Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 78.část

   
Autorka:
 Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy 

Varování: násilí

 

A je tady 78. kapitola. Historicky předposlední. Ano ano, čtete správně. Dá-li Merlin, čeká nás příští víkend úplný závěr povídky. Poslední část navíc nebude nijak dlouhá, spíš takový dojezd, uzavření... Takže se pěkně posaďte a užívejte si jeden z posledních střípků Tiřiny skvělé povídky.

 

Za krásné ohlasy děkujeme našim starým známým i docela novým komentujícím1beruska, Abigail, abigail.Snape, aMaja, Anfulka, anonymka9, bacil, Blesk, Cezminka, cim, fin, gleti, grid, Hajmi, Charli, Ilay, Katherine, keishatko, Kitti, Lucka, marci, Michangela, Mononoke, Nade, nika, Nixerwil, patolozka, Pinquin11, POPO, Profesor, Sanasami, Saskya, Sharlaid, Suellen, Symphony, ZJTrane

 

Vaše Slimča

P.S.: Tentokrát jsme se Sevy v textu našly pár věcí, které se nám zdály dost nepravděpodobné, ale já se rozhodla všechny nesrovnalosti připsat na vrub vzpomínkám, které Severus při svém „vyprávění“ vynechal. :-)

   

*** Until Proven ***
   

Harry viditelně sbíral odvahu. Stáhl svou ruku a opřel se o opěradlo gauče. Pak vstoupil do Severusovy mysli. Stejně jako tehdy v říjnu tak učinil bez jediného slova. Nepotřeboval pronést kouzlo jako ostatní čarodějové, aby zahájil kontakt. Jeho magie byla tak mocná a pružná, že se do Severusova vědomí dostal pomocí pouhé myšlenky.

Lektvarista v reakci na ten vpád zalapal po dechu. Svým způsobem to jeho bytím otřáslo stejně, jako když se mladý muž vnořil do jeho těla. Harryho moc byla neuvěřitelná, ale dotek jeho vědomí působil stejně jemně jako jeho laskající ruce v posteli.

Harry se na chvíli zarazil a vypadalo to, že vstřebává Severusův emocionální a mentální stav. Lektvarista naopak dělal, co mohl, aby nepropadl panice, jenomže... Možná se právě vrhl po hlavě do jedné z nejděsivějších věcí, jaké kdy zažil. Tolik se někomu otevřít, nechat se skrz naskrz poznat... Až s ním Harry skončí, pro Severuse už nebude místo, kde by se mohl ukrýt, už nebude moci nic předstírat.

Po chvíli si šokovaně uvědomil, že k němu z mysli jeho hosta prosakuje naprosto stejná nervozita. Jeho překvapení muselo být citelné, protože Harry se zasmál a zeptal se: „No co? Copak jsi tady jediný, kdo má právo být jak na trní?“ Potom však zvážněl a prohlásil: „Oba budeme v pořádku. Prostě mi ukaž všechno, co potřebuješ.“

V té chvíli se Severus ocitl v koncích, protože vůbec nevěděl, kde začít. Rozhodl se, že nejlepší bude vzít to pěkně popořádku. Harry už se nedopatřením stal svědkem některých událostí z jeho minulosti. Stalo se to v době, kdy mladík navštěvoval pátý ročník a Severus se jej pokoušel naučit obraně proti mentálním útokům. Tehdy lektvarista u toho Potterovic spratka objevil přirozený talent pro Nitrozpyt, jehož síla byla stejně strašidelná jako všechny ostatní Harryho předčasně nabyté schopnosti.

Severus se pokusil distancovat od svých vlastních vzpomínek a nechal Haryyho nahlédnout do svého neradostného dětství v domě bez lásky. Ukázal mu všechno. Šikanu a sadismus svého otce, matčino odevzdání a snášení manželovy brutality, a nakonec i své vlastní dětské pokusy vzdorovat proti zneužívání.

