Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 74.část


Autorka:
 Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy 

 

Naši milovaní UPčkáři! :-) Kapitola je konečně tady. Je o něco delší než ty předchozí, hlavně proto, že se v ní nic moc neděje a mně bylo líto ji roztahovat do čtrnácti dnů. Zato příště se dočkáte milého překvapení, takže se těšte! ;-)

Pro dnešek vám děkuji za trpělivost i spoustu nádherných komentářů a přeji příjemný zážitek.

 

Dnešní díl věnujeme1beruska, Abigail, Aidrien Assagir, Allishka, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, Cezminka, cim, fin, gleti, grid, Hajmi, Katherine, keishatko, Lucka, mamba, marci, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, nika, patolozka, POPO, Profesor, raven9, Sanasami, Saskya, Sharlaid, Suellen, tamias, XYC, ZJTrane

 

Vaše Slimča

   


*** Until Proven ***
   

Hermiona s Lýdií si nepochybně byly docela blízké, protože ještě dříve, než Forrester stačil dosednout, ty dvě už horečně štěbetaly a rozebíraly snad desítky témat, které Severus ani nestíhal sledovat. Po chvíli mu padl zrak na tmavovlasého Lýdiina chotě. Forrester se na něj usmál a prohodil: „Lýdie o vás mluví v samých superlativech, profesore Snape.“

Skutečně?“ opáčil Severus, kterého v té chvíli nenapadlo nic duchaplnějšího. Penbrokova přítomnost ho úplně vyvedla z míry.

Ano,“ přitakal Forrester.

Lektvarista se rozhodl, že se pokusí o lehkou společenskou konverzaci a nadhodil: „Nepamatuji si vás z Bradavic.“

Ne, pane. Ani nemůžete. Navštěvoval jsem Slimsevice,“ vysvětloval mladý muž.

Severuse mírně překvapilo, že se k tomu Forrester tak klidně hlásí. On sám by ani nedokázal spočítat, kolikrát se setkal s lidmi, kteří raději tvrdili, že vystudovali v Kruvalu nebo Krásnohůlkách, než aby přiznali tak nízký původ. Pozvánku do Bradavic dostali jen potomci nejstarších kouzelnických rodin nebo nejmocnější z mudlorozených dětí. Do Slimsevic měl přístup každý a obecně nebyly považovány za příliš prestižní.

A čím se zabýváte nyní?“ zajímal se Severus.

Jsem prokurátor. Často s Ronem spolupracujeme na případech,“ odpověděl Forrester.

Zrzek je musel zaslechnout, protože se na ně obrátil a vložil se do hovoru: „A je jedním z nejlepších. Děláš na té Covingtonově špíně, Terry?“

To jméno už jsem slyšel,“ zbystřil Harry. „Co je tam za problém?“

Ron s Forrestrem začali Harrymu sdělovat podrobnosti k případu a Severus se zatím pohodlně opřel a pomalu upíjel ze své sklenky. Všichni kolem byli zabráni do hovoru, když se k němu naklonil Penbroke a tiše promluvil: „Omlouvám se, že jsem vám tak narušil večer. Nevšiml jsem si, že jste tady, dokud nás sem Lýdie nepřivedla. Bylo by vám příjemnější, kdybych odešel?“

Jistě, že ano, ale od Severuse by bylo dost neslušné, kdyby to přiznal. Obvykle si na společenské konvence příliš nepotrpěl, ale poslední tři týdny na sobě s Penbrokovou pomocí tvrdě pracoval a začínal chápat, jak jeho chování působí na ostatní. „Ačkoliv jsem v pokušení přikývnout, váš odchod by se velmi obtížně vysvětloval.“

Mohu předstírat migrénu,“ navrhl Penbroke.

Ne, já... Jen jste mě zastihl nepřipraveného. Nečekal jsem, že se tady potkáme,“ připustil Severus.

To ani já,“ usmál se Penbroke. Stále mluvil velmi tiše, takže ho mohl zaslechnout pouze Severus. „Nevěděl jsem, že jste blízkým přítelem Rona a Hermiony.“

Lektvarista přikývl a zatínal všechny svaly v očekávání nevyhnutelného odhalení, že Potter je jeho 'Harry'. Avšak Penbroke, namísto aby z něj mámil informace o Harrym, ho šokoval obyčejnou konverzační otázkou: „Chodíte sem často?“

Chodívali jsme. Až do ledna,“ řekl Severus. Penbroke se opět zdržel komentářů k použitému 'my'.

