Nadpis.png
   
   
   
   
   
Tlacitko_Jednorazovky.png
Tlacitko_Kapitolove.png
Tlacitko_Drabbles.png
Tlacitko_Oznameni.png
Vzkazy.png
Kalendar.png

Dneska vám po dlouhém váhání přidávám ještě jednu maličkost. Před časem jsem se zúčastnila vlastně nikdy nevyhlášené, a přesto svého času velmi oblíbené, soutěže na téma „Kdo rozpláče Lucy“. :-) Sedla jsem k počítači a vypotila následující jednorázovku. Dnes bych asi některé pasáže přepsala, vypustila, doplnila, celkově bych se snažila vyhnout melodramatičnosti, ale povídka už byla darována a Lucy mi to zakázala. :-D Původně to sice vůbec nebylo v plánu, ale jak to tak po sobě čtu, mám pocit, že mi z toho stejně nakonec vyšel preslash... Harry/Severus, jak jinak – v mém případě. Někteří už ji možná četli na Lucyiných stránkách potter-sk, takže dělejte, jako by tu nebyla. ;-)

 

Betareadu se ujala naše známá Sevy.

 

*~*~*

 

Harry nepřítomně hleděl na první stránku Denního věštce a do čaje si házel už sedmou kostku cukru.

„Hej, kámo, jsi v pohodě?... Harry?“ Ronův hlas ho konečně probral. Trochu překvapeně zamrkal a s kroucením hlavy se u výlevky zbavil přeslazeného obsahu hrnku.

„Děje se něco, brácho?“

„Ale ne, to jen... Tady tohle,“ Harry hodil před Rona Věštce a zapíchl prst do fotografie uprostřed stránky.

„Tý jo, to je přece Snape! Slyšel jsem, že mu straší ve věži...“ ušklíbl se zrzek a se zájmem se začetl do nabízeného článku.

„Jo... Něco takového tam píšou...“

„Chichichi, co myslíš, že dělá? Vidí bílé myšky? Nebo plete ponožky na panenky? Chacha!“

Harry se znechuceně ušklíbl: „Mně to nepřijde tak vtipné, Rone.“

„A proč? Šest let nám ztrpčoval život na každém kroku, tak ať si taky užije!“ Ron se s chutí zakousl do topinky s marmeládou a dál se pobaveně probíral novinami.

„Myslíš, že je to vážné, Rone?“

„Nevím a je mi to fuk.“

„Zajímalo by mě, jestli za ním někdo chodí...“

„Harry, prosím tě! Co tě to popadlo? Je to Snape! Jenom pitomý netopýr Snape, chápeš?“

„Ale bez něj bychom to před půl rokem nezvládli...“

„Jo a bez sto padesáti dalších lidí taky ne, takže se uklidni a pohni se, nebo přijdeš pozdě do kurzu a víš, co bude pak: správný bystrozor á blá blá á blá blá...“

Harry jen protočil oči a zvedl se k odchodu.

---

Stál na nemocniční chodbě a s výrazem nejvyššího zděšení pozoroval muže v pokoji za skleněným oknem. Ten seděl na zemi v oranžovém ústavním pyžamu a s hlubokým soustředěním kutálel po zemi sadu barevných balónků. Míčky byly očarované a čas od času některý z nich vyskočil do výšky a udělal kotrmelec. Muž na to reagoval nadšeným smíchem a tleskáním.

„Takhle vypadá pořád?“

„Ne, pane Pottere. Má i světlé chvilky, ale s politováním musím konstatovat, že jich ubývá.“

„Světlé chvilky?“

„Ano. Prostě je doba, kdy se chová jako batole a potom 'blik' a je z něj zase ten protivný Severus Snape, jakého si pravděpodobně pamatujete ze svých školních let.“

„Jen tak... 'blik'?“

„Promiňte. Neumím to vyjádřit jednodušeji,“ usmál se léčitel.

„Ne, o to nejde. Totiž... Co děláte potom?“

„Po čem, pane Pottere?“

„No po tom... bliknutí.“

Léčitel se zasmál: „Obávám se, že vám příliš nerozumím. Co bychom měli dělat?“

„Já nevím – dáte mu šaty, hůlku , vezmete ho do knihovny nebo mezi lidi...“

Znovu úsměv. „Obávám se, že na to tady nemáme dostatek možností. Pan Snape byl kvůli svému mentálnímu postižení prohlášen nesvéprávným, a jako takový nemá nárok držet u sebe hůlku, stejně jako si nemůžeme dovolit, aby se samostatně pohyboval kdekoliv mimo naše uzavřené oddělení. A společnost... Na to skutečně nemáme dost pracovních sil. Obvykle tento typ povyražení poskytuje rodina, známí... Ale za ním, z celkem pochopitelných důvodů, nikdo nechodí...“ léčitel omluvně pokrčil rameny.

„Takže je tady pořád sám? Mezi čtyřmi holými stěnami? Bez své magie, bez možnosti zaměstnat se?“ Harrymu se zatočila hlava. „Zblázní se z toho!“

Léčitel se znovu zasmál: „Vaše obavy jsou, myslím, celkem bezpředmětné, mladý muži... Podívejte se na něj! Jeho duševní zdraví bylo vážně narušeno působením jedu toho obludného Voldemortova hada a také dlouhodobým komatem. Den za dnem mu odumírají další a další nervová spojení a přijde čas, kdy natrvalo zůstane dítětem.“

„Batoletem?“

„Na nějakou dobu, pane Pottere. I pak budou jeho mentální schopnosti zřejmě klesat, tak říkajíc k nule.“

Harry se musel několikrát nadechnout. „A léčba?“

„Dostává své lektvary zpomalující degeneraci, ale způsob, jak celý proces zastavit, nebo dokonce zvrátit, neexistuje.“

„Jste si jistý?“

„Naprosto,“ léčitelovou tváří se mihnul stín nevole.

