Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 6.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

Varování: Znásilnění studenta (18+)

 

Ahoj všichni! :-) Přináším pravidelnou sobotní aktualizaci. Dnešní díl mi dal opravdu zabrat. Jeho první polovina se překládala strašně těžko, a to nejen díky obsahu. Snažila jsem se, snažila... a pořád to není ono. Ale vzhledem k nedostatku času a energie... Zkrátka - tady to máte a snad mi odpustíte nějakou tu kostrbatost. ;-) Díky a hezké čtení! (upozorňuji na nepříjemnou scénu Carlova znásilnění!) A jen tak pro pořádek: veliké poděkování mým skvělým betám - Sevy a Lucy!

P.S.: Taky už se tak těšíte, až si konečně Harry a Severus popovídají? Ještě chvilku vydržte!

Kapitolka je pro věrné komentující: assez, 1beruska, bacil, Bara1982, Cory, enedaka, Fiorrancina, Gigi..., Hajmi, kami, Michangela, Misule, nika, Saskya, sevy, Sharlaid, Sisa, Šaren

Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Ta ruka nebyla poškrábaná! Poznání udeřilo Harryho jako blesk z čistého nebe, když se mu v mysli promítl sestřih událostí z dnešního dne: Snapeova poškrábaná ruka, zápasící dnes ráno se slaninou na tácu, ta samá zraněná ruka, zachycující na chodbě Westfielda, vzpomínka na školní trest, kdy Snape známkoval testy a Harry si všimnul poškrábané kůže na pravé ruce.

Carle?“ promluvil Harry ke svému studentovi, který se právě v obraně před nepříjemnými obrazy schovával v nejtemnějším koutě své mysli.

Ano?“

Pamatuješ si dnešní ráno, kdy jsi na chodbě narazil do profesora Snapea?“ zeptal se Harry.

Ano.“

Mohl bys mi to teď promítnout?“ požadoval Harry.

Nebylo příliš překvapivé, že se Carl s nadšením zaměřil na něco jiného, než na aktuální výjev ve sklepení. Obrázek přeskočil do chodby před Velkou síní, kde se právě nad neohrabaným chlapcem tyčil rozčilený Snape.

Carle, podívej se na profesorovu ruku položenou na tvém hábitu,“ požadoval Harry, když Snape zachytil Westfielda a zabránil mu tak v pádu. „Okay. A teď nás dostaň zpět do okamžiku, kdy Snape během trestu rozepíná tvé kalhoty.“ Scéna se změnila a Harry znovu zíral na chlapcův knoflík od kalhot, sevřený ve Snapeově hladké, zažloutlé pravé ruce. „Podívej se na ruku profesora Snapea teď, Carle.“

Co mám... škrábanec. Není na ní žádný škrábanec...“ zpozoroval Carl.

Vím jistě, že měl profesor Snape poraněnou pravou ruku při dnešní snídani...“ Harry zmlknul a čekal, až si Carl dá dvě a dvě dohromady.

Ano... Vzpomínám si, že jsem se divil, proč si to nezahojil, když jsem ho po snídani viděl v hale. Ale to znamená...“ Carl se trochu probral z transu a zaměřil se na scénu před sebou. „Jak to může být falešné? Cítil jsem, totiž...?“

Carle, podívej se na tu ruku ještě jednou. Nemysli na to, komu má patřit podle obrázku ve tvé hlavě. Mysli na jejího skutečného vlastníka. A pamatuj si – jsem tady s tebou. Nic se ti nemůže stát. Jen si představ člověka, kterému ta ruka náleží, a řekni si, že je v pořádku, když si vybavíš skutečný průběh dnešních událostí.“

Nekonečně dlouho zůstávalo sklepení kolem nich neměnné. A potom se najednou Snapeův rukáv zalesknul a obyčejnou černou vlnu na jeho předloktí nahradil jemný, šedivý brokát. Lektvarový pracovní stůl byl pryč a na jeho místě teď Harry uviděl staré suché dřevo. Chlapec začínal panikařit, a tak mu starší kouzelník poslal tolik uklidňujících pocitů, kolik dokázal. Ve skutečnosti však, stejně jako Carl, vůbec netušil, co se děje. Jediná jistota byla, že ať už se dnes stalo cokoliv, nedošlo k tomu během trestu ve sklepení.

