Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 62.část

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

   

Máme tady 62. Ještě chvíli se budeme placatit na dně, ale všem nedočkavcům slibuji, že už to nepotrvá dlouho, maximálně jednu až dvě kapitoly. Pak snad začne svítat na lepší časy.

Všem vám moc děkujeme za krásné komentáře! Jen a jen díky nim se budu snažit stihnout aktualizovat i příští víkend, i když neslibuji přímo sobotu. Každopádně si snad mohu dovolit tvrdit, že pokud mě nebo Sevynku neskolí chřipka, dočkáte se během svátků alespoň nějakého toho malinkého překvapení.

A teď už příjemné počtení!

Za krásné komentáře věnujeme kapitolu: A_ja, Abigail, Aha_Lucia, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, Cezminka, cim, giuditta, gleti, grid, Katherine, keishatko, Lily, Lucka, marci, Marta, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, nika, Nixerwil, POPO, Saskya, Sharlaid, vampyrka, ZJTrane, Zulík

Vaše Slimča

   

*** Until Proven ***
   

S návratem do hradu na Harryho tvrdě dolehla realita. John pro něj během dnešního rána znamenal vítané rozptýlení, ale po jeho odletu neměl Harry na výběr a musel se vypořádat se svými pocity.

Potřeboval být sám, a tak se uchýlil do svých komnat. Dovnitř se vkradl přímo z chodby, místo aby prošel přes Ronův a Hermionin byt, jak bylo jeho zvykem. Skrz otevřené spojovací dveře do Weasleyovic obývacího pokoje zaselchl tichý rozhovor svých dvou přátel, ale oni jej naštěstí nepostřehli, takže mohl nepozorovaně proklouznout do své ložnice.

Zdálo se mu, že šedivé a depresivní únorové odpoledne za okny plně odpovídá jeho vlastním pocitům. Ani se nenamáhal zapálit nástěnné svícny či oheň v krbu. Místo toho zamířil přímo k posteli a jak široký tak dlouhý sebou praštil na matraci. Ležel na zádech, zíral vzhůru na modré sametové závěsy a snažil se přijít na to, jak se cítí.

Od chvíle, kdy získal zpět své vzpomínky, už uplynulo pěkných pár hodin, ale jeho vztek se ani v nejmenším nezmírnil. Stále v něm zuřila hotová bouře, která se domáhala magického uvolnění.

Harry doslova prahl vybít si všechnu svou zlost na Severusovi. Děsil tím sám sebe. Vlastní touha nechat toho muže pocítit, jak moc mu ublížil, jej vyváděla z míry. Něco podobného cítil naposledy ve třetím ročníku, když tajně vyslechl soukromý rozhovor ministra Popletala, profesorky McGonagallové a Rosmerty o Siriusovi. Ano, na Burkeho byl v lednu nejspíš naštvanější, ale tehdy v sobě rozhodně neměl takový zmatek. V této chvíli jednoduše nevěděl, co si se sebou počít.

Dnes ráno Johnovi nelhal, když tvrdil, že Severuse stále miluje. Na druhé straně si však vůbec nebyl jistý, jestli bude pouhá láska stačit. Muž, k němuž choval hluboké city, by nikdy neporušil Harryho mysl tak jako té osudné noci lektvarista. Možná, že kdyby Severus projevil alespoň trochu lítosti, Harry by se s tím vším dokázal lépe srovnat. Třeba by se necítil tak popuzeně. Možná. Ovšem Severusův nedostatek jakýchkoliv výčitek svědomí v něm probouzel ještě dvojnásobnou zlost.

Harry nebyl zvyklý cítit takový vztek. Určitě ne vůči lidem, které miloval. Jistěže se s Ronem a Hermionou čas od času pohádali, ale ani jeden z nich mu v životě neudělal nic, co by se alespoň vzdáleně podobalo Severusovu činu. K čertu! Něco takového mu nikdy neprovedl dokonce ani žádný nepřítel. Takový druh zrady byl jednoduše mimo Harryho chápání. Pořád nemohl uvěřit, že Severus opravdu všechno zničil. Že takhle uboze během jediné chvíle vymazal jejich lásku.