Je to zábavné místo a jedno z mála v kouzelnickém světě, kde se cítím pohodlně,“ přiznal se blonďák.

Umím si představit, že je docela obtížné vypořádat se bez magie s naším světem,“ zamyslel se Severus.

Penbroke přitakal. „Občas ano. Ani tolik nejde o chybějící magii, jako spíš o reakce okolí. Díky nim je to náročné.“

Lektvarista pokýval hlavou. I on sám se kdysi stal svědkem některých surovostí, jež kouzelnická veřejnost páchala na motáckých dětech. „Lidé umí být docela krutí.“

Teď už jsem odrostl z dětských let, takže je to jednodušší. Dospělí jsou o tolik... slušnější. Když jsem byl mladší...“ Penbrokův hlas se postupně vytratil.

V té chvíli si Severus si uvědomil jednu věc. I když tomuto muži svěřil skutečnosti, které by nikdy neřekl dokonce ani samotnému Harrymu, a důvěřuje mu více než komukoliv jinému, vlastně ho vůbec nezná. O jeho životě mimo pohodlný pokoj, kde mívali svá sezení, neví zhola nic.Muselo to být složité,“ promluvil nakonec.

Penbroke přikývl. „Některým lidem nic nedodá kuráž tolik jako bezbranná oběť.“

To ano,“ souhlasil Severus.

Skoro na Penbrokovi viděl, jak si připomíná některé věci, o nichž spolu hovořili. Nakonec mu ten vlídný moták věnoval vřelý úsměv a prohlásil: „Ano, předpokládám, že vy byste mohl chápat, jaké to je. Naštěstí byli mí rodiče a sestra... osvícenější než většina kouzelnické společnosti. Netrávili hromadu času tím, že se mě snažili vystrčit z okna, aby se konečně projevila má magie. Jakmile nebylo pochyb o tom, že jsem moták, dělali všechno, co bylo v jejich silách, aby mě udrželi v bezpečí.“

Měl jste velké štěstí,“ mínil Severus.

Je mi jasné, že jsem byl šťastlivec. Noviny jsou plné tragických případů, kdy děti našly smrt z rukou vlastních rodičů, kteří je nutili použít magii.“

Věděl pan Forrester, že má Lýdie motáckého bratra, než se vzali?“ zajímal se Severus. Skutečně byl zvědavý. Moták v okruhu blízkých příbuzných býval mezi kouzelníky často důvodem ke zrušení zasnoubení. Většina rodin měla tendenci takové věci skrývat.

Penbroke se zasmál. „Terry mě poznal dříve než Lýdii a za okolností, kdy nebylo pochyb, že jsem moták.“

„Vážně?“ povzbuzoval ho Severus.

„Doopravdy o tom chcete slyšet?“ zeptal se psychiatr.

Severus ani teď nezvýšil hlas, takže ho nemohl zaslechnout nikdo kromě jeho souseda. „Nic o vás nevím, ale vy znáte všechna má tajemství.“

„Všechna sotva,“ smál se Penbroke. „To největší sedí tady s námi u stolu.“

Severus cítil, jak se mu zvedají koutky úst. Říkal si, zda Penbroke to téma nadnese. „Trochu tajuplný musí zůstat každý. Ale chystal jste se mi vyprávět o vašem švagrovi.“

„Skutečně?“ smál se Penbroke.

Lektvarista si překvapeně uvědomil, že se opravdu baví. Za normálních okolností z něj rozhovor s tímto mužem dělal pouhou hromádku nervů. „Ano, skutečně.“

Dobrá tedy,“ souhlasil Penbroke. „Terryho jsem potkal při své první návštěvě mistrovství ve famfrpálu. Tehdy mi bylo třináct a procházel jsem si obtížným obdobím. Snažil jsem se vybojovat nezávislost na rodičích, asi jako každý teenager, až na to, že pro mě to nebylo příliš bezpečné. O poločase jsem trval na tom, že půjdu sám ke stánku s občerstvením. Jak se dalo čekat, narazil jsem na párek násilníků, kteří mě začali popichovat. Terry je znehybnil Petrificem a odvedl mě zpět k rodině. Jemu a Lýdii stačil jediný pohled... A to je vlastně všechno.“

„To zní docela nebelvírsky,“ poznamenal Severus.