Harry reagoval přesně tak, jak Severus od svého dobrosrdečného milence očekával. Trpěl pro něj. Ovšem toto nebyla ta část vzpomínek, jíž se starší muž obával. Vždyť Potter vyrostl v podobně nepřátelském prostředí, takže lektvarista plně očekával jeho pochopení.

Severus sebral tolik odvahy, kolik dokázal, a přesunul se ve vzpomínkách ke své první cestě bradavickým expresem. Nic se nesnažil skrýt nebo pozměnit, neboť celá tato akce měla být zkouškou jeho upřímnosti. Dovolil Harrymu nahlédnout do okamžiku, kdy si díky svému vlastnímu jedovatému jazyku znepřátelil Jamese Pottera a jeho kamarádíčky ještě dříve, než si vůbec kdokoliv z nich stihl nasadit na hlavu Moudrý klobouk. Od té chvíle se jeho školní dny staly divokou jízdou po šikmé ploše do propasti.

I když to vyžadovalo každičký kousek kuráže, lektvarista si nic nenechal pro sebe. Svému milenci ukázal dokonce i to, jak jej hned během druhého školního týdne svedl Lucius Malfoy. Harry na to sice měl být díky Burkeho slovům připraven, ale Severus vnímal, jak ho tato část vzpomínek rozrušila. Vědět něco z vyprávění a vidět to na vlastní oči byly dvě naprosto odlišné věci, a na Severusově tehdejším nešťastném jednání se jednoduše nedalo najít nic ušlechtilého nebo prospěšného. Když tyto zážitky popisoval Hermioně, použil v souvislosti se svou osobou slovní spojení 'sexuální hračka'. Ten výraz nebyl zvolený špatně, ale zrovna tak se tehdy mohl označit za obyčejnou štětku, protože přesně to ze sebe svým jednáním udělal.

Když se ve vzpomínkách dostal do doby, kdy navštěvoval druhý ročník a Lucius k jejich malé 'studijní skupince' přizval své tři kamarády, v Harrym se něco vzepřelo.

„Chceš přestat?“ zachraptěl Severus. Vlastní hlas mu zaskřípal v uších a otřásl promítanou vzpomínkou.

Harry se rozechvěle nadechl. „Kdyby už nebyli dávno mrtví, zabil bych je teď.“

„Účastnil jsem se toho dobrovolně a ochotně,“ připomněl Severus.

„Bylo ti dvanáct,“ vyprskl Harry se zjevnou nechutí k celé té situaci. Severus vnímal mužovo vědomé úsilí udržet na uzdě vlastní hněv, než se ozvalo: „Pokračuj.“

„Už to nebude o nic lepší,“ varoval lektvarista.

K jeho nekonečnému šoku Harry protestoval: „Ale ano, bude! Dáš se dohromady se mnou. Jen pokračuj.“

Severus měl až do této chvíle naprostou jistotu, že jeho čestný Nebelvír nebude schopen tolerovat zvrácenosti, které kterým právě přihlížel. Udiveně si však uvědomil, že všechna ta potlačovaná zlost, sálající z Harryho mysli, není namířená proti němu. Byl za to nesmírně vděčný, i když věděl, že milencův soucit za chvíli pomine.

Roky v Bradavicích po Luciusově ukončení školy, byly plné podobných sexuálních prohřešků se staršími Zmijozely, ale zdálo se, že Harry reaguje spíš na bolest, kterou ty zážitky Severusovi způsobily, než na mladíkův morální úpadek během posledních školních let.