Copak se vůbec dá něco takového prominout?

Byl tolik plný bolesti! Měl dojem, že nějaké odpuštění snad ani nepřichází v úvahu. Některé věci ve vás zkrátka zůstanou navždy, bez ohledu na to, jak moc si je přejete zapomenout. Severusův čin zřejmě ukončil jejich přátelství mnohem spolehlivěji než celá slavná amnézie. Tehdy sice Harry nevěděl, že spolu dříve něco měli, ale alespoň se dokázal v blízkosti toho muže zdržovat. Zato teď... Nevěděl, jestli s ním ještě kdy dokáže promluvit, aniž by si na něm vybil svůj vztek. Cítil se tak strašně ublížený a rozzuřený!

Harry se přetočil na břicho, zabořil tvář do polštáře a poddal se svému žalu.

*~*~*

Harry? Jsi tady?“ rozlehl se potemnělou místností o pár hodin později Hermionin ustaraný hlas.

Jo.“ Harry se snažil mluvit normálně, ale i svým vlastním uším zněl pěkně ochraptěle.

Hermiona byla v mžiku u postele a položila mu ruku na rameno. „Co je? Co se stalo?“

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, ale hned je zase sklapnul. Z hrudi mu totiž začal probublávat hysterický smích. Copak mohl vůbec vysvětlit něco tak obludného? Když měl konečně dojem, že nad sebou opět získává kontrolu, zamumlal: „Nic.“

Harry, něco se děje. Plakal jsi,“ nedala se Hermiona a dotkla se jeho ulepené tváře.

Její dlaň na Harryho horké kůži příjemně chladila. Mladý muž se zhluboka, roztřeseně nadechl a hlesl: „Nedokážu o tom mluvit. Ne hned.“

Cítil, jak ho kamarádka ze tmy sleduje. Oceňoval, že nerozžala nástěnné svícny ani oheň, aby jej lépe viděla. Jen mu z obličeje odhrnula potem a slzami zmáčené vlasy a odpověděla: „Dobře. Nemusíš o tom mluvit.“ Pak natáhla druhou ruku, položila mu ji na záda a jemně ho k sobě přitahovala.

Padl jí do náruče, jako by se zřítil z nesmírné výšky. Zabořil jí obličej do vlasů na rameni, nechal se hladit po zádech a vnímal její uklidňující blízkost, i když se cítil celý nesvůj. Asi jako když se mu vzácně přihodila nějaká famfrpálová nehoda.

Trvalo dlouho, než se konečně odtáhl a nejistě se pousmál. „Díky, Hermiono.“

Není zač děkovat, hlupáčku,“ zavrtěla Hermiona hlavou.

Znovu se natáhla k jeho obličeji a se zamumláním kouzla vyčarovala vlhkou žínku. Harry se ani nehnul, zatímco mu z tváří stírala všechny stopy po předešlém zhroucení.

Zvládneš jít na večeři?“

Harry si nebyl jistý, jestli je schopný alespoň dýchat, ale jelikož se nezdálo, že by se to v blízké budoucnosti mělo změnit, a navíc měl své povinnosti, pomalu přikývl.

Báječné! Tak pojď. Vstávej. Tady máš učitelský hábit.“ Hermiona přešlapovala u postele a podávala mu černý kus oděvu, který nechal v pátek večer, těsně před odchodem ke Třem košťatům, přehozený přes nedalekou židli. Tehdy ještě žil ve slastném nevědomí selektivní amnézie.

Harry vklouzl do rukávů a poslušně čekal, až mu kamarádka zapne knoflíky.

Já nejsem dítě, víš?“ zaprotestoval nakonec.

Já vím. Ale každý občas potřebuje trochu té láskyplné péče, ne? Příště můžeš pozapínat hábit zase ty mně, až budu na dně.“

Harry už se trochu sebral a podotkl: „K tomu by měl Ron nejspíš pár připomínek.“

Hermiona se zasmála a souhlasila: „Ano, to asi měl.“

Světla v obývacím pokoji u Weasleyových se Harrymu po přítmí jeho ložnice zdála nepřirozeně jasná. Když vstoupil dovnitř, téměř jej oslepila.