„To sotva,“ odporoval Penbroke. „Oba víme, že žádný šestnáctiletý Nebelvír by ani koutkem oka nezavadil o dívku ze Zmijozelu, byť sebekrásnější.“

Nebelvír se Zmijozelem se občas mohou povznést nad kolejní rivalitu,“ mírně protestoval Severus.

„To vidím,“ souhlasil Penbroke a významně pohlédl na Harryho.

Severus cítil, jak mu do tváří stoupá horkost. Naštěstí ho objekt jejich rozhovoru ušetřil nutnosti odpovídat, když se otočil, aby ho zkontroloval.

Promiň, nějak jsem se zabral do hovoru. Jak to jde?“

Z očí mu vyzařovaly skutečné obavy, a tak se Severus lehce pousmál a ujistil jej: „Jsem v pořádku. Pan Penbroke mi právě vyprávěl, jak se seznámil se svým švagrem.“

„Ale ne! Že zase nevykládáš celý ten příběh, Johne?“ ptal se Forrester odněkud zpoza Harryho celý nesvůj.

„Tak jako všichni praví hrdinové nesnáší, když někdo připomíná jeho dobré skutky,“ vtipkoval Penbroke. Teď už se jeho poznámka donesla až k Ronovi a oběma ženám a vyvolala salvu smíchu.

Harry ležérně přehodil ruku přes Severusovu židli a nechal ji ležet za milencovými zády. Lektvarista se do toho kontaktu opřel, potěšený a překvapený zároveň, že Harry s takovým gestem neváhá ani na veřejnosti.

Musíš mít skutečné osobní kouzlo, Johne,“ podotkl Harry. „Severus nikdy jen tak neklábosí s cizinci.“

Harry se tvářil opravdu zvědavě a Severuse zachvátila panika. Vůbec ho nenapadlo, že když se dá s Penbrokem do řeči, bude to působit dost neobvykle, ale Harry měl pravdu. Vážně se ve společnosti neznámého člověka málokdy uvolnil natolik, aby vedl obstojnou konverzaci. Neměl nejmenší tušení, jak svůj vztah k Penbrokovi vysvětlit. Rozhodně netoužil přede všemi přítomnými rozhlašovat, že prochází terapií, ale na druhé straně nebyl připraven Harrymu lhát.

Zachránil jej Penbroke, který se zmijozelskou sebejistotou a věrohodností nabídl dokonalé vysvětlení: „Profesor Snape je pro Penbrokovic rodinu sotva cizincem. Sedm let byl ředitelem Lýdiiny koleje a také spolužákem mého otce. I když myslím, že táta byl o pár let níž, ne?“

Severusovi se úlevou málem zatočila hlava. „O čtyři roky.“

„Ach, ano, jistě. Zapomněl jsem, že Lýdie byla ve Zmijozelu,“ přikývl Harry.

„Skutečnost, která tebe, Hermionu a Rona staví vysoko nad ostatní příslušníky vaší koleje,“ poznamenala Lýdie. „Věřili byste, že jsem onehdy odpoledne potkala u Madame Malkinové Sharon Marshallovou a ona bez skrupulí předstírala, že vůbec netuší, kdo jsem?“

Kdo je Sharon Marshallová?“ vypálili současně Harry, Hermiona i Ron a všichni se opět rozchechtali.

