Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 71.část

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

Ahojky! Nějak nevím, co říci, takže snad jen – díky, že jste pořád tady a že se bavíte! Pro vás je radost překládat! :-) A Sevynko – jsi zlatá! ;-)

Kapitolu věnujeme: 1beruska, Abigail, abigail.Snape, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, Bara1982, Cezminka, cim, fin, gleti, grid, Katherine, keishatko, Kitti, lilith3913, Lucka, mamba, marci, Marta, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, nika, Nixerwil, patolozka, POPO, Profesor, raven9, Sharlaid, Suellen, Suzanne, ZJTrane

Vaše Slimča

*** Until Proven ***
   

Nadechl se Harryho sladké vůně nasáklé spánkem. Čím blíž se k Harrymu skláněl, tím lépe cítil, jak z něj sálá tělesné teplo, a tím více se jeho zjitřené nervy uklidňovaly. Bude to v pořádku. Tohle je Harry. Severusovo tělo zná to Harryho a Harry znamená bezpečí.

Bylo téměř přirozené překrýt mužovy bezvládné rty svými vlastními. Sice se ihned dostavilo počáteční ztuhnutí, ale mladší kouzelník stále hluboce spal, takže se tím Severus pokusil netrápit. Zkrátka jen čekal, až si jeho tělesná schránka vzpomene, koho se to právě dotýká. Chvíli to trvalo, ale nakonec jej ten paralyzující strach skutečně opustil.

Severus se soustředil na své pocity, dokud znovu nenašel onu nesmělou jiskérku touhy. Ze všech sil ji rozdmýchal v plamen, a pak do svého polibku vložil vše, co k Harrymu cítil. Ve svém rozčilení nejspíš připravil Harryho o vzduch, protože mu mladý muž těsně před tím, než prudce otevřel oči, nechápavě zahuhňal do úst: „Hmmm?“

Když Severus postřehl společníkův zmatek, přestal se hýbat. Náhle si nebyl vůbec jistý, co vlastně dělá. Ale pak se Harryho oči projasnily ospalým úsměvem, jeho ústa pod Severusovými rty ožila a prakticky staršího kouzelníka pohltila. Harry stále nepůsobil příliš probuzeně, přesto jeho ruce jakoby o své vlastní vůli našly cestu k lektvaristovým vlasům a polibek se prohloubil.

Severus si šokovaně uvědomil, že v něm díky Harryho výrazné ranní chuti, jež mu zaplavila organismus, narůstá vzrušení. Tak dobrý! Harry chutnal tak zatraceně dobře! Severus se nechal unášet svými pocity a dovolil, aby ho ten polibek úplně přemohl. Vše najednou působilo tak nádherně správně, že musel milencovu pozornost se vší vervou oplácet.

Pokračovalo to úžasně. Žádné zděšení, touha uniknout – nic. Jen Harryho neodolatelná příchuť. Severus se právě začínal uvolňovat a už už v něm klíčila naděje, že bude konečně zase v pořádku, když se vše během jediného okamžiku změnilo.

Ucítil, jak se prsty, které jej dosud jemně vískaly ve vlasech, pevněji zatínají a Harry, aniž by přerušil polibek, ho převalil pod sebe, jako to v minulosti dělávali během milování nesčetněkrát.

Jakmile nad sebou Severus ucítil horkou tíhu, celé tělo jako by se mu změnilo v kus ledu. Věděl, že je to Harry. A také nepochyboval, že mu nehrozí ani to nejmenší nebezpečí. Jenomže váha cizího člověka, tlačícího jej do matrace, v něm probudila divoké fyzické pocity, a všechny se pojily se vzpomínkou na to, jak je násilím držen pod svým trýznitelem, který do něj hrubě vniká.

Rty se ještě stále dotýkal Harryho úst, ale už byl pasivní. Stáhl se do toho nejzasutějšího koutku své mysli, kde se ukrýval pokaždé, když na něm Burke páchal svá nejhorší zvěrstva.

