Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 65.část

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy


Kapitola je tady. Omlouvám se za zpoždění. Popravdě – jsem ráda, že jsem vůbec stihla vložit příspěvek o víkendu. Snad jsem během oprav nevyrobila moc chyb a neudělám Sevykovi ostudu. :-)

K obsahu... No ano - „jezero“ :-D (zasvěcení vědí) Tak hurá na to!


Kapitolu věnuji mé nekonečně skvělé betě Sevynce a všem našim milovaným komentujícím: 1beruska, Abigail, Aha_Lucia, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, Cezminka, cim, fin, gleti, grid, Katherine, Katka Br., keishatko, Kitti, Lily, marci, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, Neriah, nika, Nixerwil, Pavlí, POPO, Profesor, raven9, Sharlaid, Suellen, ZJTrane


Vaše Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Přibližně celý následující týden probíhal ve znamení podobně napjatých jídel, během nichž se Harry s Hermionou do úmoru snažili vytáhnout Severuse z jeho ulity. Harry se utěšoval vědomím, že se lektvarista pravidelně ukazuje ve Velké síni a sedá si stále na stejné místo. Ten muž však na jakékoliv úsilí zapojit ho do života reagoval tak málo, jako by všichni kolem byli neviditelní. Pokud ho přímou otázkou přitlačili ke zdi, poskytl jim jednoslabičnou odpověď, ovšem většinu času trávil zahleděný do svého vlastního trápení. Harry sledoval, jak mu Severus schází před očima, a pomalu ho to zabíjelo.

Bývalý milenec se mu vkrádal do mysli dokonce i tehdy, kdy chtěl na chvíli vypnout a odpočinout si po boku svých přátel. V posledním měsíci v něm myšlenky na Severuse probouzely hlavně zlost, dnes naopak obavy. Obavy tak hluboké, že hraničily se strachem.

Harry, Ron a Hermiona dnes večer vynechali pravidelnou páteční návštěvu Prasinek. I když byl březen v plném proudu, venku padal sníh s deštěm a ženili se všichni čerti. Hermionu navíc bolela hlava, takže se raději všichni tři přátelé uvelebili ve Weasleyovic obýváku. Harry s Ronem posedávali u šachovnice, ale více než hře se věnovali klábosení o famfrpálu. Hermiona odpočívala v lenošce poblíž krbu, s nohama položenýma na podnožce.

„Krum už na to nemá,“ lamentoval Ron. Popadl lahev piva, kterou měl položenou vedle sebraných figurek, a se znechuceným výrazem ve tváři si pořádně zavdal.

No, já nevím,“ odporoval Harry. „Myslím, že má před sebou ještě pár dobrých let.“

To říkáš o každém, kdo se ocitne za zenitem,“ odfrkl si Ron.

Ještě mu není ani třicet. Prostě má jen špatný rok. Tak jako občas každý z nás,“ vedl si Harry svou.

„Tobě se to nikdy nestalo,“ protestoval zrzek.

„Hrál jsem jen čtyři roky. Viktor aktivně závodí od doby, kdy nám bylo třináct. Uvaž, jak je to dlouhá doba!“ řekl Harry. „Vlastně půlka našich životů. Nikdo, kdo se té hře věnuje tak dlouho, se občas nevyhne špatné sezóně.“

„Nejspíš máš pravdu. Já jen-“ Ron najednou zmlknul. „Omluvte mě na minutku.“

Harry se ušklíbl, když jeho přítel pospíchal na toaletu. Vstal, trochu se protáhl a prohodil směrem k Hermioně: „Ten se nikdy nezmění. Vždycky se vším čeká na poslední chvíli.“

„Se vším ne, Harry,“ zapředla Hermiona.