Carl i on se horečně snažili určit jejich polohu. Dřevo, o které se Carl opíral, zatímco s ním manipulovala cizí ruka, vypadalo jako nějaký starý sud. Po jeho pravici se táhla řada prázdných stání pro zvířata s rozpadající se střechou, skrz kterou prosvítalo jasné podzimní slunce. V jeho jasu tančily tisíce prachových zrnek. Nalevo stála stěna z uvolněných dřevěných prken. Viselo na ní nějaké zemědělské nářadí, ale bylo tak rezavé a pokryté vrstvou pavučin a ptačího trusu, že se dalo jen stěží říci, k čemu původně sloužilo.

Harry si vzpomněl na Carlův strach z opuštěné farmy, a tak požádal: „Carle, vzpomeň si znovu na zpáteční cestu z Prasinek. Co se skutečně stalo u té rozbořené stodoly?“

Zhypnotizovaný student se ještě jednou vrátil na silnici. Zapovězený les všude kolem nich tvořil temnou a strašidelnou zeď a jediným volným prostranstvím bylo pole po jejich levici, zarostlé trnitými keři a hustým plevelem. Rozpadající se stodola stála v jeho středu. Carl znovu zíral na bortící se stavbu a po zádech mu přecházel mráz. Jenomže když ji tentokrát míjel, přemístil se přímo před něj černě oděný čaroděj a zastoupil mu cestu.

„Prom-miňte, pane,“ koktal vystrašený Carl směrem k cizinci, jenž se tak neočekávaně zjevil na opuštěné silnici.

Muž byl vysoký a rozložitý, téměř dvakrát širší než Snape, a navíc svalnatý. Na sobě měl dobře padnoucí oděv a Harrymu svým stylem připomněl Luciuse Malfoye. Pod černým pláštěm skrýval šedivý oblek, vyrobený patrně z jemné jehněčí vlny. Vypadal zhruba na padesátníka s tmavými vlasy a studenýma šedýma očima. Harry sebou trhnul, když chlapec udělal osudovou chybu a setkal se s cizincovým pohledem.

Cizincův hlas zněl téměř pobaveně, když zamumlal „Imperius“ a pak řekl: „Pojď, hochu. Musíme toho během krátké doby hodně stihnout.“

Po jeho slovech přestalo Carla poslouchat vlastní tělo. Harry cítil chlapcovu čirou hrůzu a bezmocný vztek, když se jeho nohy daly do pohybu, aby následovaly staršího kouzelníka. Student bez sebemenších protestů či otázek sešel z cesty a pokračoval ke stodole, přestože zoufale toužil křičet a utíkat. Vší silou se pokusil obrátit a běžet k Bradavicím, ale nedokázal přemoci železnou vůli, která ochromila jeho vlastní.

Carle, zase se stáhneme, jak nejdále dokážeme,“ řekl Harry a intenzívně se snažil udržet chlapce v odstupu od následujících událostí.

Jedna část Harryho chtěla Carla jednoduše vytáhnout ze vzpomínek ven do bezpečí, ale v zájmu všech musel zjistit, co se skutečně stalo. Takže se obrnil a nechal scénu kolem sebe běžet. Ten bastard se ani neobtěžoval s předehrou, tak jako se před ním alespoň snažil imaginární Snape. Vedl zotročeného Carla rovnou ke starému sudu na dešťovou vodu, kde nechal jediným mávnutím hůlky a beze slov zmizet jeho školní hábit. Chlapec se uvnitř třásl a dělal všechno proto, aby přiměl své zmražené končetiny k pohybu, ale jeho úsilí bylo k ničemu.

Cizinec se nad svým zajatcem tyčil jako obr. Vztáhl ruku, aby mu sundal kalhoty. Carl, obnažený v chladném podzimním vzduchu, se nezmohl ani na zalapání po dechu. Dokázal jen stát: v bezmocné hrůze a se slzami stékajícími po tvářích. Když jej kouzelník hrubě uchopil a ohnul přes letitý dešťový barel, uhodil se do stehen a břicha a poškrábal kůži o trouchnivějící dřevo. Harry napínal síly, aby současného Carla ochránil před pocity vyvolanými nepříjemnými vzpomínkami. Znásilnění se až příliš podobalo jedné z Harryho nočních můr, jen - Carl nedokázal během znásilnění ani křičet. Jen tam tak stál, ohnutý přes ostrý okraj sudu, a zíral k zemi na plesnivějící slámu, zatímco byla pleněna jeho nevinnost.

