Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 72.část

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy

Zázraky se občas přeci jen dějí, protože dnešní 'sobotní aktualizace' připadá skutečně na sobotu! :-D Kapitolu jsem byla nucena utnout zase o něco dříve než Tira, ale doufám, že vás i tak potěší. Zbytku rozhovoru se dočkáte zase za týden.

Jako již tradičně vám všem velice děkujeme za krásné a pro nás nesmírně motivující komentáře! Jste prostě skvělí čtenáři a je radost se pro vás snažit. Sevy i já vám přejeme příjemné čtení i zbytek víkendu a těšíme se zase příště.

Naše díky za komentáře patří: 1beruska, Abigail, abigail.Snape, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, Bara1982, Cezminka, cim, Erumoice, fin, grid, Hajmi, keishatko, Kitti, Lucka, mamba, Marta, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, nika, patolozka, Pavlí, POPO, Profesor, Sharlaid, Suellen, Symphony, ZJTrane

Vaše Slimča

*** Until Proven ***
   

Vítejte, profesore Snape! Těší mě, že vás poznávám!“ pozdravil Severuse nesnesitelně veselý hlas. On sám se přitom právě vypotácel z krbu a snažil se udržet na nohou.

Oprášil z hábitu saze a prohlížel si muže před sebou. Stále si nebyl jistý, jestli byl celý ten nápad s psychiatrem moudrý a zda ho vůbec dokáže dotáhnout do konce. Cizinec před jeho očima vypadal absolutně neškodně. Penbroke byl mírně obtloustlý človíček středního vzrůstu s pískovými vlasy a hnědýma, hřejivě vyhlížejícíma očima. Na sobě měl černé mudlovské džíny a šedý svetr. Místnost za jeho zády působila stejně přívětivým dojmem jako její obyvatel. Byla plná čalouněného nábytku, polic s knihami a barevných maleb.

Doktor Penbroke, předpokládám?“

Ano.“ Penbrokův úsměv se rozšířil. „Prosím, pojďte dál. Udělejte si pohodlí.“

Jakmile si byl Severus jistý, že ze sebe setřásl většinu popela, opatrně přistoupil k nejbližšímu kusu nábytku – hnědé kožené pohovce. Usadil se na její konec, připraven k okamžitému přemístění. Jeho reakce nezůstala nepovšimnuta.

První návštěvy občas bývají velmi nervydrásající,“ poznamenal Penbroke. „Mohu vám nějak pomoci, abyste se cítil pohodlněji? Co třeba čaj?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, děkuji. Já... Věřím, že jsem udělal chybu, když jsem k vám přišel. Pokud mě omluvíte-“

Jistě, že bych vás omluvil, ale v první řadě se zeptám - skutečně si myslíte, že útěk vyřeší vaše problémy? Zvlášť pokud byly natolik závažné, že vás přivedly až k mým dveřím?“ chtěl vědět Penbroke a upřeně se mu zahleděl do očí.

Severus, vystavený nemilosrdné pravdě, mu pohled oplácel. „Obávám se se, že mé potíže jsou nepřekonatelné už ze své podstaty.“

Ale přesto se jich chcete zbavit?“ zajímal se Penbroke.

Lektvarista přikývl.

Mohu vám s tím pomoci. Sice nedokážu slíbit, že vám naše společné schůzky od základů změní život, ale mohl byste získat jakýsi nadhled nad situací, kterou prožíváte.“

Nepotřebuji nadhled,“ prskal Severus. „Potřebuji...“

Ano?“ povzbuzoval ho Penbroke a uvelebil se v koženém křesle ladícím se Severusovou pohovkou. Vůči tmavovlasému kouzelníkovi teď seděl mírně vlevo.

Bojím se, že zázrak.“ Severuse zmáhala obludnost celé situace. Odvrátil pohled k praskajícím plamenům v krbu. Ani nevěděl, kde začít s vysvětlováním, co mu leží na srdci. Vůbec nechápal, jak si mohl myslet, že mu tenhle moták dokáže pomoci.