Harry se uchechtl. Zamířil k oknu a zahleděl se do nevlídné noci. Tiše stál a díval se skrz zdobné segmenty vykládaných okenních tabulí. Prudký nárazový vítr metal na sklo spršky namoklého sněhu, jako by mířil přímo na něj

Harryho pohled se stočil k jezeru. V té fujavici připomínalo kaluž vřícího inkoustu a kolem se vše barvilo do různých odstínů šedi. Zapovězený les objímal vodní hladinu jako neprostupná hradba tvořená stíny a drobné ostrůvky uprostřed jezera byly ve slabém světle sotva postřehnutelné. Černá barva na nejbližším břehu se však zdála o něco světlejší, takže Harry dokázal rozeznat vztyčený kámen na svém oblíbeném místě. Zbystřil a pozorněji se na něj zahleděl. Ten kus skály obvykle stával na břehu docela osamoceně. Opodál se povalovalo jen pár drobnějších balvanů a rostlo několik stromů. Ale když se tím směrem díval teď, rozpoznal vedle menhiru ještě další protáhlou siluetu. Co to...?

Zhruba po minutě mu došlo, že ten druhý stín patří člověku. Velmi vysokému a hubenému jako nit. A když Harry postřehl jeho hábit, třepotající se pod nápory větru jako křídla vyplašeného havrana, krve by se v něm nedořezal. Severus!

Ledový vítr a mokré počasí venku byly smrtící. Ano, existovala ohřívací kouzla a kouzla bránící dešti, aby nepronikl až k pokožce. Dokázala člověka ochránit před nejhoršími rozmary počasí, ale Harry věděl, že Severus je v posledních dnech úplně mimo. Určitě na ně ani nepomyslel. Merline, jak dlouho tam může takhle stát?

Harry si promítl dnešní den a měl dojem, že lektvaristu potkal těsně po večeři, jak míří k hlavním dveřím. To se stalo už před více než dvěma hodinami. Snad na tom jezerním břehu uprostřed běsnící bouře nestojí celou tu dobu?

„Co se děje?“ zajímala se Hermiona. Musel ji vyplašit Harryho výraz, když se otočil zpět do místnosti.

„Severus je venku,“ řekl Harry. „Stojí na břehu jezera.“

„Co?“ Hermiona vypadala stejně ustaraně jako její přítel.

„Musím-“ začal Harry a už mířil k východu z bytu.

„Samozřejmě. Běž,“ popoháněla ho kamarádka.

Ron se vrátil z toalety zrovna ve chvíli, kdy Harry bral za kliku. „Hej, co se děje?“ chtěl vědět zrzek, ale jeho slova dostihla už jen zavírající se dveře.

Harry pospíchal po prázdném schodišti. Ve skutečnosti utíkal, jako by měl za patami vlkodlaka. Ve vstupní hale rozrazil těžká vrata a vyběhl ven do mrazivého pekla. O kůži se mu okamžitě rozpleskla mrznoucí břečka. Harry použil ochranné kouzlo a tak rychle, jak mu jen kluzká půda pod nohama dovolila, pospíchal k jezeru. Všechno zahalovala tenká, smrtelně nebezpečná vrstva ledu. Stromy, kolem nichž se prohnal, zářily jako pravé diamanty.

Dokonce i při nejvyšší možné rychlosti trvalo skoro deset minut, než Harry dorazil k vodě. Stezka byla zrádná. V místech, která nepokrýval led, ji zdobilo kluzké bahno. Pokud Harry nechtěl cestou k menhiru ztratit pevnou půdu pod nohama, musel postupovat skutečně opatrně. Nad hladinou jezera navíc vály větry ještě mocněji než jinde a dorážely na něj jako harpyje, snažící se strhnout svou oběť do divokých vln. Nakonec však přece jen dosáhl svého cíle.

Severus stál mezi menhirem a menším balvanem, na kterém během společných procházek s Harrym ráda sedávala Hedvika. Díval se přes jezero a nového příchozího vůbec nezpozoroval. Se svištícím vichrem v uších to nebyl žádný div, ale Harry měl pocit, že by Severus reagoval úplně stejně i uprostřed Velké síně.