Většina lektvaristových milenců z dob jeho mládí by si té změny vůbec nevšimla. Nebo by se o ni zkrátka nezajímali. Prostě by jen, bez ohledu na Severusovu aktivní účast, pokračovali v tom, nač měli chuť. Harry se však pouhých pár okamžiků poté, co jeho partner ztuhl, odtáhl a zmateně na něj zíral. „Severusi?“

Starší kouzelník nemohl odpovědět. Jen pevně stiskl víčka a snažil se uklidnit svůj dech a splašeně uhánějící srdce, aby zvládl instinktivní nával paniky, která ho přemohla.

O jediný úder srdce později byla ta strašlivá tíha, která ho drtila, pryč. „Omlouvám se... Je mi to tak strašně líto...“ blábolil Harry zdivočele pořád dokola. „Severusi, prosím, mluv se mnou!“

Severus jednoduše nedokázal ignorovat strach v tom důvěrně známém hlase. Přinutil se otevřít oči a setkal se s Harryho pohledem plným zděšení. Mladší muž působil asi stejně vyklepaně jako on sám.

Jsi v pořádku?“ zeptal se stále tak netypicky vylekaný Harry.

Severus zahanbeně přikývl. Díky skutečnosti, že z něj zmizela ta nesnesitelná váha a přestala ho drtit, se mu postupně vracel smysl pro realitu. Nemohl uvěřit, že zase všechno tak zpackal.

Nástěnné svícny na zdech se rozžaly a Harry se s úlevou posadil. „Díky Bohu,“ zamumlal tiše.

Severus nenáviděl vědomí, že opět způsobil takovou scénu. Styděl se tolik, že svému společníkovi ani nedokázal pohlédnout do očí.

„Promiň, Severusi,“ říkal zrovna Harry, zjevně dost zmatený. „Já... Nevím, co to do mě vjelo. Totiž... Obtěžoval jsem tě ve spánku?“

Severus zavrtěl hlavou a snažil se opět najít hlas. Nakonec ze sebe dokázal dostat: „Ne... Obávám se, že všechno je má vina.“

Ech?“ Harry stále vypadal úplně popleteně a taky pekelně provinile.

„Musím se omluvit. Spal jsi a já... jsem tě políbil,“ snažil se lektvarista o vysvětlení. Cítil se, jako by právě Harryho neomluvitelně provokoval.

„Ty jsi mě políbil?“ K Severusovu překvapení ta otázka nezněla nahněvaně.

Lektvarista místo odpovědi jen ztuha přikývl. V Harryho tváři však stále četl jen zmatek a ještě něco daleko vlídnějšího, co dokázalo uvolnit tu těžkou hroudu, která Severusovi seděla v žaludku. Teď chtěl svému mladému společníkovi celou situaci nějak objasnit. „Sledoval jsem, jak spíš. Vypadal jsi tak... Myslel jsem, že to zvládnu, ale nezvládl a... Omlouvám se. Neměl jsem...“

„Samozřejmě, že jsi měl,“ opravil ho jemně Harry a natáhl dlaň, aby mu ji opatrně položil na rameno. „Myslím, že je báječné, že jsi to vůbec chtěl zkusit.“

Ale nemohl jsem...“ Severus se příliš styděl, než aby dokázal pokračovat.

Tak to tentokrát nešlo. Příště už se možná budeš cítit lépe. Postupujeme po dětských krůčcích, vzpomínáš?“ zeptal se Harry lehkým, téměř škádlivým tónem, díky kterému se Severusovi pokaždé ulevilo.

V Harryho pozorném pohledu skutečně nebyla ani kapka obvinění, a tak se Severus odhodlal a váhavě přiznal: „Já... tohle nenávidím. Musíš to vnímat stejně.“

„Nenávist je to poslední, co bych teď cítil. Chtěl jsi mě políbit. To jediné mě zajímá.“

„Ale nedokázal jsem to dokončit,“ poukázal Severus.

