Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 67.část

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

 

Kapitola je konečně na světě. Opravovala jsem ji zhruba s polovičním nasazením, protože mi synátor neustále něco vysvětloval a strkal mi pod nos plastelínové figurky, tak kdybyste našli nějaké nesmysly, vězte, že víte proč. :-D (A klidně mě upozorněte! ;-))

Ještě jednou děkuji všem poradcům, kteří se vyjádřili k překladu minulého dílu, a přispěli tak k jeho kvalitě. :-) Zároveň hlasitě jásám a plesám, protože se nám přes týden sešlo nádherné množství komentářů – zkrátka radost pohledět! Jste skvělí! A Sevy... Ty jsi nejlepší!!! ;-)

Kapitolu za komentáře věnujeme: A_ja, Abigail, Aha_Lucia, Allishka, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, Cezminka, cim, fin, gleti, grid, Hajmi, Katherine, Katka Br., keishatko, Kitti, Lily, LoLo, Lucka, Marta, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, nika, Nixerwil, pancucha, Pavlí, Profesor, Sharlaid, Suellen, Suzanne, tamias, ZJTrane, zmije

Vaše Slimča

*** Until Proven ***
   

Harry Potter ho stále miluje! Severus se po boku svého mladého, pohledného společníka vracel ke gauči a nedokázal myslet na nic jiného,.

Jedna jeho část, která nikdy nebyla schopna uvěřit, že je hoden jakékoliv úcty, ho nutila to odvážné tvrzení vyvrátit. I kdyby mu Burke nezaneřádil mysl, Severus se dobře znal. Lidé ho vždy jen využívali. Ovšem... Harry to nikdy neudělal. Ani jedinkrát. Takže, navzdory své přirozenosti očekávat od každého, kdo se mu kdy připletl do života, jen to nejhorší... Harrymu zkrátka musel důvěřovat. Ve způsobu, jakým mu ten muž pomáhal, nebyl k nalezení jediný náznak intriky. Ten člověk se dosud vzdal každé z nesčetných příležitostí, kdy mohl Severuse ponížit a zneužít.

Kdyby lektvarista potřeboval jakýkoliv důkaz, stačilo si připomenout poslední noc. Velmi dobře si uvědomoval, že před pár hodinami klesl až na to nejhlubší dno. Nikdy necítil takovou beznaděj, jako včera, když stál v tom mrazivém větru na břehu jezera a přemítal nad svou pochmurnou budoucností.

Skutečně to vypadalo, že už mu na světě nic nezbývá. Pokud by ho poslali ke Svatému Mungovi, znamenalo by to jeho konec. Minerva by si za něj našla náhradu, a jakmile by se nový učitel zapracoval, Severus by měl pramalou naději získat své místo zpět. Kdyby byl kýmkoliv jiným, mohl by si časem najít nové zaměstnání jako mistr lektvarů, tedy jakmile – pokud – se vzpamatuje ze svého zhroucení. Ovšem bývalí Smrtijedi v současnosti nepatřili zrovna k nejžádanějším pracovníkům, ať už se jednalo o jakoukoliv profesi. A co se týče získání učitelské pozice, po říjnovém obvinění z obtěžování dítěte neměl nejmenší šanci.

Vlastní vyhlídky se mu jevily stejně chladné a kruté jako břečka a vichřice, jež na něj dorážely. Pro Severuse neexistoval způsob, jak tyto problémy vyřešit. Nemohl spát. Nemohl jíst. Byl naprosto zničený. Už ho nečekalo nic, jen Svatý Mungo a pomalý, ponižující konec. Jak tam tak stál, uprostřed běsnících živlů, neviděl žádné vysvobození. A pak, v tom nejtemnějším momentě, kdy se mu zdálo, že je převalující se temná masa ledové vody jediným východiskem, se ze zuřící bouře vynořil Harry Potter.

Severus byl ve stavu, kdy se vůbec nedokázal bránit. Harry mu mohl udělat úplně cokoliv, ale ani to nezkusil. Místo toho jej odtáhl z té sloty a za pomoci své magie mu na celou noc zajistil první slušný odpočinek po několika měsících. A dnes... Promluvil si s Minervou a přesvědčil ji, aby lektvaristovi dala ještě jednu šanci. Za Severuse se v životě nikdo tak nepral, zvláště ne v době, kdy si ani on sám nebyl jistý svou schopností dále fungovat. Rozhodně by si netroufl Minervě slíbit nějaké zlepšení během pouhého měsíce, ale Harry mu jakýmsi záhadným způsobem věřil natolik, aby to udělal za něj.

