Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 63.část

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

Ježíšéééék! :-D Dnes dávám kapitolu hodně narychlo a moc jsem ji po sobě nestihla zkontrolovat, tak snad bude v pořádku... :-) Jsem ráda, že můžeme o vánocích skončit v lehce optimistickém duchu, protože... No prostě protože o svátcích by se nemělo smutnit. :-)

Je mi líto, že nestíhám odpovědět na všechny vaše komentáře z minulého týdne. Příště se snad zase polepším, a dnes vám za ně posílám alespoň veliké poděkování a věnování.

Všem vám se Sevy přejeme krásné a pohodové svátky, spoustu radosti a taky odpočinku. Těšíme na vás i zítra s malým vánočním překvapením od Sevynky a pozítří bude nadělovat Tesska, tak se ukažte. ;-)

A tady je to slíbené věnování: Abigail, Aha_Lucia, aMaja, Anfulka, anneanne, anonymka9, bacil, Cezminka, cim, fin, giuditta, gleti, grid, Hajmi, Katherine, Katka Br., keishatko, Lily, LoLo, Lucka, mamba, marci, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, nika, Nixerwil, Pavlí, POPO, Saskya, Sharlaid, vampyrka, yuuki, ZJTrane

Vaše Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Odněkud ze tmy se ozývalo pravidelné kapání vody a v ozvěně se odráželo od kamenných zdí síně. S každým nádechem mu do chřípí vnikal nesnesitelný zápach otevřené stoky a všude kolem panoval chlad jako v hrobě.

Harry se zachvěl a mimovolně vyčaroval na stěnách pár svícnů. Sklepení se okamžitě zaplnilo jejich teplým, mihotavým světlem. V této chvíli už by obvykle vstupovali na scénu Smrtijedi, ale dnes nebylo po žádných ani vidu ani slechu. Na opačném konci místnosti však stál skřipec a na něm se v okovech povalovaly děsivé zkrvavené cáry masa.

Ony tlumené zvuky na pozadí nevytvářely vodní kapky... Byla to krev. Severusova krev. Ovšem hrozivě vyhlížející lidské pozůstatky stažené z kůže, které ležely připoutané k mučicímu nástroji, ani vzdáleně nepřipomínaly muže, jehož Harry znával. Vypadaly hůře než Ron poté, co se Burke postaral o jeho tým. Na rozdíl od Rona však nejevila spoutaná hromada téměř holých kostí nejmenší známky života. Odhalená Severusova hruď se ani nepohla.

Přišel pozdě.

Nééééé!“

Harryho probudil vlastní výkřik. Očima rozšířenýma hrůzou těkal po pokoji, třásl se jako osika a po tvářích mu stékaly pramínky potu smíchané se slzami. Když konečně rozeznal modré sametové závěsy zatažené kolem vlastního lůžka, zhluboka se nadechl. Jeho postel. Jeho pokoj.

Byl to jen sen. Severus je dole ve sklepení a v naprostém bezpečí. Harry si prohrábl promočené vlasy. Připadalo mu nefér, že jej neustále mučí takové sny, i když je na Severuse tak strašně nazlobený.

S dalším mocným nádechem se vymotal z přikrývky a pomalu se zvedl z veliké postele s nebesy. Dnes v noci už nezabere, i když spal sotva hodinku či dvě. Jedinou myšlenkou změnil svůj oděv na něco teplejšího a popadl kabát. Byl to ten zelený, lemovaný sobolí kůží, který mu k vánocům daroval Severus. Už jen pohled na něj Harryho tak bolel, že látku raději přeměnil na čistě černou vlnu, a pak zamířil k východu z bytu.

Harry?“ ozval se ode dveří do Weasleyovic bytu něčí ospalý hlas.

Na prahu stála Hermiona v dlouhé bílé noční košili a mžourala na něj.

Hermiono, co tady děláš v tuhle noční hodinu?“

Jsi v pořádku?“ zajímala se kamarádka.

Musela být naprosto vyčerpaná. Vždyť ještě před pár okamžiky poctivě bděla u Harryho lůžka a čekala, dokud její přítel nezabere.