Harry sledoval celou scénu z Carlovy perspektivy a byl vzteky bez sebe. Sotva se dokázal dívat. Ten bastard si vzal očarovaného chlapce bez přípravy, jen se slinami místo lubrikantu. Průnik byl suchý, nesmírně bolestivý a tak rychlý, jak jen chlapcovo zpěčující se tělo dovolilo. Minuty, které Harry strávil uvnitř Carlovy hlavy, zatímco nenáviděný cizinec přehýbal mladíčka přes barel a plenil jeho panictví, byly jedny z nejhorších v jeho životě. Cítil teď stejný strach a bolest, jako ve svých nočních děsech.

Harry držel Carla ode všeho tak daleko, jak to šlo. Hypnosérum byla jediná věc, bránící chlapci v úplném zhroucení. A když se zdálo, že je po všem, ten netvor zdaleka nekončil. Znásilnil Carlovu mysl stejně bezohledně, jako předtím jeho tělo. Mužovy schopnosti v oblasti nitrozpytu a nitrobrany byly neuvěřitelné a jeho mysl chladná a nelítostná. Harry se horečně snažil zachytit některou z útočníkových myšlenek, aby odhalil jeho identitu, ale ten bastard byl ve schovávání za mentálními barikádami lepší než Snape. Neexistovalo nic, co by Harry mohl uchopit, jen ostrý meč, vtírající se do Carlovy nechráněné mysli a odřezávající z ní vše, co chtěl, zatímco sám neukázal nic. Harry si dokonce nebyl jistý, jestli ten muž vůbec byl člověkem, tak málo citu v sobě nesl. Mladý kouzelník téměř fascinovaně sledoval, jak cizinec sesbíral každičkou studentovu vzpomínku na Snapea a použil ji k vytvoření falešných obrazů chlapcova znásilnění učitelem během školního trestu. Byla to jedna z nejzákeřnějších a nejbrilantnějších iluzí, jakou kdy Harry viděl. Muž nenechal nic náhodě a zašel až tak daleko, že jako spouštěč falešné vzpomínky určil okamžik, kdy Snape propustí chlapce na konci trestu; tím pádem mohl Carl dnešní trest klidně zmeškat a vzpomínka by se vynořila hned po tom dalším.

A bylo dokonáno. Cizinec, aniž by jedinkrát mávnul hůlkou, vrátil Carlovi oděv a beze slova se přemístil pryč. Za sebou zanechal vzlykajícího chlapce, klečícího na kolenou vedle barelu v hnijící slámě zamořené pavouky. Carlovi chvíli trvalo, než se dokázal posbírat. Každý krok pro něj byl utrpením, při každém pohybu se cítil, jakoby byl naplněný skleněnými střepy. Harry nemohl pochopit, jak se kluk v takových bolestech dostal zpět do Bradavic, ale ten ďábel se stodole myslel na všechno. Jakmile Carl vykročil ze vrat, převládlo neuvědomělé naprogramování a zamaskovalo útok v chlapcově mysli „Kouzlem dobrého pocitu“. Znásilnění zůstalo pohřbeno hluboko v chlapcově podvědomí, zatímco byl přinucen ignorovat bolest ve svém konečníku až do vhodného okamžiku, kdy bude spuštěna falešná paměť. Ale cizinec nedokázal vymazat paměť úplně, uvědomil si Harry. Carl nějakým způsobem tušil, že se u opuštěné farmy stalo něco strašného. Odtud pocházel jeho podvědomý strach, jenž při jejím míjení nemohl potlačit ani v implantované vzpomínce.

Myslím, že už jsme toho viděli dost,“ usoudil Harry, když je Carlovy vzpomínky nechaly stát na cestě z Prasinek vedle zarostlého pole.

To – to nebyl profesor Snape,“ zašeptal Carl a jeho emoce bublaly nepříjemně blízko k povrchu.

Ne, nebyl,“ odpověděl Harry a poslal chlapci tolik útěchy, kolik uměl. Carl se zdál, zcela pochopitelně, úplně ohromen. Byl na něj nestražen podvod a teď se cítil, jakoby byl znásilněn ještě jednou – ve všech ohledech. A Harry na tom byl stejně. Třásl se jako po jednom ze svých snů a srdce mu zběsile uhánělo, jak se snažil udržet obsah svého žaludku.