A řekl, že ho stále miluje! Ze všech věcí, které se od chvíle, co ho Harry v noci zachránil, udály, byla tato nejmimořádnější. Severus to nechápal. Tolik se vůči tomu muži provinil! Tak jak mu mohl odpustit? Lektvarista vnímal hloubku své zrady až do morku kostí. Harry však našel způsob, jak překonat zklamání a být tady pro něj.

Severus věděl, že by tu nekonečnou laskavost neměl přijímat. Hrdost mu našeptávala, aby od sebe mladého kouzelníka odstrčil. Vždyť se nic nezměnilo! Harry stále znal hříchy z jeho školních let a také věděl, co je ve skutečnosti zač. Nepominul jediný z důvodů, kvůli nimž lektvarista v lednu ukončil jejich vztah. Až na to, že tíha hříchu spáchaného na Harrym ležela na Severusově duši jako obří balvan. Trápila ho víc než cokoliv, co kdy mohl Harry zjistit o jeho nerozvážném dětství. Té noci, kdy manipuloval s Potterovou myslí, provedl Severus bláznivou a neodpustitelnou věc, která jasně dokazovala, že ztrácí zdravý rozum. Dopustil se nevídané nepravosti, jež posledních pár týdnů sžírala jeho svědomí jako kyselina a pronásledovala ho úplně stejně jako vzpomínky na Burkeho mučení. Tížila dokonce více než některé počiny v roli Smrtijeda spáchané předtím, než se vzpamatoval a přidal se k Albusovi.

Skutečnost, že se o něj Harry po takovém neskutečném prohřešku stále zajímá natolik, aby mu podal pomocnou ruku, byla ohromující, stejně jako samotný fakt, že ho ten muž vůbec kdy chtěl. A hrdost – nehrdost, Severus nikdy nepotřeboval pomoc více než právě teď. V životě nepoznal účinnější léčbu než spánek, který mu umožnila Harryho magie. Věděl, že není vyléčený a ani zdaleka se nemůže považovat za normálního, ale dokázal přemýšlet daleko jasněji a jeho nálada... Inu, poprvé po měsících neměl chuť vrhnout se z vrcholku Astronomické věže do zamrzlého jezera. A to vše jen díky Harrymu.

„Severusi?“

Severus sebou trhnul. Uvědomil si, že to není poprvé, co na něj Harry volá. „Ano?“

Mohl bys pro každou z těch úloh sepsat vzorové odpovědi?“ ukázal mladší kouzelník na přetékající hromady neopravených pergamenů na stole před nimi. „Nebudeme tak nuceni co půl hodiny přerušovat práci a dohadovat se při každé další načaté hromádce.“

Severus přikývl. Natáhl se pro nejbližší štos úkolů a vybral z něj práci jednoho z nejnadanějších studentů, kde opravil pár chyb a nepřesností. Tu pak položil na všechny ostatní, aby ji měl Harry pěkně při ruce.

Další půlhodinu se podobným způsobem probral i zbytkem textů. Už při jejich zběžné kontrole jej obcházela hrůza. Bylo jich tolik! Sedm tříd denně na tři pracovní týdny... Na stole ležely doslova stovky pergamenů čekajících na oznámkování.

Posledních pár strastiplných měsíců zřejmě poznamenalo jeho schopnost skrývat emoce, protože se náhle ozval Harry a tiše mu slíbil: „Zvládneme to.“

„Jsem si jistý, že tato činnost přesně splňuje tvé představy o příjemně stráveném sobotním odpoledni,“ poznamenal Severus ironicky, zatímco přemáhal pocit viny. To on přeci už hezkých pár týdnů ignoroval své povinnosti. Harry by se neměl prokousávat jeho zanedbanou prací.