Ty jsi na mě uvalila monitorovací kouzlo?“ zeptal se Harry. Připadalo mu to jako jediné možné vysvětlení. Kde by se tu jinak v tuto nekřesťanskou hodinu vzala? Už celé roky zabezpečoval svůj pokoj tišícím kouzlem, takže ji určitě nevzbudil svým křikem.

Ehm...“

Nejsem mimino,“ ohradil se Harry.

Já vím. Jen se o tebe bojím,“ povzdechla si Hermiona.

Jsem v pořádku, vážně,“ ujišťoval ji.

Jsou dvě hodiny ráno a ty jsi šel do postele sotva před hodinou. Nejsi v pořádku. Pojď, sedni si k ohni. Můžeme-“

Ty půjdeš zpátky na kutě,“ zavrtěl Harry hlavou a zamířil k ní. Třásla se chladem, který panoval v celém hradě, a vypadala, že každou chvíli padne únavou. Harry si sundal kabát a přehodil jí ho kolem ramen. „Opravdu si cením toho, jak ses o mě celý minulý měsíc starala, ale teď musíš odpočívat. Sama víš, že jestli se nevrátíš do peřin, Ron bude do deseti minut vzhůru. Ještě se pořád zotavuje. Potřebuje spát.“

Ty potřebuješ spát,“ bouřila se Hermiona. „Prosím, běž zpátky do postele!“

Nemůžu. Zbláznil bych se tam. Procházka je to jediné, co mi v takovém stavu pomáhá.“

Tak půjdu s tebou.“

To ti nemůžu udělat. Jdi si lehnout. No tak, zlato,“ trval Harry na svém a vlepil jí rychlou pusu na tvář. „Jen běž, budu v pohodě.“

Harry...“

Vím, že mi chceš pomoct, ale právě teď nemůžeš vůbec nic udělat. Chce to prostě čas. Prosím! Nenuť mě, abych se k tomu všemu cítil ještě provinile.“

Dobře,“ ustoupila nakonec Hermiona. „Jen... buď opatrný. A až se vrátíš, tak mě vzbuď, kdyby sis chtěl povídat.“

Provedu,“ slíbil Harry, i když věděl, že nic takového rozhodně neudělá.

Jeho dva nejlepší přátelé byli poslední měsíc nepřekonatelní. Prakticky se nastěhovali k němu do bytu a kdykoliv zrovna nestál před třídou a neučil, dělal mu minimálně jeden z nich společnost. Zuby nehty se jej snažili alespoň trochu rozptýlit a pozvednout na duchu.

Bylo však čím dál tím zjevnější, že se pokoušejí o nemožné. Od toho obrovského propadáku se Severusem uplynul více než měsíc, ale jemu se pořád zdálo, jako by se to všechno semlelo teprve včera. Nevzpomínal si, zda ho někdy něco tolik bolelo. Snad po poslední bitvě s Voldemortem, kdy naráz ztratili profesora Brumbála, Remuse i dvojčata Weasleyova, ale... Upřímně si myslel, že se v současnosti cítí hůř.

Jakmile se Hermiona vrátila do svých komnat, Harry zamířil ven do temných hradních chodeb. Byla tam snad ještě větší zima než u něj v bytě, proto si raději vyčaroval ještě druhý kabát. Tiše jako kočka míjel malovaná plátna na zdech. Všechny postavy na nich tvrdě spaly, některé dokonce hlasitě chrápaly, a on nechtěl probudit ani ty nejlehčí spáče.

Při svých nočních toulkách nemíval nikdy žádný zvláštní cíl. Zkrátka šel, kam ho nohy nesly. Zrovna teď procházel podél stěny s vykládanými okny nedaleko učebny starodávných run a březnový měsíc v úplňku na něj svítil skrz jejich skla jako nějaký reflektor. V dálce viděl stromy Zapovězeného lesa, jak se divoce zmítají ve větru.