Když se všeobecné veselí uklidnilo, Severus odpověděl: „Slečna Marshallová byla rok předtím, než jste nastoupili do Bradavic, nebelvírskou prefektkou.“

„Ve Slimsevicích jsme neměli koleje,“ ozval se Forrester. „Nejsem si jistý, jestli chápu jejich význam. Připadá mi dost sporný.“

„Vždycky jsem si říkala totéž,“ přidala se Hermiona. „Prakticky první věc, kterou jsem se po příjezdu do Bradavic dozvěděla, byla, že všichni temní čarodějové pocházejí ze Zmijozelu.“

Severus zadržel dech. Čekal, že Ron pronese nějaký úsečný komentář ve smyslu: 'to je přeci pravda'. Lektvaristu to sice mrzelo, ale musel uznat, že Voldemort získal téměř všechny své následovníky právě z této koleje. Navíc se to tvrzení dalo podpořit i mnoha zkušenostmi z historie. Celé věky to byli hlavně členové Zmijozelu, kteří stáli mezi prvními, aby v honbě za mocí porušili všechna zaběhnutá pravidla.

K Severusovu překvapení odvrátil obávanou diskusi Harry, když tiše prohodil: „Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale Moudrý klobouk mě chtěl zařadit do Zmijozelu. Přemluvil jsem ho, aby mě poslal do Nebelvíru.“

Šest šokovaných hlasů sborově vyhrklo: „Co?“ Ten Severusův byl mezi nimi možná nejmocnější. Zpočátku Harryho podezříval z nějakého žertu, ale podle mužova nervózního výrazu pochopil, že říká čistou pravdu.

Nikdy ses o tom nezmínil,“ ozvala se nakonec Hermiona a natáhla dlaň, aby přikryla Harryho ruku položenou na stole.

„No, ehm, když jsem byl ještě ve škole, měl jsem strach,“ přiznal Harry.

Skutečnost, že se nikdo nezeptal proč, vypovídala o pověsti Zmijozelu naprosto vše.

Severus si nemohl pomoci a přemýšlel, jak by se vše vyvíjelo, kdyby byl Harry Potter zařazen do jeho koleje. Ještě dnes si dokázal vybavit tu napjatou atmosféru plnou očekávání, která naplnila Velkou síň, když byl Chlapec, který přežil vyzván, aby si nasadil Moudrý klobouk. Všichni vedoucí bradavických kolejí doufali, že nejslavnější dítě celého kouzelnického světa bude patřit právě k nim. Severus nemohl popřít, že i on v to doufal. Ne snad proto, že by toužil mít na starost spratka Jamese Pottera, kdepak. Ovšem rozruch, který by vzbudila příslušnost Chlapce, který přežil ke Zmijozelu, by byl více než zábavný. Tehdejší večer však dopadl docela jinak. Harry Potter se s nudnou předvídatelností dostal do Nebelvíru, kostky byly vrženy a bylo jasné, že on a Jamesův syn se stanou na dalších přibližně deset či více let nepřáteli.

Nedívej se tak šokovaně, Rone,“ řekla Lýdie Forresterová. „Harry udělal dobře, že to tajil. Možná, že kdyby připustil, že ho chtěl Moudrý klobouk poslat do Zmijozelu, ztratil by všechny přátele.“

„To teda neztratil,“ bránil se Ron.

Ale ano, ztratil,“ opravila ho Lýdie. „Mně se to stalo.“

„Jak to myslíš?“ nechápala Hermiona.

Ten rok, kdy jsem měla nastoupit do prvního ročníku, jsem si ve vlaku do Bradavic našla tři nové kamarádky. Celou cestu jsme seděly spolu, smály se a poznávaly jedna druhou. Jakmile mě Moudrý klobouk poslal do Zmijozelu, žádná z nich se mnou už nikdy nepromluvila.“

Šly do Nebelvíru?“ hádala Hermiona.

Lýdie přikývla. Kolem stolu se rozhostilo nepříjemné ticho, ještě umocňované smíchem ostatních hostů přeplněné hospody.

Nakonec to podivné mlčení prolomila Lýdie. „Ne každý, kdo patří do Zmijozelu, je ďábel. Tenhle předsudek není o nic pravdivější než ten, že do Nebelvíru chodí samí hrdinové.“

Severus si připomněl, jak působivě se Lýdie během svých studentských let dokázala ovládat. Ani jedinkrát se nenechala zatáhnout do žabomyších kolejních válek, které byly mezi Zmijozely a Nebelvíry na pořadu dne.

