Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 77.část

   
Autorka:
 Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy 

 

Nakonec se mi, za notné pomoci mého osobního počítačového šamana, podařilo počítač resuscitovat a mohu vám nadělit kapitolku. Snad potěší alespoň tolik jako nás vaše krásné komentáře. Děkujeme za ně – Sevy i já!

 

Kapitolu věnujeme komentujícímabigail.Snape, Allishka, aMaja, Anfulka, anonymka9, ansus, assez, bacil, Cezminka, cim, fin, grid, Charli, Katherine, keishatko, Kitti, Lucka, mamba-mimoňov, marci, Marta, Michangela, Michelle_Flamelova, Mononoke, Nade, nika, Nixerwil, patolozka, Pavlí, Profesor, raven9, Sanasami, Saskya, Sharlaid, Suellen, Tessie, ZJTrane

 

Vaše Slimča

   


*** Until Proven ***
   

I když slunce už před nějakým časem zapadlo, večerní vzduch byl stále příjemně teplý. Jak Severus stoupal vzhůru k hradu, hábit jej nepříjemně tížil a on si připomněl, že už je vlastně skoro červen. Procházel přes zešeřelé pozemky, vděčný za čas, jenž potřeboval k dosažení hradní brány. Většinou se po sezení s Penbrokem musel trochu sebrat, aby dokázal skrýt všechny bubáky, kteří během terapie vypluli na povrch.

Zdálo se, že jeho Zmijozelové mají nějaký šestý smysl a už a na dálku vycítí přítomnost vedoucího své koleje. Lektvarista si byl naprosto jistý, že se většina studentů z vyšších ročníků nedá zastihnout ve společenské místnosti dříve než po večerce, přesto na ně na chodbách nikdy nenarazil. Jediný, kdo se s ním po cestě snažil dát do řeči, byly portréty na stěnách, ale v jejich případě měl Severus mnohaletou praxi v ignorování.

Stejně jako pokaždé jej doma čekaly rozžaté nástěnné svícny a Harry před zapáleným krbem. Přesto Severus hned v prvním okamžiku po příchodu vycítil, že se něco děje. Během svých večerních návratů Harryho obvykle zastihl, jak opravuje eseje, čte si, nebo zkrátka jen tak podřimuje na gauči, ale dnes pouze strnule seděl na kraji pohovky a s prázdným výrazem ve tváři zíral do plamenů. Dokonce se ani neotočil, aby ho pozdravil.

„Ahoj,“ řekl Severus a přemýšlel, při čem svého přítele vyrušil.

Harry konečně ožil a pohlédl na něj. „Ahoj,“ odpověděl. V očích měl podivný lesk, který si lektvarista nedokázal zařadit.

„Děje se něco?“ zajímal se Severus. Nechápal, proč je najednou v místnosti tak napjatá atmosféra.

„Nic,“ odsekl Harry tak prudce, že to znělo všemožně, jen ne pravdivě. „Co by se asi tak mělo dít?“

„Harry?“ dožadoval se Severus.

„Jak dneska probíhaly tresty?“ zeptal se Harry s tváří zbrázděnou dosud nepoznanou tvrdostí.

Pokaždé, když mladší kouzelník položil tento dotaz, se v Severusovi všechno sevřelo napětím. „Jako vždycky,“ nabídl svou obvyklou odpověď.

„Vážně?“ Z Harryho hlasu odkapával sarkasmus. „Ona se mi totiž dnes večer cestou do sklepení přihodila velice podivná věc. Potkal jsem na schodech Maggie Adairovou. Tvrdila, že jsi před měsícem odpustil studentům tresty. Umíš si představit, jak mě to asi překvapilo, když mi celou dobu tvrdíš, že všechny večery trávíš právě s poškoláky. A než vypustíš z úst nějaký další nesmysl, kontroloval jsem učebnu lektvarů i laboratoř. Nebyl jsi tam.“

Severus horečně přemýšlel. Vnímal, jak Harryho vztek, transformovaný do mocné magické energie, pomalu naplňuje místnost. Nakonec tiše připustil: „Ne, nebyl.“

„A byl bys té lásky a sdělil mi, kde jsi teda byl?“ Harry vypadal, že je na pokraji výbuchu, přesto svou otázku vyslovil dokonale měkce, takže působila o to mrazivějším dojmem. Svíce na zdech a oheň v krbu začínaly blikat, jak se kouzelníkova moc bez přestání převalovala pokojem.