Harry se rozpačitě usmál a nejistě odpověděl: „Popravdě, klidně bych třeba pitval mločí srdce, pokud by to znamenalo, že spolu můžeme takhle sedět.“

Severus už málem vypustil z úst nějakou kousavou odpověď, ale při pohledu do Harryho upřímných očí mu slova odumřela na rtech. Možná byl blázen, ale i kdyby se cítil úplně vyšinutý, velmi dobře si uvědomoval, jak vzácného a nezaslouženého daru se mu právě dostalo. Rozhodně ho nemínil zlehčovat.

Připomněl si, jak... hrubě s Harrym od ledna zacházel, a došlo mu, jak strašně nefér to vůči tomu muži bylo. Harry nikdy nechtěl nic jiného, než jej milovat a všechno mu usnadnit. A jak se mu Severus odvděčil? Trestal ho za to. Nebyl způsob jak napravit minulé hříchy, ale... Ač blázen, mohl by se v budoucnu alespoň chovat méně nepřátelsky.

Harry jej zjevně docela dobře znal, jelikož se zdálo, že se obrnil proti nějaké nepříjemné odpovědi. Když však jeho doznání, že chce se Severusem trávit čas, nebylo odměněno žádným uštěpačným komentářem, Harryho tvář se uvolnila a její rysy zvláštně zjemněly.

Tady. Začni touhle hromádkou,“ dirigoval ho Harry a posunul před něj nejbližší štos domácích úkolů. „Já se vrhnu na tuhle.“

Severus se ujal připraveného úkolu a začal se pomalu propracovávat popsanými listy. Za těch třicet let, co učil stále tentýž předmět, už znal jeho problematiku natolik dobře, že mu obvykle známkování testů a domácích úloh nedělalo nejmenší potíže. Za normálních okolností byla tato rutina jednoznačně pozitivní záležitostí, protože díky ní zvládal své učitelské povinnosti mnohem rychleji než většina kolegů. Ovšem čím známější bylo téma, tím obtížněji dokázalo udržet jeho pozornost. Dnes v noci to bylo poprvé, co si po dlouhých týdnech skutečně odpočinul. Avšak tělo i mozek měl ještě stále k smrti unavené. Zrovna se věnoval textům pátých ročníků, když mu bez varování začala těžknout víčka.

Slova se začala rozmazávat a navzdory urputné snaze se mu neustále zavíraly oči. Několikrát je násilím znovu otevřel, ale bylo to čím dál těžší a těžší, až se nakonec jeho snaha úplně minula účinkem. Možná se nic nestane, když je nechá na pár chvil zavřené...

O nějaký čas později se Severus s trhnutím probral. Okamžitě si uvědomil, že už nemá plné ruce pergamenů a že leží natažený na zádech na svém gauči. Otočil se na bok, aby si lépe prohlédl okolí, a spatřil Harryho Pottera, jak sedí na koberečku před pohovkou a čte si mudlovský thriller.

Jakoby vycítil, že ho někdo pozoruje, otočil se a roztáhl ústa do úsměvu. „Ahojky. Jak je ti?“

„Jak dlouho jsem spal?“

„Asi šest hodin,“ odpověděl Harry.

Šest hodin? Severus si připomněl to obrovské množství povinností, které na něho čekalo. Potřeboval pracovat celou sobotu i naděli, aby všechno stihl do pondělka. Prudce se posadil. „Domácí úkoly-“

„Jsou opravené,“ ujistil ho Harry.

„Opravené? Ty jsi tu hromadu zvládl sám během šesti hodin?“ Lektvarista věděl, že Harry není tak rychlý. Ač nejmocnější kouzelník, jakého kdy svět viděl, duševní práce se nedala považovat za jeho nejsilnější stránku.

„Tedy... Sám ne. Ron s Hermionou mi pomohli.“

Cože? Oni tady byli?“ Severus nemohl uvěřit, že by byl tak mimo, aby prospal okamžik, kdy Weasleyovi prošli jeho ochrannými kouzly.

„Ne, mluvil jsem s nimi přes krb,“ hlásil Harry.

