Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Until Proven - 8.část

   

Autorka: Tira Nog

Překlad: Slimča

Beta-read: Sevy, Lucy

 

Zlatíčka, jste skvělí a trpěliví a moji! Konečně je tady dnešní kapča a KONEČNĚ si spolu Harry se Sevem promluví. Rozhovor je strašně dlouhý a při normální délce kapitol by vyšel tak natřikrát, takže budu hodná (za to čekání si to zasloužíte) a rozdělím ho jen na dvě.

Věnováno: 1beruska (komentář sice nedorazil, ale už o něm vím ;-), díky!), assez, bacil, Bara1982, Cory, enedaka, Fiorrancina, Gigi..., grid, Janica, Jikita, kami, Lucy, Michangela, Misule, Nade, nika, Saskya, sevy (ta si ji dnes vysloužila 10x), Sharlaid, Šaren

Hezké čtení! Slimča

   

*** Until Proven ***
   

Cože?“ Snape vypadal tak překvapeně, jak ho Harry snad ještě nikdy neviděl.

Při všem tom rozruchu jsme zmeškali večeři,“ pokrčil mladší kouzelník rameny a stočil pohled k vykládaným oknům po své pravé ruce. Když byl Ron odpoledne povolán do ředitelčiny kanceláře, místnost se koupala v jasném odpoledním slunci. Teď byla obloha venku temná a na Bradavice padala noc.

Nedostanu do sebe ani sousto,“ odmítl Snape.

To ani já, ale rozhodně bych si dal skleničku. Myslím, že byste mohl chtít taky. Měl byste něco proti cestě letaxem ke Třem košťatům?“ zeptal se Harry a zadržel dech. Pomalu se chystal k úprku, až mu Snape svým typickým sarkastickým způsobem sdělí, že by raději umřel žízní, než aby se dobrovolně napil se zatraceným děckem Jamese Pottera.

Ale mistr lektvarů jeho nabídku neodmítnul, jen nepříjemně dlouho zkoumal kolegův výraz, a pak se opatrně zeptal: „Vy mě opravdu žádáte, abych se k vám připojil na přátelské posezení?“ Ze Snapeova obličeje přímo čišelo přesvědčení, že si z něj mladík střílí. Harry si ani nedokázal představit, kolik úsilí jej muselo stát vyslovení té prosté otázky. Za normálních okolností by ho ten nepřístupný muž zřejmě rovnou odsoudil a odeslal do patřičných míst, ale dnes mu ve skutečnosti dal najevo pouze své pochybnosti.

Harry byl stále napjatý očekáváním, že mu Snape velmi jasně sdělí, kam si své pozvání může strčit. Přesto přikývl na potvrzení: „Vzhledem k tomu, jak se oba cítíme, bych to sotva nazval 'přátelským posezením', ale ano. Budu skutečně rád, když se ke mně přidáte.“

Ticho, které následovalo, bylo možná tím nejdelším a nejvíce nervy – drásajícím v celém Harryho životě. Byl si prakticky jistý, že se mu Snape vysměje do očí a bude mu po zbytek jejich společné bradavické kariéry předhazovat jeho momentální slabost. Věděl, že dělá příšernou chybu a že je sentimentální idiot, ale nemohl se ke Snapeovi prostě jen tak otočit zády, když se zdálo, že ten člověk potřebuje nějaký lidský kontakt. I kdyby to znamenalo, že ze sebe před lektvaristou udělá hlupáka. Snape se však nesmál a dokonce nebyl ani jízlivý. Po další nekonečné odmlce jen opatrně přikývnul: „Tak dobře.“ Stále přitom vypadal, jakoby očekával nějakou zradu.

Harry byl Snapeovým neočekávaným souhlasem ohromen, ale snažil se to ze všech sil zamaskovat. „Skvělé! Tak odsud vypadnem!“

Harryho potěšilo, že z lektvaristova obličeje zmizela určitá tvrdost a podezřívavost. Ne, že by se začal tvářit vyloženě jinak. Pořád si držel dokonale prázdný výraz, ale vrásky kolem jeho očí se už nezdály tak hluboké. Společně se obrátili ke dveřím a nechali za zády ředitelčinu postranní místnost. V hlavní kanceláři přikročil Harry ke krbu a natáhl se na římsu pro třpytivý letaxový prášek. „Chcete jít první?“

Až po vás,“ pokynul Snape.

Lektvarista byl citelně nervózní. Harry se raději zdržel poznámek na toto téma a počastoval Snapea nejlepším úsměvem, jaký v té chvíli dokázal vykouzlit. Popadl velkou hrst prášku, pak předal nádobu Snapeovi a řekl: „Počkám na vás na druhé straně. Tři košťata, Prasinky, Skotsko.“ Ještě ve chvíli, kdy vstupoval do krbu, si nebyl jistý, zda jej Snape bude následovat.

Už potřetí během několika posledních hodin se Harry řítil letaxovou sítí. Jeho žaludek dělal kotrmelce jako na horské dráze, což pro něj při rychlosti, jakou míjel desítky krbů, nebylo nic nezvyklého. Pak konečně zprudka zabrzdil a byl doslova vyhozen z krbu u Tří košťat.