„Ale on sám je mistr lektvarů. Možná by dokázal něco vymyslet...“

„Pane Pottere, věřte mi, že kdyby to bylo možné, dávno by to udělal – dokud mu bylo lépe.“

„Mohu nějak pomoci já?“

„Obávám se, že ne. U podobných pacientů obvykle doporučujeme rodině alespoň občasné domácí ošetřování. Podle našich zkušeností dokáže patřičná stimulace pomoci podpořit účinky zpomalujících lektvarů a také zlepšit psychický stav pacientů. U něj tuto možnost nemáme...“

Harry znovu sledoval míčky tančící kolem hrajícího si muže a bylo mu zle. Nevěděl přesně, co cítí. Vybavoval se mu moment, kdy se v Chroptící chýši díval do očí umírajícího Snapea a potom pocity, jež se dostavily ve chvíli, kdy si v noci po Voldemortově smrti uvědomil, co všechno viděl ve Snapeových vzpomínkách. Tohle byla podobná směs prázdnoty, smutku a podvedení...

„Mohu za ním?“

„To je na vás. Počítejte s tím, že takhle nikoho nepoznává. Až budete odcházet, nezapomeňte ho zavřít, aby neutekl...“

---

Seděl na podlaze mezi tančícími míčky. „Profesore?“ Muž sebou trhnul a zvedl k němu ostražitý pohled. Plaše se usmál.

„Ahoj... Mám balonky. Podívej, jak umí skákat! Když se snažím, podaří se mi je zachytit ve vzduchu. Takhle.“ Snape cukl rukou a chytil do štíhlých prstů červený míček zrovna uprostřed jednoho z kotrmelců. Šťastně se zasmál. „Vidíš? Jednou budu hrát chytače. Máš rád famfrpál?“

Harrymu se sevřelo srdce.

---

Pane Pottere! Vaření lektvarů je vysoce sofistikované a přesné umění. To není jako naskočit na koště a bez sebemenší mentální námahy se honit za třepotající se zlatou kuličkou. Tady se po vás vyžaduje alespoň minimální zapojení šedé kůry mozkové a pečlivá příprava na hodiny. Máte-li problémy s pochopením takové základní věci, měli bychom to možná probrat dnes večer u čistění kotlíků. Odebírám Nebelvíru deset bodů za zanedbání domácího studia.“

---

„Harry, ty jsi cvok!“

„Hm...“

„Hm? To je všechno, co na to řekneš? Ty se rozhodneš nasadit si do baráku blázna a jediné vysvětlení, které k tomu máš je HM? Co blázna! Kdyby to byl obyčejný blázen. Ale tohle je zatracený umaštěnec Snape, Harry! Zblázněný Snape!!!“ Ron třeštil oči a sotva popadal dech, jak byl rozčilený.

„On není blázen, Rone. Je nemocný.“ Harry vypadal unaveně.

„Nemocný? Sakra, brácho, ten chlap se chová jako mimino! Co s ním budeš dělat? A co škola?“

„Dostane ošetřovatelku. Bude s ním přes den od pondělka do pátku a já budu mít na starosti jen víkendy. A ještě ne všechny, když si připlatím... A navíc – není takový pořád. Někdy se chová stejně, jako kdysi.“

„Tím hůř! U Merlinovy brady, Harry! To prostě nemůžeš myslet vážně!“

„Já ho tam nenechám, Rone.“

„Proč?“

„Nevím. Nemůžu.“

„Harry, prosím tě, aspoň se s někým poraď.“

„Nenechám ho tam...“

---

„Takže... Ještě se mi podepište tady, tady a tady, pane Pottere. Četl jste všechny dokumenty pečlivě? Dnešním dnem přebíráte morální i hmotnou zodpovědnost za nesvéprávného Severuse Snapea, narozeného 9.1.1959, a stáváte se jeho opatrovníkem ve všech níže uvedených bodech. Nemáte právo nakládat s jeho nemovitým majetkem, jakož i finančními prostředky, ale ve vaší péči bude uschována jeho hůlka a ostatní osobní majetek. U těchto komodit na vás, v případě úmrtí svěřence, přejdou všechna vlastnická práva. Dále se zavazujete poskytnout nemocnému veškerou potřebnou léčbu a péči dle přiložených instrukcí. Dovoluji si znovu upozornit na fakt, že dotyčný nemá právo nosit a používat hůlku ani další kouzelnické artefakty a při porušení tohoto zákazu budete podroben správnímu řízení... “

Léčitel se na chvíli zadíval Harrymu do očí a tiše pronesl. „Pane Pottere, byl jste upozorněn, že pacient trpí ve svých jasných chvilkách silnými depresemi. Považuji za svou povinnost důrazně vás varovat před sebevražednými sklony pana Snapea. V případech jako je tento, zvláště u vysoce inteligentních jedinců, se nejedná o nic vzácného. On sám má za sebou dva nepodařené pokusy...“

Harry zalapal po dechu.

Zabezpečte dům, pane Pottere. Hlídejte ho... Pane Snape! Snape, pojďte sem! Půjdete domů. Tady, pan Potter si vás odvede...“

Muž zvedl k chlapci pohled a usmál se. Už se přece znali. Zlehka vstal a vsunul svou dlaň do Harryho ruky. „Ahoj! Budeme se přemísťovat?“ v černých očích svítila zvědavá naděje.

---

Výborně, pane Pottere! Těší mě, že jste se k nám konečně připojil! Doufám, že máte pro svůj pozdní příchod dostatečně dobrý důvod. Můžete se o něj podělit se svými spolužáky? Ne? Mám se tedy domnívat, že nejste schopen včasného a samostatného přesunu z velké síně do sklepení? Možná potřebujete doprovod? Jsem si jist, že se najde někdo, kdo bude s radostí vodit samotného velikého Harryho Pottera za ručičku, aby trefil na své hodiny... Odebírám Nebelvíru pět bodů!“

---

„Kde to jsem?“

„Pane profesore?“

„Pottere! Jak mi tohleto vysvětlíte?“ Snape se neurčitě rozmáchl rukou a vrhl na Harryho nejistý pohled.

„Jste v mém domě na Grimmauldově náměstí, pane. Měl byste si to tady pamatovat z dob Fénixova řádu.“

„Ve vašem domě? Proč?“ Snažil se ovládat a propašovat do svého hlasu vztek, ale Harry jasně cítil jeho stísněnost.