Celou dobu jste to věděl, že jo?“ Hypnosérum muselo odeznívat, protože Carlova obviňující slova byla plná ukřivděných emocí. Nebo toho možná na Carla bylo prostě příliš a nedokázal si udržet dostatečný odstup.

Netušil jsem, co se stalo. Jen jsem věděl, že to nebyl profesor Snape, kdo tě zranil,“ zavrtěl hlavou Harry. „Je mi to líto, Carle.“

Silnice, pole i stodola – všechno se rozplynulo a Harry byl vržen do Carlovy rozbouřené mysli. Jestliže ve Snapeově hlavě našel vír, tady bylo přímo tornádo emocí. Zlost a bolest narážely a bušily do Harryho stejně, jako to dělaly jeho vlastní noční můry. Snažil se Carla uklidnil, ale moc se mu nevedlo. Uštědřená zranění a zrada zasáhly chlapce příliš hluboko. Zdálo se, že jej Harry může nanejvýš ujistit, že není sám a že udělá vše, co je v jeho silách, aby mu pomohl tím vším projít. Netušil, jak dlouho jen stál a konejšil chlapce, než se konečně zdálo, že by Carl ocenil pro své vlastní myšlenky soukromí.

Harry, utahaný až do morku kostí, sebral síly a odpojil se od Carlova podvědomí. Jak přicházel k sobě, na okamžik se mu zdálo, že má obličej zabořený v bíle oděném ženském poprsí, ale jakmile otevřel oči, uvědomil si, že to byl ještě Carlův vjem. Madame Pomfreyová držela chlapce v náručí, hladila ho po zádech a Carl se k ní tiskl a srdceryvně vzlykal. Harry téměř vyskočil z kůže, když ucítil na paži lehký dotek.

„Jsi v pořádku, Harry?“ ozval se vedle něj Ron, obličej plný obav.

Když Harrymu došlo, že tu otázku bezpochyby zapříčinila vlhkost na jeho vlastních tvářích, rychle je osušil. Tiše přikývl, přijal Ronovu pomocnou ruku a téměř se vypotácel z chlapcova pokoje. Jakmile za ním zaklaply dveře, pustil Rona a zády se opřel o chladnou kamennou zeď. Zatímco zhluboka dýchal, snažil se získat kontrolu nad svými emocemi. Nestalo se to jemu. To Carl byl znásilněn, ale právě teď Harry nedokázal rozlišit své vlastní vzpomínky od chlapcových. Bolely stejně a nezáleželo na tom, odkud pocházely. Harry chvíli stál a pokoušel se zpracovat vše, co cítil a viděl, ale bylo toho na něj příliš mnoho. Připadal si stejně zraněný a zneužitý, jako jeho student; sesul se k zemi a zabořil obličej mezi kolena.

„Harry?“ Ron si klekl vedle něj, jako silná a spolehlivá opora.

Harry ucuknul před dotykem na svém rameni. Musel si připomenout, že jej drží Ron a nic z toho, co cítil, nebo viděl, skutečně neprožil on sám. Ještě se z toho všeho snažil dostat, když k němu Ron vztáhl ruce a pevně ho objal. Harryho počáteční odtažitost zmizela ve chvíli, kdy ucítil Ronovo teplo. Chvěje se po celém těle, zabořil tvář do Ronova šarlatového bystrozorského hábitu a vdechoval známou, uklidňující vůni svého přítele. Silný. Ron byl vždycky tak zatraceně silný a vždycky tady byl pro něj. Klečel vedle Harryho na studené dlažbě, tisknul ho k sobě a způsob, jakým mu pomalu třel záda, vypadal jako slib, že tam bude klečet navěky, jestli to bude potřeba. Chvíli to trvalo, ale nakonec se Harry sebral. Odtáhl se a věnoval Ronovi roztřesený úsměv, vděčný, že jsou na chodbě nemocničního křídla sami. Harry nenáviděl představu, co by z této scény vytvořili reportéři. „Díky.“