V hospodě panoval obvyklý zmatek sobotní noci. Kolem zakouřeného baru se mačkalo pár desítek lidí a stoly byly přeplněné čarodějkami a kouzelníky, kteří se snažili překřičet melancholickou keltskou melodii, linoucí se z očarované kytary a irské píšťaly v rohu místnosti. Harry pohledem přelétl důvěrně známou scénu a zaměřil pozornost na krásnou hostinskou, která právě rozmlouvala s párem skřetů u sousedního stolu. Dokonce po deseti letech téměř úplného nezájmu o opačné pohlaví se Rosmerta Harrymu zdála nádherná. Navíc měla zlaté srdce, a to činilo věčně rozcuchanou blondýnku v Harryho očích ještě hezčí. Vždy se k němu chovala mile a ohleduplně, dokonce i v dobách, kdy o něm kolovaly ty nejhorší fámy. Oceňoval také to, jak dohlíží na své zákazníky. Kdykoliv sem přišel, nemusel se obávat, že bude obtěžován novináři, nebo že někdo z personálu prodá střípky jeho soukromého života médiím.

Harry!“ zvolala Rosmerta, jakmile se mladík vypotácel z krbu. Hostinská vypadala ve svém vínovém živůtku, černém krajkovém přehozu a bohaté černé sukni až příliš krásná, na čarodějku jejího věku. „Dnes večer jsem tě nečekala,“ usmála se, když se k němu připojila.

Ahoj, Rosmerto,“ pozdravil ji Harry a otočil se zpátky k ohništi, z něhož vyšlehly plameny a vyplivly Snapea.

Harry cítil v zádech pohledy desítek očí, které se na ně obrátily, jakmile se v krbu objevila Snapeova vysoká, temná postava. I když mistr lektvarů vyklopýtal stejně nedůstojně, jako všichni ostatní cestující letaxovou sítí, stále na rušný lokál působil hrozivým, nebezpečným dojmem. Kouzelná moc kolem něj vibrovala jako suché listí v podzimním větru. Harry napřáhl ruku, aby svému společníkovi pomohl získat rovnováhu. Nemohl přeslechnout, jak se konverzace v bezprostřední blízkosti krbu ztišila, když nejblíže sedící zákazníci poznali příchozího. Byl si jistý, že než se hovor znovu rozproudil, zaslechl několikrát slovo 'Smrtijed'. Ani profesor jej rozhodně nemohl přeslechnout, ale nijak nereagoval.

Severusi!“ Rosmertin výkřik přehlušil dokonce i rámus sobotní noci. Natahovala k zamračenému mistrovi lektvarů obě ruce a její pěkný, kulatý obličej zářil úsměvem od ucha k uchu. K Harryho šoku Snape nabízené dlaně přijal do svých a lehce je stisknul: „Rosmerto.“

V té chvíli vypadal téměř lidsky. Ve skutečnosti – kdyby ho Harry neznal, řekl by, že je muž tím vřelým přivítáním dokonce potěšen. Mladý kouzelník byl naprosto šokován skutečností, že se někdo tak přirozeně dotýká Severuse Snapea. Nemohl si pomoci - zkrátka zíral. Stejně ohromující byl i fakt, že to Snape dovolil. Při pohledu na čarodějku s divokými, medově zlatými kudrnami, držící se za ruce s hrozivým mistrem lektvarů, se nedokázal ubránit pocitu, že to těm dvěma spolu sluší a že Snape nevypadá tak hrozivě nebo nehezky, když se chová jako normální člověk, místo jako samotářský zlobr. Rosmerta si vysvobodila pravou ruku a pohladila Snapeovu tvář.

Stýskalo se mi po tobě. Už je to příliš dlouho,“ postěžovala si upřímně. V jejím hlase zazníval smyslný podtón, ale zdálo se, že po Snapeovi sjel jako voda po skle. Většina mužů by se při takové narážce začervenala, nebo alespoň zasmála, ale Snape se zdál vůči jejím půvabům imunní. Nebo mu to nedochází, rozhodl se Harry při bližším zkoumání.

Snape sklonil hlavu a vážným hlasem řekl: „Devět let.“

Správně. Nebyl jsi tady od té doby, co Albus... No, ráda tě zase vidím. Tak ráda!“ Znovu se obrátila na Harryho: „Vy tady nejste spolu, že?“

Oba muži na sebe pohlédli. Myšlenka, že by společně podnikali cokoliv na společenské úrovni, byla skutečně absurdní a výrazy jejich tváří to jasně dokazovaly.

Už to tak vypadá,“ odpověděl suše Snape, než se mohl Harry ozvat.

Rosmerta si je prohlížela se zvonivým smíchem: „Tak teď už jsem viděla opravdu všechno! Severus Snape a Potter spolu obrážejí hospody! Konec světa se blíží!“

No vážně, Rosmerto, to snad přeháníš,“ vrčel Snape.

A stěží 'obrážíme hospody',“ protestoval Harry.