Pak se Severus ve svém vzpomínání dostal až k létu, kdy opustil Bradavice. Jeho srdce bušilo tak prudce, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Ukázal svému milenci noc, v níž podlehl Luciusovu přemlouvání a přidal se k Voldemortově skupině. Přiznal všechno. Jak nesmírně polechtala jeho ješitnost už pouhá skutečnost, že jemu, nečistokrevnému, se dostalo té cti a mohl se připojit k vnitřnímu kruhu Voldemortových přívrženců... Jak lačnil po úžasné lektvarové laboratoři, kterou pro něj Voldemort zřídil... Výčitky svědomí, když pro svého vůdce vařil pochybné i velice nebezpečné lektvary, aby poskytnutou laboratoř splatil... Odhalil, jak neustále předstíral, že nevnímá chvástání ostatních Smrtijedů a líčení krutostí, jichž se dopouštěli na bezbranných mudlech. Předvedl Harrymu, nakolik jej zaslepila vlastní chamtivost a lakota, takže se dobrovolně spolčoval s bandou krvežíznivých vyvrhelů a dovolil, aby byly jeho lektvary celé roky využívány k ďábelským účelům, zatímco on sám schovával hlavu do písku, tedy přesněji za dveře své přepychové laboratoře.

Následně mu v paměti vyvstala celá ta špinavá záležitost s Burkem. A opět nic nezamlčel. Předvedl Harrymu svou ubohou fascinaci Burkeho mocí. Jednalo se dost možná o období, za které se nejvíc styděl. V té době se jeho vlastní síla ještě plně nerozvinula, a tak propůjčil vlastní tělo k ponižujícímu zneužívání. Všechno jen proto, aby se mohl alespoň na okamžik dotknout moci, o níž celý svůj život snil. Burke nepřeháněl, když Harrymu řekl, že si ho mocnější kouzelníci z Voldemortových kruhů předávali jako zapálenou cigaretu.

Tyhle... zvrácenosti působily na Harryho přesně tak bouřlivě, jak se lektvarista obával. Jak svého milence předem varoval - žádný slušný člověk nemohl být svědkem takové zkaženosti a zůstat vůči ní netečný. Cítil, jak je Harry rozrušený a jak urputně se svou reakci snaží ukrýt. Při tak intimním spojení však neměl šanci.

I toto nepěkné období však dospělo ke svému nezadržitelnému konci. Severus Burkeho zradil, což mu u Voldemorta vyneslo nejvyšší možné ocenění.

Právě v té době proběhly v jeho životě ty nejradikálnější změny. Co vám lépe pomůže otevřít oči a odhalit pravou povahu lidské bestie než skutečnost, že se stanete jejím nejlepším přítelem? Severus opět přiznal úplně všechno. Nechal Harryho pochopit, jak jej blízký kontakt s Voldemortem pomalu dovedl k přesvědčení, že muž, jehož všichni následují, je naprostý šílenec. A i tehdy, přes to přese všechno, se tu pravdu snažil přehlížet a dál se choval, jako by se nic nedělo. A možná by to vydržel ještě dalších pět či deset let, kdyby Voldemort netrval na tom, že jeho nejvěrnější služebník musí opustit bezpečí laboratoře a doprovázet své kolegy ve zbrani při jednotlivých úkolech.

První noc, kdy s Luciusem a dalšími třemi Smrtijedy vyrazili do ulic, navštívili dům jednoho motáckého pisálka pro Denní věštec, který se velmi otevřeně stavěl proti nedostatečné reakci ministerstva na Voldemortovy stoupající snahy o uchvácení moci. Ten moták měl mudlovskou ženu a tři děti. Lucius a jeho kumpáni je povraždili přímo v postelích, jako kdyby jen zašlapávali obtížný hmyz.

Dvacetiletý Severus byl příliš šokován brutalitou a rychlostí celé akce a v tom okamžiku ho ani nenapadlo, aby se čemukoliv pokusil zabránit. V jedné chvíli se ocitli uvnitř v domě a během pouhých několika minut už pět lidí leželo v kaluži vlastní krve. Severus jen nehnutě stál na prahu a sledoval míhající se nože.