„Ne – to tobě díky,“ řekl Ron. „Ty jsi ten, kdo nám dělá laskavost.“

Harry viděl v Ronových očích otázky a oceňoval, že zůstaly pro tuto chvíli nevyřčeny. Jenomže také věděl, že čas je v případech jako tento velmi důležitý, takže se zhluboka nadechl a začal vyprávět: „Carla zastavil po cestě z Prasinek neznámý, asi padesátiletý čaroděj s hnědými vlasy a šedýma očima. Uvalil na něj Imperius a znásilnil ho v opuštěné stodole. Poté použil nitrozpyt a vydrancoval chlapcovu mysl, aby získal informace o Snapeovi, které využil k vytvoření a implantování falešné vzpomínky na obtěžování během trestu. To, co se stalo v té stodole, Rone, bylo horší, mnohem horší než fantazie, kterou mu ten bastard vnutil. Nevím, jestli jsem Carlovi udělal nějakou laskavost tím, že jsem mu pomohl vzpomenout si na pravdu.“

„Možná ne, ale očistil jsi Snapea,“ připomněl Ron.

Harry zachmuřeně přikývl, neschopný cítit zadostiučinění, když byla vzpomínka na ocelově tvrdý penis, vrážející do jeho, ne – do Carlova nepřipraveného těla tak živá.

„Jsi teď připravený vrátit se k ředitelce?“ zeptal se Ron.

Vše, co skutečně chtěl, bylo doplazit se do postele a už z ní nikdy nevystrčit nos, ale podařilo se mu znovu přikývnout, načež mu Ron pomohl zpátky na nohy. K Harryho velké úlevě vyšli ta dvě poschodí k ředitelčině kanceláři pěšky. Byl si totiž jistý, že právě teď není připraven na další cestu letaxem. Kráčet s Ronem po boku známými chodbami bylo podivně uklidňující. Pomalu se pohybující schodiště a upovídané portréty mu pomáhaly získat znovu pevnou půdu pod nohama a vyrovnat se s Carlovými děsivými vzpomínkami.

Když dorazili do ředitelčiny zadní místnosti, Minerva, Hermiona i dva bystrozorové seděli natěsnáni na jednom konci dlouhého stolu, co nejdále od Snapea. Všichni, kromě něj, však vyskočili na nohy, jakmile Harry s Ronem vstoupili dovnitř. Když Harry zaregistroval temně oděnou postavu mistra lektvarů, neubránil se zachvění. Ještě byl příliš plný Carlových vzpomínek – skutečných i falešných. Stále si dokázal vybavit pocit, jak se Snapeovy zažloutlé prsty dotýkají jeho – vlastně ne – Carlova těla. Jen při tom pomyšlení se otřásl odporem.

„Tak co?“ zeptala se Minerva a zněla stejně unaveně, jak se Harry cítil.

Její otázka vrátila Harryho pozornost od hypnoseance zpět do přítomnosti. Vůbec netušil, jak začít s líčením toho, co viděl. Na pusté chodbě s Ronem bylo jednoduché všechno ze sebe vysypat, ale teď – cítil se doslova paralyzován všemi těmi tázavými pohledy, upřenými přímo na něj. Ron jej nakonec ušetřil nutnosti opakovat celý příběh ještě jednou a sám shrnul veškerá nepříjemná fakta. Získal si tím Harryho neskonalou vděčnost. Následovalo hluboké, šokované ticho, než se někdo odvážil znovu promluvit.

„Ach, chudáček kluk,“ zašeptala nakonec mrtvolně bledá Hermiona.

„Jo, vedle toho zmetka vypadá Voldemort neškodný jako beránek,“ souhlasil Harry, který stále nedokázal uvěřit chladné bezcitnosti, s jakou byl jeho student znásilněn. „Vlastně ani nestál přímo o kluka. Celé to byla jen součást plánu, jak obvinit ze zločinu profesora Snapea. Znásilnění Carla bylo jen prostředkem k dosažení vytčeného cíle.“

„Ale jak cokoliv z toho dokážeme Chiefu Lawrencovi?“ zeptal se Martin a prohrábl si rukou pískové kučery.

„A, co je důležitější, jak vypátráme skutečného zločince, když Potter netuší, kdo to je?“ pochyboval McGregor.

„Nebyl ti ani povědomý, Harry?“ ptala se Hermiona.

Harry zavrtěl hlavou.

„Možná by někdo mohl načrtnout jeho charakteristické rysy, jak to dělají mudlovští detektivové?“ navrhla Hermiona.

„Existuje i jiná možnost,“ přerušil je hluboký hlas ze vzdáleného konce stolu.

Na Snapea všichni evidentně zapomněli.

„Ano, Severusi?“ povzbudila ho Minerva.