Přeháním?“ opáčila a zaměřila zářící oči na Snapea. „Mohu ti připomenout, že když jste se naposledy ty a Potter vyskytli společně v mém lokále, odneslo to pět stolů a dvacet židlí? A mým zaměstnancům trvalo tři dny, než dostali z kamenné podlahy krev!“

Snapeův temný pohled na okamžik spočinul na Harrym, než se znovu vrátil k Rosmertě: „To byl jiný Potter.“

Ano, to jistě byl,“ souhlasila Rosmerta a láskyplně poplácala Harryho po ruce. „Co pro vás mohu dnes večer udělat?“

Vzít nás někam, kde je klid?“ zkusil Harry a nejistě se rozhlížel po hlučné, přeplněné místnosti. Úplně zapomněl, jak to obvykle u Tří košťat v sobotu v noci vypadá. Sice toužil po změně prostředí, ale halasící společnost kolem pro něj byla v tuto chvíli trochu silná káva a předpokládal, že Snape je na tom do puntíku stejně. Alespoň pokud mohl soudit podle bledého, protaženého obličeje.

Tudy, mládenci,“ usmála se Rosmerta a vedla je přes nejrušnější část hospody kolem očarovaných hudebních nástrojů do téměř opuštěné postranní místnosti. Panovalo tady o něco tlumenější osvětlení a také úroveň hluku se zdála o poznání nižší. Hudba a hlasy z lokálu za bílou laťkovou stěnou šly stěží zachytit. Poblíž východu seděly dvě čarodějky a velmi tiše spolu rozmlouvaly. Téměř se přitom dotýkaly špičkami svých klobouků. Rosmerta zavedla Snapea s Harrym ke stolu pro dva na opačném konci místnosti. V jeho středu hořela nechutně romantická ozdobná svíčka v křišťálovém svícnu, jejíž světlo se lámalo na dobře vyleštěných prknech stolní tabule a vytvářelo různé světelné obrazce. „Bude vám to tady vyhovovat?“

Je to perfektní,“ pochvaloval si Harry. „Díky, Rosmerto.“

Za všech okolností paranoidní Snape se sesunul na židli čelem k východu a Harry se posadil naproti.

Budete večeřet?“ zeptala se Rosmerta.

Zatím si dáme jen něco k pití,“ odmítl Harry.

Jako obvykle?“ pohlédla na něj a pak na Snapea. Znělo to, jakoby sem spolu chodili každý týden, zrovna jako s Weasleyovými.

Harry přikývnul.

Obvykle piju...“ začal Snape.

Já vím. Cognac Davillier. Nebo se něco změnilo?“ kontrolovala Rosmerta.

Ne, nezměnilo,“ potřásl Snape hlavou.

Fajn. Za chvíli jsem zpět i s vašimi drinky,“ kývla Rosmerta a než je s mávnutím opustila, dodala při pohledu na Snapea hravým tónem: „A buďte opatrní na stoly. Cena kvalitní ruční práce se za posledních třicet let ztrojnásobila.“

Vy jste v bitce s mým otcem zrušili pět stolů?“ nemohl si Harry pomoci a zeptal se, jakmile osaměli. V mihotavém světle svíčky vypadal Snape opravdu unaveně a Harry se kvůli té otázce cítil trochu provinile. Ale nedokázal to jen tak přejít. Doufal, že vzhledem k tomu, jak lehce Snape na toto téma vtipkoval s Rosmertou, by se mohl trochu uvolnit i teď, ale muž se zdál zahleděný někam do sebe. Harry skoro cítil ochranné bariéry, které kolem sebe lektvarista vztyčil, když tichým, napjatým hlasem odpověděl: „Tenkrát mě zpoza nich nebyli schopní dostat.“

Tenkrát... Harry nenáviděl zvuk toho slova a vše, co představovalo.

Byl jste sám proti čtyřem Pobertům?“ ujišťoval se ve snaze pochopit situaci. Přestože byl každý ochoten přísahat, jak jsou si s otcem podobní, byly chvíle, kdy Harry toho muže vůbec nechápal. Ve škole vášnivě nenáviděl Draca Malfoye, jenomže nikdy společně nezdemolovali hospodu, nebo se vzájemně nenapadali ze zálohy, jak to jeho táta s přáteli zřejmě dělávali Snapeovi. Předpokládal, že teď nebyla zrovna nejvhodnější chvíle na podobné otázky, ale zase odpoutávaly jeho pozornost od Westfieldových vzpomínek.

Nejprve si myslel, že Snape vůbec neodpoví – což by nebylo žádné velké překvapení; ten muž se nikdy neuvolil reagovat na jakýkoliv z Harryho dotazů týkajících se střetů s Jamesem, ale po chvíli se Snape pomalu, opatrně ozval: „Ne. Lupin se nikdy nepřidával k jejich infantilním žertíkům a Pettigrew byl v boji úplně k ničemu. Byli to jen dva na jednoho.“ Bylo to poprvé, co Snape Harrymu poskytl na podobný typ otázky více, než jen nepříjemné zavrčení.

Jen dva na jednoho,“ opakoval Harry a jeho nebelvírský smysl pro čest ho dováděl k nepříčetnosti, přestože mluvili o jeho vlastním otci. „A ta krev na podlaze?“

Pettigrewa. Podařilo se mu připlést mezi Blackovu a mou salvu. Pettigrew tenkrát skončil na týden na ošetřovně a váš otec, Black a já s půlročním trestem u Filche,“ dodal Snape stručně.

Harry nemohl uvěřit tomu, že skutečně dostal odpověď a přemýšlel, co dál. Měl ještě milion dalších věcí, které si chtěl vyjasnit, ale jeho unavená mysl se nakonec soustředila na jedinou obavu: „Mučil vás Filch palečnicemi?“

Co?“ Snape se na něj podíval jako na blázna.