„Ano pane. Odvedl jsem vás z nemocnice a budete teď bydlet se mnou.“

„Ptal jsem se proč!“

Harry nejistě pokrčil rameny a vyhýbal se Snapeovu pohledu. „Myslím, že to pro vás bude lepší, pane. Budete se moci volně pohybovat po celém domě a je tady veliká knihovna. Můžete studovat. Dostanete se i ven, když budete mít zájem a... Já nevím... Třeba budete chtít občas s někým mluvit...“

„Výborná řeč, pane Pottere! A teď mi laskavě odpovězte na mou otázku. PROČ jste mě sem přivedl?“ Snapeův pohled byl temný a zlověstný. Harry se nedokázal ubránit úsměvu.

„Je na mě něco směšného, Pottere?“ Stažené rty a chladná grimasa.

„Vůbec nic pane. To jen... Vítejte! Provedu vás domem.“

---

Snape ležel na zemi v obývacím pokoji a listoval si Bajkami barda Beedleho. „Harry, proč má ten kouzelník tak dlouhé vousy?“

Harry zvedl hlavu od své vlastní knihy. „Je velmi starý, tak asi proto.“

„Viděl jsi někdy někoho s takovou bradou?“

„Ano, kdysi jsem takového muže znal.“

“Koho?“

„Byl to profesor Albus Brumbál, ředitel Střední školy čar a kouzel v Bradavicích.“

„Profesor?“

„Ano.“

„Jmenoval se jako já?“

„Ne, proč?“

„Taky mi říkáš profesore...“

„Aha. Ne, vy... Ty jsi Severus...“

„Severus?“

„Ano.“

„Hm. Tak mi radši říkej Severusi. 'Profesore' zní divně. Severus se mi líbí... A Harry?“

„Ano?“

„Ta škola, Bradavice... Taky tam budu chodit?“

---

Ale ale, kohopak to tady máme? Samotný pan Potter s doprovodem! Mé poslední varování jste zřejmě nebrali dostatečně vážně, že? Tři nebelvírští studenti uprostřed noci a na kraji Zapovězeného lesa... Myslím, že dnes mám šťastný den. Své vysvětlení si laskavě schovejte pro pana ředitele. Jsem velmi zvědavý, jestli bude nadále cítit povinnost ochraňovat tři studenty, kteří nejsou schopni uposlechnout ani jeho nejzákladnější nařízení...“

---

Harry se vrátil ze školy pozdě odpoledne. Snapea našel v knihovně, zabraného do nejnovějšího pojednání o lektvarech.

„Dobrý den, pane profesore.“

„Pane Pottere.“

„Jaký jste měl den, pane?“

Ve Snapeových očích se nebezpečně zablýsklo a Harry musel potlačit nutkání otočit se na podpatku a opustit místnost.

„Skvělý pane Pottere! Opravdu skvělý. Mohu vám jej popsat do posledních podrobností...“ Snapeovu tvář zdobil jeden z nejironičtějších úšklebků a Harrymu vyschlo v ústech.

„Posaďte se přece a poslechněte si to...“ slova se táhla jako med a Harrymu z nich naskakovala husí kůže. „Tak čím začneme? Ah jistě – ráno. U snídaně jsem příjemně polil čajem svou ošetřovatelku, slečnu Elliotovou, a poté jsem odběhl do své ložnice, roztloukat tu úžasnou dózičku plnou barevných bonbónů. Koho by napadlo, že má šroubovací víko! Trochu jsem se přitom pořezal, ale nevadí. Svým nepřeslechnutelným křikem jsem přivolal pomoc a mohl jsem se s chutí vrhnout do stavění domečků pro pavouka Tobyho. Víte, že u mě pod postelí bydlí pavouk? No ano, pane Pottere. Vskutku. Ale mé stavitelské umění se mu zjevně nezdálo dost dobré a k mé velké lítosti utekl. Přišel při tom o dvě pravé nohy a opravdu upřímně jsem to oplakal. A potom oběd. Zvláštní, jak nesnáším rajčatovou omáčku a co všechno se s ní dá podnikat. Ale slečna Elliotová se opravdu zlobila, když zjistila, že jsem na stěnu v kuchyni namaloval ty krásné obrázky... Vyčerpán jejím kázáním jsem po jídle brzy usnul. Naštěstí. Odpoledne se již nedělo nic podstatného. Po lehké svačině jsem se odebral do knihovny a začetl se do článku o nejnovějších objevech na poli zvětšovacích lektvarů, abych vyčkal kýženého příchodu svého opatrovníka...“

Snape mluvil ostře a oči mu plály potlačovaným hněvem. Harry, cítil, jak se mu zrychluje tep a ze všeho nejvíce měl chuť utéct, ale druhá polovina jeho já v tom nechtěla Snapea nechat.

„Vy... Vy si to pamatujete, pane?“

„Co přesně máte na mysli, pane Pottere? Nebo vás mám titulovat jinak? Jste přece můj zákonný zástupce, že?“ jízlivost mu kapala ze rtů.

„Ty... věci... co děláte, když...“

„Á, myslíte, jestli si vybavuji ty šťastné chvíle svého druhého mládí. Ale jistě! A náramně si to užívám! Měl byste si to taky někdy zkusit...“

„Je mi to líto pane.“

„Líto? Vám je to líto? A co přesně, Pottre? Čeho litujete? Že je ze mě troska? Že se můžete dnes a denně pást na mé bezmoci? Že nade mnou konečně máte navrch a já s tím nedokážu hnout? Co vás na tom tolik trápí?“

„Nemůžete za to, pane. Je to nemoc...“

Snape si odfrknul a opřel se do lenošky. „Zeptám se vás znovu, pane Pottere: proč? Proč jsem tady?“

Harry upřeně studoval ruce ve svém klíně a nakonec se odhodlal tiše promluvit: „Nemohl jsem se na to dívat. Jednali s vámi jako se zvířetem. Celé dny a noci zavřený ve čtyřech bílých zdech, bez možnosti úniku. Jen najíst, užít lektvary a spát. To bylo to jediné, o co se starali. Já vím, tady to není o mnoho lepší, ale... Máte tady knihy... Přinesl jsem i mnoho vašich a jestli chcete, mohu se zastavit pro další. A... jeden hloupý člověk na mluvení je více než žádný člověk. A jestli máte nějakého přítele, já... vezmu vás tam. Vezmu vás mezi lidi. Už jsme spolu párkrát byli venku, jen...“

„Jen jsem se vás držel za ruku jako klíště a vší svou silou vás tahal na průlezky v sousedním bloku...“ tentokát slyšel Harry z profesorova hlasu jen hořkost. Zlost a jízlivost se někam vytratily.