Severus se zhluboka nadechl a vyšel s pravdou ven: „Byl jsem u Johna Penbroka.“

„Ty se vídáš s jiným mužem?“

Lektvarista nechápal zoufalství a hněv, které Harry do té otázky vložil. Tušil, že jeho milenec nebude příliš nadšený, když zjistí, že se před ním Severus snažil udržet své léčení v tajnosti, ale připadalo mu, že ten muž na jeho přiznání reaguje až příliš rozrušeně. Působil dojmem, jako by se mu hroutil celý svět. Severuse to naprosto zmátlo. „Uvědomuji si, že jsem tě zklamal. Měl jsem k tobě být upřímný už od samého začátku,“ ozval se váhavě.

„Jak dlouho?“ Vypadalo to, že se Harry musí hodně snažit, aby se dokázal zeptat.

„Cože?“

„Jak dlouho se s ním vídáš?“ vyprskl rozčilený mladý muž.

Severus statečně snášel společníkův rozzuřený pohled a potichu přiznal: „Měsíc.“

Měsíc!“ Důraz, jenž Harry do toho slova vložil, Severuse naprosto vykolejil. „Celou věčnost jsi mi nebyl schopný dovolit, abych se tě dotkl, ale klidně se celý měsíc vídáš s jiným chlapem?“

Zpočátku ta věta nedávala vůbec žádný smysl, ale pak Severusovi všechny informace s téměř slyšitelným cvaknutím zapadly na ta správná místa, a jemu konečně došlo, co se tady děje. Harry si vážně myslí, že má poměr s jiným mužem? Severuse to zjištění téměř šokovalo a rychle vše uváděl na pravou míru: „Ne romanticky!“

„Co?“ zaváhal Harry, jako by mu nerozuměl.

„Navštěvuji Johna Penbroka coby odborníka v jeho oboru. Během posledního měsíce s ním mívám pravidelná sezení,“ vysvětloval Severus. Vlastně si nebyl ani jistý, zda mu Harry uvěří. Věděl, že podvod probouzí nedůvěru, a on v tomto směru nebyl ke svému milenci zrovna upřímný.

„Ty...“ Harry si ho pátravě prohlížel, než nakonec neurčitě vydechl: „Ach.“ Ve tváři se mu roztomile mísila úleva s rozpaky.

Severusova mysl neustále vířila kolem toho nedorozumění. Váhavě se zeptal: „Ty jsi opravdu věřil, že mám intimní vztah s jiným mužem?“

Teď už Harry vypadal naprosto zahanbeně. „Nedávalo to smysl. Chci říct... Přece tě znám a vím, že i kdybys už byl úplně vyléčený, tak bys prostě jen tak... Ale nenapadal mě žádný jiný důvod, proč bys mi lhal o tom, kam chodíš. Omlouvám se, že jsem o tobě pochyboval.“ Po chvíli ticha se mladší kouzelník ještě otázal: „Proč jsi mi to neřekl?“

Severus se s těžkým povzdechem svezl na pohovku vedle Harryho. „Protože jsem idiot?“ navrhl, než vážnějším tónem přiznal: „Já... Styděl jsem se. Zjevně jsem mimořádně... zničený.“ Bylo to jediné slovo, které se dalo považovat za pravdivé a přitom ho Severus zvládl vyslovit. „Dnes je to skoro měsíc, co procházím každodenní terapií. Vyrozuměl jsem, že se jedná o poměrně neobvyklé uspořádání.“

„Po tom, čím sis prošel v lednu-“ začal Harry.

„Burke mi provedl strašlivé věci, ale ty nejsou zdrojem většiny mých problémů,“ opravil ho Severus. Uvědomil si, že je skutečně načase zahodit přetvářku před člověkem, který mu dozajista vrátil zpět duši i zdravý rozum.

„Nejsou?“ zopakoval nejistě Harry.

„Tedy, zjevně se staly příčinou mých sexuálních potíží z poslední doby, ale... Právě ty asi víš nejlépe ze všech, že jsem se nikdy nedal považovat zrovna za 'normálního'.“ Lektvarista se snažil nasadit svou obvyklou neutrální masku, ale přes všechny pokusy o zachování sebeovládání se přistihl, jak sedí s vlastními pažemi omotanými kolem hrudi.