Když jsme v prvním ročníku dostali trest v Zapovězeném lese, Filch říkal, že se mu stýská po mučení studentů,“ vysvětloval Harry, když mu došlo, jak pitomě se zeptal. Připadal si jako hloupý Honza z pohádky, který dostal tři kouzelná přání a jedno právě promarnil na čistý kapesník.

Pottere, slyšel jste někdy slovo 'naivita'?“ zeptal se Snape tónem, který se dal chápat jako pobavený.

Harry cítil, že rudne. „Víte, jaký je Filch mizera. Vůbec by mě to nepřekvapilo.“

Tenkrát byl ředitelem Albus Brumbál. Upřímně – dokážete si ho představit, jak přehlíží používání palečnic na studenty? Váš kmotr dostal za pokus o vraždu sotva ubohý školní trest,“ odfrkl si Snape, ale nezněl ani zdaleka tak naštvaně, jako obvykle, když zabrousili na toto téma.

Ani tučná koza, přivázaná ke stromu uprostřed dračího území, nemohla jeho obyvatele lákat více, než Harryho předchozí slova. Byl si jistý, že Snapeův nahodilý komentář nebyl náhodný. Snapeovi nikdy nic „jen tak“ neuklouzlo. Pokud se během rozhovoru zmínil o něčem neočekávaném, byl za tím vždy nějaký úmysl. Snape určitě narážel na incident v Chroptící chýši. Harry teď rozhodně nedovolí, aby mu ten muž zamával před nosem něčím takovým, jen proto, aby se o tom později zkrátka odmítl bavit. Třeba z čiré, škodolibé radosti. Raději držel jazyk za zuby a nechal si pro sebe desítky otázek, které mu toužil položit. Tolika věcem nerozuměl, tolik toho potřeboval zjistit, ale nemínil na Snapea tlačit. Bál se, že by lektvaristu nakonec přinutil ukončit rozhovor a uštědřit mu své obvyklé kázání. Bylo to snad poprvé, kdy se zdálo, že spolu mohou namísto pravidelných vzájemných urážek opravdu komunikovat, a z nějakého důvodu se to Harrymu zdálo důležitější, než uspokojení vlastní zvědavosti.

Nakonec Harry promluvil: „Ehm... obvykle se mnou na toto téma odmítáte hovořit.“

Ano.“

A bylo to tady. Jen strohé 'ano', žádné vysvětlení, žádné omluvy.

Mohu se zeptat, co se změnilo?“ zeptal se Harry, když se zdálo, že nepřijdou žádné další komentáře.

Odpoledne jste mohl získat nejen tuto, ale mnoho dalších informací přímo z mé mysli. Nedokázal bych vás zastavit,“ řekl Snape.

Nedlužíte mi žádné odpovědi. Alespoň ne kvůli dnešku,“ odsekl Harry, znechucený pouhou představou, že by nyní mohl Snape cítit povinnost prodávat mu po kouscích svou duši a splácet tak Harryho pomoc.

Něco vám přece jen dlužím,“ odpověděl Snape bez obvyklé jedovatosti. „Kdyby nebylo vás, seděl bych právě teď v Azkabanu.“

Snape bral své dluhy velmi vážně, to Harry věděl. Stačilo si připomenout, jak v prvním ročníku chránil syna svého největšího nepřítele před profesorem Quirrellem, který se jej snažil proklít. Sice dal jasně najevo, že se mu protiví skutečnost, komu vděčí za svůj život, přesto tento dluh ctil. Harry nechtěl, aby mu byl Snape za cokoliv zavázán, stejně, jako nechtěl nic dlužit jemu.

Nedlužíte mi absolutně nic,“ protestoval Harry. „Neudělal jsem nic, o co by se nepokusil kdokoliv jiný, kdyby měl tu možnost.“

Skutečně? Dnes mě v té místnosti čtyři lidé znali patnáct let i déle, přesto jste byl jediný, kdo mě bránil a tvrdil, že jsem nevinný.“ Harry za těmi téměř ledabyle pronesenými slovy cítil, jak je Snape ve skutečnosti rozrušený. Oba zírali na Rosmertu, která k nim spěchala s nápoji a mísou brambůrků. Před Harryho položila máslový ležák a před Snapea dvojitou skotskou. „Tak, tady to je. Dejte mi vědět, kdybyste potřebovali cokoliv dalšího,“ usmála se a opustila místnost, aby se postarala o společnost vedle v lokále.

Jakmile znovu osaměli, Harry tiše vysvětloval: „Udělal jsem to, protože jsem věděl, že jste nevinný.“

Jak? Minerva mě zná třicet sedm let, a dokonce i ona měla pochybnosti,“ opakoval Snape stížnost vyřčenou již dříve mezi čtyřma očima v ředitelčině kanceláři. Přestože měl ten nejkontrolovanější a nejkultivovanější hlas, jaký kdy Harry slyšel, teď zněl téměř jako zraněné dítě. Jeho tón v té chvíli Harrymu až příliš připomínal hrozné okamžiky v Chroptící chýši v jeho třetím ročníku, kdy Sirius díky Snapeově zášti málem obdržel mozkomorův polibek. Bylo jasné, že se mistra lektvarů nedostatek ředitelčiny důvěry opravdu hluboce dotknul. Naštěstí se nezdálo, že zareaguje podobným způsobem, jako tehdy. Jeho zklamání bylo zřejmě stejně hluboké, jako když kdysi dávno Brumbál odmítnul potrestat Siriuse za „žertík“ v Chroptící chýši, ale u dnešního incidentu mu chybělo více než třicet let k dobru na přemýšlení.