Možná, že když mi o sobě něco povíte, zvládneme nějak prolomit ledy,“ navrhl Penbroke. „Samozřejmě už vím, že učíte v Bradavicích lektvary a posledních dvacet let jste ředitelem Zmijozelu.“

Jsem si jistý, že jste rovněž obeznámen s mou smrtijedskou minulostí,“ hádal Severus. Jeho hlas zněl neúmyslně hrubě.

Penbroke přikývl. „Toho faktu si musí být vědomý snad každý, kdo je v kontaktu s kouzelnickým světem. Vyrozuměl jsem, že jste většinu času v roli Smrtijeda špehoval Vy-víte-koho pro profesora Brumbála.“

Tuto skutečnost většina lidí nepřijala zrovna ochotně,“ přiznal Severus. Proti své vůli pocítil vůči druhému muži jisté sympatie. Obvykle, když přišla na přetřes jeho smrtijedská kariéra, dokázali cizinci stěží skrýt znechucení.

Nejsem většina lidí,“ podotkl Penbroke. „Ať už máte jakýkoliv problém a zdá se vám jakkoliv nepřekonatelný, já jsem tady, abych vám pomohl vypořádat se s ním. Chci vás upozornit na jednu věc. Už dříve jsem slyšel lidi tvrdit, že jsou jejich obtíže příliš veliké na to, aby se daly vyřešit. A téměř ve všech případech mí klienti našli způsob, jak záležitosti, které je tíží, překonat. Nebudu vás balamutit. Nejedná se o snadný či jakkoliv zábavný proces, ale je efektivní.“

Severus si netroufal doufat. Tato emoce jej zradila pokaždé, když se jí nechal ovládnout. Nicméně, nemohl si pomoci, aby díky Penbrokovu věcnému prohlášení neucítil alespoň něco jako povzbuzení. Rozhodl se, že tomu motáckému doktorovi možná dá šanci, a opatrně se zeptal: „O jakém procesu je tady řeč?“

V podstatě vás umluvím k smrti,“ vtipkoval Penbroke. „Položím vám stovky nepříjemných otázek, které mi pomohou stanovit podstatu toho, co vás trápí. Pak udělám, co bude v mých silách, abych vám ukázal, jak se z vašich potíží dostat. Možná nějaký čas potrvá, než se dostaví první výsledky. V závislosti na závažnosti problému se může stát, že vás ze začátku budu potřebovat vidět několikrát týdně, takže pokud hledáte okamžité řešení, tady se ho nedočkáte. Náš úspěch bude záviset čistě na vaší upřímnosti a na ochotě změnit své chování, zatímco se budete snažit dosáhnout cíle.“

Severus předpokládal, že by bylo opravdu naivní doufat v brzké uzdravení. Nicméně, Penbroke alespoň působil optimisticky. Lektvarista si až příliš dobře uvědomoval, že většina lidí z kouzelnické komunity by s ním, na rozdíl od tohoto muže, nechtěla mít nic společného. Vycouvali by, jakmile by zjistili, co je zač.

Rozhodl se otestovat půdu něčím, o čem věděl, že by mezi kouzelníky ukončilo většinu rozhovorů. „Ještě než začneme, měl byste vědět, že jsem homosexuál.“

Penbroke přikývl, jako by mu Severus právě sdělil, že je muž. V jeho vážné, kulaté tváři se neobjevila jediná známka pohrdání nebo nechuti. „Vy byste měl na oplátku vědět, že cokoliv mi tady povíte, zůstane přísně důvěrné. A jen tak mimochodem, mnoho mých klientů upřednostňuje stejné pohlaví. Uvědomuji si, že v kouzelnickém světě mohou být takové preference komplikací. To vás ke mně dnes přivedlo?“

Severus zavrtěl hlavou. „Ne, já...“ Všechno se v něm bouřilo, když se měl takto odhalit, ale Penbroke mu nemohl pomoci, pokud nebude vědět, co jej zlomilo. Proto sesbíral veškerou odvahu a váhavě přiznal: „Před několika měsíci jsem byl zajat temným čarodějem. Během svého věznění jsem byl mučen a...“ Severus ztuha polkl a prostě to vyslovil: „… znásilněn.“

Očekával šokovanou reakci, ale přestože Penbroke po jeho přiznání zvážněl, netvářil se nijak zvlášť otřeseně. Nepůsobil dojmem, že by cokoliv, co mu dosud Severus sdělil, bylo příliš radikální na to, aby si s tím nedokázal poradit.