Při přehrávání té strašné noci ukázal Harrymu i vlastní šok, který jej zmrazil natolik, že zůstal stát ve dveřích ložnice, příliš ochromený na to, aby ty vraždící stvůry před sebou zastavil. Když se Harry při pohledu na tu neskutečnou surovost zapotácel, Severus přehrál některé vychloubačné řeči, jež během let zaslechl od svých kolegů, aby mu předvedl, že ho vlastně žádná z těch událostí neměla překvapit. Ale jak už sám před časem poukázal, mezi 'slyšet' a na vlastní oči 'vidět' byl velký rozdíl. Celé ty roky, kdy Severus vařil pochybné lektvary, byl schopen nešpinit si ruce. Ovšem neexistuje způsob, jak zůstat čistý, když se ocitnete v jedné místnosti s tříletým děvčátkem, kterému právě prořízli hrdlo.

Severus nechal Harryho sledovat své vlastní zhroucení hned po návratu do Voldemortova hlavního sídla. V klidu své luxusní laboratoře se svezl podél zabouchnutých dveří k zemi a usedavě se rozplakal. Když po pár hodinách rozrazil dveře Lucius, který ho hledal, málem Severusovi polámal rameno.

„Co jsi to tam, ksakru, vyváděl?“ vyštěkl, když se mladší muž sbíral z podlahy a třel si pohmožděný ramenní kloub.

„Nic,“ odporoval Severus a otočil se zády, aby si rukávem otřel vlhké tváře.

„Co to do tebe vjelo? Co se ti dnes večer stalo? Stál jsi v těch dveřích jak zařezaný!“

Severus si pomyslel, jak bláhové bylo doufat, že jeho nečinnost zůstane nepovšimnuta.

„Já...“

Ty co? Byli to pánovi nepřátelé! A slyšel jsi jeho rozkaz – odstranit je z cesty.“

Moták a mudlovská žena. A tři z nich byly dokonce děti,“ hlesl Severus, stále neschopný uvěřit tomu, co viděl. Nyní už Luciuse nehyzdily žádné rudé skvrny, ale Severus si docela jasně vzpomínal, jak ten pohledný obličej, který léta obdivoval, potřísnila krev tříletého dítěte. Severus si myslel, že toho muže zná, že ho dokonce miluje, ale když teď zíral do jeho bezchybné, bledé tváře, došlo mu, že o tom člověku vlastně vůbec nic neví.

„Jednalo se o Voldemortovy nepřátele. Na ničem jiném nesejde. Nic jiného by tě nemělo zajímat. Přísahal jsi našemu pánovi podporu ve všem, co dělá.“

„Já vím, ale-“

Ale?“ přerušil jej Lucius. „Tady nejsou žádná 'ale'. Jen poslušnost.“

Přísahal jsem, že budu bojovat proti Voldemortovým nepřátelům, a to také udělám,“ pospíšil si Severus s odpovědí. „Ale... Tohle nebyl boj, Luciusi. Ani jeden z nich nedržel v ruce hůlku. My je prostě... zavraždili.“

Byli to nepřátelé Temného pána a my jsme je odstranili. Všechno ostatní by mělo jít mimo tebe.“

Luciusi, já... Budu bojovat s kýmkoliv řekneš. Ty víš, že nejsem zbabělec, ale... Nedokážu zabíjet bezbranné lidi jako-“

„Uvědomuješ si vůbec, jak beznadějně nebelvírsky to zní?“ ušklíbl se Lucius.

Severus začínal poprvé v životě chápat, že ne všechny nebelvírské vlastnosti znamenají slabost. Pevně stiskl víčka a zoufale přikývl.

Víš, co by s tebou Pán udělal, kdyby tě slyšel vykládat tyhle žvásty?“ dorážel Lucius a v očích se mu mihlo něco podobného obavám. „Nebuď hlupák, Severusi. Co na tom sejde, jestli mají hůlku nebo ne? Ve chvíli, kdy Lord Voldemort rozkáže jejich smrt, je prakticky po nich. Chceš se obětovat kvůli motákovi a bandě špinavých mudlů? Je to jen havěť. Zabít je není totéž, jako zavraždit někoho z nás. Je to jako... použít vyhlazovací kouzlo na krysy u vás v domě.“

Ten názor už Severus slyšel z úst Voldemortových následovníků snad tisíckrát. Když si představil svého mudlovského otce, neměl proti tomu, aby byl zničen jako nějaká havěť, nejmenší námitky. Ale ta holčička dnes v noci... Za svůj krátký život neublížila živé duši. Vypadala úplně stejně jako kterékoliv z kouzelnických dětí, které Severus vídal na Příčné ulici. A v postýlce měla stejného bílého medvídka, jakého si všiml v Dracově kolébce, když minulý týden navštívil jeho rodiče. Až na to, že ten Dracův neskončil nad ránem nasáklý krví.