Když teď Harry pozoroval Snapea, došlo mu, jak naprosto příšerně se musel ve svém pátém ročníku po událostech v Chroptící chýši cítit. Útok na jeho život byl podle Brumbála sotva hodný napomenutí z vyšších míst, zatímco on sám jako oběť musel být zticha a nemohl si o svých pocitech promluvit dokonce ani s přáteli. Jak moc jej asi ředitelem vynucený slib mlčenlivosti zranil? Harry přemítal, jestli se byl Snape během uplynulých čtyřiceti let vůbec schopen někomu svěřit. Jediným člověkem, který s ním kdy měl trpělivost, byl Brumbál, jenomže ten už je pěkných pár let po smrti. A navíc – i kdyby ještě žil, byl to přeci on, kdo odmítl odpovídajícím způsobem potrestat provinilce. Snape se tou do očí bijící nespravedlností pravděpodobně užíral celý svůj dospělý život. Vlastně nebylo divu, že když byl v této záležitosti nucen ke konfrontaci, choval se téměř nepříčetně. No, dnes to bylo jiné. Profesor od začátku věděl, že je někdo na jeho straně, a ostatní o něj měli alespoň starost. Tedy v rámci možností, vzhledem k situaci.

Minerva vám chtěla věřit,“ trval na svém Harry. „Její prioritou musí být studenti. Nezapomínejte, že Westfield vypovídal pod Veritasérem a označil vás za člověka, který jej napadl. To je setsakramentsky závažný důkaz na to, aby se dal jen tak přehlédnout. O kolik důvěřivější byste byl na jejím místě vy? Musela se postavit na chlapcovu stranu, stejně jako by to v jejím postavení udělal každý z nás.“

A přesto, vy jste pořád věřil v mou nevinu,“ řekl Snape.

Možná vás jen znám o malinko lépe, než ostatní,“ snažil se Harry odlehčit rozhovor.

Znáte mě lépe? Od chvíle, kdy jste před patnácti lety přišel do Bradavic, jsme se neshodli na jediné věci,“ poukázal Snape.

Možná se nemáme příliš v lásce, ale myslím, že se navzájem známe dost dobře na to, abychom chápali, že jsou jisté věci, které by ten druhý prostě neudělal. Na rozdíl od ostatních mám představu o vaší morálce z první ruky. Vím, že byste nikdy neobtěžoval studenta, ani nikoho jiného, když už jsme u toho.“

Snape na své židli doslova ztuhnul a dlouho Harryho propaloval jedním ze svých pronikavých pohledů, který neměl daleko k tomu, aby se mu vetřel až do mysli. Nakonec jen zamumlal: „Představu z první ruky o mé morálce?“

V té chvíli to znělo, jakoby bylo nad Snapeovo chápání, že vůbec někdo může použít podobná slova v jedné větě v souvislosti s jeho osobou, natož jej dokonce bránit před ostatními. Harry si dobře uvědomoval, že by za normálních okolností k podobné konverzaci nikdy nemohlo dojít. Snape se obvykle velmi dobře kontroloval a nic si nepřipustil k tělu natolik, aby mu to mohlo ublížit. Ale dnešní události jej zasáhly stejnou silou, jako finální bitva s Voldemortem, a možná i více, protože se jednalo o čistě osobní útok. Navíc pro něj muselo být velmi obtížné jednat tak otevřeně, proto si Harry pospíšil s odpovědí: „No ano, představu z první ruky. O vaší morálce,“ zdůraznil. „Máte ji, i když to nerad dáváte najevo.“

Falešné lichotky, Pottere? To jsem o vás měl vyšší mínění,“ ušklíbl se Snape. Slova z něj odkapávala jako jed a jeho oči byly opět neproniknutelné.

Harry už s tím haštěřivým misantropem ztrácel trpělivost a vyštěkl: „Ach, do... nemohl byste si alespoň pro jednou dát pohov? Samozřejmě, že jste morální! Osud celého kouzelnického světa závisel téměř výhradně na vaší osobní morálce, když jste špehoval Voldemorta.“

To byl pud sebezáchovy,“ zavrtěl hlavou Snape, jakoby všechno, co riskoval a obětoval, vůbec nic neznamenalo. „Napleťte si pojmy. A řekl jste 'obraz z první ruky'. Přestože děláte nespočet hloupostí, obvykle nelžete, pokud k tomu nemáte mimořádně dobrý důvod. Oba to víme od našeho prvního střetu ve vašem prvním ročníku, kdy jsem dělal všechno pro to, abych vás ponížil. To, co jste řekl, jednoduše nemůžete myslet vážně, tak mě ušetřete svých vtipů.“

Vtipů?“ zajíknul se Harry, vyvedený z míry tím nařčením.

A co jiného by to mohlo být?“ zeptal se Snape a znělo to spíš unaveně, než pobouřeně.