Ron seděl na gauči a četl famfrpálovou sekci v Denním věštci. Vzhlédl a ne zrovna přívětivě prohodil: „Och, takže jsi zpátky, co?“

Harry mu takové přivítání skutečně nemohl klást za vinu. Z Ronova pohledu se přece k Severusovi otočil zády kvůli víkendovému flirtu.

Ronalde!“ pokárala ho ostře Hermiona a zrzkův tón i výraz se okamžitě změnily.

Co se děje?“ zeptal se.

Harry otevřel ústa, ale netušil, jak to vysvětlit.

Hermiona však naštěstí nevypadla ze své ochranitelské role a rychle prohlásila: „Harry o tom ještě není připravený mluvit. Teď zkrátka všichni půjdeme dolů a dáme si večeři. Souhlas?“

Řekla to tak prosebně, že to s Harrym pořádně zahýbalo.

Ach, jasně,“ odpověděl Ron, zjevně vyvedený z míry. Střídavě se díval z Harryho na Hermionu, jako by se z jejich tváří snažil vyčíst, co se stalo. Po chvíli prohodil: „Promiň mi tu předchozí reakci, kámo.“

To je dobré,“ zavrtěl Harry hlavou a přál si neznít tak dutě. Věděl, že má hlas nakřápnutý několikahodinovým pláčem. K jeho smůle měla i magie své hranice. V této chvíli by mohl jediným kouzlem skrýt celý Londýn, ale neexistoval způsob, jak před svými dvěma přáteli zakrýt, co cítí.

No, tak tedy pojďme,“ zavelela Hermiona s nucenou veselostí a popadla Harryho za loket, jako by mu chtěla zabránit v nečekaném přemístění pryč.

Když opustili Weasleyovic komnaty a scházeli po pohyblivých schodech do Velké síně, usadila se z druhé strany na Harryho rameni Ronova dlaň.

A tak Harry, zahrnutý péčí svých blízkých, sestupoval dolů do haly. Jeho kroky zaváhaly teprve ve chvíli, kdy došli k učitelské tabuli a on spatřil vedle Hagrida sedět známou, černě oděnou postavu. Severus tu část stolu občas hravě nazýval nebelvírským ghettem. Harry se setkal s ostražitým černým pohledem a všechna bolest a zlost se v něm vzedmuly jako obří tornádo.

Po druhém Severusově boku stály tři volné židle, na kterých obvykle s přáteli sedávali. Harry věděl, že by si mohl vybrat tu nejvzdálenější z nich, ale i ta se právě teď zdála až příliš blízko k objektu jeho zuřivosti.

Nejvnímavější z učitelů už začínali zvedat hlavy a rozhlížet se, protože Harryho magie nekontrolovatelně vířila sálem a zlověstně rozkmitala plamínky nástěnných svícnů i vznášejících se svící.

Harry věděl, že se musí od Severuse dostat co nejdál, aby ho neslyšel ani neměl na dosah, jinak prostě vybuchne. Proto zamířil k opačnému konci stolu, přímo k osamocenému rohu, kde lektvarista už celé měsíce nesedával.

Hermiona ho bez váhání následovala. Během vteřiny změnila směr, jako by k tomu místu měla namířeno od počátku. Ron se však nechápavě zamračil: „Co se stalo? Proč se neposadíme k Severusovi?“

Lektvarista nemohl Ronův komentář přeslechnout. Na to jednoduše nebyli dost daleko. Harry na sobě cítil intenzivní pohled páru temných očí. Obrátil se ke svému příteli a řekl: „Zeptej se jeho.“ Pak se usadil na tom nejvzdálenějším konci tabule, Hermionu věrně po boku.

Viditelně zmatený Ron si sedl ke své ženě z druhé strany.