A teď se díky tomu potýkáte s emocionálními problémy,“ hádal Penbroke uklidňujícím hlasem plným pochopení.

Severus si trochu šokovaně uvědomil, že přesně takhle s ním často mluví Harry. Přikývl a po chvíli ticha zhrublým hlasem odpověděl: „Musím připustit, že jsem téměř u konce svých sil.“

To je pochopitelné. Ale rozhodl jste se správně, když jste mne vyhledal. Vaše potíže nejsou nepřekonatelné. Ve skutečnosti už jen to, že jste našel odvahu mě navštívit, nám ukazuje, že jste připraven poprat se se svými démony a přemoci je.“

Mohlo se jednat jen o planá slova útěchy, která měla ulevit Severusově přetížené mysli, ale ten přesvědčivý tón, jakým bylo tvrzení proneseno, působil na jeho nervy doslova zázračným způsobem.

Jak k tomu přispějete vy?“ chtěl vědět Severus.

Ve skutečnosti vás naučím, jak si můžete pomoci vy sám. Ale nejprve vás, myslím, potřebuji trochu lépe poznat, takže se poptám na pár informací z vašeho zázemí. Zmínil jste svou homosexuální orientaci. Máte teď nějakého partnera?“

Severus opatrně přikývl.

O jaký typ vztahu se jedná?“

Jak to myslíte – typ vztahu? Právě jsem připustil, že mám partnera.“

Penbroke nevypadal lektvaristovou mrzutostí vyvedený z míry. „Existuje mnoho různých úrovní vztahu,“ vysvětloval trpělivě. „Někdo nazývá partnerstvím skutečnost, že se s někým příležitostně vídá kvůli sexu. Jiný si to označení naopak spojuje s určitou mírou citové angažovanosti. Musím si o vás nejprve udělat obrázek, než vám dokážu být užitečný. Pomůže mi, pokud se dozvím, v jaké se nacházíte situaci. Proč mi o vašem příteli nepovíte něco víc? Nemějte obavy, že byste mě šokoval. Nemůžete mi říct nic, co už bych v minulosti stokrát neslyšel.“

Severus by dokázal najít jednu dvě věci, s nimiž se tento vlídný moták dozajista ještě nesetkal, ale rozhodl se držet hlavního problému. „Můj... milenec je o dvaadvacet let mladší než já a býval mým studentem.

Jak dlouho jste spolu?“ v té otázce kupodivu neznělo odsouzení.

Severus si nemohl pomoci a přemítal, jestli Penbroke četl říjnový článek v Denním věštci, který jej obviňoval z obtěžování studentů. „Sedm měsíců, ačkoliv posledních pět spolu intimně nežijeme.“

Jak byste váš vztah definoval? Neformální, závazný, výhradní, otevřený...?“ ptal se Penbroke.

Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal Severus.

Tak se zamyslete teď. Scházíte se oba také s jinými muži?“

Severus znovu zavrtěl hlavou. „Ne. Vzhledem k mé současné situaci jsem mu řekl, že by se na mě neměl vázat, ale odmítá o tom uvažovat.“

To zní, jako by mu na vás hluboce záleželo.“

Říká, že mě miluje,“ vysvětloval Severus. I jeho vlastním uším to znělo nevěřícně.

Penbrokovi jeho tón rovněž neunikl. „Pochybujete, že to myslí vážně?“

Lektvarista nedokázal zadržet odfrknutí. „Více než pět měsíců jsme neměli sex a on je pořád se mnou. To nejspíš dokazuje, že je jeho zájem opravdový.“

Přesto zníte nejistě,“ konstatoval Penbroke.

Řekněme jen, že se pro mne jedná o zcela novou zkušenost.“

Co přesně?“ zajímal se Penbroke.

Že mi někdo vyznává lásku,“ vysvětloval Severus a divil se, proč muž naproti němu vypadá tak zmateně.