„A kdo to o sobě může s jistotou prohlásit?“ opáčil mladší muž. Do jeho chování se vrátila pro něj tolik typická něha. K Severusovu šoku Harry napřáhl ruku a položil mu ji na předloktí. „Já jsem s tebou spokojený.“

Lektvaristu to prohlášení zahřálo více, než vůbec dokázal dát najevo. Pohlédl do milencových ustaraných očí a řekl: „A přece ti neustále ubližuji.“

„O čem to mluvíš?“ Harryho zmatek působil uklidňujícím dojmem. Možná Severus všechno nezkazil tak moc, jak se obával.

„Jsi jediný člověk na světě, který mě kdy doopravdy... miloval,“ přinutil se starší kouzelník k odpovědi. „Nešetřil jsi na mě city ani vlídností-“

„To přece nebyla jednostranná záležitost,“ přerušil ho Harry. „Dělal jsi pro mě totéž.“ Zjevně o svých slovech ani v nejmenším nepochyboval.

Severus zahanbeně hlesl: „Snažil jsem se. Já... Ulevilo se mi, že jsem úplně nezklamal. Často jsem měl takový pocit.“

„Co to říkáš?“ nechápal Harry a přisunul se blíž. Pořád Severuse držel. „Nezklamal jsi mě ani jedinkrát.“

„Dovolím si nesouhlasit. Pokaždé, když jsi mi pověděl, že mě miluješ, jsem ti nebyl schopen nabídnout stejné ujištění. I když jsi mou životní spásou, nikdy jsem ti nevyznal lásku.“

„To není pravda,“ protestoval mladší kouzelník a pevněji sevřel milencovo zápěstí. „Řekl jsi mi to.“

To tvrzení Severuse úplně vyvedlo z míry. Viděl na Harrym, že nelže, ale on sám si byl svou pravdou také jistý, a tak se opatrně zeptal: „Kdy? Ať si vzpomenu na kteroukoliv příležitost, kdy jsi mi věnoval ten vzácný dar, ani jedinkrát jsem ti ho nedokázal oplatit. Poskytl jsem ti tak málo ujištění o svých... citech vůči tobě, že jsi vážně uvěřil v mou nevěru.“

„To byla má chyba, ne tvá,“ protestoval Harry. „Celé to způsobila má vlastní nejistota. Věděl jsem, že bys to nikdy neudělal a měl jsem ti víc důvěřovat. Ale to teď nechme stranou. Opravdu jsi mě ujistil, že mne miluješ, a to za okolností, které nepřipouštěly jakékoliv pochyby.“

„Nemám nejmenší ponětí, na co narážíš. Vždy, když jsi nahlas deklaroval svou lásku, jsem se zachoval jako zbabělec a nedokázal jsem tvé vyznání opětovat,“ prohlásil lektvarista. Nekonečné hovory s Penbrokem během posledních týdnů mu otevřely oči a ukázaly, jak hluboce Harryho ranil, když mu nebyl schopen oplácet láskyplná slůvka.

„Nikdy ses nechoval jako zbabělec,“ stál si Harry za svým. „To, že jsi některé věci nevyslovil, ještě neznamená, že jsi je nedal najevo jiným způsobem. Každým svým činem jsi mi den co den dokazoval svou lásku. A navíc jsi to skutečně řekl. Té únorové noci na famfrpálovém hřišti, když jsi mi vymazal vzpomínky. Tehdy jsi pověděl, že mě miluješ víc, než jsi kdy v životě miloval kteréhokoliv jiného člověka nebo věc.“

Znovu to vypadalo, že Harry nelže.

Severus si připomněl tu strašlivou noc, ale ať si lámal hlavu sebevíc, skutečně netušil, o čem to jeho společník hovoří. „Já... Mé vzpomínky na tu noc jsou dost nejasné. Myslím, že jsem byl opravdu šílený.“

„Šílený nebo ne, řekl jsi to a myslel´s to vážně,“ hádal se Harry.

„A poté jsem ti sebral vzpomínky.“

K Severusově naprosté nevíře se Harry po té připomínce zasmál. „Jo, no, tohle nejspíš byla ta šílená část. Ale jestli tě to trochu utěší, nemyslím si, že bych já sám toho večera dokázal získat první cenu za vyrovnanost.“

„Jak si z něčeho takového můžeš dělat legraci?“ nechápal lektvarista.

„Už je to dávná historie. Řekl jsi, že tě to mrzí. Je to pryč.“

„Ale...“

„Není žádné 'ale', Severusi. Prostě je to za námi. Nech to plavat,“ naléhal Harry. Pustil milencovo zápěstí, aby se dotkl jeho tváře. „Už se tím vším přestaň trápit.“

„Každý člověk musí nést zodpovědnost za své činy,“ namítal Severus. Sice nemusel rozumět tomu, jak mu má mudlovská terapie pomoci, ale tuto konkrétní skutečnost pochopil během sezení s Penbrokem velmi záhy.