Severus spustil nohy z gauče a snažil se nad celou situací získat nějaký nadhled. Jeho předsevzetí nebýt tolik útočný rychle bralo za své. Při představě, že Harry od někoho požadoval pomoc a vystavil přitom na odiv cizí nedbalost, měl pocit, že každou chvíli vybuchne. Když se konečně zdálo, že dokáže promluvit, aniž by zvyšoval hlas, upjatě prohlásil: „Nebylo od tebe zrovna... vhodné obtěžovat Weasleyovy. Už tak je dost špatné, že mi pomáháš, natož aby každý-“

Severusi!“ zarazil Harry jeho triádu. „Nebyl to 'každý'. Jen Hermiona s Ronem. Taky jim na tobě záleží. Tohle byla jedna z věcí, kterou pro tebe mohli udělat, aby ti usnadnili život. Když jsem je prosil o výpomoc, rovnou jsem jim řekl, že mohou odmítnout, pokud by je to zatěžovalo. Opravdu to chtěli udělat.“

„Nicméně, neměl jsi-“

Prosím, nech to plavat. Úlohy jsou opravené. Ty ses vyspal a navíc máš před sebou ještě celou neděli k dobru. Můžeš odpočívat, aniž by ti nad hlavou visela hromada práce.“

Byla to má zodpovědnost. To já jsem zanedbal své povinnosti.“

Harryho výraz zdrsněl. „Ty jsi nic nezanedbal. Zotavuješ se po mučení, které by většinu lidí zabilo. Pro Boha svatého, přestaň na sebe být tak tvrdý! Vím, jak jsi hrdý a jak je pro tebe obtížné přijmout od kohokoliv pomoc, ale tady se vážně nejedná o velký problém.“

„Možná jsem blázen, ale odmítám se stát objektem něčí lítosti nebo dobročinnosti,“ hádal se Severus.

Ale do... Ty nejsi cvok. A nejednalo se o žádnou lítost ani charitu, jasné? Ať už se ti to líbí, nebo ne, jsi teď součástí naší rodiny a rodinní příslušníci si navzájem pomáhají. Tak je to.“

Severus zíral do Harryho očí plných vášně a byl s rozumem v koncích. O rodině toho věděl asi stejně málo jako o lásce. Nakonec prohlásil: „Toho práva jsem se vzdal ve chvíli, kdy jsem napadl tvou mysl.“

„Říká kdo?“

„Nikdo z vás se mnou přes měsíc nepromluvil. To je docela jasná deklarace faktu, že se naše vzájemné vztahy změnily,“ mínil Severus.

„Byli jsme na tebe naštvaní, a ne bezdůvodně. Ale to bylo před měsícem. To už patří minulosti.“

Harry to myslel vážně. Podle jeho podrážděného výrazu nebylo pochyb, že ho to téma skutečně unavuje.

Podívej, kdyby byli Ron nebo Hermiona těžce zranění a potřebovali by pomoct s opravou domácích úkolů, taky bys to pro ně udělal, ne snad?“ zeptal se Harry do ticha o chvíli později.

„Ron není učitel.“

„Na tom teď nesejde. Jen mi odpověz. Věnoval bys kterémukoliv z nich pár hodin snadné práce, kdybys jim tak mohl pomoci?“

Severus si připomněl všechny ty příležitosti, kdy jej Weasleyovi navštívili na ošetřovně, a neochotně přikývl.

Tak proč nedokážeš přijmout, že oni to cítí stejně? Celé měsíce jsme jen sledovali, jak trpíš, a nemohli jsme ti nijak ulevit. Tohle bylo v našich silách a nic nás to nestálo, tak prosím… Nebuď proto naštvaný. Prosím!“

Tomu žadonícímu pohledu Severus nikdy nedokázal dlouho vzdorovat. Zhluboka se nadechl a opět pomalu přikývl. Zároveň si uvědomil, jak... nevděčně prve zareagoval a tiše pronesl: „Já... Oceňuji, co jste pro mě s tvými přáteli udělali-“

Jsou to naši přátelé,“ opravil ho Harry. „A vděčnost není na místě. Nikomu nic nedlužíš, tak se tím pokus netrápit, ano?“

Lektvarista vůbec netušil, jak takovou pozornost přijmout. Harry se tvářil, jako by s Weasleyovými udělali jen zcela bezvýznamnou maličkost, ale Severus za celý svůj život nepotkal člověka, který by pro něj učinil něco podobného. Zvláště poté, co by mu Severus uštědřil tak hořké zklamání. Bylo mu naprostou záhadou, jak na něm těm třem ještě stále může záležet. Avšak tváří v tvář přímým důkazům jejich podpory nemohl déle pochybovat.