„Nemám žádného přítele, pane Pottere. A vy nejste hloupý. Omluvte mě, prosím...“

„Pane profesore?“ odvážil se Harry a Snape se zastavil s rukou na klice.

„Je... Je to všechno tak zlé?“

Snape dlouho neodpovídal, jen Harryho upřeně pozoroval. „Ještě horší, pane Pottere. Mnohem horší...“

---

„Harry?“

„Jo?“

„Kdo je Voldemort?“

Harry se zamračil: „Proč se na to ptáš, Severusi?“

„Nevím... Něco... Bojím se kvůli němu usnout.“

„Zdá se ti o něm?“

„Ne, myslím, že ne. Jen mám strach. Je zlý?“

„Ne, Severusi. Nemůže být zlý. Je mrtvý. Nemusíš se ho bát.“

„Mrtvý?“

„Ano.“

„Ty jsi ho porazil.“ To nebyla otázka, jen užaslé konstatování.

„Záleží na tom, Severusi?“

„Myslím, že jo. Mám tě za to rád, Harry...“

„Taky tě mám rád...“

---

Pane Pottere, jste v pořádku? Nehýbejte se, odnesu vás na ošetřovnu. Byl jste zraněn...“

Pane profesore...“

Ššššt. Už tam budeme.“

Kde je Voldemort?“

Utekl.“

Ublížil někomu?“

Jen Vám. Ředitel dorazil včas. Pottere, co vás to napadlo, hrát si zase na hrdinu? Nemáte toho ještě dost?“

Kdo přede mě vyčaroval ten štít?“

Už mlčte.“

---

„Dobrý den, slečno Elliotová. Kde je profesor Snape?“

„Pane Pottere, musím s vámi mluvit. Já – omlouvám se. Jen na chvíli jsem ho nechala samotného v kuchyni a...“

Harrymu se z obličeje vytratila barva. „Co je s ním? Kde je?“

„Ne, ne, nebojte se, je v pořádku. On... pořezal si zápěstí, ale byla to jen chvilka. Přišla jsem na to okamžitě, stačilo jednoduché kouzlo. Opravdu. Dostal uklidňující lektvar a spí. Je mi to opravdu strašně líto. Byl to jen okamžik.“

„Čím si to udělal?“

„Nožem, pane. Už jsem zajistila všechny zásuvky, bez kouzla se k ničemu ostrému nedostane.“

„V pořádku, slečno. Myslím, že si také potřebujete odpočinout. Nedělejte si starosti, postarám se o něj.“

---

„Severusi, Spíš?“

„Mhm.“

„Měl jsem starosti. Už je to pár hodin, co jsem doma. Nemáš hlad?“

Zavrtění hlavy.

„Cítíš se lépe?“

„Omlouvám se.“

„Můžu ti nějak pomoct?“

„Ne, Harry. Chtěl jsem to udělat sám. Pomoct si sám. Takhle to bylo hloupé. Opravdu se omlouvám.“

„Nikdy jsi neutíkal.“

„Vždycky mělo smysl bojovat.“

„Teď už ne?“

„Nechci to takhle. To nejsem já.“

„Pro mě ano.“

„Děcko, co nechce pustit tvou ruku a plácá omáčku po stěnách?“

„Ne. To je tvůj mladší bráška. Jsme kamarádi. Tak ještě zavři oči, posadím se k tobě. Máš zpocenou dlaň...“

---

„Dobré odpoledne, Severusi! Dnes jsme skončili o něco dříve, tak jsem dal slečně Elliotové volno a můžeme někam vyrazit, co ty na to?“

Snape seděl na svém obvyklém místě u krbu v knihovně a zíral do plamenů Na kolenou měl rozloženou jakousi tlustou knihu a jemně hladil její zažloutlé stránky. Harryho si snad ani nevšimnul.

„Severusi, jsi v pořádku?“

Muž se konečně vzpamatoval a lehce potřásl hlavou. „Dnes se mi nikam nechce.“ Zavřel oči a instinktivně si třel čerstvé jizvy na svých zápěstích.

„Bolí to?“ Harry si klekl před pohovku a opatrně prohmatával Snapeovy rány. V poslední době si často nebyl jistý, se kterým Snapem zrovna hovoří.

„Nemůžu číst, Harry...“

„Prosím?“

Severus měl stále pevně semknutá víčka, ale když ucítil, že jemný pohyb na jeho zápěstí ustal, otevřel oči. Temné, smutné a bez naděje. „Nedokážu číst...“

„Jak to myslíš?

Snape zavrtěl hlavou. „Ze začátku se mi jen pletla některá písmena. Trochu. Dalo se to zvládnout. Namlouval jsem si, že mi slábne zrak... Ale... Vidím dobře víš...“

„Severusi...“

Snape už zase zíral do plamenů, ruce stále v Harryho dlaních. „Věděl jsi, že kouzelné vlastnosti lektvaru se odvíjejí i od typu plamene, na kterém byl připraven?“

„Ne,“ Harryho hlas zněl dutě.

„A vidíš, je to tak. Když umícháš tři lektvary s naprosto totožným složením, ale jeden budeš vařit na kouzelnickém ohni, druhý na plameni živeném dřevem a třetí na plynovém kahanu, můžeš získat látky s naprosto odlišnými vlastnostmi.“

Harry mlčel. V krku mu rostla tuhá boule a nutila ho polykat.

