od něj pomalu vzdalovala a Harry měl pocit, že se mu s každým mužovým krokem rozrůstá v hrudi bezedná propast zející v místě, kde mu ještě před chvílí bilo srdce. Smutně sledoval vzdouvající se dlouhý plášť, zatímco Severus sestupoval do sklepení.

Harry si byl jistý, že je hloupý. Že Severus zkrátka potřebuje čas na uzdravení, ale nemohl si pomoci. Někde v koutku duše prostě cítil, že je po všem.

*~*~*

O tři týdny později si Harry začínal myslet, že měl pravdu. Nemohl říci, že by se mu Severus aktivně vyhýbal. Jeho 'možná bývalý milenec' se objevoval u všech jídel, u stolu stále seděl s ním a s Weasleyovými, ale nevedli spolu vůbec žádné soukromé rozhovory. Severus se s ním dokonce nechtěl ani projít po školních pozemcích. Samozřejmě to mohlo souviset se špatným počasím. Venku během posledních tří týdnů padal mrznoucí déšť a byly plískanice, ale Harry se nějak nemohl zbavit přesvědčení, že by ho Severus odmítl i za krásného, slunečného dne.

Severus jej téměř prosil o prostor a čas. Harry dělal, co bylo v jeho silách, aby mu vyhověl, ale ta izolace ho pomalu zabíjela. V dobách, kdy byl Severus lapen na ošetřovně ve svém tichém světě, se Harry cítil deprimovaný, ale tehdy se mohl Severuse alespoň dotýkat a držet ho. Nikdy by si nebyl pomyslel, že bude na tyto temné dny plné bolesti a léčebných seancí ještě s nostalgií vzpomínat. Právě teď by dal téměř cokoliv za možnost Severuse obejmout, i když třeba jen platonicky.

Zíráš, Harry,“ zašeptala Hermiona a šťouchla do něj loktem, aby ho vrátila zpět do reality.

Večeře. Velká síň.

Měla pravdu. Už Bůh ví jak dlouho přes ni a Rona upřeně sledoval Severuse. Po okenních tabulích za jejich zády neustále stékaly kapky deště, jako by sklo někdo skrápěl zahradní hadicí. Očarovaný strop nad jejich hlavami však vypadal jako jasné nebe barvy půlnoční modři, na západě protkané šmouhami dech beroucí oranžové a purpurové, jak právě zapadalo slunce. Dnes však Harrymu nedokázalo zvednout náladu ani nekonečné úsilí bradavického hradu.

Po všem. Je po všem a on ani neví proč.

Severusovi na něm stále záleželo. Všechny ty týdny na ošetřovně to velmi jasně dokazovaly. Jenomže teď jej od sebe lektvarista z nějakého důvodu odstrkoval, aniž by mu dal skutečné kopačky. Harry si nikdy nemyslel, že bude stát o otevřené odmítnutí, ale v tomto okamžiku jednoduše nevěděl, na čem je.

Severus si otřel ústa bílým, pečlivě poskládaným ubrouskem a zvedl se od stolu. „Dobrou noc,“ pokynul všem třem na pozdrav.

Harry?“ zavolala Hermiona, zatímco se její přítel snažil nesesypat, jakmile Severus opustil tabuli.

Harry odvrátil zrak od teď už známého obrázku Severusových vzdalujících se zad a zašeptal: „Ztratil jsem ho, Hermiono.“

Věděl, že by o tom neměl hovořit tady a teď, ale měl pocit, že se snad každou chvíli zhroutí.

Hermiona jej popadla za loket a povzbudivě ho stiskla. „Možná jen potřebuje trochu času.“

Mluvila tiše, takže ji Harry sotva zaslechl. Podíval se jí do očí. Spatřil jen soucit a pochopení.

To jsem si napřed myslel taky,“ odvětil stejně tlumeně. „Jenomže už je to skoro měsíc a on je čím dál tím vzdálenější.“

Pak by sis s ním možná měl promluvit,“ navrhla Hermiona.

Jo, asi máš pravdu,“ přikývl Harry a postavil se.

Nemyslela jsem právě teď,“ protestovala Hermiona.

Myslím, že zrovna teď je ta nejvhodnější chvíle,“ usoudil Harry a pospíchal od učitelského stolu ke dveřím, za nimiž právě Severus zmizel. Na vrcholu schodiště do sklepení zahlédl mužův vlající hábit.

Severusi!“ zvolal Harry a přidal do kroku.

Předchozí      Další

   



 

09.10.2011 15:34:06
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one