Navíc, když si svého bývalého milence pořádně prohlédl, musel se otřást. Ten muž byl v hrozném stavu. Zplihlé vlasy se mu lepily k hlavě a na tváře a třpytila se na nich tenká vrstvička ledu, zrovna jako na okolních stromech a na lektvaristových ramenou. Kůži měl zrudlou mrazem, oblečení skrz naskrz mokré a přitisknuté k tělu. Harry byl zděšený.

Zíral na promočený hábit a jednoduše si nemohl nevšimnout, jak strašně Severus zhubnul. Vždyť už celé měsíce sotva jedl či spal! V současnosti byl doslova kost a kůže. Při pohledu na jeho zmoklou postavu Harrymu došlo, že jestli někdo okamžitě nezasáhne, Severus už dlouho na tomto světě nepobude.

Teď, když dorazil na místo, si však nebyl příliš jistý, jak postupovat. Měl sto chutí toho muže vytahat za uši jako malého kluka. Takové nezodpovědné chování! Instinkt mu však napovídal, že to není nejlepší nápad. Severus jej během minulého týdne varoval, že má nad svým jednáním jen pramalou kontrolu a jeho současné konání se dalo sotva nazvat 'normálním'. Začít mu spílat by k ničemu nevedlo, jen by to mezi ně postavilo další překážku.

Harry skutečně nevěděl, co říci, a tak nakonec přistoupil k Severusovi a mlčky ho vzal za paži. Bylo to jako dotknout se jednoho ze zledovatělých stromů kolem.

Severus sebou trhnul. Zřejmě o svém společníkovi stále nevěděl a teprve teď k němu obrátil zmučený pohled plný zmatku. Harry měl podezření, že si lektvarista vůbec neuvědomoval svůj fyzický stav, dokud neucítil cizí dotek.

„Je čas jít dovnitř,“ křičel Harry, aby přehlušil burácející vichřici.

Severus se ohromeně rozhlédl, jako kdyby vůbec netušil, jak se ocitl zrovna tady, na větry bičovaném břehu jezera. Potom pomalu přikývl.

Harry ho ani na okamžik nepustil a vedl jej zpět stezkou k hradu. Jakmile získal jistotu, že se mu Severus nevytrhne a neuteče, rozšířil vodu odpuzující kouzlo, které ho chránilo před deštěm, takže teď zahrnovalo i Severuse. Na jeho vlasy i kabát navíc seslal i rychlé sušicí kouzlo.

Severus jej celou cestu do školy následoval téměř poslušně jako beránek. Mlčky šlapal po Harryho boku a nohy mu při tom díky namrzlé cestě každou chvíli podkluzovaly. Žádné protesty či otázky - prostě nic. Návrat do Bradavic trval snad celou věčnost, ale nakonec ho zvládli bez větších havárií.

Jakmile prošli mohutnými vstupními dveřmi, Harry zaváhal, kam Severuse vzít. Přál si ho odvést nahoru, do teplé a světlé nebelvírské věže, ale bylo mu jasné, že jeho společník právě teď není připraven na žádnou společnost. Ani ve své nejlepší kondici neměl moc rád, když se kolem jeho problémů dělalo příliš mnoho povyku. Dnes v noci by ho nevyhnutelná reakce Harryho přátel na jeho zbědovaný fyzický stav zřejmě položila. Harry Severuse nikdy neviděl tak... křehkého. Jeho bývalý milenec se zjevně držel své příčetnosti jen posledním drápkem.

Pokud ho zdravý rozum úplně neopustil, opravil se Harry. Dokonce ani on nebyl takový optimista, aby tvrdil, že to, co Severus před chvílí prováděl, nebylo za hranicí šílenství.

Ne. Nechtěl Severuse přivést do svého bytu a způsobit tak nevyhnutelnou scénu, proto zamířil do sklepení. Vůbec ho neuklidnila skutečnost, že ho lektvarista neodstrčil. Kdyby ten muž byl alespoň trochu sám sebou, bezpochyby by trval na tom, že se na vrcholu schodiště rozdělí.