Harry zvedl ruku a odhrnul mu z tváře pramen vlasů. S výrazem plným něhy prohlásil: „Celý život jsi nesl na ramenou tíhu celého světa. Nemohl by ses chovat zodpovědněji, i kdyby ses snažil sebevíc.“ Při posledních slovech už Severuse držel za paže a přitahoval ho k sobě.

Lektvarista přijal nabízenou útěchu a položil tvář na milencovo rameno, zatímco sváděl hluboký vnitřní boj. John Penbroke se ho celý předchozí měsíc snažil přesvědčit, aby přijal, že je hoden Harryho citů, ale on se dokonce i teď cítil hrozně nečistý. Zkrátka si nemohl pomoci. Připadalo mu, že když se jej Harry dotýká, sám sebe tím špiní. Možná to byly jen dozvuky dnešního sezení. Penbroke ho donutil přemýšlet nad událostmi, na něž se Severus za normálních okolnosti úporně snažil zapomenout. Člověk, který prováděl takové věci, nemá právo dotýkat se Harryho Pottera.

„Přál bych si, abych ti to všechno mohl nějak ulehčit,“ zašeptal Harry a v uklidňujících kruzích jej hladil po zádech. Pak mu svá smyslná ústa zabořil do mastných vlasů na temeni hlavy a zamumlal: „Ani nevíš, jak jsem na tebe pyšný.“

To už bylo příliš. Lektvarista se kvapně vymanil z objetí a celý se třásl.

„Co se děje?“ zajímal se Harry.

„Neměl bys být,“ dokázal Severus vykoktat.

„Cože?“ Harry byl naprosto zmatený.

„Pyšný. Kdybys věděl, kým jsem býval – co jsem udělal – nebyl bys pyšný. Dokonce bys tady ani neseděl,“ vynesl Severus na světlo svou nejhlubší obavu. Už se dál nemohl tak přetvařovat! Každičký den, který strávil s Penbrokem propíráním své minulosti, se stále více přesvědčoval, jak krajně nevhodné je, aby zůstával po boku tohoto nádherného mladého muže. Harry byl přímo ztělesněním dobroty a ušlechtilosti, zatímco on sám...

Harry jej dlouho zamyšleně studoval, než opatrně odpověděl: „To není poprvé, co mi něco takového naznačuješ.“

„Ne, není. Nicméně, je to pravda.“

„A co si myslíš, že ještě nevím?“ zajímal se Harry. „Jsem obeznámen se skutečností, že jsi býval Smrtijedem. Je mi jasné, co to obnáší. A taky vím, že ses rozhodl k tomu všemu otočit zády a dělal jsi, co´s mohl, abys svou chybu napravil.“

„U některých skutků je náprava nemožná,“ vyslovil starší kouzelník jedinou neměnnou pravdu, kterou znal.

„Říká kdo?“ dožadoval se viditelně rozrušený Harry. „Celý tvůj život byl jedním velkým peklem. Za jakékoliv provinění, nebo cokoliv, co za svou vinu pokládáš, už jsi zaplatil víc než dost.“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ trval Severus na svém.

„Tak mi to pověz... Nebo ukaž. Pořád mi tvrdíš, že kdybych to zjistil, nezůstanu s tebou, ale nikdy jsi mi nedal šanci dokázat, že se mýlíš. Tak mi ji dej!“ žadonil Harry, a nevědomky tak zopakoval dnešní Penbrokova slova.

„Ty... Netušíš, co po mně žádáš,“ řekl Severus, ale pro jednou se té prosbě tak docela nebránil a skutečně ji zvažoval. Možná mu k tomu dodal odvahu celý měsíc úporného boje s vlastními démony a snaha přijít na to, jak k životu, který kdysi vedl, pasuje Harry. Zatím zjistil jen to, že se jeho mladý milenec nehodí ani k jediné z temných stránek jeho minulosti. Ten mladý muž k němu zjevně vůbec nepatřil, jenomže... Severus ho potřeboval. Více než cokoliv na světě.