„Když jsem pracoval jako dvojitý agent, při každé cestě k Voldemortovi jsem měl v kapse hábitu připravenou malou zelenou lahvičku. Pojistku. Kdyby se něco zvrtlo. Stačilo vyndat zátku a polknout - jeden jediný doušek. Konec by byl bezbolestný a jed v těle už po několika minutách nezjistitelný. Všechno by ukazovalo na náhlou srdeční slabost. Ta lahvička ještě leží ve spodní zásuvce mého stolu ve sklepení.“ Snape se uchechtl. „Pokud je ještě můj... Byl jsem tam doma. Kdysi...“ Znovu vyhledal Harryho oči: „Teď by se mi hodila. Neumíš si představit, jak moc...“

---

Profesor Snape kráčí mezi lavicemi v podzemní učebně lektvarů a nahlíží do kotlíků, aby zkontroloval bublající obsah. „Výborně, pane Malfoyi a pomozte panu Goylovi, má nějaké potíže.“ Podrážděně nasaje vzduch: „Pane Longbottome! Vaříte klíh na boty nebo lektvar na zacelení ran?“ Jedno energické mávnutí hůlkou a Nevillův kotlík je prázdný. „Začněte znova!“

Harry cítí za zády Snapeovu přítomnost. Téměř se ho dotýká a do ucha mu jízlivě zasyčí: „Tohle má být váš hojivý lektvar, pane Pottere? Možná byste ho rád vyzkoušel po některém ze svých nočních dobrodružství v zakázaném lese, není liž pravda...“ Hůlka zasviští kolem Harryho hlavy. „Znova!“

---

„Severusi, ještě jednu lžičku. Aspoň malinkou... Ham!“ Harry je zpocený, unavený a frustrovaný. Už půl hodiny se snaží do muže před sebou dostat večeři, ale bez valného úspěchu. Lepkavou ovesnou kaši už má na košili, kalhotách i brýlích. Snape nemluví, jen se rozverně směje, plácá rukama a metá kolem sebe další patlavé hrudky. Když jedna přistane na Harryho nose, tleská a natahuje upatlanou ruku, aby kaši setřel a strčil ji do pusy.“

„Slečno Elliotová, už to někdy bylo takhle zlé?“

Ošetřovatelka jen němě zavrtí hlavou.

„Ale asi to teď budeme muset očekávat častěji, že?“

„Obávám se, že ano. Je mi líto.“

„Tohle nemá smysl. Prosím vás, vezměte ho do koupelny, spláchněte z něj to svinstvo a odveďte ho do ložnice. Přijdu tam. A děkuji, že jste dnes zůstala. Nevím, jak bych to bez vás zvládnul. Vyspíte se v pokoji pro hosty?“

„Jistě, pane, to není problém.“

Když Harry v kuchyni osaměl, několika zkušenými pohyby hůlkou uklidil nepořádek a vyčerpaně se zhroutil do židle. Sundal z nosu brýle a unaveně si třel spánky. „Ach, Severusi...“

---

Legilimens! Vyhoďte mě, pane Pottere! No tak, vyhoďte mě ven! Hned! Braňte se! Je to váš mozek, váš nástroj, jen vy ho musíte ovládat! K čemu vám bude ten kus masa, pokud jej propůjčíte jemu. Bez mozku je člověk jen zvířetem, Pottere. Chcete být Voldemortovým zvířátkem? Ne? Tak už mě, k čertu, vyhoďte ze své hlavy!“

---

Harryho probudilo ostré zvonění. Kouzelný alarm nainstalovaný ve Snapeově ložnici signalizoval, že se něco děje. Harry nahmatal své brýle a potmě tápal chodbou k sousedním dveřím.

„Severusi, stalo se něco?“ Rozsvítil dvě svíce vedle Snapeova lůžka a zamžoural, jak se jeho oči přizpůsobovaly světlu. Snape seděl na posteli a šokovaně zíral do svého klína. Mokré kolo na Severusově prostěradle a na kalhotách nenechalo Harryho dlouho tápat, co ten šok způsobilo. Harry několikrát zalapal po dechu a pro tuto chvíli si zoufale přál, aby muž před ním byl zrovna tím malým Severusem, čtyřletým bráškou, který omluvně pokrčí rameny a pomůže Harrymu převléci postel. Ale malý Sev by se netvářil takhle. Ne. Chtěl ho chytit za ruku, pohladit, utěšit, ale něco ve Snapeově výrazu ho odradilo.

Raději přešel dvěma rychlými kroky k prádelníku a začal překotně vyhrabávat čisté pyžamo a povlečení.

„Vypadni, Pottere!“

Harry se zděšeně otočil a k hrudi tisknul hromádku čistého prádla. Snapeův výraz se pomalu měnil od zděšeného, přes bolestný až k zuřivému. „Já jen...“

„Vypadni odsud!!!“ Snapeův obličej se stahoval nepříčetnou bolestí a na spáncích mu nabíhaly žíly.

„Severusi, já...“

Snape se vymrštil z postele a dvěma dlouhými skoky se ocitl u Harryho. Dalším chvatem jej přitiskl ke zdi a prudce jím třásl, až Harryho hlava narážela do tvrdých cihel a před očima se mu jiskřilo.

„Vypadni odsud, rozumíš! Ztrať se mi z očí ty jeden malý, sobecký, egoistický spratku. Nenávidím tě a nechci tě tady! Ať už tě nevidím! Tak co stojíš? Tohle jsi chtěl? Tohle? Ponížit mě? Zesměšnit? Chechtat se mi do očí? Tak si posluž! Posluž si! Dneska máš velký den, Pottere! Tak se kochej, ty malý, bezcitný zmetku!“

„Chci ti pomoct...“ šeptal Harry.

„Pomoct? Ty mi chceš pomoct? Lžeš! Je ti jedno, jak se cítím, jen se paseš na mém ponížení. Kdybys mi chtěl pomoct, dávno bys to udělal. Ale ty se mi radši budeš vysmívat!“

Harry byl v šoku. Díval se do té tváře, cizejší než kdy předtím, a měl strach. Hrozný strach. Instinktivně si zakryl rukama obličej a čekal ránu, která nepřišla. Nakonec se Snapeovi vyškubnul, vyběhl z místnosti a zabouchl za sebou dveře. Snape, zmožený vztekem a studem, se zhroutil na zem do hromádky čistého prádla

„Pane Pottere, je všechno v pořádku?“ Ošetřovatelka, probuzená nečekaným hlukem, stála na prahu ložnice pro hosty a třeštila vylekaně oči.

Harry zavrtěl hlavou a ztěžka ze sebe vypravil: „Hlídejte ho prosím, ale nechoďte tam. Ne hned. Až za čas. Jen sledujte alarm...“ Pak se bez dalšího vysvětlení pustil dolů po vrzajících schodech.