Pouhá myšlenka na ty krvavé cákance mu opět zvedla žluč. Odhodlaně ji polkl a strnule prohlásil: „Já to nedokážu. Ne takhle.“

„Nemohu tě chránit,“ varoval jej Lucius.

„O to tě nežádám,“ odmítl Severus.

„Chováš se jako naprostý hlupák, Severusi. Zabije tě! Viděl jsi, jak jedná se zrádci.“

„Pak mě nejspíš opravdu zabije,“ uznal Severus. „Půjdeš mě udat?“

Lucius na něj na okamžik zíral, jako by mu narostla druhá hlava. Pak se otočil na podpatku a bez jediného slova se vyřítil z laboratoře.

Noc strávil Severus smotaný do klubíčka na ledové podlaze, zatímco očekával příchod Smrtijedů a svůj konec. Nikdo však nedorazil. Následovalo pár nervy drásajících dní, během nichž se Severusovi potvrdilo, že se Lucius o jejich předchozí rozpravě nikomu nezmínil.

Poté se věci na pár týdnů vrátily téměř k normálu. Voldemort Luciusovi umožnil, aby si vybíral komplice pro svá tažení s cílem vyhladit nepřítele Temného pána, a Lucius se ve své volbě pečlivě vyhýbal Severusovi. Lektvarista naopak dělal, co mohl, aby byl v době, kdy se ostatní vrátí oslavit vítězství, schovaný v bezpečí laboratoře.

Nemohl se však skrývat věčně a také už déle nemohl předstírat nevědomost. Ani ve své dokonale vybavené pracovně nebyl schopen uvařit lektvar, který by dokázal odstranit skvrnu, kterou na jeho duši zanechala ta noc.

Lucius ho sice nikdy nepožádal, aby se přidal k jeho skupině, ale vychloubání, jež Severus během následujících několika měsíců slýchal od svých kolegů, jasně ukázalo, že podříznutý krk tříletého děvčátka byla vlastně čistá smrt. Čistá ve srovnání s mučením a znásilňováním, které jeho společníci stupňovali s tím, jak rostla jejich chuť po krvi. Každý nový útok se zdál krutější. Smrtijedi nechávali těla svých obětí mizet, takže nikdy nikdo nezjistil, co se zmizelým lidem stalo, ale Severus to věděl a... žít s tím vědomím bylo stále obtížnější.

Spánek se pro něj stal minulostí. Severus nechal Harryho pocítit svou nechuť vůči činům ostatních Smrtijedů, a také naprostou bezmoc a neschopnost čemukoliv z toho zabránit. Věděl, že může Luciuse vyřídit v souboji, ale tady nešlo jen o Malfoye. Určitě by se do toho připletli i ostatní Smrtijedi a i kdyby ne... Proti Voldemortovi neměl šanci. Tak mocný čaroděj neměl sobě rovného protivníka.

Jeho deprese se postupně měnila v zoufalství. Dokonce čím dál tím častěji pomýšlel na sebevraždu. Nejjistější způsob jak to provést, by byl pokus o zastavení vlastních kamarádů. Cítil vůči nim takové znechucení, že by se té bandě snad doopravdy postavil, kdyby ovšem nevěděl, jak zemřeli všichni jejich protivníci... Vlastně oběti. Bez ohledu na to, jak moc toužil po smrti, takto skončit nechtěl.