A co třeba pravda?“ opáčil Harry. „Podívejte, klidně se jako první podepíšu pod prohlášení, že jste mizerný bastard, ale... když jste měl skutečně šanci vrátit mi každou hloupou bezvýznamnou hádku, kterou jsme mezi sebou měli... Když jste mě za ně mohl nechat zaplatit... nevyužil jste jí. To je ukázka vaší morálky.“

O čem to, k čertu, mluvíte?“

O mých hodinách nitrobrany v pátém ročníku.“

Snape se rozesmál. Nebyl to zrovna příjemný zvuk, protože mistr lektvarů se smál jednoznačně jemu, ale už samotná představa chechtajícího se Snapea byla tak zvláštní, že si Harry nemohl pomoci a vychutnával si onu novou zkušenost.

Co vás tak pobavilo?“ přerušil ho nakonec, když se zdálo, že ten posměch nikdy neskončí.

Vy, Pottere. Po těch lekcích jsme spolu stěží dokázali vydržet v jedné místnosti. Byla to naprostá pohroma. Dokonce i Albus byl nakonec nucen uznat absurditu mých pokusů vštípit vám tyto schopnosti. A vy mi teď předkládáte toto naprosté fiasko jako důkaz mé bezúhonnosti?“

Nebylo to úplné fiasko. Naučil jste mě to,“ protestoval Harry.

Byl jsem krůček od toho, abych vás zabil,“ připomněl Snape a stále se pochechtával. Byl to posměšný, urážlivý, štěkavý smích, přesto však dokázal úplně proměnit mužův obličej. Na krátkou chvíli Snape nevypadal, jakoby nesl na ramenou tíhu celého světa. Zdál se více lidský, téměř přístupný.

Možná máte pravdu, ale nepřestal jste se mi věnovat,“ trval na svém Harry. „A co víc, během našich hodin jste mi ukázal, co je skutečná morálka a čest.“

Smích ustal, jakoby někdo otočil vypínačem. Snape ho opět počastoval jedním ze svých spalujících hodnotících pohledů a pak pronesl: „Vy to myslíte vážně.“

Naprosto.“

Nemám ponětí, na co narážíte. Naše vzájemné chování bylo celý ten rok ukázkově trestuhodné,“ řekl Snape.

Harry se nervózně zavrtěl pod mužovým tmavým pohledem. Pro rozptýlení si strčil do úst smažený brambůrek a slané sousto spláchnul douškem máslového ležáku, než promluvil: „Přiznávám – tenkrát jsem vás tak nenáviděl, že jsem nemohl dostatečně ocenit, co jste pro mě dělal. Teprve když Voldemort v závěrečné bitvě pronikl do mé mysli a začal slídit po mých slabostech, došlo mi, co jste mohl provést, kdybyste chtěl být opravdu zlý. Mohl jste vyšťourat každou lež, kterou jsem vás kdy obdařil, každé mé pečlivě střežené tajemství... A potom jste mohl své činy klidně zamaskovat paměťovým kouzlem, jak to dělával Lockhart. Ale vy jste to neudělal.“

Pottere, celý kouzelnický svět očekával, že pro ně porazíte Voldemorta. Kdybych si dopřál to potěšení a udělal něco 'opravdu zlého', jak to nazýváte, Albus by pověsil můj skalp na hlavní bradavickou bránu. Jednal jsem naprosto ve svém vlastním zájmu a nebylo na tom nic morálního,“ popíral Snape Harryho tvrzení.

To nebyl strach z ředitele, co vám bránilo zneužít mě. Byla to vaše čest,“ nevzdával se Harry.

Byl to zdravý rozum, nic víc. Jen Nebelvír může přičítat tak vznešenou motivaci prosté nutnosti,“ hádal se Snape.

Podívejte se, já vím, že nejste žádný svatoušek. Je mi jasné, že jste to nedělal pro mě, ale taky jsem dost starý na to, abych si uvědomil, že jste si tenkrát v mé hlavě mohl dělat, co by se vám zlíbilo. Všechny ty kruté a hrozné věci! Ale neudělal jste to. Bylo to jen nepříjemné, protože jsme se navzájem neměli rádi a ani jeden z nás neměl zájem sdílet něco tak intimního, jako vlastní myšlenky.“

Ačkoliv se Snape po Harryho slovech cítil evidentně nepříjemně, dál téměř bez mrknutí zíral na mladšího muže.

Dělal jsem, co mi přikázal Albus. Nic víc a nic míň. Jen proto, že mi to nařídil,“ informoval ho. „Nebylo v tom nic osobního, ani čestného.“

Skutečně?“ zeptal se Harry.

Co tím myslíte?“

Nechtěl jste mě učit a on vás přinutil. Díky našim hodinám jste se dostal do pozice, kdy jste se mohl dle libosti pomstít, ale nevyužil jste jí. Nikdy jste v mé hlavě neprovedl nic, čím byste mě zranil, nebo zesměšnil. Viděl jste nespočet ponižujících věcí, ale nikdy jste je proti mně nepoužil. Ani jedinkrát. Dokonce jste se nikdy ani nezmínil o ničem, co jste během těch lekcí zjistil,“ připomněl svému bývalému učiteli Harry.

Snape přerušil oční kontakt a natáhl se po své sklence. Zvedl ji k tenkým rtům a Harry postřehl lehké chvění, které rozvlnilo povrch zlatavé tekutiny uvnitř. Připomněl si podobný postřeh z ředitelčiny kanceláře a uvažoval, jestli se ten člověk za celý den vůbec přestal třást. Jeho ocelové nervy, zdá se, povolily tváří v tvář vidině Azkabanu.