A to je fakt. Koukněte na Petra Pettigrewa. Jeho rodina patřila do Nebelvíru skoro stejně dlouho jako ta moje.“ Tento závěr vyslovil kupodivu Ron. A nebylo to jediné překvapení, které měl v rukávu, protože následně se otočil na Harryho a řekl: „Možná jsi měl pravdu, když sis tu záležitost s kloboukem nechal pro sebe. Chtěl bych říct, že by se tím pro mě nic nezměnilo a že bychom i tak zůstali přáteli, ale...“

„Jo,“ přitakal Harry a nervózně dodal: „Nejsi naštvaný, že jsem ti to neprozradil dříve, že ne?“

Ron zavrtěl hlavou. „Jasně, že ne, ty trubko.“

Severusovi neušlo, že Harry necítil potřebu položit tutéž otázku Hermioně.

Ron ti odpustil, že ses vykašlal na Kanonýry,“ podotkl Penbroke laškovným tónem. „Když už ti prominul tohle, nějaký Zmijozel zvládne levou zadní.“

A nemá pravdu?“ smál se Forrester. „Viděli jste tu hrůzu, co zase odehráli v sobotu? Marcus byl úplně bez sebe.“

Severusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že Marcus je jméno jediného Forresterovic dítěte.

„Jak se Marcus má?“ zajímala se Hermiona. „Letos na podzim nastoupí do Bradavic, ne?“

V té chvíli si lektvarista vzpomněl, co mu Hermiona vyprávěla o svém prvním setkání s Lýdií před lety. Tehdy bylo její dítě těžce nemocné.

Když obě mladé ženy zabředly do konverzace o malém Marcusovi a muži se začali věnovat famfrpálu, Harry se naklonil k Severusovi a zašeptal mu do ucha. „Já, ehm... Asi bych se tě měl zeptat stejně jako Rona. Zlobíš se na mě, že jsem ti o Moudrém klobouku neřekl dřív? Přísahám, že jsem na to zapomněl, dokud na to dnes nepřišla řeč.“

Severus se obrátil čelem k Harrymu. Viděl mu na očích, že mluví pravdu, a také mu neušlo, jak je mladší kouzelník ustaraný. „Předpokládám, že jsem byl spíš šokovaný než cokoliv jiného. Nikdy mě nic podobného ani nenapadlo.“ Když se Harry stále tvářil nejistě, lektvarista dodal: „Vždycky jsi byl dokonalou ukázkou všech nebelvírských ctností.“

Jak Severus doufal, jeho slova Harryho nejspíš povzbudila. Mladý muž sice mohl být dostatečně vyzrálý, aby chápal, že mezi Zmijozela a ďábla nemůže automaticky položit rovnítko, ale i tak byl stále velmi hrdý na svou příslušnost k nebelvírské koleji.

Po chvíli ticha, kdy jeden druhému jen upřeně hleděli do očí, se Harry opět velmi tiše zeptal: „Co myslíš, jak moc jiné by to teď mezi námi dvěma bylo, kdybych dovolil Moudrému klobouku, aby mě poslal do Zmijozelu?“

Severus se rychle rozhlédl po ostatních lidech u stolu. Hermiona s Lýdií měly stále hlavy u sebe a zaujatě rozmlouvaly, Ron, Forrester a Penbroke živě diskutovali o možných kandidátech na příští mistrovství světa ve famfrpálu a nikdo jiný nebyl v doslechu.

Severus udržel hlas na úrovni šepotu, když Harrymu popravdě odpovídal. „Tak za prvé, kdybys patřil do Zmijozelu, nikdy bychom se nestali sexuálními partnery.“

Viděl, že to Harryho úplně rozhodilo. „Cože?“ skoro vyjekl mladší kouzelník. Pak si zřejmě uvědomil, že se ozval příliš nahlas a znovu zašeptal: „Jak to myslíš?“

Další rychlá kontrola okolí potvrdila, že jsou všichni ještě stále zaneprázdněni, takže Severus tiše vysvětloval: „Jako vedoucí koleje supluji svým studentům rodiče. A ani na své bývalé studenty jsem díky tomu nikdy nebyl schopen pohlížet jako na potenciální objekty své touhy.“

„Takže, kdybych byl Zmijozel, možná by ses ke mně choval mileji, ale nikdy bychom se nestali...“

„Přesně tak,“ potvrdil Severus.