---

Harry vyběhnul z domu jako šílený. Hnal se potemnělými ulicemi Londýna hlava nehlava, ruce a nohy se mu třásly, ve spáncích tepala krev a srdce mu bilo až v krku. „Ten, ten, ten... Co si o sobě vlastně myslí! Kdo mu dal právo takhle se mnou jednat! Bastard! Umaštěnec! Bezcitný idiot!“ Harry měl pocit, že se mu rozskočí hlava, že mu mozek vyletí ušima, jak mu v nich hučelo. Běžet, běžet, běžet... pryč od něj! Pryč od toho hnusného netopýra! Od toho jízlivého parchanta... Míhající se stíny kolem Harryho se pomalu začaly rozmazávat a chlapcovy nohy konečně vypověděly službu. Zhroutil se na lavičku na zastávce autobusu, hlavu složenou v dlaních, a snažil se popadnout dech.

„Co po mě chceš, Severusi Snape?“ mumlal nepřítomně. „Nemůžu ti dát víc! Neumím tě uzdravit! Ale jsem, sakra, jediný člověk na tomhle zatraceném světě, kterého ještě zajímáš, tak se ke mně nechovej jako ke kusu hadru! Snažím se, snažím, SNAŽÍM!!! TAK CO JEŠTĚ CHCEŠ!!!“ Poslední slova už křičel a okolní okna se začala rozsvěcet. Harry zavrtěl hlavou a rychle se zvednul. Noční vánek mu pročísl vlasy. „Ale on ti přece řekl, co chce... Řekl to vlastně mockrát, ale ty to nechceč slyšet...“ pištěl zlomyslný hlásek v Harryho hlavě. „Chce to skončit Harry... Chce nemyslet, nebát se, nebýt...“

Harrymu se rozšířily oči hrůzou. Jistě, Snape to říkal. Mockrát to křičel všem přímo do uší, když si znovu a znovu sám ubližoval. Ale Harry ho nechtěl slyšet. TOHLE nechtěl slyšet. Nestane se jeho vrahem! I kdyby mu měl do smrti měnit pleny, neudělá to! Nenávidí ho! Nenávidí? To přece ani nejde. Nedokáže nenávidět člověka, který si zaslouží lítost. Lítost? Zatmělo se mu před očima. Lituje Severuse Snapea. Toho Snapea, který budil hrůzu, Snapea, jehož druhé jméno bylo sebeovládání. Snapea, který dokázal sedmnáct let lhát do očí Voldemortovi. Lituje člověka, který mu zachránil život... Lítost... Možná cit, kterým ten muž pohrdá nejvíc na světě. A litují ho lidé, kterými nepohrdá o nic méně...

Harry se musel na chvíli zastavit a několikrát se zhluboka nadechnout. Svět Severuse Snapea se zhroutil v okamžiku, kdy se do jeho krku zakousla Nagini a vpravila do něj svůj jed. A tehdy měl skončit i jeho život. Měl zemřít stejně, jako žil: s hrdostí. Místo toho se probral na nemocničním lůžku jako bytost s odumírajícím mozkem, bytost odkázaná na pomoc lidí, pro které nikdy nebyl více, než bezcitná zrůda. Bytost s vysokým intelektem, která tohle všechno ví... A zoufale chce zpět své staré já. Svou důstojnost...

Harrymu se zvedl žaludek. Už se zase celý třásl a měl nutkavou potřebu schoulit se někomu v náručí a křičet. Místo toho opět pohnul nohama a zamířil dál. Jenomže kam, dál? Kam? Za ním ne. Ještě ne... Hukot v uších se vrátil... Domů... Potřebuje domů... Ano, půjde domů...

Aniž by si Harry přesně uvědomil, co dělá, ucítil na těle známý pocit přemístění a zamrkal do tmy před sebou. Musel se usmát: „Tak domů, Harry?“ zašeptal. Stál na hranici Bradavických pozemků a hypnotizoval majestátní siluetu hradu. „Ach ano, tady jsem doma...“ Opatrně vykročil za tím vytouženým stínem.

Nedošel. S každým metrem se vynořila jedna vzpomínka. Moudrý klobouk, Hedvika, Ron a Hermiona, pohyblivá schodiště, Harryho ložnice, Brumbál a jeho úsměv, strop ve Velké síni posetý hvězdami, noční toulky hradem pod neviditelným pláštěm... A Snape - plížící se chodbami a pouštějící hrůzu. Snape... Harrymu se vybavila jeho zlověstná silueta, rty stažené do tenké linky a jízlivé: „Ale ale, pane Pottere, copak dělá student v tuto noční hodinu mimo svou ložnici?“ Dech se mu zadrhl v hrdle a otočil se na podpatku. Do hradu nepůjde. Vlastně si byl najednou jistý, že existuje jen jediné místo, které mu přinese klid a rozhřešení. Klopýtal tmou za bílým náhrobkem na břehu jezera...

---

„Pane řediteli?“

„Ano, Harry...“

„Profesor Snape je nemocný.“

„Já vím Harry“

„Nikdo mu nemůže pomoct.“

„Ne Harry.“

„On se trápí...“

„A ty?“

„Myslím, že už nechce dál žít,“ Harryho hlas slábnul.

„Severus Snape je hrdý muž, Harry.“

„Chtěl bych ho vyléčit.“

„Chlapče, to není ve tvé moci. Profesor naplnil svůj osud.“

„Pomohl mi. Všem nám pomohl. Byl tak... statečný a... sám... Nezaslouží si tohle. Já... on se choval... to je jedno, jakkoliv. Má teď být silný a sarkastický a má námi opovrhovat. A míso toho je tak...“

„Co, Harry?“

„... bezmocný...“ Harryho hlas se třásl potlačovaným pláčem.

„Záleží ti na něm, Harry?“

„Nevím.“

„Nevíš?“

„Je mi ho líto. Ne, ne, líto ne. Nechci ho litovat. Vážím si ho. Chci mu pomoct. Chci, aby mu bylo lépe. Chci ho zase nenávidět...“

„Proč jsi přišel, Harry?“

„Bojím se.“

„Čeho se bojíš?“

„Prosil mě o pomoc.“

„O jakou pomoc Harry.“

„Chce umřít...“

„...“

„Pane?“

„Ano, Harry.“

„Proč nic neříkáte?“

„Na tohle se nedá nic říci, Harry. Profesor Snape je dospělý člověk a zodpovídá za svůj život sám. Pokud se rozhodne dobrovolně z něj odejít, je to jeho svobodná volba a má na ni nárok. Na co právo nemá, je nutit ke spolupráci mladého nevinného chlapce. Nesmí po tobě chtít, aby sis pošpinil ruce jeho krví. Je to sobecké a kruté přání.“

„Ztrácí svou duši, pane...“

„Harry... Nemůžeš si takhle ublížit. ON ti nesmí takhle ublížit!“

„A vy jste mohl?“

„Cože?“

„Žádal jste ho o smrt, nebo se mýlím? Ne, nežádal. Vy jste ho NUTIL! Nutil jste ho, aby vás zabil!“

„To byla jiná situace, Harry. Severus byl o mnoho starší, než jsi teď ty, a zdaleka ne nevinný, on...