„Žádám tě o příležitost dokázat, že tě miluju,“ prohlásil Harry. „Nebudu ti tvrdit, že mi nezáleží na tom, čím sis prošel. Ranilo tě to tolik, že se mnou nic z toho ani nedokážeš sdílet, takže to muselo být něco strašlivého. Ale pro tvé i mé vlastní dobro bys měl vědět, že ať už se stalo cokoliv, já tady vždycky budu.“

Z Harryho sálala jistota hodná Nebelvíra a Severus ho v té chvíli pro tu víru téměř nenáviděl. Sebral kuráž a odpověděl: „Ne něco strašlivého. Jedná se o více než čtyřicet strašlivých let.“

„Fajn, tak teda čtyřicet let. Pověz mi o nich.“

„A když zjistíš, že je na tebe té temnoty příliš?“

Harryho zradily vlastní oči, které jasně vypovídaly, že se té možnosti děsí asi úplně stejně jako samotný Severus. Jako před každou životní zkouškou však mladý muž sesbíral odvahu a řekl: „Pak alespoň budeme vědět, na čem jsme. Myslím, že to stojí za to, ne?“

„Nestojí to za riziko, že tě ztratím,“ odsekl Severus.

„Nemyslím, že se to stane,“ namítal Harry.

„Pak nemáš tušení, o čem tady hovoříme. Já tě ujišťuji, že existuje velmi reálná možnost, že až zjistíš některá fakta, nebudeš se na mě schopen už ani podívat. Jsi ochoten to riskovat?“

Harry se roztřeseně nadechl, a pak odpověděl: „A jsi ochotný dovolit mi to? Já tvrdím, že nic, co jsi mohl v minulosti udělat, nezmění city, které k tobě chovám. Tím jsem si jistý. Myslím, že jsme dospěli do bodu, kdy tu jistotu potřebuješ mít taky ty.“

„A jestli se mýlíš?“ opáčil Severus a třásl se od hlavy až k patě. Jak znal Harryho, vůbec nepochyboval, že to ten muž tentokrát nenechá jen tak plavat. Severus měl dvě možnosti. Buď svému milenci odmítne vyhovět, což může být pro jejich vztah stejně devastující, jako se svěřit, nebo bude muset ustoupit a dovolit Harrymu nahlédnout do své minulosti a ukázat mu, s kým posledních osm měsíců sdílí lože.

„Pak se přes to budeme muset přenést,“ rozhodl Harry.

„Můžeš se mýlit tak moc, že se mnou pak nevydržíš ani v jedné místnosti,“ varoval Severus.

„To teda nemůžu. Je mi jasné, že tomu nevěříš, ale já znám člověka, kterého miluju. Vím, co bys udělal, a co ne. Klidně vsadím své boty, že ses od mládí zase tolik nezměnil.“

„Tu sázku bys prohrál, Harry.“

„Neprohrál. Pověz mi to,“ naléhal Harry.

Severusovi došlo, že se z toho tentokrát nevykroutí. Zíral do milencovy tváře plné očekávání a hledal slova, která by dostatečně vystihla jeho život plný chyb a která by Harrymu ukázala, kým a čím býval. Až na to, že vyprávění by zabralo celé roky a on už se mluvením dočista vyčerpal u Penbroka.

Napadl ho ještě jeden způsob, jak Harrymu všechno sdělit v rozumném čase, ale při té představě se mu stáhly všechny vnitřnosti a vyschlo mu v ústech. „Oba víme, že něco takového se nedá jen tak povědět,“ navrhl váhavě.

„Tohle po tobě nechci,“ protestoval okamžitě Harry.

„Já vím,“ ujistil ho lektvarista. Nějakým zázrakem se mu ani nezachvěl hlas, když pokračoval: „Já ti tu možnost nabízím. Jak už jsi sám poukázal, alespoň pak budeme mít jasno.“

„Já už jasno mám. Je to tak, vážně.“ Harry zněl tak sebejistě!

Severus se přinutil nevycouvat, upřeně se zahleděl na svého milence a nařídil mu: „Do toho!“

„Jsi si jistý?“

„Prostě to udělej.“ Lektvarista neměl v plánu tak odseknout, ale nezdálo se, že by se Harryho svou příkrostí nějak dotkl. Ten muž naopak natáhl ruku, aby v jemném, ochranitelském gestu pohladil jeho tvář.

Severus měl pocit, jako by se propadal do milencových očí, které připomínaly dvě zelené tůně, bezedné jako Černé jezero pod hradem. Padal níž a níž, stále blíže k Harryho duši, nebo v tomto případě mysli.

Předchozí      Další

   



 

23.04.2012 00:52:40
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one