„Páni, tak to jsem měl větší štěstí, než jsem si tehdy myslel,“ zasmál se Harry. „Ty bys opravdu...?“

Severus rozhodně zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by se tohle mohlo stát v podstatě s kterýmkoliv z mých bývalých studentů, tedy kromě tebe.“

Jak to?“ zajímal se Harry. „Nechci ti kazit iluze, ale žáci z ostatních kolejí tě tak docela jako otcovskou autoritu nevnímají.“

Z Harryho hlasu odkapávala ironie, která vykouzlila na Severusových rtech lehký úsměv. „Možná ne, ale stále jsou to děti, za které nesu zodpovědnost. Takže i když zcela dospějí, nikdy je tak nedokážu vnímat.“

„Ale mě tak vnímat dokážeš?“ Harry vypadal spíš zvědavě než vylekaně nebo znechuceně.

Severus odolal nutkání vykroutit se a váhavě přikývl. „Mezi námi nikdy neexistoval typický studentsko-učitelský vztah. Od první chvíle ses mi postavil a nikdy ses mě nebál jako ostatní spolužáci. A...“

„A?“ povzbuzoval ho Harry.

„Když ti bylo třináct, dokázal jsi mě té noci, kdy byla odhalena Pettigrewova zrada, odhodit přes celou Chroptící chýši. Mě! Bývalého Smrtijeda připraveného k obraně. Žádný student by toho neměl být schopen. Ty jsi to ovšem zvládl jako nic.“

„Přišel jsi mě tam zachránit. Nehlídal sis záda. Nečekal jsi, že něco takového udělám,“ protestoval Harry, jako by to celou situaci nějak omlouvalo.

Ocitl jsem se v jedné místnosti s člověkem, který se mě snažil zabít, už když mi bylo patnáct. Byl jsem připravený! Ty jsi zkrátka předvedl větší rychlost i sílu. Ve třinácti! Ačkoliv jsem tě tehdy rozhodně nevnímal nějakým nepatřičným způsobem, po této události už jsem tě zkrátka nedokázal brát jako ostatní studenty. Už tenkrát jsi byl impozantním protivníkem.“

Severus se obával, že jeho milenec nepochopí, co se mu tady snaží říci, ale k jeho nesmírné úlevě v Harryho očích rozkvetla vlídnost, když mu jemně odpovídal: „Děkuji. Ale myslím, že bych tenkrát spíš uvítal, kdybychom byli přáteli.“

„Echm echm,“ pokazilo tu chvíli něčí významné odkašlání.

Harry se Severusem vylekaně pohlédli na své společníky, kteří na ně zírali s různým stupněm zmatku nebo pobavení. To odkašlání měl na svědomí Ron. Severus si vzápětí uvědomil proč a ucítil, jak rudne rozpaky. Špitali si s Harrym do uší z takové blízkosti, že to z pohledu ostatních muselo vypadat, jako by se právě líbali.

Zato Harry si vysloužil jeho nekonečný obdiv, protože se naprosto normálním tónem zeptal: „Co se děje?“

Zdálo se, že Penbroke ze všech sil zadržuje smích, když odpovídal: „Jen nás zajímal tvůj názor na obranu Blátošlapské sborné.“

Harry hodil na Severuse omluvný pohled a jal se odpovídat. Za chvíli byl naprosto vtažen do zapálené debaty. Severuse profesionální famfrpál nikdy příliš nezajímal, takže se spokojil s tím, že může poslouchat Harryho odborný výklad jednotlivých témat. Až do této chvíle jej vlastně nenapadlo, že muž, se kterým chodí, se neproslavil jen porážkou Voldemorta, ale i svými schopnostmi na koštěti.

Zbytek večera proběhl bez dalších incidentů a Severuse překvapilo, jak rychle to tady uteklo. Při těch pár příležitostech, kdy s Albusovými přáteli nebo se skupinou jiných Zmijozelů vyrazil mezi lidi, se mu čas neskutečně vlekl, ale dnes si doopravdy užíval zdejší společnost i konverzaci.

„Dobrou noc, profesore Snape. Bylo úžasné zase vás vidět,“ loučila se Lýdie, když se zvedali k odchodu.