„Já taky nejsem nevinný. Zabil jsem Voldemorta.“

„Jen jsi se bránil. Voldemorta zabila jeho vlastní kletba, vzpomínáš?“

„Myslíte, že jste Snapeovi neublížil?“

„Obávám se, že ano.“

„Musel jste to vědět už tehdy. Tak proč jste to po něm chtěl?“

„Harry...“

„Ne,“ vydechl Harry. „Neříkejte nic. Viděl jsem jeho vzpomínky a znám vaše důvody, opravdu. Jen – snažím se pochopit, jak moc zoufalý musí být muž, když dokáže žádat o něco takového.“

„Velmi. V bezvýchodné situaci, řekl bych.“

„Děkuji pane.“

„Harry?“

„Ano pane řediteli...“

„Dávej na sebe pozor...“


---

Ráno zastihlo Harryho vyčerpaného a přemoženého tíhou vlastních pocitů. Opatrně otevřel vstupní dveře svého domu a vešel do haly. Obklopilo ho mrtvé ticho. Všichni ještě spí...

Dopřál si nekonečně dlouhou horkou sprchu a vklouzl do postele. Věděl, že dnes nebude spát, že nedokáže spát, ale ještě neměl sílu čelit tomu, co musí přijít dál. Přikrývku si přitáhl až k bradě, prázdné oči upřené ke stropu, zoufalá touha vypnout alespoň na chvíli ten film ve své hlavě...

Ze spodního patra zaslechl první ranní zvuky. Dům se probouzí. Harry ne. Harry dnes bude jen kusem nábytku, polštářem na své posteli, ne – pírkem z toho polštáře. Foukne do něj průvan a on poletí...

O půl dvanácté se ozvalo nesmělé zaklepání. „Pane Pottere? Pane Pottere, jste doma?“ Ošetřovatelka. Má obavy...

„Omlouvám se, slečno Elliotová. Necítím se dnes dobře. Prosím, postarejte se o profesora Snapea a zítra si můžete vzít celý den volno.“

„Ano pane. Mám vám sem přinést oběd?“

„Ne, děkuji, nemám hlad...“

---

Vteřiny, minuty, hodiny... Slunce kreslilo na stropě podivné tvary a stíny – celé obrazy. „Je to skoro jako začarovaný strop ve Velké síni,“ pomyslel si Harry. Čas se neskutečně vlekl a přesto večer přišel o mnoho dříve, než by si Harry přál. Obrazy na stropě zmizely. Ne. Nebyl na setkání se Snapem připravený o nic víc, než ráno, ale ošetřovatelka chystala odejít a on se musel sebrat. Profesor nesmí zůstávat sám.

Snape seděl u krbu ve svém pokoji a zíral do plamenů. Vlastně od chvíle, kdy se pro něj knihy staly jen vysněnými kusy počmáraného papíru, nedělal nic jiného. Jen pozoroval oheň – pokud se zrovna nenacházel ve stavu své dětské bezstarostnosti. Harry si mnohokrát říkal, že mu ty plameny spálí zrak, jestli toho nenechá. Profesora máloco vytrhlo z letargie, málokdy na něco zareagoval...

„Severusi?

Nic, jen praskání plamenů a nepřítomný pohled.

„Severusi, já.. Chtěl jsem ti...“ Výhružné blýsknutí ve Snapeových očích Harryho zastavilo. Jen zakroutil hlavou, opatrně přešel před svého bývalého profesora a klekl si s tváří naproti té jeho. Potily se mu ruce a cítil, že se začíná třást. V černých tůních před ním se stahovala zlověstná mračna. Nádech, výdech... Teď, nebo nikdy...

„Tohle patří tobě...“ Chladný kousek štíhlého dřeva vklouzl do Severusovy dlaně a vyslal ke svému majiteli nadšený pozdrav. Štíhlé prsty se lehce zachvěly, když odpovídaly na jeho volání. Mužovy zornice se roztáhly v němém úžasu a jeho tváří přeběhla směs ohromení, úlevy a hluboké, dlouho skrývané bolesti. „Má hůlka...“

Snape se zvedl z křesla jako ve snu a s rukou pevně omotanou kolem pokladu, který mu právě tak nečekaně daroval ten Potterovic kluk, přešel na opačný konec místnosti. Základní postoj, zamířit... Několik rychlých švihnutí a nábytek v místnosti se roztančil. Lehké poklepání a z konce hůlky vystřelily zářící zlaté stuhy, objímající snad celý svět. Táhlý oblouk a kouzelníkovy vlasy rozčísl teplý, konejšivý vítr. Stál vzpřímený, soustředěný... Obraz moci, síly, odhodlání... Otisk dávného kouzelníka...

Harrymu se stáhlo hrdlo. Takhle si ho pamatoval. Snapea. Silného, sebejistého, nezávislého... Když se Harry vzpamatoval, uvědomil si, že ho pozoruje pár podivně lesklých černých očí.

„Harry... Co to... Proč... Já přece nesmím... a ty... TY nesmíš! Proboha, co tě to napadlo?“

„Nesmím? A co ještě nesmím? Poslouchat tě? Vidět? Cítit? Je mi to fuk, rozumíš! Úplně fuk! Kašlu na ně! Kašlu na všechny! Tohle je to, co chci! Na ničem jiném nezáleží...“ Harry cítil, že mu začínají hořet tváře a mluvit bylo čím dál těžší...

Snape křečovitě svíral svou hůlku, jakoby se bál, že mu ji Harry každou chvíli vytrhne z ruky a schová.