Venku musela být pořádná zima, ale možná přesně tohle Harry potřeboval, aby konečně usnul. Trochu přidal do kroku, zabočil za roh a střetl se s tmavou živoucí zdí skrytou ve stínech. Neměl nejmenší tušení, do čeho to narazil. Každopádně se předtím pohyboval tak rychle, že teď odletěl jako tenisák, a kdyby se ze tmy nevynořily dvě silné paže a nezachytily jej, skončil by jak široký tak dlouhý na zemi.

Ustoupil zpět do chodby zalité měsíčním svitem a užuž se chystal zdvořile omluvit, když mu slova zamrzla na rtech. Zíral totiž do přísné tváře Severuse Snapea. Předpokládal, že jednou to přijít muselo. Se Severusem na sebe po nocích naráželi celé roky, když brázdili potemnělé bradavické chodby a pozemky, zatímco všichni ostatní hluboce spali. Přesto ho lektvaristovo náhlé zjevení šokovalo.

Nemohl si nevšimnout jeho zbědovaného vzhledu. Ten muž nepůsobil jen unaveně. Vypadal přímo uštvaně. Pod očima měl černé kruhy, vedle nichž se Harryho fialové vaky jevily jako chabá napodobenina.

Zdálo se, že jej vzájemná kolize také pořádně vyvedla z míry, protože ze sebe tiše vysoukal jen: „Omlouvám se“ a rychle se otočil, jako by chtěl zmizet ve stínech za svými zády.

Počkej,“ zvolal za ním bez rozmyslu Harry.

Muž se zarazil v půli kroku a obrátil se, aby mu čelil. Podle jeho napjatého výrazu se dalo snadno odhadnout, že už se zřejmě vidí rozmetaný na tisíc kousků. Harry si uvědomil, že dnes jsou spolu poprvé po jejich rozchodu sami. Až do této chvíle se společně vyskytovali v jedné místnosti jen na povinných poradách učitelského sboru, a i tehdy s Hermionou sedávali od Severuse jak nejdál to šlo. Celý měsíc mezi nimi nepadlo jediné slovo.

Ano?“ zeptal se Severus opatrně.

Harrymu bušilo srdce jako na poplach. Vzhlížel k muži, kterého kdysi hluboce miloval... K muži, jenž ho zradil. Ještě pořád cítil zlost, ale už to nebyla ta magická časovaná bomba jako před měsícem. Po té hrozné noční můře byl ve skutečnosti rád, že Severuse vidí.

Tak narychlo ho nenapadlo, co říci, a tak položil nevinnou otázku: „Jak se máš?“

Severuse tím viditelně vyvedl z míry. Bezpochyby z Harryho strany stále očekával nějaký útok. Po chvíli ohromeného ticha odvětil s notnou dávkou svého tolik typického sarkasmu: „Jsou dvě hodiny ráno a já se potloukám po chodbách jako nějaký duch. Co ti to říká?“

Noční můra?“ hádal Harry.

Nemyslím, že by ti do toho něco bylo.“

Už jen díky jeho nepříjemnému tónu měl Harry chuť praštit toho chlapa do nosu. Pravda, Severus se vždycky nerad přizpůsoboval. Na druhé straně, přesně tato tvrdohlavost ho v lednu dokázala udržet naživu, a právě teď spolehlivě rozptýlila Harryho vlastní noční děsy, takže se mladší kouzelník ani neměl chuť hádat. Snad proto nezareagoval na lektvaristovu téměř posměšnou poznámku a řekl jen: „Já jednu měl. Dostal jsem se na Burkeho državy příliš pozdě a už jsem neměl koho zachraňovat.“

To zní téměř jako zbožné přání, pokud chceš slyšet můj názor,“ odpověděl Severus pořád stejně svárlivým tónem, ale jeho výraz se změnil. Stále Harryho obezřetně sledoval, ale jakoby z jiného důvodu.

Okouzlující jako vždy, že?“ potřásl Harry hlavou nad marností celého rozhovoru. Tohle je muž, jehož miloval?

Už bylo načase spatřit mě v tom správném světle,“ konstatoval Severus a upřel na něj temné oči, bezedné jako jezero za blízkými okny.