Harry zastavil u vstupu do Severusových osobních komnat. Naposledy tady spal před více než dvěma měsíci a věděl, že vstupní heslo musí být dávno změněné. Netrpělivě se zahleděl na svého společníka, od něhož očekával sdělení toho nového, ale Severus dost znepokojivě stále jen zíral někam do prázdna.

Harry se zhluboka nadechl a zkusmo zašeptal lednové heslo. Byl si prakticky jistý, že se nic nestane. K jeho nesmírnému překvapení se však dveře ochotně rozlétly.

Severus po jejich rozchodu nezměnil ochranná kouzla?

Takové opomenutí Harryho překvapilo. Postrčil svého společníka dovnitř a vstoupil za ním. Při prvním pohledu na známé prostředí ho zalila nečekaná vlna nostalgie. Stačila mu jediná myšlenka, aby zapálil nástěnné svícny a oheň v krbu, ale i za plného osvětlení a s teplem sálajícím z ohniště působil obývací pokoj hrozně vlhkým a chladným dojmem.

Jakmile Harry uslyšel zaklapnutí vstupních dveří, sundal Severusovi z ramen zimní plášť a společně s tím svým ho pověsil na věšák vedle dveří. Okamžitě také použil sušicí kouzlo na zbytek Severusova ošacení. Měl je od pobytu u jezera celé zmáčené a Harry věděl, že ho vážně ohrožuje podchlazení.

Vyčaruju ti pletený svetr, tak se nelekni,“ varoval Harry. Mezi Severusovým těžkým brokátovým sakem a vestou se objevil černý vlněný svetr. Harry pro jistotu přeměnil i lektvaristovy ponožky, takže teď byly také z čisté vlny. Severus však díky botám, které měl stále na nohou, výsledek exmilencova snažení vůbec neviděl. Naprostý nedostatek jakékoliv reakce z jeho strany Harryho děsil.

Z opěradla gauče přivolal známou modrou deku, omotal ji Severusovi kolem ramen, a pak svého společníka odvedl k pohovce. Posadil jej co nejblíže k plápolajícím plamenům v krbu a otočil se, aby přivolal čaj. Starší muž stále neprotestoval. Harry připravil horký nápoj podle Severusovy chuti, a pak mu do stále zarudlých a jako led studených rukou vsunul kouřící šálek.

„Vypij to,“ přikázal jemně.

Měl strach. Co když už je Severus tak mimo, že vůbec nezareaguje? Pak by jistě všichni trvali na Svatém Mungovi. Už teď se na poradách učitelského sboru ozývalo až příliš mnoho hlasů, že lektvarista není ve stavu, kdy by byl schopen učit.

Severus se však, k Harryho naprosté úlevě, probral. Shlédl na svůj hrnek, jako by jej překvapilo, že ho svírá v dlaních, a potom se zhluboka napil.

Harry za pomoci magie připravil čaj i pro sebe a posadil se vedle svého společníka. Netušil, co by měl říci. Na mysl mu nepřicházela jediná otázka, která by otevřeně nezpochybňovala Severusův zdravý rozum. Nepříjemné ticho se protahovalo. Harry proti své vůli přemítal, jestli Severus to napětí mezi nimi vůbec vnímá, nebo zda je opět ztracený někde ve svých černých myšlenkách. Úplně nadskočil, když lektvarista o pár minut později z ničeho nic promluvil.

„Předpokládám, že chceš vědět, co jsem tam venku pohledával,“ řekl. Jeho hlas působil křehce, ostatně jako celá mužova osobnost.

Harry nechtěl věci ještě více komplikovat, proto odpověděl, jak nejmírněji dokázal: „Pokud mi to chceš říct.“

„Někdy, když jsem dost dlouho v té zimě venku, dokážu po návratu domů usnout,“ vysvětloval Severus. „Já... nedošlo mi, že začalo tak foukat.“

Harry si po té poslední poznámce raději odpustil jakékoliv otázky. Neušlo mu, jak Severuse vlastní nevšímavost vůči okolí znervóznila.