To určitě přeháníte.“

Ujišťuji vás, že ne. On je první člověk, který tvrdí, že vůči mně tyto city chová,“ přiznal tiše Severus.

Existují i jiné typy lásky než ta romantická. Třeba láska mezi rodičem a dítětem, láska mezi sourozenci nebo láska k příteli. Nemusí být tak dramatická jako romantické city, ale stejně hluboká.“

Nikdy jsem ji nepoznal,“ prohlásil lektvarista.

Vy mi vážně tvrdíte, že vás v životě nikdo nemiloval?“ Penbroke mu zjevně nevěřil.

Je to pravda,“ stál si za svým Severus.

A co vaši rodiče?“

Není to od psychiatra něco jako klišé, chtít po pacientovi, aby vyprávěl o své matce?“ tázal se Severus. O mudlovské společnosti toho moc nevěděl, ale během školního roku slyšel od mudlorozených studentů dost vtípků na téma, jak se terapeut ptá lidí na jejich vztah s matkou. „O mudlovském světě toho moc nevím, ale pár věcí si pamatuji.“

Tak mi udělejte radost,“ řekl Penbroke. „Zmínil jste vaši matku. Povězte mi o ní něco.“

Pokud to musíte vědět, pocházela z čistokrevné kouzelnické rodiny. Když dokončila školu, zapletla se s mudlovským obchodníkem a nakonec si ho, proti vůli své rodiny, vzala. Myslím, že to byl jediný akt vzdoru, jakého se kdy dopustila.“

Jednalo se o šťastné manželství?“ otázal se Penbroke.

Můj otec byl... složitý člověk. Mám-li být zcela upřímný, musím jej označit za násilníka. Matka se stala jeho hlavní obětí. Mohla ho nechat zmizet jediným mávnutím hůlky, a přece se místo toho více než patnáct let nechala týrat.“

„To nezní, jako byste vůči ní cítil velký respekt,“ mínil Penbroke.

Neměla moc vlastností, kterých bych si mohl vážit. Nedokázala se hájit a mě také ne. Možná mohlo všechno vypadat jinak, kdyby mi projevila alespoň špetku lásky, ale ona nebyla zrovna, řekněme, pečující typ.“

„Možná jen cítila příliš mnoho bolesti na to, aby vám dokázala ukázat své city,“ navrhl Penbroke.

„I kdybyste měl pravdu, teď už na tom sotva záleží.“

„Takže, říkal jste, že snášela otcovo týrání patnáct let. Co se stalo pak?“

Severus si nebyl jistý, jaké pocity se od člověka očekávají, když sděluje podobné zážitky. Rozhodl se tím nezatěžovat a odpovědět stejně, jako to dělával s Harrym. Sdělit holá fakta. „Zemřela.“

Penbrok vypadal, že si musí vše trochu utřídit. Teprve po pár minutách se zeptal: „Musel jste na její ztrátu nějak reagovat.“

„Nejspíš se mi ulevilo,“ přemýšlel Severus. Stále netušil, co má cokoliv z toho společného s jeho současným problémem.

„Ulevilo?“

„Jakmile se ztratila, otec zmizel v mudlovském světě. Během letních prázdnin už jsem se nemusel vracet domů. Ředitel mi ta poslední dvě léta dovolil zůstat v Bradavicích. Myslím, že to byly jediné prázdniny, které jsem si skutečně užil,“ dodal ještě, aby si Penbroke nemyslel, že za celý život nepoznal ani trochu radosti, i když se tak většinu času cítil.

„A od její smrti jste otce neviděl?“

Severus opět zavrtěl hlavou.

„Musel jste na něj být velmi rozhněvaný,“ podotkl Penbroke. Zjevně jen hádal.

Lektvarista pokrčil rameny a věcně konstatoval: „Nenáviděl jsem ho celou dobu, co jsem jej znal. Jeho odchod jsem nevnímal jako velkou ztrátu.“

„Ve skutečnosti by spousta lidí řekla, že nepoznat otcovskou ani mateřskou lásku naopak považují za obrovskou ztrátu,“ soudil Penbroke.

„To je možné, ale sotva můžete postrádat něco, co jste nikdy nepoznal,“ odporoval Severus.