Harry jeho pohled ustál. Nabízely se mu desítky kousavých odpovědí, jimiž mohl Severusův komentář odrazit. Zdálo se, že lektvarista je na všechny z nich připraven. Jenomže pravda byla vždy tou nejsilnější zbraní, že?

Řekl bych, že jsem jediný člověk na světě, který opravdu zjistil, co jsi zač. A právě to tě tak děsí.“

Už v okamžiku, kdy mu ta slova splynula ze rtů, si je Harry přál vzít zpět. Vypadalo to, že Severuse zasáhla jako rána pěstí do břicha nebo nějaká dobře mířená kletba. Vzchopil se ještě natolik, aby Harrymu strnule odvětil: „Moc si nefandi, Pottere,“ než se otočil na patě a se zavířením pláště zmizel v temné chodbě.

No, to šlo dobře, pomyslel si Harry, otrávený vlastním nedostatkem sebeovládání. Jenomže už celý měsíc skoro nespal a byla to, jen tak mimochodem, Severusova vina. Právě teď nevěděl, co od toho muže chce. Jistý si byl jen tím, že současný stav mu nevyhovuje.

S pocitem znechucení nad sebou samým i nad Severusem nakonec vyklouzl do mrazivé noci.

*~*~*

Dveře učebny lektvarů se otevřely a Severus vzhlédl od domácích úkolů, které právě známkoval. V prvním okamžiku ho napadlo, že možná přišla Hermiona Weasleyová, protože spolu v pondělky, středy a pátky mívali společnou volnou třetí hodinu, ale ta se za ním nezastavila už více než měsíc. Malá bílá kartička, kterou mu při své poslední návštěvě zanechala, teď ležela zasunutá pod psací podložkou na lektvaristově stole a její vykukující rožek na něj pokaždé mrkal jako nějaká tichá obžaloba.

Když Severus konečně rozeznal svého nečekaného návštěvníka, celý ztuhnul. Harry!

Dokonce i zdálky se mu jeho výrazný obličej zdál pohledný. Teprve, když Harry přistoupil blíž, se ukázaly jeho rudě orámované oči.

Severus neustále čekal, že se mladý kouzelník přenese přes všechno, k čemu mezi nimi došlo, a půjde dál. Harry býval vždycky bojovník. Tahle jeho... simulace... nedávala smysl. Jenomže, on skutečně vypadal, jako kdyby od jejich noční hádky před měsícem nezamhouřil oka.

Lektvarista ani netušil, jak ho pozdravit. Obvyklé 'ahoj' nebo 'dobré ráno' mu připadalo zcela nevhodné, zvláště po jejich ranním setkání na chodbě. Mohl považovat za štěstí, že v té chvíli nedošlo na hůlky. Netušil, proč pořád cítí potřebu takto Harryho popichovat. Vždyť ten na jejich současné situaci nenese žádnou vinu. Udělal jedinou chybu. Byl dostatečně naivní, aby se o něj zajímal.

Někde uvnitř si lektvarista nemohl pomoci a přemítal, zda jej Harry přišel dorazit. Když pak přistoupil až k psacímu stolu, Severus vzhlédl, kývl na pozdrav a stroze pronesl: „Pottere.“ Nedokázal se zarazit, aby se nezeptal: „Neměl bys teď učit?“

Byli rychle hotoví s testem, tak jsem je pustil o něco dřív. Chtěl jsem s tebou mluvit,“ vysvětloval Harry.

O čem?“ zajímal se Severus. Už se samotným Harryho příchodem do učebny doslova ztuhl na místě. Myslel si, že snad ani nemůže více zatínat svaly, ale při slovech 'mluvit s tebou' se napjal ještě dvojnásob. Kdyby před ním nestál právě Potter, už dávno by měl ruku v kapse, připravenou na hůlce. Tady však věděl, jak naprázdno by všechny jeho pokusy o sebeobranu vyzněly. Na světě neexistuje kouzelník, který by se tomu muži mohl postavit. Leda by ho napadl zezadu, a i tak by Harry mohl ze vzájemného střetu vyjít jako vítěz.