Všichni si potřásali rukama a ženy se na rozloučenou objaly.

„Doufám, že se zase brzy setkáme,“ řekla Hermiona, odtahujíc se od Lýdie.

Ach, to mi připomíná,“ vyhrkla Lýdie. „Chystáme se strávit červenec ve vile mých rodičů v Saint Tropez. Moc by nás potěšilo, kdybyste se tam všichni ukázali na návštěvě.“

Do překvapeného ticha se ozval Ronův bolestně nucený, opatrný dotaz: „To je na Francouzské riviéře, ne?“

„Ano, Rone, je,“ přitakala Lýdie s dokonalou grácií.

Ron se zatvářil tak šokovaně, že se všichni bradavičtí rozchechtali. Dokonce ani Severus se neubránil tichému smíchu.

Pošlu vám sovu, abychom doladili podrobnosti,“ obrátila se Lýdie na Hermionu. Pak se její modrý pohled vpil do Severuse a jeho společníka. „Vy i Harry budete také vítáni, profesore. Doufám, že si najdete chvíli volna a navštívíte nás.“

Severuse její velkorysá nabídka ohromila. Přesto ze sebe dokázal dostat: „Děkuji, zvážím to.“

„Takže se uvidíme později,“ prohlásila Lýdie a společně se svým mužem a bratrem se vydala přeplněnou místností ke krbu.

Severus bezpochyby nebyl jediným, koho ženino pozvání překvapilo. Hermiona, Ron i Harry vypadali také poněkud šokovaně.

„Myslíte, že mluvila vážně?“ prolomil Ron zaryté mlčení.

Hermiona zamyšleně přikývla. „Ano. Naprosto. Má velké starosti o Marcuse. Byl tak strašně dlouho nemocný... Jejich rodina je velmi těsně semknutá. Nemyslím si, že Lýdie vůbec někdy strávila celou noc bez Marcuse. Má starosti, jak si ten chlapec v Bradavicích poradí. Myslím, že se bude cítit lépe, když její syn ještě před nástupem do školy pozná pár svých budoucích učitelů.“

„To proto nás pozvala?“ hádal Harry.

No, vím jistě, že v Saint Tropez tráví každé léto. Tohle je ale poprvé, co projevila zájem o naši společnost.“

Jednalo se o velmi zmijozelský tah,“ přitakal Severus, čímž přitáhl pozornost všech ostatních.

„Jak to?“ zajímal se Ron.

Doufá, že když nás pohostí v tak luxusním prostředí, získá si naši vděčnost. Navíc svému synovi poskytne možnost vybojovat si přízeň dvou nebelvírských učitelů a v neposlední řadě také vedoucího koleje. To vše ještě předtím, než se seznámíme s ostatními prvňáky. Její syn tak bude mít oproti stejně starým spolužákům zřetelnou výhodu.“

„Myslíte, že to udělala proto?“ Ron působil dojmem, že neví, zde se má urazit nebo tvářit pobaveně.

„Ano,“ odvětili sborově Severus, Hermiona i Harry, což vyvolalo další vlnu veselí.

Bez ohledu na motivaci je to stále velkorysá nabídka,“ poukázala Hermiona.

„Takže pojedeme?“ zeptal se Ron.

„A chceš jet?“ reagoval na to Harry.

„Ne každý měl možnost se svým famfrpálovým týmem procestovat první třídou celý svět,“ zabručel Ron. „Bylo by docela hezké na chvíli vyzkoušet, jak si žijí ti šťastnější z nás.“

„Teda Rone, ty to říkáš, jako bychom žili někde v chatrči,“ durdila se Hermiona.

„Normálně si na pár týdnů najímáme chatu v Cornwallu a zbytek prázdnin trávíme střídavě u tvých a mých rodičů. To mi nepřipadá jako velký luxus,“ mínil Ron.