Neustále cítil potřebu poukázat na skutečnost, že není ničeho podobného hoden, ale... Harry věděl, s kým má tu čest a přesto zůstával. Severus byl tím vším jednoduše ohromen. Dokázal jen sedět a zírat na neuvěřitelného muže u svých nohou.

Nedal by sis něco k jídlu?“ zajímal se Harry, když se ticho začalo nepříjemně protahovat. „Dobby slíbil, že nám přinese večeři, až budeš připravený. Mám ho zavolat?“

Severus si uvědomil, že má skutečně hlad jako vlk a tiše připustil: „Ano.“

O tři hodiny později už zíval nad rozečteným časopisem o lektvarech a zuby nehty se snažil udržet oči otevřené.

„Chceš jít do postele?“ ozval se Harry z protějšího křesla.

„Do postele? Jsem vzhůru teprve tři hodiny.“

„Vzhledem k tvému spánkovému dluhu máš co dohánět,“ prohodil Harry tím svým obvyklým lehkým tónem. „Osobně jsem úplně grogy.“

Bylo zcela pochopitelné, že se Harry cítil unavený. Stačilo si připomenout, že to byl on, kdo zůstal celé odpoledne vzhůru a opravoval strašidelné hromady pergamenů.

„Devět večer se dá považovat za pozdní hodinu možná tak pro batole,“ vyjádřil se Severus ve snaze zachovat zdání normality.

No, tak se pojďme odbatolit do peřin, co ty na to?“ navrhl Harry s úsměvem.

Oba muži se zvedli ze svých křesel a zamířili k ložnici. Severus si připadal skoro jako za starých časů. Harry za pomoci myšlenky zhasil nástěnné svícny a stejným způsobem rozžal ty v ložnici, když vstoupili dovnitř. Ve stejném okamžiku se rozhořel i oheň v krbu a Severuse při pohledu na něj překvapilo, jak moc ve skutečnosti postrádal tyto nenápadné projevy Harryho obrovské síly.

Mladší muž se náhle zarazil uprostřed kroku, když mu padl zrak na postel. „Ech...“

Severus dozajista ani zdaleka nevyužíval svou plnou mozkovou kapacitu, protože jej Harryho reakce skutečně zmátla. „Co se děje?“

„Chceš, abych si, ehm, vyčaroval vedle tvé postele lehátko?“ zeptal se Harry rozpačitě. Zjevně se chtěl svému exmilenci plně přizpůsobit.

Severus tu nabídku zvažoval. Odpočinek, který si mohl minulou noc dopřát, způsobil doslova zázraky, ale sex... Na ten rozhodně připraven nebyl. Vlastně ani nevěděl, zda mu Harry navrhuje obnovení tak intimního vztahu. Ač mladší kouzelník tvrdil, že jej stále miluje, Severus se po fyzické stránce necítil ohrožen. Harry ve skutečnosti dělal první poslední, aby ho ujistil, že nemíní vyžadovat nic, co Severus není schopen poskytnout.

Lektvarista věděl, že pokud na nápad s lehátkem přikývne, Harryho tím hluboce raní, a to nechtěl. Ze stejného důvodu však odmítal Harrymu vnuknout nějaké mylné představy. Celá situace mu najednou připadala strašně složitá.

Hej,“ zarazil Harryho jemný hlas Severusovu počínající paniku. „S tím lehátkem jsem v pohodě, Severusi.“

Jistě, že kdyby měli oddělená lůžka, vše by se podstatně zjednodušilo. Vlastně by to připomínalo ošetřovnu, jenomže... Odtamtud jej propustili už před téměř dvěma měsíci. Bylo třeba posunout se dál. Proto sebral všechnu svou odvahu a tiše Harryho nabídku odmítl: „Já ne.“

Co ty ne?“ zeptal se zmateně Harry.