Mrzí mě, co jsem ti dnes v noci řekl,“ šokoval ho Harry svým tvrzením. „Bylo to kruté a bezohledné.“

Severus se roztřeseně nadechl. Měl pocit, jako by se pod ním otevřela zem. Vůbec netušil, jak odpovědět. Jen zíral do Harryho vyčerpaných zelených očí a nakonec ze sebe vysoukal: „Jen stěží nevyprovokované.“

Na tom nesejde,“ mínil Harry.

Skutečně? Pottere, provedl jsem ti něco takového, že by tě v případě mé vraždy každý soud zprostil viny. Máš plné právo mě nenávidět.“

Není pravda, že tě nenávidím,“ řekl Harry. Po dlouhé pauze ještě dodal: „Všechno by bylo jednodušší, kdybych to dokázal, ale nejde to. Pořád jsem na tebe za to, cos mi provedl, pekelně naštvaný, ale necítím k tobě nenávist.“

Dokonce i v tmavé sklepní místnosti bez oken, osvětlené pouze nástěnnými svícny, teď bylo příliš mnoho jasu. Severus zoufale postrádal stíny, do nichž by se mohl schovat.

Co to říkáš?“ zeptal se tak tiše a nervózně, že nepoznával vlastní hlas. Harry k němu necítí nenávist?

Jen to, že mě mrzí, jak jsem dnes v noci ztratil trpělivost. Sice mě to neomlouvá, ale už jsem se delší dobu pořádně nevyspal, a vím, že ty taky ne. Já... Nelíbí se mi, jak to teď mezi námi vypadá, Severusi. Doufal jsem, že bychom se mohli dohodnout a být k sobě méně nepřátelští. Jsem ochotný to zkusit, pokud ty taky. Myslím, že nám to všem dost usnadní život.“

Severus si připadal směšně zranitelný, a tak využil svou osvědčenou meodu a vstal od stolu. Byla to dětinská taktika, ale když se tak nad Harrym tyčil, dávalo mu to obvykle pocit, že má v konverzaci navrch. Jenomže právě teď to vůbec nepomáhalo a on si stále připadal jako trpaslík, i když do zelených očí plných nepochopitelné naděje shlížel pěkně svrchu.

Harry měl plné právo jej proklít. Kdyby šel za Minervou a požaloval na něj, co provedl, lektvarista už by zřejmě měl v ruce odvolání z funkce. A pokud by se obrátil na příslušné úřady, Severus by touto dobou nejspíš hnil v Azkabanu.

Harry však nic podobného neudělal. Místo toho, aby si užil svou pomstu, tady stál a prakticky ho prosil, aby se choval jako dospělý člověk.

Kéž by to bylo tak jednoduché, pomyslel si Severus. Shrnul si z očí mastné vlasy a pohlédl na Harryho. Ještě stále nevěděl, co říci. Po chvíli přemítání přiznal pravdu: „Přihlédneš-li k mému chování v poslední době, určitě si nemůžeš myslet, že mám nad svými činy jakoukoliv kontrolu. V posledních dnech sotva všechno zvládám.“

Ehm... Nikdy jsem tě neslyšel připustit něco takového,“ prohodil Harry.

Myslím, že nemá smysl to popírat,“ mínil Severus. Netušil, co tady Harry dělá. Svým vlídným tónem a ustaraným výrazem se tolik lišil od toho rozzuřeného, nepřístupného muže, jímž byl celý předchozí měsíc. V té době Severus netušil, jak se k němu chovat. Věděl, že Harrymu provedl nehoráznou věc, která mezi nimi navždy všechno zničila. Jediný měsíc a snad ani celé desetiletí nemohlo stačit na to, aby se kdokoliv dokázal přenést přes takovou zradu. Ale Harry tady stál a mluvil na něj. Nedávalo to smysl.

Po chvíli ticha Harry hlesl: „A taky nespíš.“

Bylo to zvláštní. Z jeho hlasu zaznívala jen starost, nic víc. Merline, Severus tolik postrádal Harryho soucit.

V odpověď jen mlčky zavrtěl hlavou.