Možná jste to tenkrát nezaznamenal, ale byl jsem v mnohem zranitelnější pozici než vy,“ řekl nakonec Snape.

Jak to?“

Byl jste patnáctiletý kluk, Pottere. Nic z toho, co jsem viděl ve vaší mysli, nemohlo žádným způsobem otřást vaším postavením, i kdybych byl tak hloupý a pustil to do světa. Co nejhoršího jsem mohl říct? Že ti zaostalci, u nichž Albus trval na tom, že s nimi zůstanete, s vámi zacházeli strašně? Jediný, na koho by to vrhlo špatné světlo, by byli ti mudlové, ředitel – a já, samozřejmě. Neexistovalo nic, co bych proti vám mohl použít.“

Malfoy by z toho měl druhé vánoce,“ poukázal Harry.

Snape si povzdechl: „A co by pak udělali vaši nebelvírští přátelé? Nebo dokonce pan Malfoy? Zajímalo by mě, jestli jste někdy se svými spolužáky mluvil o incidentech, které jste zahlédl v mých vzpomínkách nebo v myslánce. To by mohlo být více, než jen ponižující. Kdybyste odhalil cokoliv z toho, co jste se dozvěděl, mohlo to vážně ovlivnit mou způsobilost učit.“

Co tím myslíte?“ zeptal se Harry a zamračil se ve snaze pochopit něco, co Snape zřejmě považoval za evidentní.

Mohl jsem se díky vám stát terčem posměchu, kdybyste chtěl. Ve skutečnosti jsem se celé dny po naší poslední lekci připravoval právě na tuto eventualitu,“ řekl Snape. „Dodnes jsem nepochopil, proč jste to neudělal.“

Před Harrym se znovu vynořily všechny Snapeovy obavy, které cítil během odpoledního nahlédnutí do profesorova nitra. I když k nim nemohl přiřadit žádnou konkrétní vzpomínku, věděl, že jeho bývalý profesor považuje zradu za nevyhnutelnost. Mohl si jen představovat, jak byl asi Snape zmatený při těch vzácných příležitostech, kdy se jí nedočkal. Věci jako laskavost a zdvořilost pro něj zřejmě byly absolutně cizí. Harrymu došlo, že je to možná poprvé od chvíle, kdy se poznali, co jej Snape vidí jinak, než jako 'syna Jamese Pottera'. A tak řekl něco, co toužil tomuto nepříjemnému muži sdělit celých jedenáct let, ale nikdy k tomu nenašel odvahu: „Neudělal jsem to, protože by to bylo kruté a špatné... A taky proto, že jsem se tehdy předvedl v tak ubohém světle.“

V jakém smyslu?“ zeptal se Snape, přestože dobře věděl, na co Harry naráží.

Ve všem. Možná jste mě neučil dobrovolně, ale dělal jste vše, co bylo ve vašich silách, abyste mi pomohl. A já... Odvděčil jsem se vám tak, že jsem zradil vaši důvěru tím nejhorším možným způsobem. Ve skutečnosti jsem nevěděl, co dělám, když jsem se tehdy podíval do myslánky. Jen jsem si byl jistý, že vám nevěřím. Ale to není omluva. Vím, že jsem se zachoval velmi špatně a... no, je mi to líto. Byl jsem k vám nespravedlivý a nezasloužil jste si to. Jen jste se mi snažil pomoci.“

U stolu zavládlo hrobové ticho. Snape se natáhl pro své pití a na jedno polknutí vyprázdnil polovinu sklenky. „Co ode mě chcete, Pottere?“

Co?“ zeptal se Harry, vyvedený z míry Snapeovým unaveným tónem.

Co znamená všechna ta náhlá... dobrosrdečnost.“

Harry nenáviděl takovou podezřívavost. Povzdechl si: „Nechci od vás nic. Jen se omluvit – pro mé vlastní i pro vaše dobro. To, co se stalo v pátém ročníku, mě velmi dlouhou dobu pronásledovalo.“ Obrnil se proti nevyhnutelnému odseknutí: 'A vy si myslíte, že jedna omluva dá všechno do pořádku?' Něco takového alespoň očekával jako typickou Snapovskou reakci na pokus o společenskou konverzaci, ale mistr lektvarů nezaútočil.

Jen dlouho mlčel a pak zdráhavě přiznal: „Byla to stěží vaše chyba.“

Cože? Slyšel jsem správně, že mě zbavujete zodpovědnosti?“ zasmál se Harry té myšlence.

Snape už se sice neusmíval, ale v očích mu problesklo něco jako pobavení. „I když se to zdá neuvěřitelné, tak ano.“

Jak můžete něco takového říct? Já...“

Měl jste pouhých patnáct let. Říkal jsem Albusovi, jak je nebezpečné vštěpovat tyto zvláštní schopnosti někomu tak mladému.“

Chcete říct, že vaše námitky nebyly osobního rázu?“ zajímal se Harry.

Samozřejmě, že to bylo osobní. Ale kromě naší osobní antipatie existovalo i jisté morální hledisko, které byl Albus opět ochoten jednoduše přehlížet ve váš prospěch.“

Jaké morální hledisko?“ dožadoval se Harry, v té chvíli stejně podezřívavý, jako Snape.