Severus měl pocit, že snad v tomto stavu bezmocné nedobrovolné podpory setrvá navěky, ale nakonec mu Voldemort opět přikázal, aby se během jednoho obzvláště důležitého úkolu připojil k Luciusovi. Právě tato mise byla tou příslovečnou poslední kapkou, která Severuse vyřídila.

Lektvarista nechal své vzpomínky volně plynout a ukázal Harrymu incident, kvůli kterému jej už pětadvacet let obtěžovaly bandy vlezlých pisálků. Jedinou osobou, s níž dosud tuto noční můru sdílel, byl Albus Brumbál. Severus se o té příhodě nezmínil dokonce ani Penbrokovi na jejich společných sezeních.

Jakkoliv působily vzpomínky na nájezdy Smrtijedů, které sdílel s Harrym, pekelně, pořád v nich zůstávala určitá dávka... anonymity. Mudlové, motáci, dokonce i kouzelníci, na něž Voldemortovi nohsledi útočili, byli všichni cizinci. To se však dramaticky změnilo právě této noci, kdy navštívili Longbottomovy.

Severus sedával s Alicí sedm let v jedné třídě. Její o dva roky starší manžel Frank býval nebelvírským prefektem, a v té době mladého Snapea mnohokrát zbavil záškodníků. Ani jeden z těch dvou pro lektvaristu nebyl neznámý.

Severus ten večer nevěděl, kam jdou. Kdyby ano, poslal by Longbottomovým varování, bez ohledu na následky. Jenomže on nic netušil. Když se vloupali do jejich obývacího pokoje a přepadli nic netušící pár, Severus cítil stejný šok jako jejich budoucí oběti. Sotva stačil zahlédnout známé tváře, Lucius už mu přikazoval: „Severusi, běž hlídat vchodové dveře.“ Navzdory svému prohlášení se jej Malfoy jednoznačně snažil chránit.

V té chvíli udělal Severus chybu, která ho nepřestala pronásledovat až do dnešních dní. Měl se chopit šance a postavit se svým kolegům. Frank Longbottom pracoval jako bystrozor. Určitě by zvládl nějakou bezhůlkovou magii, jenomže... Jenomže Severus poslechl Luciusův příkaz.

Někdejší útok na toho motáka a jeho rodinu byl strašlivý, ale teprve ve chvíli, kdy Bellatrix s Luciusem seslali na Franka s Alicí kletbu Cruciatus, Severus pochopil, s kým se to vlastně spřáhl. Tohle přece nebyli bezejmenní cizinci, kteří se, Merlin ví jak, provinili proti jejich vůdci. Tyto lidi Severus znal. Ti dva mu dokonce čas od času dali najevo jakousi vlídnost.

Harry se v Severusově vědomí díval a starší muž všemi smysly vnímal jeho vztek. Nějak se před svým mladým milencem nesnažil skrýt vlastní zbabělost. Dovolil mu sledovat, jak stojí v hale a snaží se neposlouchat Aliciny a Frankovy výkřiky, zatímco je jeho kamarádíčci mučí až za hranice příčetnosti.

Když Severus zachytil z Luciusových úst své jméno, nezbývalo mu, než se vrátit do obývacího pokoje, teď už potřísněného krví. Frank ležel u krbu a podle všeho již ztratil vědomí. Alice se svíjela vedle pohovky a oči orámované černomodrými modřinami měla stále otevřené.

Lektvarista pochyboval, že je ještě vůbec schopná vnímat, ale když na něj Lucius houkl: „Běž najít toho spratka,“ začala mladá žena opět křičet.

Ne, Severusi, prosím... Moje děťátko ne! Neubližuj mému chlapečkovi... Ááách!“

Její výkřiky Severuse pronásledovaly ještě ve chvíli, kdy pospíchal schodištěm vzhůru k ložnicím.