„Myslíš, že jsem blázen?“ prolomil lektvarista o chvíli později ticho. Temný pohled při tom upíral do tančících plamenů v krbu jen pár stop od něj.

Harry se zhluboka nadechl, než odvětil: „Myslím, že jsi vyčerpaný. Kdy jsi naposledy spal?“

Severuse tím viditelně překvapil. Ten muž se bezpochyby právě obrnil proti zpochybnění svého křehkého duševního zdraví. Po chvíli odpověděl: „Před dvěma dny jsem zabral asi na tři hodiny.“

Harry toho nenaspal o mnoho více, jenomže on nemusel bojovat s tolika přízraky jako Severus.

„Nejsi blázen,“ prohlásil. „Ale brzo budeš, jestli si trochu neodpočineš.“

Jako bych se o to nesnažil,“ odsekl Severus a prudce se k němu otočil. „Kdykoliv usnu, objeví se ty sny. Už nemohu brát ani lektvar na bezesný spánek. Nemohu...“

Severusovi se vytratil hlas a na Harryho jako by teprve v té chvíli padla obludnost celého problému. Ten muž byl skutečně zoufalý a Harry vůči němu pocítil nekonečný soucit a nesnesitelnou bezmoc. Až příliš dobře věděl, co to znamená, když člověk jednoduše nenajde chvilku odpočinku, bez ohledu na to, jak dlouho chodí po chodbách nebo nakolik se vyčerpá. Žil v podobně bezvýchodném stavu celé roky, než Severus vyléčil jeho noční můry.

Při této myšlence se Harryho unavený mozek zarazil a začal ji horečně zkoumat. Severus vyléčil jeho noční můry... Možná by mu Harry mohl prokázat stejnou službu? Byl si jistý, že lektvarista tvrdě odmítne jakýkoliv duševní kontakt, ale kromě telepatie existovaly i jiné způsoby, jak kontrolovat něčí reakce.

„Já vím,“ tišil Harry muže po svém boku. „Už jsi udělal všechno, co jsi mohl. Myslíš, že jsi připraven dovolit, aby ti někdo pomohl?“

Máš na mysli Svatého Munga,“ hlesl Severus. Zjevně se ze všech sil snažil skrýt svůj strach, ale Harry ho přece jen postřehl. „Minerva mi dnes odpoledne navrhovala totéž. Zjevně nejsem v současnosti schopen výuky.“

Cože udělala?“ nevěřil Harry vlastním uším. Vzbouřily se v něm všechny ochranitelské pudy a dostal pořádnou zlost. Učení byla jediná věc, která ještě držela Severuse při životě. Cítit se nepotřebný bylo skutečně to poslední, co teď potřeboval. A co ho čekalo? Ztráta zaměstnání a stálého bydlení výměnou za méně než pohostinnou péči u Svatého Munga na dobu neurčitou. S takovou vyhlídkou skutečně nebylo divu, že Severus postával nad temnou hladinou jezera. Jen zázrakem tam skutečně neskočil.

„Ona... má starost. Nelepším se a...“

Harry si uvědomil, že svým vztekem nikomu nepomůže, a tak ho silou vůle potlačil. „Šššš. Nenavrhoval jsem pobyt u Munga. Ať už se stane cokoliv, nepůjdeš tam. Slibuji. Tak se tím přestaň trápit.“

Harry zjevně narazil na hlavní příčinu Severusova kritického stavu. Ten člověk snad ani nevnímal všechna jeho ujištění, jen hlasem plným zoufalství dál vedl svou: „Nemám jiný domov než Bradavice. Pokud mě propustí a uznají neschopným-“

Nikdo tě nepovažuje za neschopného,“ odporoval Harry. „Pokud by došlo k nejhoršímu a tys musel odejít, najdeme si nějaké bydlení spolu. Alespoň do doby, než se spravíš natolik, abys mohl zase učit. Nemocnice nepřichází v úvahu, tak se tím přestaň trápit. Prosím!“