Teď už jste roky učitelem. Existuje jediný student pátého ročníku, kterého byste s lehkým svědomím zasvěcoval do tajů nitrozpytu a nitrobrany? Bez ohledu na to, jak se vám zdá nadaný nebo zralý?“ zeptal se Snape. „Přál byste si, aby měl patnáctiletý kluk schopnost nahlédnout do cizí mysli a dokázal ovlivňovat cizí rozhodnutí?“

Harry omráčeně zíral na muže před sebou. Nikdy se na to nedíval z tohoto úhlu. Představoval si páťáky ze svých hodin a musel uznat, že Snape měl pravdu. Učil pár vynikajících studentů, ale ani jediného nepovažoval za dostatečně vyspělého, aby mu dal do rukou takovou moc. Zpětně musel uznat, že se jeho svěřenci příliš neliší od rozzlobeného, zmateného teenagera, kterým býval on sám v době, kdy mu Snape představoval obě zakázané disciplíny. Vždy se domníval, že chyba byla pouze na jeho straně, ale teď si poprvé položil otázku, zda vůbec bylo vhodné pokoušet se jej naučit podobným dovednostem v tak raném věku. V minulosti dokázal vidět vždy jen to, jak oba se Snapeem jejich společné lekce nenáviděli a jak potom hrozně zradil důvěru svého učitele. Teď si však uvědomil, že něco podobného bylo od začátku naprosto nevyhnutelné. Byl zkrátka příliš mladý na to, aby dokázal vnímat citlivou povahu schopností, které si měl osvojit.

Když Harry znovu našel svůj hlas, připomněl muži proti sobě: „Učil jste mě jen nitrobranu, ne nitrozpyt. Ten jsem použil z vlastní iniciativy.“

Ale předvedl jsem vám možnosti nitrozpytu. Tím, že jsem jej na vás využíval, jsem vám ukázal cestu, ne – li přímo způsob, jak jej použít. Vždy jste byl o krok vyspělejší než vaši vrstevníci. Měli jsme to vědět.“

Snad, ale bylo to nutné riziko,“ řekl Harry.

Albus si v té době myslel totéž.“

Mrzí mě, jak to dopadlo,“ zopakoval Harry svou omluvu.

Snape si znovu usrkl ze svého pití a namítl: „Byl jste patnáctileté dítě. Sotva vám v tom věku někdo může vyčítat podobné chování.“

Ale vy jste to dělal,“ připomněl Harry.

Ano, dělal. A jsem přesvědčen, že jsem vám v závěru našeho posledního sezení uštědřil tu nejdůležitější lekci,“ potvrdil Snape. Na Harryho tázavý pohled zareagoval otázkou: „Po... mé prudké reakci na vaše slídění v myslánce... Ještě jste někdy bez rozmyslu napadl cizí mysl nebo vzpomínky?“

Harry zavrtěl hlavou a ztuha polknul. Vzpomínal si, jak byl tehdy šťastný, že se z té místnosti dostal živý.

Pak jste se naučil to nejdůležitější,“ kývnul Snape.

Po krátké pauze Harry dodal: „Ale pořád to ode mě nebylo správné.“

Správné ne, ale předvídatelné. Konec konců, který Zmijozel by byl schopen tváří v tvář takové příležitosti odolat nutkání prozkoumat mé nejosobnější vzpomínky? Troufám si tvrdit, že by na ně stála frontu i polovina personálu, kdyby se domnívali, že se s nimi dostanou ven,“ řekl Snape.

Harry se zasmál představě Kratiknota, Minervy a Hagrida, jak stojí v řadě a čekají, aby mohli nahlédnout do Snapeovy myslánky.

Kromě toho jsme měli štěstí, že byl incident, na který jste narazil, pouze osobního charakteru,“ podotknul Snape.

Hm?“ natáhl se Harry pro další brambůrky.

Byl jsem aktivním špionem v řadách Smrtijedů. Ani vy si nemůžete myslet, že jedinou věcí v myslánce byly mé vzpomínky na šikanu z dětství!“

Harry polkl sousto a přikývl: „Nikdy jsem o tom neuvažoval, ale máte pravdu. V myslánce musela být spousta věcí, v nichž jsem neměl šmejdit. Asi jsme měli opravdu štěstí.“

Ano, štěstí,“ opakoval Snape jako ozvěna.

Harry v jeho tónu zachytil sarkasmus a chopil se své šance. Vyhledal společníkův onyxový pohled, uličnicky se zašklebil a pravil: „Tak tak., Vím, že jsem šťastlivec. Když jste mě přistihl, byl jsem přesvědčen, že mě zabijete.“

Měl jsem to udělat,“ utrousil Snape, ale v jeho hlase chyběla typická nevraživost.

Jo, myslím, že jste propásl jedinečnou příležitost,“ zasmál se Harry.

A mnohokrát jsem to oplakal,“ prohlásil Snape tak vážným tónem, že přinutil Harryho smát se ještě více.

Snape nevypadal, že jej ten výbuch veselí odradil. Právě naopak. Dál upíjel ze svého nápoje a zdál se téměř spokojený.

Předchozí      Další

   

 

 

18.09.2010 23:27:13
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one