„Je tvoje, Severusi. Je jenom tvoje. A tohle jsi ty,“ neurčitě mávl rukou ke Snapeově siluetě. „Takhle si tě pamatuju a takhle tě chci vidět. Vždycky jsi byl nepřístupný, rozhodný, sebevědomý... Se vším sis poradil a nic tě nezlomilo. Temný čaroděj ze sklepení se silnou magickou aurou. Můj nechtěný a nečekaný ochránce. Můj učitel. To jsi ty!“ Harry už nedokázal zadržet slzy, kterým se bránil od včerejšího večera. Tekly mu z očí jako dravé potoky a on je divoce stíral rukávem svého hábitu. „Nemají právo ti to vzít. Nemají právo udělat z tebe bezduchou loutku. Nikdo nemá právo zlomit toho nejstatečnějšího člověka, jakého jsem v životě potkal. Jen ty si smíš vybrat svou cestu. Jen ty. Nedovolím, aby to udělali oni!“ Harry těžce dýchal a snažil se posbírat alespoň část své ztracené rovnováhy. „Jestli ještě někdy někdo řekne, že jsi nesvéprávný, že už nejsi člověkem, kterým jsi býval, že nemáš důstojnost, kterou by sis měl chránit, pošlu ho do horoucích pekel...“ Harry tápavě přistoupil ke svému profesorovi, opatrně zvednul jeho dlaň a schoval do ní malou zelenou lahvičku. „Dnes večer se upisuji ďáblu, Severusi Snape...“

---

Severus Snape stál, ruku s hůlkou volně svěšenou podél těla a druhou stále sevřenou v Harryho dlaních. Cítil jejich teplo a chvění, které z nich vycházelo. I on se třásl. V sevřené pěsti ho studila zelená lahvička, která znamenala celou jeho budoucnost a v očích ho pálily slzy. Udělal to. Ten kluk to udělal. „Dnes večer se upisuji ďáblu, Severusi Snape...“ Ostré bodnutí v hrudi a první slza si našla cestu ven. Statečný, statečný Nebelvír! Už nedoufal v pochopení, nedoufal v pomoc. A ona přišla. Přišla od člověka, od něhož by nikdy nečekal ani zlomek toho, co dokázal. Vytáhl ho z toho bílého pekla, rozdělil se s ním o svůj domov a poslouchal ho. Ano, poslouchal a pochopil a teď mu dává svobodu a zrazuje tím svou vlastní duši. Druhá slza a neskutečný pocit viny. Kluk jakoby to vycítil a najednou se k němu pevně přimknul, zabořil mu nos do hábitu a divoce vrtěl hlavou.

„Nechci, abys odešel. Nechci ztratit to poslední, co mě pojí s minulostí. Nechci ztratit přítele. Nechci ztratit tebe. Jestli se rozhodneš zůstat, budu s tebou, budu tě mít rád, budu o tebe pečovat a nikdy neuvidím jenom hloupé, přerostlé děcko. Mou úctu nikdy neztratíš. Budu šťastný, že tě mám blízko sebe... Ale jestli se rozhodneš jinak, budu přesně vědět proč. Co ti nikdy neodpustím bude to, jestli se obětuješ jen pro ulehčení mému svědomí, pro záchranu mé duše. Protože tím nás zničíš oba. Já vím, že se rozhodneš správně. Věřím ti. Proto se o sebe nebojím...“

Severus cítil, jak mu někde hluboko v hrudi povoluje něco pevného, jak se dusivá tíha, která mu posledních několik měsíců nedovolila dýchat, pomalu rozpouští a ustupuje vlně nekonečné úlevy. Pevně objal to třesoucí se chlapecké tělo před sebou a sál jeho teplo. V životě k nikomu necítil tolik věcí najednou. Obdiv, obavu, touhu chránit, nechat se chránit... A vděčnost. Neskutečnou, nekonečnou vděčnost. Chtěl mu to říct, všechno. Zašeptat mu, co pro něj tahle chvíle znamená, co pro něj znamená on, Harry, a co všechno mu dluží, ale hlas se mu zasekl někde v půlce krku a slova se nedokázala zformovat do srozumitelných tvarů. Tak se alespoň ještě těsněji přimáčkl ke svému strážnému andělovi, zabořil obličej do neposedných černých vlasů a jeho přerývaný dech se pomalu měnil v tlumené vzlyky.

---

„Můžu tady zůstat?“ Nesmělá otázka a prosebný pohled páru zelených očí. Dvě pevné paže, omotané kolem Harryho ramen, ho vedou k posteli s nebesy a ukládají do měkkých peřin. Na chvíli jej nechávají samotného, aby se vzápětí mohl přitisknout ke Snapeovu tělu a položit si hlavu na jeho teplou hruď. Cítí, jak se zvedá a klesá a do ucha mu doléhá melodie stará jako samotné lidstvo. Bum bum, bum bum, bum bum... Tlukot Severusova srdce... Na zádech cítí konejšivou teplou dlaň a sám zaboří tu svou do hebkých havraních vlasů. Bum bum, bum bum, bum bum...

Harry je unavený. Tak strašně unavený. Kolébán tím monotónním rytmem cítí, jak mu těžknou víčka a v duši se mu rozlévá pokoj, jaký ve svém životě ještě nepoznal. Není sám. Už není sám...

„Cink“ Malá zelená lahvička se kutálí po podlaze. Je prázdná a Harry se nemůže nadechnout. Nevšiml si, kdy to vypil, vůbec si nevšiml... Zoufale se přimáčkne k Severusově hrudi a počítá, modlí se: bum bum, bum bum, bum....bum..........bum........................................bum----

Harrymu se vydral z hrdla jediný mocný vzlyk a pevně zavřel oči...

---

Chodbou Bradavického hradu kráčí muž. Bledá tvář s přísnou maskou a úzkými rty, mastné vlasy padající mu do očí temných jako noc. Jde pevně a hrdě, s hlavou vysoko vztyčenou, a v každém záhybu chodby za ním zavlaje dlouhý černý plášť. Vrací se do svého sklepení...

Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt...“

25.09.2010 00:02:25
Lucy1313
Prihlaseni.png
Komentare.png
Statistika.png
Odkazy.png
Editace stránek
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Tato stránka nevznikla za účelem zisku a všechna práva a postavy náleží J.K. Rowlingové
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one