„Proč by tě mělo cokoliv z toho znepokojovat?“ zeptal se Severus a hrůza v jeho hlase nabírala na síle. „Po tom, co jsem ti udělal, by sis měl můj Ikarův pád užívat.“

To není tvůj Ikarův pád,“ odmítl rychle Harry. „Jsi jen rozrušený, a to z dobrých důvodů.“

Proč se ke mně chováš tak... laskavě? Nerozumím tomu. Pokud to uniklo tvé pozornosti, porušil jsem celistvost tvé mysli a vymazal ti vzpomínky,“ připomněl Severus. „Nechápu, co tady vůbec děláš. Měl by ses z mého duševního kolapsu radovat-“

„Nikdy bych se nemohl radovat z toho, že se ti děje něco zlého,“ děsil se Harry. „A ty nezkolabuješ. Odpočineš si, a hned se budeš cítit lépe. Ráno si promluvím s Minervou, takže se teď přestaneme zaobírat Svatým Mungem, dobře?“

„Ale proč by ses měl starat? Už to není tvůj problém, Pottere. Po tom, co jsem ti provedl...“ Slova mu odumřela na rtech a nahradilo je sklíčené ticho.

Harry viděl, jak Severuse události, které je tak dramaticky rozdělily, úplně válcují. „Tehdy, když sis zahrával s mými vzpomínkami, jsi nebyl ve své kůži,“ řekl mu proto. „Té noci jsem na tebe příliš tlačil, a ty ses tomu zkrátka bránil jediným možným způsobem. Jsem tady, protože nic z toho není tvá vina. Nikoho ses neprosil, aby tě zajal a mučil. Po tom, čím sis prošel, je neskutečné, že funguješ alespoň do té míry jako teď. Kdokoliv jiný by na Burkeho panství zemřel, ale ty jsi byl dost silný a vydržel jsi to. Každý, kdo by se ocitl na tvém místě, už by byl po takovém mučení nepříčetný, ale ty sis dokázal udržet zdravý rozum. Ano, teď máš problémy, ale kdo by je po tolika strastech neměl? Zvládneš i ten zbytek, uvidíš, dostaneš se z toho.“

„Jak?“ zašeptal Severus roztřeseně. „Nemohu spát. Nedokážu už ani střízlivě uvažovat. Minerva má pravdu. Hroutím se.“

„Ne. Už jsi jen na konci svých sil. Kdo by vydržel beze spánku tak dlouho jako ty? Samozřejmě, že teď nemáš jasnou hlavu. Jsi přetažený, deprimovaný a pod velkým tlakem. Jakmile si odpočineš a trochu se najíš, nic nebude vypadat tak beznadějně.“

Kyselý výraz v Severusově tváři pověděl Harrymu víc než jakákoliv sarkastická slova. Po minutě se lektvarista opět ozval: „Kdybych teď dokázal jasně přemýšlet, určitě bych tě za to idiotské prohlášení proklel.“

Harry se při té ukázce Severusova dávného ducha upřímně usmál. „Tak to mám kliku, že to ani jednomu z nás zrovna teď moc logicky nemyslí. Nemluvím tady do větru, víš? Mám nápad, který by mohl pomoci.“

Podle toho, jak se Severus tvářil, nebylo pochyb, že považuje situaci za beznadějnou, přesto se zeptal: „Jaký nápad?“

Během posledních měsíců jsme... si prošli docela obtížným obdobím,“ prohodil Harry. „Ještě pořád mi věříš?“

Okamžitě se obrnil proti zamítavé odpovědi. Severus byl podezřívavý i v daleko lepších časech. Za současných vypjatých okolností mohla jeho paranoia přerůst do obřích rozměrů.

Následné ticho trvalo snad celé století. Pak ho Severus konečně prolomil tichým přiznáním: „Ano. Nechápu to, ale... Za to, co jsem ti způsobil, jsi měl plné právo mě zabít. Přesto ses mi nepomstil.“

„Nemůžeme pro tuto chvíli prostě zapomenout, co se té noci stalo?“ prosil Harry.