Ve vzduchu viselo takové napětí a tolik nevyřčených otázek, že Harry dokázal sotva dýchat.

Na, Harry, napij se trochu dýňového džusu,“ podstrčila mu Hermiona vysokou sklenici plnou oblíbeného nápoje z dob jejich dětství. Ona i Ron vypadali ustaraně.

A z dobrého důvodu, uvědomil si Harry. Teprve teď zaregistroval vlastní magii, která ještě stále vířila sálem, pohrávala si s osvětlením a znervózňovala každého, kdo byl dostatečně mocný, aby ji dokázal vnímat. Mnoho očí se teď začínalo obracet jeho směrem.

Harry se dvakrát zhluboka nadechl. Svíce na stěnách i ve vzduchu přestaly poblikávat a zahořely opět stálým plamenem. Pak mladý muž poslušně polkl několik doušků sladkého džusu, jenž mu nabízela kamarádka, a hrozivá kouzelná síla valící se prostorem se vytratila jako bludička nad blaty.

Tak, to už je lepší,“ pochválila ho Hermiona s neskrývanou úlevou. Harry věděl, že jí hluboce otřásl, i když mu teď s hranou veselostí nabízela jídlo: „Dáš si bramborovou kaši, Harry?“

Harry dělal, co uměl, aby ztlumil své přemrštěné reakce. Nechal si naložit na talíř a přinutil se zabrat do jídla. Na kůži při tom bez ustání cítil pozorné Hermioniny, Ronovy a ještě jedny, neméně známé, černé oči.

Bezmyšlenkovitě žvýkal sousto, jehož chuť ani nevnímal, a přemítal, jestli se mu ještě někdy podaří docílit toho, aby nevnímal Severusův pohled jako fyzický dotek něčí ruky. Rozhodl se, že by na tom rozhodně měl začít pracovat, a polkl. I když měl pocit, že ho jídlo v žaludku tíží jako kamení, statečně nabral na vidličku další porci.

Nebylo to přece poprvé, co se mu zbortil celý svět. Už to dobře znal a věděl, co dělat. Jen si nebyl příliš jistý, jestli tentokrát dokáže předstírat, že je všechno v pořádku.

*~*~*

Tak jo! Teď mi hezky zpříma řekneš, co se děje. A varuji tě! Pokud jen vypustíš z pusy, že 'nic', pak budou tvé obavy, že nad sebou Harry ztratí kontrolu a roztrhá tě na kusy, úplně bezpředmětné. Udělám to totiž sama,“ štěkla Hermiona Weasleyová, když vtrhla do prázdné učebny lektvarů. Bylo pondělí dopoledne, a to mívali se Severusem společnou volnou hodinu. „Co jsi mu udělal?“

Severus vzhlédl od pergamenů, které opravoval. Nepřekvapilo ho, že ji vidí. Podobný rozhovor očekával už od včerejší večeře.

Dnešní snídaně se zdála o něco lepší. Harryho magie už alespoň nekroužila Velkou síní jako vyhladovělý panter, čekající na svou příležitost k osudovému úderu. Nicméně, Harry stále vypadal, jako by celé noci nespal, což se ostatně dalo povědět i o jeho ustarané přítelkyni.

Severus se pokusil neztratit kontrolu nad situací a uhlazeně prohodil: „I tobě dobré ráno.“

Přestaň!“ varovala ho Hermiona. „Byla jsem s ním vzhůru celou noc. Nechce mi povědět, co se děje, ale já vím, že to má co dělat s tebou. Tušíš vůbec, jak blízko měl včera večer ve Velké síni ke ztrátě sebekontroly?“

Dříve by si s ní pohrával, nebo se snažil za každou cenu zabránit scéně. Jenomže od Harryho návštěvy ve včerejších časných ranních hodinách jej sžíralo vlastní svědomí jako kyselina, a tak se jí místo toho zpříma zahleděl do očí a tiše připustil: „Má k tomu více než dostačující důvod.“

Zdálo se, že jeho upřímnost poněkud zmírnila Hermionin hněv. Zhluboka se nadechla, přistoupila k jeho stolu a prosebným tónem se ho zeptala: „Severusi, co jsi udělal?“

Ty to přeci víš. Nebo alespoň tušíš. Kvůli tomu jsi za mnou přece v sobotu ráno přišla,“ mínil Severus.