A co tvůj Bezesný spánek?“ zajímal se mladší kouzelník.

Někde uvnitř v Severusovi to vřelo a chtěl Harrymu vynadat za to, že mu radí v tak zatraceně zřejmých věcech, ale dokázal svou jedovatost ovládnout. S velkým úsilím se mu podařilo klidně vysvětlit: „Užíval jsem denně od ledna. Pokud člověk bere tento lektvar déle než dva měsíce vkuse, je to nebezpečné. Ačkoliv si v této chvíli neumím představit, že by nějaká závislost mohla nějak výrazně zhoršit můj současný stav.“

K lektvaristovu naprostému šoku Harry natáhl ruku a položil mu ji na předloktí.

To instinktivní gesto pro vyjádření podpory Severuse málem složilo. Skutečnost, že tady Harry stojí a utěšuje ho, zatímco by měl metat Neodpustitelné kletby, Severuse jen utvrdila v přesvědčení, jak málo je hoden pozornosti, jíž se mu od tohoto čestného muže dostává.

Jsi ten nejsilnější člověk, jakého znám, Severusi,“ zopakoval Harry povzbuzující slova, kterými jej pravidelně několikrát za den zahrnoval během léčení na ošetřovně. „Dostaneš se z toho.“

Jak?“ zachraptěl Severus. Nechtěl vypadat ještě slabší, než jak se cítil, ale nedokázal v sobě tu otázku udržet.

Najdeš nějaký způsob,“ prohlásil Harry s jistotou.

Severus tak zoufale toužil přitisknout se na Harryho teplou hruď a nechat se tím neuvěřitelným mužem konejšit tak dlouho, dokud se nepřestane třást, ale nemohl. Toho práva se vzdal ve chvíli, kdy zradil Harryho důvěru. Proto, namísto aby se zhroutil do jeho náruče, pevně ustoupil o krok vzad. S hlubokým nádechem se trochu sebral, pohlédl Harrymu do očí a přikývl.

A do té doby dělej, co musíš,“ rozhodl Harry. „Jestli se nedokážeš chovat zdvořile, tak to nech být. Zkrátka se jen snaž přežít nejbližší dny a o nic jiného se nestarej. Dobře?“

Severus měl z toho úžasného člověka téměř strach. Znovu přikývl a roztřeseně souhlasil: „Dobře.“

Harryho oči jej přitahovaly jako dva magnety. Vždycky míval pocit, že by se v nich dokázal utopit, ale právě teď ho vábily stejně jako bájný zpěv Sirén. Věděl, že se svému nutkání nesmí poddat, jinak zničí všechen pokrok, kterého s Harrym dosáhli. Nabral do plic další doušek vzduchu a ovládl se.

Náhle sebou Harry lehce trhl, jako by si právě uvědomil, co se děje. Znovu však svého bývalého milence překvapil, jelikož se nerozhněval, ač na to měl plné právo. Vypadal spíš nervózně, když prohodil: „Dobrá. Tak se, ehm, asi uvidíme na večeři.“

Nic se nezměnilo, opakoval si Severus, jakmile se za Harrym pevně zavřely dveře, a on konečně ulevil svým roztřeseným nohám a svezl se na židli. Ale i když se skutečně nic tak zásadního nestalo, lektvarista se z nějakého důvodu cítil trochu lépe. Všechno najednou nevypadalo tak docela beznadějně.

Harrymu na něm zjevně ještě alespoň trochu záleželo, a to bylo skutečně více, než kdy v životě měl. A rozhodně více, než v co mohl díky svým činům doufat a než si ve skutečnosti zasloužil. A možná, jen možná... by mu to mohlo stačit.

Uvědomil si, že za pár minut musí učit další třídu, a tak se několikrát zhluboka nadechl a pokusil se vrátit pozornost k domácím úkolům na svém stole. Moc se mu nevedlo. Zdálo se, že jediná věc, na niž se dokáže soustředit, je přetrvávající teplo, které mu zůstalo na kůži po doteku Harryho dlaně.

*~*~*

Předchozí      Další

   



 

24.12.2011 15:30:02
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one