Místnost, kde spávali oba manželé, zela prázdnotou, ovšem hned za vedlejšími dveřmi se skrýval nechutně sladký dětský pokoj. Severus vstoupil dovnitř a v měsíčním světle shlížel do kolébky na spící nemluvně. Jedno ze dvou dětí, které vyhovovaly podmínkám té zatracené věštby. Přesně té, díky níž se dnes Smrtijedi vydali na svou odpornou misi. Ten chlapec měl asi šest měsíců, baculaté růžové tvářičky a jeho obličej byl dokonalým obrázkem nevinnosti.

Severus nepotřeboval moc představivosti, aby věděl, co se s tou nevinností stane, když dítě snese do přízemí. Jeho matka tam ještě vytrvale prosila své vrahy, aby její malé ušetřili. Lektvarista netušil, jak ten kluk při všem tom okolním rámusu dokáže spát.

A přesně v té chvíli se v Severusovi opět probudilo ztracené svědomí i odvaha. Bylo mu jasné, že Frankovi ani Alici už nepomůže, ale to dítě... Pokud se skutečně jedná o chlapce, který zničí Voldemorta, pak lektvarista udělá všechno, co je v jeho moci, aby ho ochránil!

Mozek mu běžel na plné obrátky. Rychle přivolal uspávací lektvar, otevřel spícímu miminu ústa a nalil mu půl lahvičky rovnou do krku. Možná bylo látky dost, aby toho drobka zabila, ale vzhledem k okolnostem si Severus pomyslel, že to stojí za pokus.

Jakmile měl jistotu, že je kluk v bezvědomí, vytáhl ho z kolébky a rychle opustil pokoj. Otevřel komoru na konci chodby hned vedle krbu, jednou rukou přesunul pár kbelíků a místo nich uložil na zem své živé břemeno. Následně opatřil podlahu tím nejsilnějším zastíracím kouzlem, jaké dokázal, takže se teď před náhodným kolemjdoucím ukazoval jen kumbál plný čisticích prostředků.

Severus, celý roztřesený a plný naděje, za sebou zavřel dveře a seběhl schody, aby Luciusovi sdělil, že malý Longbottom není v domě. Alice vyhledala Severusův pohled, zatímco se ostatní útočníci nechali na okamžik rozptýlit pro ně překvapivou informací. Vděčnost až za hrob, která sálala z matčiných hnědých očí podlitých krví, byla k neunesení. A v tom okamžiku Severus pochopil, že jeho duše už propadla peklu a na světě není nic, co by mohl udělat, aby toho ďábla, k jehož přisluhovačům náleží, zničil. Ovšem přesně v té chvíli také věděl, že se o to pokusí, i kdyby měl skonat stejně těžce jako Alice.

Od toho momentu se zdálo, že mladá žena vzdala svůj boj a poddala se osudu. Jakoby jí nezáleželo na ničem jiném, než na vědomí, že je její dítě v bezpečí. Té noci nezemřela, ale Severus navždy litoval, že jí tu laskavost odepřel.

Lektvarista cítil Harryho zvědavost, a tak mu dopřál ještě vzpomínku na to, jak se před rozedněním vplížil do domku Longbottomových. Prošel obývacím pokojem, kde se v oblečení nasáklém krví a močí váleli Alice s Frankem a bezduše slintali, z komory vyzvedl ještě stále spící dítě, schoval ho v náručí a zamířil ke krbu. Překročil chlapcovy nevnímající rodiče a letaxovou sítí se dopravil do soukromých komnat Albuse Brumbála v Bradavicích.

Ještě když vystupoval z ohniště, netušil, co očekávat. Nepochyboval, že kdyby měl tu čest s kýmkoliv jiným, ocitl by se díky činům, k nimž se právě hodlal přiznat, rovnou na ministerstvu. Ovšem Albus Brumbál se nikdy neřídil cizími pravidly. Pokud někdo dokázal zajistit chlapci z věštby bezpečí, byl to právě on.

Severus se s vypětím všech sil odtrhl od minulosti, roztřeseně se nadechl a promluvil k Harrymu: „Zbytek příběhu už znáš.“

Předchozí      Další

   



 

 

 

29.04.2012 19:28:53
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one