V sobotu jsem se za tebou zastavila, protože se zdálo, že si Harry nepamatuje na váš vztah...“ řekla Hermiona.

Nepamatoval si ho, protože jsem všechny vzpomínky na něj zablokoval. Harry mě tehdy požádal, abych z jeho mysli odebral vše, co mu Burke prozradil o mé minulosti,“ přiznal Severus. Neplánoval následně zadržet dech, ale věděl, že mu vedle této ženy hrozí stejné nebezpečí prokletí jako se samotným Harrym. A jen sám Merlin věděl, co udělá její manžel – bystrozor – až se dozví o jeho přestupku. Tedy za předpokladu, že se Severus vzájemné konfrontace vůbec dožije.

Ach můj Bože! Není divu, že je chudáček Harry...“

„Připraven zabíjet, a to právem?“

„Jak jsi mu to mohl udělat? On tě miluje!“

Ve skutečnosti to bylo docela snadné,“ prohlásil Severus. Zcela vědomě tak dráždil medvědici bránící své mládě. „Úplně se mi otevřel.“

„A ty jsi jeho důvěru zneužil,“ rozlítila se Hermiona, pohled i hlas stejně studené jako byla Severusova postel, poté co ji Harry navždy opustil.

Věděl, že by se měl omluvit. A také věděl, že to on je tady ten špatný. Kdyby se jí vydal na milost a nemilost a objasnil jí stav své mysli... Kdyby vysvětlil, co ho vedlo k tomu, že Harrymu provedl takovou špatnost... Hermiona by mu buď rovnou odpustila, nebo by alespoň poradila, jak se dostat z problémů, které napáchal. Jeho hrdost mu to však nedovolila. Nakonec – hrdost byla to poslední, co mu ještě zůstalo. Zdravý rozum ho zjevně dávno opustil.

Udělal, co udělal, a už nebylo cesty zpět. Dokončí, co začal, bez ohledu na to, jak dopadne.

„Nakonec jsem přece Zmijozel, že?“ prohlásil nakonec svým nejarogantnějším tónem.

Hermioniny oči žhnuly hněvem jako dva uhlíky. Severus už to párkrát zažil, a poté jej vždy zasáhla něčí divoká magie. Mladá žena neměla ani zdaleka tolik síly jako Harry, ale rozhodně nebylo radno ji podceňovat. Její moc vířila místností úplně stejně jako včera večer ve Velké síni ta Harryho. V jejím pohledu Severus na okamžik spatřil svou vlastní smrt a upřímně ji vítal.

Nic se však nestalo. Hermiona svůj vztek odhodlaně zadupala do země, zhluboka se nadechla a její tvář namísto divoké zlosti ztvrdla pohrdáním. „Ne, to bys měl příliš jednoduché, že? Budeš s tím muset žít, Severusi.“

Lektvarista se jí nedokázal dívat do očí. Zaslechl, jak se zvedá na nohy, a bezděky nadskočil, když se před ním na stole z ničeho nic objevila malá obdélníková kartička z bílého pergamenu. Překvapeně v ní rozeznal vizitku toho motáckého psychiatra, s nímž se Hermiona přátelí.

Udělej nám všem laskavost a sežeň si nějakou pomoc, než někoho zabiješ,“ prskla Hermiona úsečně a vyřítila se z učebny.

Severus si vylekaně uvědomil, že se třese úplně stejně, jako když od něj z bytu v neděli nad ránem odcházel Harry. Nečekal, že jej bude ztráta Hermiony tak moc bolet. Pálícíma očima zíral na lístek před sebou a nebyl si ani trochu jistý, zda se vůbec dokáže do příchodu další třídy sebrat.

*~*~*

Předchozí      Další

   



 

17.12.2011 16:22:27
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one