„Tak jsi to nedokázal dnes. To není velký problém. Ještě před měsícem by tě ani nenapadlo se o něco takového snažit. A možná, že za další měsíc už budeš schopný pokračovat. Nebo ještě o další měsíc později. Tohle je skutečný průlom.“

Severus nemohl snést ten zářící nebelvírský optimismus a odvrátil pohled. „Tak proč mám pocit, že je to chyba?“

Protože jsi na sebe moc tvrdý,“ prohlásil pevně Harry a zvedl Severusovi bradu, aby ho přinutil znovu vzhlédnout. Když se jejich oči opět střetly, mluvil dál: „Víš, jak jsem šťastný, že sis mě vůbec přál políbit? Že jsi kvůli mně něco takového cítil?“

Emoce sálající z Harryho tváře se jednoduše nedaly zaměnit, ale Severusovi se právě teď zdálo, že jich naprosto není hoden. Sotva díky tomu ustál přítelův pohled. Nezáleželo na tom, co Harry říkal, on si stejně připadal jako naprostý zkrachovanec. Avšak mladší muž s ním nezacházel jako s nějakým ubožákem. Právě naopak. Sledoval ho s takovou něhou, až to Severuse okrádalo o dech.

„Zvládneme to, Severusi. Jen tomu dej čas,“ ujišťoval ho Harry, a pak se naklonil dopředu, aby mu vtiskl na čelo lehký polibek.

Lektvaristovy ruce se snad zcela o své vlastní vůli zvedly a usadily se na společníkových ramenou, pokrytých měkkou zelenou bavlnou. V té chvíli jako by Severuse od hlavy až po konečky prstů na nohou zaplavily Harryho teplo a vůně. Aniž by nad tím skutečně přemýšlel, začal se naklánět kupředu, přitahován k mladšímu muži silou, které nedokázal vzdorovat. Kolem zad se mu pevně obtočily silné paže a vtáhly ho do objetí.

Severus si z celého srdce přál, aby zase jednou mohl být tím, kým dřív. S tou myšlenkou zavřel oči a zabořil tvář do ohbí Harryho krku. Toužil tak zůstat navěky.

*~*~*

Nemáš chuť vyrazit si ke Třem košťatům na oběd?“ přerušil Harry Severusovo pochmurné rozjímání nad tančícími plameny v krbu.

Starší muž pohlédl na opačný konec gauče, kde Harry četl další z mudlovských detektivek. Ještě pořád tak úplně nepřišel na to, co přesně ta 'detektivka' znamená.

„Ne,“ odpověděl. „Už zase prší. Raději bych se vyhnul vlhku.“

Žiješ ve sklepení. Tady je pořád vlhko,“ poukázal Harry lehkým tónem, kterým ho vždycky pošťuchoval.

Ale ve sklepení není bláto a nepadají na tebe kapky,“ kontroval Severus.

„Nejsi pořád otrávený z toho rána, že ne?“

Severus nechápal, jak to, že Harry není rozmrzelý. Když vás někdo probudí polibkem, a pak, jakmile začnete reagovat, se na vás vykašle... To muselo být více než frustrující. Ale Harry se k němu celé dopoledne choval mile, v jeho jednání nebyla jediná známka nelibosti. Dokonce působil spíše veselým dojmem, jako by ho opravdu potěšilo, že se jej lektvarista pokusil líbat.

„Ne,“ zalhal Severus.

„Dobře,“ přitakal Harry zcela nepřesvědčeně. „Nejsi otrávený. Zkrátka jsi jen tak, úplně bezdůvodně, strávil půl dne zíráním do ohně.“

Severus se na něj otočil a zamračil se. „Jsem nachlazený.“

„Můžeme si o tom zkusit promluvit,“ nadhodil Harry tak jemně, že se staršímu kouzelníkovi chtělo řvát.

Ten návrh prostě ignoroval. Jakkoliv oceňoval Harryho snahy o povzbuzení, právě teď si ze všeho nejvíc přál, aby mu všichni dali pokoj. Před dvěma měsíci by na Harryho něco zavrčel a vyhodil ho, ale v těchto dnech dělal, co mohl, aby tomu muži zbytečně neubližoval. Asexuální život, který tady s ním Harry vedl, už musel být sám o sobě dostatečně bolestný.