„Máte ještě myslánku profesora Brumbála? Potter by do ní mohl uložit vše, co se dozvěděl od toho chlapce a Chief Lawrence by si později mohl vzpomínky sám prohlédnout. Navíc je možné, že někdo z nás podezřelého pozná. Soudě podle věku toho muže, jsme se s ním Minerva nebo já mohli potkat,“ řekl Snape.

„Co na to říkáš, Harry?“ zeptal se Ron.

„Dává to smysl, a dokonce tak Chiefu Lawrencovi prokážeme nevinu profesora Snapea, jen...“

„Jen?“ povzbuzoval Ron.

Na Harryho se obrátily obličeje plné očekávání. Někdy měl pocit, že na něj lidé celý jeho život shlížejí s důvěrou, že je povede. Zhluboka se nadechl a jal se vysvětlovat nepříjemný fakt, nad kterým zřejmě nikdo, snad kromě Snapea, nepřemýšlel: „Jestliže použijeme myslánku s Carlovými vzpomínkami, pak každý, kdo do ní nahlédne, prožije na vlastní kůži jeho brutální znásilnění. Může to být užitečné pro bystrozory, kteří se tak o podezřelém dozvědí maximum, ale nejsem si jistý, jestli to bude přínosem i pro ostatní, když budou vystaveni tomu, co musel vydržet Carl.“

„Oceňuji tvůj zájem, Harry, ale Severus má pravdu. Mohla bych toho muže poznat,“ řekla Minerva a narovnala se v křesle.

Pohledy všech se obrátily k Hermioně. „Nebudu jediná, kdo se nepodívá. Mohla bych ho znát.“

Její tón prozrazoval, že si myslí totéž, co Harry, ale jako vždy promluvila Hermionina nebelvírská odvaha. Harrymu neušlo, jak bojovně vysunula bradu, a bylo mu jasné, že je zbytečné se hádat. S bolavým srdcem přikývl: „Tak dobře. Kde je myslánka?“

„Tam, kde vždycky – v horní polici sekretáře na opačné straně místnosti,“ odpověděla Minerva a ukazovala na skříňku, kterou si Harry pamatoval ze svého prvního neoficiálního seznámení s myslánkou během svých školních let.

„Podám ti ji,“ nabídla Hermiona a rychle přinesla kamennou mísu.

Harry se přiblížil k nádobě, ale zastavil se, když si uvědomil jednu drobnost. „Nikdy dříve jsem myslánku nepoužil,“ podíval se na Snapea. „Jak do ní dostanu vzpomínky?“

Ještě včera by mu Snape věnoval svůj typický úšklebek a nějaký řízný komentář na téma Harryho nevědomosti, ale dnes jen mlčky přistoupil k myslánce.

„Pojďte k tomu blíž a představte si myšlenky, které chcete přenést dovnitř, uzavřené do zlaté bubliny. Přiložte si hůlku ke spánku a myslete na to, jak se stěhují z vašeho mozku na její špičku. Hůlku ponořte do nádoby,“ radil Snape hlubokým, kultivovaným hlasem.

Snapeova blízkost vyvolala v Harrym nečekaný pocit napětí. Začaly se mu bouřit vnitřnosti a zjistil, že není schopen udělat jediný krůček jeho směrem. Ten člověk vypadal tak vysoký, působil tak zlověstně, když se tyčil vedle stolu, se známou tváří protkanou vráskami a černým hábitem, jenž jej halil jako mozkomorův rubáš.

„Co se děje, Harry? Jsi v pořádku?“ zeptala se Hermiona hrůzou ochromeného přítele. Přistoupila k němu blíže a položila mu ruku na záda.

„Já...“ Harry se celý třásl a zíral do jejích ustaraných hnědých očí, zatímco se snažil pochopit, co se to s ním, k čertu, děje. Jeho vlastní tělo reagovalo na Snapea nezávisle na jeho vůli. Při pohledu na lektvaristovu temnou postavu se toužil okamžitě otočit a vzít do zaječích. Už jen při představě, že by měl přistoupit ke Snapeovi, se mu na těle perlil studený pot. Žaludek se mu kroutil tak divoce, až se bál, že vyzvrací pivo, kterým se před časem posilnil. A za nic na světě nemohl pochopit, proč jej pouhá myšlenka na to, že by se Snapovi přiblížil na dotek -

Poznání ho zasáhlo stejně nekompromisně, jako strach. Přiblížit se na dotek! Samozřejmě. Reakce a pocity nebyly jeho vlastní, byl to pozůstatek spojení s Carlem. Rozum mu sice říkal, že Snape nikdy neobtěžoval žádného studenta, ale události z falešné vzpomínky, kterou viděl, byly stále příliš reálné. Poprvé v životě se Snapea téměř bál.