„Ve škole to muselo být obtížné, když jste na vlastní oči viděl, jak jsou ostatní děti vlastními rodiči milovány,“ řekl Penbroke.

„Byl jsem zařazen do Zmijozelu. Jeho příslušníci nejsou zrovna pověstní demonstrativním vyjadřováním citů.“

S tím si dovolím nesouhlasit. Má rodina patřila během posledních šesti století výhradně do Zmijozelu. Ohánět se špatnou zmijozelskou pověstí vám u mě nebude nic platné. Znám silné i slabé stránky oné skvělé koleje.“

„Co chcete, abych řekl? Že jsem se užíral závistí a nenáviděl chvíle, kdy mí spolužáci dostávali z domova dárky a mně nepřišel ani hloupý dopis?“ ušklíbl se Severus.

„A je to pravda?“ vrátil se Penbroke k mírnému tónu.

Severuse rozzlobilo, že se nechal napálit. „Ano,“ odsekl. „Ale nechápu, co to má společného s důvody, proč jsem k vám přišel.“

Co kdybyste nechal na mě, které otázky jsou relevantní?“ navrhl Penbroke. „Povězte mi o vašich školních letech. Pro nečistokrevného kouzelníka bylo zřejmě těžké ocitnout se ve Zmijozelu.“

Když Severus okamžitě neodpověděl, Penbroke ho pobídl: „Nemohu vám pomoci, když ke mně nebudete upřímný. Nejsem tady, abych vás soudil. Jsem tu, abych vám pomohl. Nedokážu to, pokud se mnou nebudete spolupracovat.“

Nechápu, proč tohle všechno potřebujete slyšet,“ připustil Severus po dlouhém, zarytém mlčení.

„Kdyby za vámi někdo přišel pro lektvar na nějakou chorobu, nechtěl byste se detailně seznámit s jeho potížemi, než uvaříte potřebný lék?“ otázal se Penbroke. „Připravil byste lektvar, řekněme, na tachykardii, aniž byste se nejprve přesvědčil, že ta osoba neužívá nějaký typ drogy, která ty obtíže mohla zapříčinit?“

Ne, předpokládám, že nepřipravil.“

„Tak jak po mně můžete chtít, abych ve vašem případě střílel naslepo? Nevím o vás naprosto nic, jen to, co mi sám sdělíte. Nevlastním kouzelnou hůlku, abych dokázal vyléčit, co vás trápí. Jediný způsob, jak to mohu udělat, je pomoci vám prozkoumat vlastní život a naučit vás najít způsob, jak obejít problémy, které vám brání v dosažení vašich cílů.“

„Mých cílů?“ zachroptěl Severus.

„Inu, zdá se mi, že vaším bezprostředním cílem je dostat se přes traumata, která vám způsobilo vaše zajetí. Je to tak?“

„Ale vůbec o tom nehovoříme,“ rozčiloval se Severus.

„Dostaneme se k tomu. Nejprve je třeba zjistit, kým jste byl, než ten incident změnil celý váš život.“

Díky předcházejícímu vyčerpávajícímu výslechu se Severusovi nepodařilo potlačit vlastní hněv. „Před tím, jak vy říkáte, 'incidentem, který změnil celý můj život', jsem byl hrubě společensky nežádoucí. Jako bych trpěl nějakou nakažlivou chorobou. Za celých devětačtyřicet let, co jsem na světě, mě potkala jedna jediná dobrá věc – onen mladý muž, kterého mám v dnešních dnech po svém boku. A kvůli tomu, co se mi stalo v lednu, hrozí nebezpečí, že ho ztratím. To mě sem přivedlo. Od – od chvíle, kdy jsem se zotavil, jsem s ním nebyl schopen mít sex. Vyhledal jsem vás, protože mi řekli, že mi můžete být nápomocen-“

Severus se zhrozil a přepadl ho stud, že takové věci připustil před úplně cizím člověkem. Ovšem poté, co sebral všechnu svou odvahu, aby sem dorazil, vůbec netušil, co by si počal, kdyby mu ten moták nedokázal poradit.

Předchozí      Další

   



 

10.03.2012 17:20:04
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one