„Severusi?“

Lektvarista se zhluboka nadechl a opět se odvážil pohlédnout do ustaraných zelených očí. Někdy tolik chtěl, aby mu Harry zkrátka vynadal, a on se pak dokázal vzpamatovat.

Vážně to byl průlom, a ne chyba. Opravdu bych si přál, abys na sebe nebyl tak přísný.“ Když se Harry nedočkal žádné reakce, povzdechl si. Po pár dalších minutách ticha, které vyplňoval jen jejich pravidelný dech a praskání ohně v krbu, se Harry zeptal: „Chtěl by sis zahrát šachy?“

Severus si uvědomil, že jeho společník dost možná plánuje strávit celé odpoledne snahou vytáhnout jej z jeho splínu, a tak se zvedl na nohy. „Musím opravovat eseje.“

Cítil v zádech Harryho pohled, zatímco mířil k mahagonovému stolu v rohu místnosti, kde obvykle skladoval domácí práce připravené k oznámkování. Dnes byl zoufale prázdný.

„Zdá se, že jsem je opět zapomněl v učebně lektvarů.“ Snažil se nedat najevo svou frustraci, ale tento týden to bylo už potřetí, co udělal takovou školáckou chybu. Měl se zotavovat, a místo toho se na každém kroku přesvědčoval, že stále nedokáže normálně fungovat.

„Mně se to stává každou chvíli,“ uklidňoval ho Harry.

Severus zíral na depresivně čistou pracovní plochu a prohlásil: „Za celých těch třicet let, co tady pracuji, jsem si až do této chvíle nikdy nezapomněl přinést práce studentů domů. Nelepším se. Naopak, jde to se mnou s kopce.

S tímto neveselým prohlášením se otočil na patě a vyrazil ven. Celou cestu na sobě cítil Harryho oči.

Mužovo ustarané „Severusi?“ se rozlehlo pokojem přesně ve chvíli, kdy se za lektvaristou s hlasitým třísknutím zabouchly dveře.

Chodba naštěstí zela prázdnotou. Tento víkend byla povolená návštěva Prasinek, takže ani mizerné počasí nedokázalo udržet studenty na hradě. Severus byl vděčný, že je sám. Opřel se o zeď před vstupem do svého bytu a pevně stiskl víčka. Jedna jeho část věděla, že má Harry pravdu. Že léčení, kterým si musí projít, vyžaduje hodně času, ale byla to skutečně jen velmi malá část. Z té větší se cítil jako naprostý ztroskotanec.

Tak strašně si přál, aby to mezi ním a Harrym bylo zase normální... Což byl důvod, proč na svého přítele tak vyjel. Zdálo se, že v těchto dnech nedokáže nic udělat správně. Severus se vydal na cestu do učebny a mrzutě si uvědomil, že Potterovi dluží další omluvu.

Už ve chvíli, kdy otevřel dveře do laboratoře, spatřil na rohu svého stolu srovnanou hromádku domácích úkolů. Byla skoro dva palce vysoká. Lektvarista nechápal, jak ji mohl včera večer, když po skončení školních trestů opouštěl třídu, přehlédnout.

Znechucený sám sebou došel k pracovní desce a popadl ten nešťastný štos pergamenů. Při tom upoutal jeho pozornost rožek bílého papíru, vykukující zpod zelené kolébky na sušení inkoustu. Byla to vizitka, kterou mu před pár měsíci, v to strašlivé ráno, kdy Harrymu změnil paměť, dala Hermiona. Obsahovala kontakt na mudlovského psychiatra.

Tak jako pokaždé, když si té kartičky všiml, se začal instinktivně bouřit. Už celé měsíce si stále dokola opakoval, že se z toho dostane sám, že nepotřebuje pomoc, ale pohroma z dnešního rána mu nad slunce jasněji ukázala, jak málo se ve skutečnosti ve svém uzdravování posunul. Ach ano, fungoval lépe. Dokázal teď bez přerušení spát celou noc a zvládal odučit své hodiny bez emocionálních výkyvů. Byl schopen konverzace s lidmi a dokonce si čas od času vyrazil na skleničku, ale nemohl políbit muže, jehož miloval, aniž by se proměnil v kamennou sochu. A co víc, v blízké době z té situace neviděl východisko, i když ho Harry neustále ujišťoval, že se to časem spraví.