„Pottere?“ ozval se Snape a upřel na něj zneklidňující neproniknutelné oči.

„Jsem v pořádku,“ ubezpečil všechny Harry, i když si tím sám nebyl příliš jistý. Poplácal Hermionu po ruce, zhluboka se nadechl, přistoupil blíže k myslánce a opřel si hůlku o pravý spánek, jak mu radil Snape. „Co dál?“

„Musíte se soustředit na myšlenku, kterou chcete oddělit,“ zazněly Snapeovy instrukce. „Představte si ji ve zlaté bublině. Teď nechejte tu bublinu plout z vašeho mozku přes spánek do hůlky a hůlku přesuňte do myslánky.“

Harry zavřel oči a poslechl. Bylo těžké vtěsnat celou hypnotickou seanci, kterou strávil s Carlem, do jediné myšlenky, ale nakonec to zvládnul. Ve skutečnosti se mu ulevilo, když tu zkaženost izoloval od ostatních vzpomínek. Všechno to bylo stejně strašné, jako Harryho noční můry; jen – tohle bylo skutečné, minimálně pro chudáka Carla.

„Soustředíte se, Pottere?“ dožadoval se Snapeův podrážděný hlas.

Do háje! Jak to ten člověk pokaždé pozná?

„Čtete mi myšlenky?“ odfrkl si Harry.

„To sotva. Každý, kdo měl tu smůlu a pokoušel se vás kdy něco naučit, okamžitě rozezná ten prázdný výraz ve vašem obličeji, když nedáváte pozor. Toto je důležité. Soustřeďte se!“ vrčel Snape.

„Zkouším to,“ bránil se Harry.

„Tak to nezkoušejte, pane Pottere, udělejte to,“ nařizoval Snape.

Pane! Ne profesore... Kvůli tomu bastardovi se zase cítil jako prvňáček.

Jakmile se Harry vztekle zaměřil na svůj úkol, došlo mu, jak byla Snapeova taktika s využitím oslovení „pane“ účinná. Během jediného úderu srdce měl celou seanci s Carlem uzavřenou v imaginární zlaté kouli. V okamžiku, kdy si představil, jak bublina opouští jeho mysl, aby přešla do hůlky a pak do myslánky, cítil, jak z jeho mysli i srdce opadá hrozná tíha.

Harry ohromeně zíral na třpytivou stříbřitou hmotu na dně nádoby, která byla ještě před chvílí prázdná. „Co se stalo? Povedlo se to?“

„Co myslíte tím 'povedlo se to'?“ zeptal se McGregor.

Ron i Hermiona mu ve vteřině byli znovu nablízku, Hermiona ho chytila za ruku a Ron mu povzbudivě položil dlaň na záda.

„Pottere,“ obořil se na něj Snape tónem, který si okamžitě vyžádal Harryho plnou pozornost, „co si pamatujete ze svého dnešního odpoledního rozhovoru s panem Westfieldem?“

Ta otázka jej nejprve zmátla, ale potom si uvědomil, že se ho Snape ptá proto, aby otestoval ohraničení vytažených vzpomínek.

„Šli jsme s Ronem navštívit Carla do nemocničního křídla,“ odpověděl Harry. „Použil jsem nitrozpyt, abych se dotknul jeho mysli a zjistil, co se mu toto odpoledne skutečně přihodilo a... a na nic dalšího si nevzpomínám. Snad jen, že ať už mi ukázal cokoliv, muselo to být zlé, protože potom, když jsme přišli k sobě, jsme byli oba velmi rozrušení. Vím, co se Carlovi stalo z toho, co vám po našem návratu vyprávěl Ron, ale vůbec si nepamatuji, jak jsem ty informace z Carlova podvědomí získal.“

Snape přikývl: „Fungovalo to. Jeho vzpomínky jsou v myslánce. Kdo se chce podívat jako první?“

Nebylo příliš překvapivé, že se k myslánce nikdo nehrnul. Po chvíli nepříjemného ticha se ozval Ron: „Vedu vyšetřování, takže bych to měl být já.“

Zhluboka se nadechl, vytáhl z kapsy hůlku a ponořil ji hluboko do myslánky. Skláněl se nad ní nehybně a se zavřenýma očima a pableskující vzpomínky uvnitř myslánky se mu odrážely v pihovatém obličeji. Ať už Ron uvnitř viděl cokoliv, sebralo mu to z tváří všechnu barvu. Nakonec se od nádoby se zalapáním po dechu odtáhl: „Hnusný zmetek!“

„Poznal jsi ho, Rone?“ zeptala se Hermiona.