„Jak mohu zapomenout? Vždyť-“

„Byl jsi s rozumem v koncích a já naléhal. Promluvíme si o tom, až se budeš cítit lépe. Právě teď bychom se měli soustředit na to, jak ti dopřát nějaký odpočinek.“

Severus byl evidentně příliš unavený, než aby se hádal. Po dlouhé pauze pronesl: „Říkal jsi, že tě něco napadlo.“

Ano. A tady přichází ke slovu ta důvěra. Pomohl jsi mi s mými nočními můrami. Myslel jsem si, že bych ti na oplátku zase pomohl já s těmi tvými.“

Harry se nemusel Severuse dotýkat, aby vnímal, jak se při tom návrhu celý napjal.

„Chceš vstoupit do mé mysli a-“

Ne,“ přerušil Harry svého společníka dřív, než stihl propadnout panice. „Je mi jasné, že po zkušenostech s Burkem ti může jakýkoliv mentální kontakt způsobit újmu. Mám na mysli něco jiného.“

Na Severusovi bylo vidět, že se snaží uklidnit. Několikrát se roztřeseně nadechl a zeptal se: „A co tedy navrhuješ?“

„Myslím, že bych mohl... použít svou magii a řídit tvůj spánek tak, aby se neobjevily noční můry,“ vysvětloval Harry.

„Použít svou magii?“

Harry přikývl. „Po všem tom léčení a, ehm, věcech, co jsme spolu prováděli, ech, znám tvé tělesné funkce docela dobře. Myslím, že dokážu udržet tvůj mozek ve stavu klidného snění. A kdyby nic jiného, mohu tě alespoň vzbudit, když začneš být rozrušený – než tě noční můra úplně pohltí. Co si o tom myslíš?“

Harry věděl, jak nesmírnou důvěru tady žádá. Nabízel něco, oč se nikdy dříve nepokusil. Sice se nechystal manipulovat se Severusovou myslí, ale chtěl ovládat energii, která jeho myšlenky živila. Pokud udělá ve svých výpočtech jedinou chybu, lektvarista se to nikdy nedozví, jednoduše proto, že bude mít uškvařený mozek. Severuse jistě napadla každá z těchto úvah. Všechny se mu odrážely v očích.

Dlouho na Harryho zíral, než tiše odvětil: „Myslím, že od tebe nemohu žádat tak velkou oběť.“

To už nech na mně, ano?“ řekl Harry. „Dovolíš mi to zkusit?“

K Harryho obrovskému zmatku Severus chvatně přikývl, což muselo znamenat jediné - byl úplně zoufalý.

Jak to chceš provést?“ zajímal se Severus docela rozpačitě.

Musel být skutečně na pokraji svých sil, když tak otevřeně přijal něčí pomoc. Harry si pomyslel, že ten muž už zřejmě o mnoho více stresu neunese. Zadíval se mu do utahaných, rudě orámovaných očí s napuchlými fialovými víčky, pak jen mlčky vztáhl svou magii a od hlavy k patě do ní Severuse zahalil.

Kdyby se ho někdo zeptal, jak to dělá, nikdy by celý proces nedokázal vysvětlit. Ve svých představách ho vždy přirovnával k propojení mudlovského videa s televizí. Jeho magie se jednoduše napojila na Severuse, stejně jako kdysi noc co noc během společného milování. Harry začal muže po svém boku zalévat kouzelnou mocí a tiše hlesl: „Spi, Severusi.“

Nikdy dříve nic podobného nedělal. Dokonce si nebyl ani jistý, jestli to s minimálním množstvím síly, kterou k Severusovi vysílá, bude fungovat. K jeho naprostému šoku Severus okamžitě zaklapl víčka a jako zasažený smrtící kletbou se šikmo svezl na opěrku gauče.