Severus si uvědomil, že do konce školního roku chybí už jen pár týdnů, a obrátil se na Harryho, aby mu položil otázku, která se vyloženě vnucovala. Dříve ho nad něčím takovým ani nenapadlo uvažovat. Žil ze dne na den a počítal s tím, že už se toho dalšího ani nemusí dočkat. Navíc by si nikdy nebyl pomyslel, že s Harrym vydrží natolik dlouho, aby museli tento problém řešit. Severus a Hagrid bývali obvykle jediní dva profesoři, kteří přes léto zůstávali v Bradavicích. Co si pamatoval, Harry a Weasleyovi pravidelně opouštěli hrad vždy jen několik hodin po odjezdu posledních studentů. Lektvaristovi až do této chvíle nedošlo, že se mu patrně za pár týdnů převrátí život vzhůru nohama. Téměř se děsil odpovědi, když se Harryho ptal: „Ehm... Co obvykle děláváš během letních prázdnin?“

„Zpravidla se vydávám s Ronem a Hermionou na chatu a pak trávím pár dní v Doupěti. Zbytek léta cestuji na vlastní pěst,“ vykládal Harry. Jeho zelené oči svítily až nepříjemným pochopením, když dodal: „Tedy, tak jsem to dělával. Už jsem Ronovi a Hermioně říkal, že když se k nám nebudeš chtít přidat, zůstanu s tebou v Bradavicích.“

„Opravdu?“ protáhl Severus. Téměř okamžitě si uvědomil, jak hloupě ten dotaz vyzněl.

Ačkoliv si nemohl vzpomenout na jedinou příležitost, kdy by mu Harry lhal, tentokrát se jeho slova zdála až podezřele příhodná k dané situaci. Ten mladý muž dnes večer přiznal, že ho chtěl Moudrý klobouk poslat do Zmijozelu. Jeho vlídné a pohotové ujištění působilo tak zmijozelským dojmem, že je Severus jednoduše nemohl přijmout.

Byla to však Hermiona, kdo Severusovi věcně odpověděl: „Ano, opravdu. Mluvil o tom už před měsícem. Ale to je teď jedno. Co uděláme s tím Lýdiiným pozváním?“

A co si to chvíli nechat projít hlavou?“ navrhl Harry. „Pokud bude Severus ochotný jet, rozhodně by mi nevadilo strávit pár týdnů na Riviéře.“

„A nemyslíš, že když přijmeme, bude to tak trochu konflikt zájmů?“ namítala Hermiona, zatímco si uhlazovala šedivý hábit.

„Přece po nás nechce, abychom Marcusovi dávali samé výborné nebo něco podobného, ne?“ opáčil Harry.

„Nechce?“ prohodil Severus. Nějak se nedokázal ubránit, aby Harryho nepopíchl. Ta jeho důvěřivost byla někdy skoro únavná.

Harry na něj hodil kyselý pohled. „Přestaň vytáčet lidi jen proto, že můžeš.“ Pak se obrátil k Hermioně. „Sama víš, že po tomhle Lýdie neprahne. Jen se chce ujistit, že její jediné dítě bude mít kolem sebe nějaké přátele, když se ocitne mimo domov. A Marcuse už stejně všichni máme rádi. Nějak nechápu, co se tím změní, když s nimi strávíme trochu víc času.“

„Tak například já jsem toho mladého muže nikdy neviděl,“ připomněl Severus.

„Zařadí ho do Zmijozelu,“ řekl Harry. „Budeš ho zbožňovat.“

„Tím bych si nebyla tak jistá, Harry,“ varovala Hermiona.

„Co? Penbrokovi patří do Zmijozelu už celá staletí,“ hádal se Harry.

Ale Forresterovi ne,“ kontrovala Hermiona. „Kdyby ses měl řídit jen jeho osobností, kam bys Terryho zařadil?“

„Do Nebelvíru,“ prohlásil s absolutní jistotou Ron.

Harry se náhle rozesmál: „Chudák Lýdie.“

„No, myslím, že máš pravdu. Měli bychom tu nabídku zvážit,“ mumlala Hermiona. „Promluvíme si o tom u snídaně, dobře?“

Všichni pohromadě zamířili ke krbu. Ve čtyřech se dokázali prodrat davem mnohem rychleji, než když se o to po příchodu Severus s Harrym snažili sami dva. Ještě si všichni ve spěchu popřáli dobrou noc, a vzápětí už se letaxovou sítí řítili ke svým komnatám.

Předchozí      Další

   



 

26.03.2012 01:57:17
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one