Nejsem v pohodě s tím lehátkem, jak jsi to nazval. Nemohu... Nesmím se nechat ovládat vlastním strachem.“

„To je určitě pravda,“ souhlasil Harry. „Ale není důvod, aby ses zbytečně trápil. Tohle je jen malý ústupek. Nemusíme se tím znervózňovat. Prostě přeměním-“

„Ne,“ zarazil ho Severus. „Včera v noci ses mě zeptal, jestli ti věřím. Má odpověď se od té doby nezměnila.“

„To není o důvěře,“ namítal Harry. „Byl jsi zraněný a máš právo požadovat jakákoliv opatření, díky kterým se budeš cítit pohodlně.“

„Ať už se uložíš na lehátko v protějším rohu místnosti nebo třeba na opačné straně kontinentu, ten problém nezmizí. Ani jednomu z nás nepomůže, když si budu své obavy hýčkat.“

„To není žádné hýčkání,“ protestoval Harry.

„Ne, je to... horší,“ řekl Severus. Chvíli se snažil trochu zorientovat ve svém vlastním rozbouřeném srdci i mysli, než se pokusil o vysvětlení: „Dává... mu to nade mnou moc na celý zbytek života.“

„Asi se nemusím ptát, koho máš na mysli.“ Harry viditelně váhal vyslovit Burkeho jméno, snad ze strachu, co to se Severusem udělá. „Ale spánek v oddělených postelích, dokud se nebudeš cítit lépe, mu nad tebou žádnou moc nedává. Naopak, tobě to poskytne čas na léčení.“

Dovoluji si nesouhlasit,“ odporoval Severus. Sám nevěděl, proč tolik tlačí na pilu. Cítil jen nesmírnou únavu ze života pod tou neskonalou tíhou. Po tom, co už si protrpěl, to možná nedávalo smysl, ale Harryho přítomnost... mu pomáhala. Už od okamžiku, kdy poprvé na ošetřovně otevřel oči, se vždy cítil lépe, když měl Harryho nablízku. Uvědomil si, že to byla jeho vlastní tvrdohlavá snaha Harryho za každou cenu odehnat, která ho včera v noci přivedla až do stavu naprosté nouze.

„Severusi...“

Ať už chtěl Harry říci cokoliv, lektvarista ho přerušil. Cítil, že musí vyslovit, co má na srdci, dříve než ztratí odvahu. „Já... nejsem jako dřív. Netuším, co ze mě zbylo, ale některé věci vím. Burke byl zrůda, která... mi způsobila nepopsatelné věci. Ty jsi člověk, jenž toho ďábla zabil a následně vyléčil má fyzická zranění. Jednoduše se v tobě, navzdory jeho urputné snaze, nemohu mýlit. Teď se pokoušíš vyléčit také rány na mé duši. Sice nechápu, jak o mě stále můžeš mít zájem, ale kupodivu je to pravda a... na tom jediném záleží.“

Severus se v životě necítil tak zranitelný jako právě nyní. Viděl, že jeho slova Harryho hluboce zasáhla. Na okamžik se zdálo, že dočista ztratil hlas, než zachraptěl: „Nemusíš-“

Ale ano, musím. Během posledních tří měsíců sis díky tomu, co mi Burke způsobil, prošel... extrémním emočním vypětím. To dneškem končí! Možná jsem blázen. A možná nikdy nezískám zpět to, oč jsem přišel, ale... Nesmím ti ubližovat.“

Harrymu se zvláštně zaleskly oči, když protestoval: „Nějaký čas prospaný na lehátku mi neublíží.“

„Ne? A kdyby sis mohl vybrat, co bys volil?“ namítal Severus. V životě s nikým neměl takový vztah, aby se cítil dostatečně pevný v kramflecích a dokázal položit podobnou otázku. Své předchozí milence začal dříve či později nudit, a tak zkrátka šli o dům dál. Nejisté Severusovo já, kterého ve svých plánech velice obratně využil Burke, mu našeptávalo, že by Harry raději nocoval na kavalci, než aby k němu musel být tak blízko. Jenomže vše, co pro něj ten muž během posledních týdnů udělal, nasvědčovalo tomu, že k Severusovi stále chová hluboké city.

Vrozená poctivost Harrymu nedovolovala přetvářku. Teď byl viditelně šokován a promluvit dokázal teprve po dlouhé pauze. „O to teď nejde. Nezáleží na tom, co chci já. Celé je to jen o tom, aby ses cítil lépe.“

Láska... Toto byla láska. To musel poznat dokonce i takový naprostý šílenec jako Severus.