Harry ho zachytil dřív, než stačil úplně dopadnout, a zpanikařeně mu kontroloval puls na krku. Ke své nekonečné úlevě ucítil pod mužovou ještě stále promrzlou pokožkou pravidelné tepání. Vydechl všechen zadržovaný vzduch a uložil spícího muže tak, aby měl nohy natažené na pohovce a hlavu v jeho klíně. Jedinou myšlenkou Severuse zul a svlékl mu sako a zimní hábit. Ještě zvažoval, že mu přemění košili a kalhoty na oblíbený spací úbor, ale pak usoudil, že by to z jeho strany byla až přílišná opovážlivost. Místo toho vyčaroval ještě pár dek a Severuse do nich pořádně zabalil.

Harry se opíral o pohodlné čalounění a shlížel na Severusovu strhanou, ostře řezanou tvář, v níž zůstal nesmazatelně vrytý každičký okamžik strávený na Burkeho panství. Nedokázal se zarazit a bříšky prstů jemně pohladil ještě pořád chladnou, větrem ošlehanou pleť. Pak zabloudil prsty do tmavých pramenů, s nimiž si tak rád hrával.

Severusovy vlasy nebyly tak hebké, jak si pamatoval. Popravdě – lepily a taky trochu páchly. Harry si nevzpomínal, že by je kdy viděl v takovém stavu. Teď, když měl svého bývalého milence tak blízko, si nemohl nevšimnout, že už uplynul nějaký ten čas od doby, kdy Severus naposledy použil čisticí kouzlo. Kdysi ho přitom pravidelně využíval několikrát za den. Lektvarista sice nikdy neholdoval pravidelným koupelím, ale vždy býval až úzkostlivě čistý. Zato teď, když Harry zachytil jeho odér, docela chápal, proč se Minerva cítila povinna promluvit mu do duše.

Nu, není to nic, co by nespravila trocha mýdla a vody, pomyslel si Harry a zapletl prsty pravé ruky do špinavých vlasů. Levou natáhl pro svůj šálek s čajem, zhluboka se napil a pohodlně se uvelebil v rohu gauče.

Nemohl uvěřit, jak příjemný je to pocit – být zase zpět v tomto pokoji se Severusem, i když za poněkud jiných okolností, než by si přál.

Jeho kouzelná moc stále proudila lektvaristovým tělem. Jednalo se o něco více než pouhé monitorovací kouzlo, ale ještě se nedalo hovořit o aktivním čarování. Harry cítil, jak příšerně potřebuje vyčerpaný kouzelník v jeho klíně spánek. Jeho potřeba odpočinku hraničila s fyzickou bolestí.

Ostatně, když si Harry uvědomil, jak se i on sám cítí utahaně, musel uznat, že na tom oproti Severusovi není o mnoho lépe. Pomalu zavřel oči a naslouchal uklidňujícímu rytmu Severusova dechu a veselému praskotu ohně v nedalekém krbu.

Zhruba o hodinu později ucítil v systému svého společníka změnu. Přinutil se rozlepit víčka a sledoval jeho tvář zvrásněnou emocemi. Magie mu prozradila, že se Severusovi doslova bouří nervový systém. Zjevně byl chycen ve spárech jedné ze svých děsivých nočních můr.

Harry si ještě pořád nebyl jistý tím, co dělá. Spolehl se na svůj instinkt, zvýšil množství moci proudící do Severuse a přinutil jeho nabuzené tělo, aby se vrátilo zpět k poklidnému rytmu dřívějšího spánku. Dělal, co mohl, aby zmučeného kouzelníka pod svýma rukama zahalil do pavučiny bezpečí a ochrany. A pak se Severusův rozrušený systém začal pomalu zklidňovat až na hranici lehké dřímoty. Nejdůležitější ovšem bylo, že se lektvarista neprobudil.

Harry sledoval, jak se Severusovi s ustupující noční můrou uvolňují napjaté rysy. Když si byl jistý, že starší kouzelník opět klidně a hluboce spí, sesunul se na pohovce o něco níž, opřel si hlavu o její měkce vypolstrovaný roh a sám znovu usnul.

*~*~*

Předchozí      Další

   



 

16.01.2012 00:58:09
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one