Harry s ním měl dnes ráno nekonečnou trpělivost. Severus si uvědomoval, jaké je štěstí, že má toho muže stále po svém boku a pořád ochotného to zkoušet. Ale jak dlouho může i ten nejshovívavější člověk na světě snášet zklamání, jakého se Harrymu dostalo dnes po probuzení? Zvlášť když se jedná o zdravého muže s normálními sexuálními tužbami? Když bývali spolu, milovali se každou noc, bez výjimky. Takže ačkoliv si Harry nestěžoval ani se netvářil nešťastně, sex mu musel určitě chybět. Od noci, kdy ho Harry zachránil, uplynulo už téměř pět měsíců, a Severus nebyl k postelovým hrátkám o nic připravenější než tehdy. Tato situace Harryho dříve či později unaví, a pak jej opustí.

Při té představě ho zachvátila stěží uvěřitelná panika, a tak se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. Věděl, že to přehání. Harry ho miluje. To jen... Jak dlouho může dokonce i Harryho láska odolávat scénám podobným té z dnešního rána? Navíc si Harry zasloužil něco lepšího. Severus ho dnes ráno tolik chtěl potěšit, učinit ho šťastným... A jediné nač se zmohl, bylo vytvoření další krize.

Musel se dát dohromady! O tom nebylo pochyb. Až na to, že to sám na vlastní pěst evidentně nezvládal. Možná nastal čas zvážit extrémní opatření. Hermiona tvrdila, že ten její přítel – psychoanalytik pomáhá kouzelníkům, kteří procházejí 'obtížným obdobím'. Popravdě, Severus nikdy nezažil těžší doby, než bylo posledních pět měsíců. Takže, ačkoliv se v něm při představě, že by se měl se svými osobními problémy svěřovat nějakému cizinci, všechno bouřilo, nemyslel si, že by dokázal překonat další chybu podobnou té z dnešního rána. Ve svém vlastním i v Harryho zájmu se s tím musel poprat.

Při pomyšlení, co se to vlastně chystá provést, se lektvaristovi stáhly všechny vnitřnosti. Pokud se za tím psychiatrem skutečně vypraví, bude mu muset vylíčit, co se stalo s Burkem. Nikdy to nerozebíral dokonce ani s Harrym. K čertu! Bude mu nucen říci o Harrym a také všechno ostatní, aby to celé někomu zvenčí dávalo alespoň trochu smysl. Nebyl si jistý, jestli to zvládne.

Jedno však věděl jistě – že už není ochotný opakovat své selhání z dnešního rána. Nezáleželo na tom, co ho to bude stát. Potřeboval opravit vše, co se v něm pokazilo, a pokud to mělo znamenat rozhovor s někým cizím, tak ať! Udělal v životě mnoho chyb, ale až donedávna mezi ně rozhodně nepatřila zbabělost.

Severus se zhluboka nadechl a vzal vizitku do prstů. Její obsah byl povzbudivě jednoduchý. Mužovo jméno, titul a kontaktní informace. Lektvarista věděl, co znamená mudlovské označení 'psychiatr', ale nerozuměl řadě písmen doplňujících Penbrokovo jméno. Nicméně, na kartičce stálo, že je ten člověk připojen také k letaxové síti a přijímá soví poštu, což už bylo pochopitelné.

Sepsání úvodního dopisu zabralo Severusovi téměř hodinu, než s ním byl spokojen. Když měl pocit, že se dopracoval k obstojnému výsledku, složil pergamen v půli a zapečetil ho voskem ze svíčky a prstenem, který pro podobné příležitosti nosil v kapse.

S vědomím, že jakmile svůj vzkaz odešle, nebude cesty zpět, se Severus zvedl od stolu a zamířil do sovince. Teprve přede dveřmi do svých komnat, poté, co předal sově svůj vzkaz, si uvědomil, že opět zapomněl ve třídě neopravené eseje.

*~*~*

Předchozí      Další

   



 

04.03.2012 20:18:14
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one