Podíval se Harrymu do očí a polkl knedlík, který se mu náhle vytvořil v krku a začal jej dusit. „Poslední tři měsíce jsme věci dělali po mém,“ řekl. „To mě přivedlo až na pokraj zkázy. Já... Teď to chci zkusit podle tebe.“ Cítil, jak Harryho odhodlání slábne, a ještě dodal: „Později vždycky můžeme to lehátko přeměnit, jestli se vyskytnou nějaké problémy.“

„Dobře,“ připustil nakonec Harry. „Pokud jsi si jistý, že si to tak přeješ.“

„Jsem.“ Severus si velmi dobře uvědomoval, že nebýt Harryho zásahu, už by teď možná seděl u Svatého Munga v přísně střeženém nemocničním křídle. Proto tiše dodal: „Děkuji ti.“

Do Harryho očí se znovu vkradla ta nepochopitelná vlídnost, když odpovídal: „Není zač děkovat. Chceš jít první do koupelny?“

Při této požehnané známce normality Severus přikývl a proklouzl na toaletu. Když se o chvíli později vrátil do ložnice, připadal si nervózní jako prvňáček, který se hned první den zpozdil do hodiny. Při pohledu na Harryho v modrém pyžamu, jak sedí na své polovině postele a čte si thriller, se však napětí v žaludku rychle uvolnilo,.

Harry vzhlédl od knihy a usmál se na něj: „Ahoj. Tak teď jdu já.“

Vše působilo tak nádherně obyčejně a bezpečně, že se Severus jednoduše nedokázal začít plašit, když Harry po cestě do koupelny prošel těsně kolem něj. Uložil se na záda pod peřinu a čekal na svého společníka. Ten se objevil o pár minut později a opatrně se soukal na lůžko, jako by čekal, že matrace každou chvíli exploduje. Jeho nervozita trochu pomohla snížit Severusovy vlastní obavy.

Když se vedle něj Harry uvelebil, budilo to téměř uklidňující dojem. Mužova známá vůně a teplo tedy rozhodně uklidňující byly. Severus nemohl uvěřit, jak úžasná je už jen možnost vnímat Harryho horkost. Poprvé po měsících se necítil jako uprostřed nehostinné arktické pustiny.

Ani při nejlepší snaze se však nedalo tvrdit, že je vše jako dřív. Severus se mohl téměř dotknout obav sálajících z opačného konce postele.

Když se nestalo nic neobvyklého, Harry po pár minutách roztřeseně vydechl. S nervózním zasmáním se otočil na bok a pohlédl na Severuse přes bílou látku svého polštáře. „Pořád čekám, až někde něco vybuchne.“

Lektvarista byl příliš roztřesený, než aby předstíral nadhled, a jen přikývl: „Já také.“

„Myslím, že budeme v pohodě. Vyhovuje ti to takhle?“

Severus si pomyslel, že je to poprvé od jeho propuštění z ošetřovny a následného rozchodu, kdy se cítí skutečně pohodlně, a opět přikývl.

Fajn. Zhasnu nástěnné svícny a nechám hořet oheň v krbu, souhlasíš? Nebo může všechno zůstat rozsvícené, jestli je to pro tebe příjemnější,“ nabídl Harry.

Mladší kouzelník byl zvyklý každou noc, co tady spal, bez hůlky a jediného slova zhášet nástěnné svícny. Severus však oceňoval, že dnes dostal možnost ponechat světla rozsvícená.

„Oheň v krbu bude stačit,“ odvětil.

Svíce na zdech okamžitě zhasly a místnost teď ozařovaly jen plápolající plameny, při nichž se vždy milovali.

„Tak dobrou noc,“ řekl Harry.

Severus při vzpomínkách, které v něm vyvolala mihotavá záře z krbu, zavřel oči a odpověděl: „Dobrou noc.“

Cítil, jak ho pomalu zahaluje Harryho moc. Nebyla to ta nezkrotná, vášnivá energie, jež mezi nimi proudila během milostných hrátek, ale její teplo a klidná síla ho konejšily svou starostlivostí. Severus se konečně odvážil doufat, že se věci obracejí v jeho prospěch a zatímco se bezpečně pohupoval na vlnách Harryho magie, dovolil spánku, aby ho přemohl.

*~*~*

Předchozí      Další

   



 

30.01.2012 20:00:52
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one