Ron jen zakroutil hlavou. Byl pořád bílý jako křída a jeho pevně sevřené rty tvořily úzkou čárku. Další byl na řadě McGregor, s podobným výsledkem, a potom Martin. Martin nejenže zbledl nad tím, co viděl, ale jakmile vytáhl hůlku z myslánky, přitiskl si ruku na ústa a hnal se na toaletu na opačné straně místnosti. Tak spěchal, že za sebou ani nestihl zavřít dveře, a všichni se nepohodlně zavrtěli, když se místností šířily typické dávivé zvuky.

„Teď půjdu já,“ nabídla se Hermiona, přestože byla už v předstihu skoro zelená.

„Ne, jako ředitelka bych měla jít já,“ protestovala Minerva.

Harry si byl jistý, že je jejich reakce čistě sexistická, a taky věděl, že by ho za tento názor určitě stáhly zaživa z kůže, ale nemohl si pomoci. Opravdu nechtěl, aby si kterákoliv z nich prošla tím, co zkusil Carl. Jenomže tuhle válku už prohrál. K jeho nemalému překvapení se před Minervu deroucí se k myslánce postavil Snape. „Mohu to teď zkusit já?“

„Jako ředitelka bych to opravdu-“ začala Minerva.

Snape její pokus bez skrupulí uťal; nicméně, Harry měl poprvé v životě podezření, že jej motivovalo něco jiného, než jen hrubost: „Oba víme, že mám daleko větší šanci poznat podezřelého. Konec konců, byl jsem ten, kterého očernil. Logicky bych se teď měl podívat já.“

Minerva na chvíli vypadala, jakoby se chtěla hádat, ale pak převládl její zdravý rozum: „Když na tom trváš, Severusi...“

„Trvám.“ Snape bez dalšího slova přistoupil k myslánce, zavřel oči a ponořil hůlku mezi vzpomínky na jejím dně.

Možná to byl důsledek mnoha zkoušek, kterými musel Snape jako Albusův špeh projít, a možná se jen projevila jeho necitelná povaha, když se na jeho obličeji neobjevila jakákoliv emoce. Harry si přesně nepamatoval, co obsahovaly vzpomínky, které odstranil ze své paměti a umístil do myslánky, ale věděl, že odhalovaly podstatu Westfieldova svědectví pod Veritasérem, což znamenalo, že minimálně některé z nich musely zahrnovat i samotného Snapea. Přesto byla jeho reakce na právě vstřebané informace zhruba stejná, jakoby právě pozoroval mrak plující po jinak jasné letní obloze. Nakonec mistr lektvarů vytáhl hůlku z mihotajících světýlek v míse, ustoupil o krok zpět a otevřel oči. Harry v jejich téměř černých hlubinách zahlédl prchavý záblesk jakési rychle potlačené emoce.

„Poznal jste ho, profesore?“ vyzvídal Ron, jakmile se Snape pohnul.

Harry by se nedivil, kdyby odpověděl zamítavě – konec konců, Snape byl stejně nechvalně proslulý, jako Harry slavný. Existovaly desítky příznivců a rodinných příslušníků bývalých Smrtijedů, jež Snape v životě ani nepotkal, a přesto by byli více než šťastní, kdyby jej viděli vykuchaného zaživa. Ale Snape pomalu přikývnul a Harry si pomyslel, že to dává smysl, že právě on poznal muže, který si dal tolik práce, aby ho falešně obvinil.

„Ano,“ odpověděl Snape.

Když to vypadalo, že to bude jediné, co Snape řekne, ozval se sarkasticky McGregor: „Myslíte, že se s námi ostatními podělíte o jeho identitu?“

Snape se obrátil na Rona: „Jmenuje se Cascius Burke.“

Předchozí      Další

   
04.09.2010 00:25:04
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one